Papež Jan Pavel II / Pope John Paul II 1. díl.

Karol Józef Wojtyla, jeden z nejslavnějších Poláků všech dob, rodák z Wadowic, ve svých 38 letech nejmladší polský biskup a o čtyři roky později již arcibiskup krakovský, záhy kardinál a jedenáct let nato první (a v historii jediný) polský papež a biskup římský, je jedna z osobností, které svým významem daleko přesáhly dobu, v níž žily, místo, kde přímo působily, i čas, v němž tvořily své dílo.
Dvacet šest let, v nichž Karol Wojtyla pod papežským jménem Jan Pavel II., působil v nejvyšším pontifikátu katolické církve, znamenalo doslova renesanci křesťanské víry na celém světě. Od dob Pia IX. (1846) nejmladší papež, založením básník, herec a vášnivý sportovec, doktor teologie a filozofie a zároveň člověk velkého daru řeči a nesmírného jazykového nadání (plynně ovládal více než 10 jazyků a stále se učil další) zcela změnil pohled na papežský úřad.
Kněz s prožitou zkušeností důsledků fašistické okupace a komunistické diktatury rozuměl dobře bolestem současného světa. Svůj úřad přijal s pokorou jako absolutní službu Bohu. Vstoupil do srdcí věřících i nevěřících, budoval mosty mezi náboženstvími. Jako nejvyšší představitel katolické církve vyjádřil omluvu za mnoho křivd, jichž se dopustila za dvě milénia své existence. Vykonal mnoho poutí a skutků, které žádný papež před ním nevykonal. Vystoupil z bezpečí papežské rezidence a nacestoval za svými věřícími milión kilometrů po celém světě. Přinášel autoritu svého úřadu a víru a vřelost své osobnosti na místa bezpráví i na místa, která žádný papež ještě nikdy v historii nenavštívil.
Ve světě druhé poloviny XX. století, poznamenaném totalitními režimy, diktaturami, studenou válkou a náboženskou intolerancí se stal symbolem. Pro trpící a utiskované symbolem lásky a naděje, pro diktátory postrachem. Světu, zachvácenému nejrůznějšími - ismy a relativitou všech hodnot, znovu a znovu vysvětloval obohacující podstatu víry a nutnost obnovení svobody, pravdy a lidské důstojnosti. A jako málokdo věděl, o čem mluví.
Ačkoliv měl pro své konzervativní postoje v některých bolavých otázkách současného světa i své kritiky, přesto získal miliony lidí na celém světě svým smyslem pro humor, schopností vyjádřit složité otázky jednoduše a především vřelým srdcem, do něhož se vešlo i odpuštění pro člověka, který jej chtěl zabít. Probouzel v lidech hodnoty, které sám vyznával. Lásku, úctu a toleranci. Jeho Světové dny mládeže jsou v historii křesťanské církve revolučním počinem. Stal se otcem všech, kdo jej chtěli přijmout, symbolem práva na lidskou důstojnost a svobodu, jednou z příčin morálního pádu komunismu, byl nominován na Nobelovu cenu míru.
Jeho poslední dny na tomto světě na začátku dubna roku 2005 s ním sdílelo tisíce věřících na zcela zaplněném Svatopetrském náměstí, vigilie se držely v kostelích i na otevřených prostranstvích po celém světě. K poslednímu rozloučení s papežovými ostatky před jejich uložením do krypty pod Svatopetrskou bazilikou se sjelo za čtyři dny kolem čtyř miliónů lidí, což je jedna z největších poutí v historii křesťanství.
Papežův pohřeb na krátkou dobu spojil celý svět, obyčejné lidi i hlavy států, přátele s nepřáteli, křesťany, pravoslavné, Židy, muslimy, blízké i vzdálené, všechny, jejichž životů se nějak dotkl, aby v ojedinělém souznění vzdali čest muži, který nesmazatelným způsobem poznamenal tvář tohoto světa.
Dvoudílný italsko-polsko-americký film Papež Jan Pavel II. byl natočen již v roce papežovy smrti, 2005, pod dohledem jeho dlouholetého přítele a osobního sekretáře, dnes kardinála Stanislawa Dziwisze, arcibiskupa krakovského, v režii Johna Kenta Harrisona (USA), který se podílel i na scénáři, původně inspirovaném televizní hrou Francesca Contalda (Itálie).
Mapuje cestu tohoto výjimečného muže od mládí v rodných Wadowicích, přes studia v Krakově, postupnou ztrátu blízkých a rozhodnutí vstoupit za nacistické okupace do tajného kněžského semináře pod vedením kardinála Sapiehy, až po první mezníky jeho kněžského života