V Pákistánu ženy od malička vědí, že je muži smějí fyzicky trestat
Terezie 01/02/2012 15:17:22
V Pákistánu vědí ženy od nejútlejšího věku, že muži mají ve vztahu k nim právo užívat násilí, říká pákistánská řeholní sestra, která pracuje v centru sociální pomoci, financovaném papežskou nadací Kirche in Not. „Ženy se v Pákistánu považují za předměty,“ říká pákistánská řeholnice. „Pokud jim muž podá sklenici vody, aby se napily, napijí se. Pokud nepodá, zemřou žízní.“ Řeholnice, která se v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas z důvodů vlastní bezpečnosti rozhodla zůstat v anonymitě, hovoří o své práci, která spočívá právě v poskytování pomoci těm ženám, které se stávají oběťmi násilí, jež v porovnání s Evropou dosahuje netušených rozměrů. Např. za znásilnění nese vinu vždycky žena, která je poté vyobcována nejen širší společností, ale i vlastní rodinou. Sňatky žen z donucení jsou v Pákistánu běžné. Obrana prakticky nemožná. Pákistánská řeholnice k tomu říká:
„Pracuji se ženami v Pákistánu, které potřebují právní pomoc a nacházejí se v nejrůznějších problémech. Většinou jsou to křesťanky, které byly uneseny, ale pomáháme každému, kdo pomoc potřebuje. Buď se jedná o ženy zbité svými manžely nebo vystavované domácímu násilí. Pokud jde o znásilněné ženy, je situace nejvíce smutná. Takové ženy a nezřídka jsou to vlastně ještě děti, totiž nemají budoucnost. Nemají šanci se vdát. Žádná rodina takovou dívku za snachu nepřijme. V naší společnosti je to velké tabu. Postižená děvčata se proto většinou nemohou svěřit ani vlastní matce. Pokud by znásilněná žena chtěla dovést věc k soudu, uslyší ze strany viníka výhrůžku, že ji v takovém případě obžaluje za blasfémii. A proti tomu prakticky není žádná obrana. Zákon o rouhání je totiž jakousi zbraní, která může být kdykoli použita. Ne všichni muslimové to takto chápou, ale pro křesťany to v každém případě znamená, aby pro jistotu na veřejnosti vůbec nemluvili. Jsme-li tedy mimo svůj dům, skoro nemluvíme, protože by to někdo mohl obrátit proti nám. Svoboda však neexistuje pro žádnou menšinu. Katolická církev je však přesto aktivní. Kromě jiného poučujeme také ženy o lidských právech, o ženské důstojnosti. Církev poskytuje útočiště ženám, které byly zbity nebo trpí jiným druhem útisku. Neposkytuje však jenom bezprostřední pomoc, ale usiluje také o nápravu věcí.“
„Pracuji se ženami v Pákistánu, které potřebují právní pomoc a nacházejí se v nejrůznějších problémech. Většinou jsou to křesťanky, které byly uneseny, ale pomáháme každému, kdo pomoc potřebuje. Buď se jedná o ženy zbité svými manžely nebo vystavované domácímu násilí. Pokud jde o znásilněné ženy, je situace nejvíce smutná. Takové ženy a nezřídka jsou to vlastně ještě děti, totiž nemají budoucnost. Nemají šanci se vdát. Žádná rodina takovou dívku za snachu nepřijme. V naší společnosti je to velké tabu. Postižená děvčata se proto většinou nemohou svěřit ani vlastní matce. Pokud by znásilněná žena chtěla dovést věc k soudu, uslyší ze strany viníka výhrůžku, že ji v takovém případě obžaluje za blasfémii. A proti tomu prakticky není žádná obrana. Zákon o rouhání je totiž jakousi zbraní, která může být kdykoli použita. Ne všichni muslimové to takto chápou, ale pro křesťany to v každém případě znamená, aby pro jistotu na veřejnosti vůbec nemluvili. Jsme-li tedy mimo svůj dům, skoro nemluvíme, protože by to někdo mohl obrátit proti nám. Svoboda však neexistuje pro žádnou menšinu. Katolická církev je však přesto aktivní. Kromě jiného poučujeme také ženy o lidských právech, o ženské důstojnosti. Církev poskytuje útočiště ženám, které byly zbity nebo trpí jiným druhem útisku. Neposkytuje však jenom bezprostřední pomoc, ale usiluje také o nápravu věcí.“
