Kázne.

Kázne

Přidám jedno kázání, které jsem už kopírovala někam jinam.Je k tématu.

V Poděbradech, 1. března 2012

9. Svaté Přijímání

Drazí v Kristu a Panně Marii,

na úvod dovolte jednu zprávu z Vatikánského rozhlasu: Prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kard. Antonio Caňizares prohlásil, že je doporučeníhodné, aby věřící přistupovali ke svatému Přijímání vkleče a podáváním do úst. Prefekt řekl, že je to v souladu se smyslem sv. Přijímání, jímž je adorace, tedy projev uznání Boha. Přijímání vkleče a do úst je „výrazem adorace, kterou je třeba obnovit. Pokud se přijímá vestoje, mělo by se předem pokleknout nebo se hluboce poklonit, což se nečiní.“

Prefekt římské Kongregace pro bohoslužbu dodal, že „pokud se trivializuje sv. Přijímání, trivializuje se všechno. Neměli bychom však ztrácet ze zřetele tak důležitý moment, jakým je sv. Přijímání, tedy výraz uznání reálné přítomnosti Krista.“

Tuto zprávu jsem už před časem četl na zahraničním internetu, ale když se objevila i v češtině a na Vatikánském rádiu, což je církevní sdělovací prostředek na nejvyšší úrovni, je třeba tomu sdělení věnovat pozornost. Když nám doporučuje svaté Přijímání na kolenou a do úst sám kardinál prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, znamená to, že nám takto přijímat ukládá nejvyšší církevní autorita pro liturgii hned po papeži. Kristova Církev totiž je v Římě řízena papežem a posvátnými Kongregacemi, např. Kongregací pro bohoslužbu a svátosti, Kongregací pro nauku víry, Kongregací pro biskupy, Kongregací pro řeholníky, Kongregací pro katolickou výchovu atd. V čele každé Kongregace stojí kardinál prefekt, který je takovým ministrem, ovšem ne pro jeden stát, ale pro celý svět. Chceme-li tedy být světovou katolickou Církví, máme se podle slov kardinála prefekta zařídit, i kdyby nám
někdo říkal něco jiného. Všichni musíme respektovat a poslouchat nejvyšší autoritu Církve, ať jsme laik nebo biskup. V našem případě se sice ještě nejedná o nařízení, nýbrž jen o „doporučení“, ale zato v nesmírně závažné věci, jakou je Nejsvětější Svátost oltářní.

Čtyři roky předtím, než pro naše území bylo povoleno podávání Těla Páně na ruku, se mi stalo, když jsem sloužil mši svatou, že při svatém Přijímání jeden muž natáhl ruku. Ustoupil jsem tedy a muž stáhl ruce. Znovu jsem mu chtěl podat a on zase natáhl ruku. Chvíli jsme se tak přetahovali, až on rozčilen se vrhl na ciborium jáhna, který stál vedle mě, a sám se obsloužil. Po mši svaté mi přišel do sakristie vynadat, že je kněz, žijící v zahraničí, a že si na mě bude stěžovat na biskupské konferenci. Odvětil jsem mu, že to klidně může, protože u nás podávání na ruku není povoleno, a i kdyby bylo, toho povolení bych nevyužíval.

Kněz, který slouží mši svatou, stále zůstává zodpovědným za podávání Těla Páně a záleží na jeho svědomí, jak podá. To, že přijímající nastaví ruku, vůbec neznamená, že musí dostat svatou Hostii do ruky.

Kněžské palce a ukazováčky jsou posvěceny zvláštním obřadem právě proto, aby se mohly dotýkat Těla Páně, a před proměňováním a po svatém Přijímání si kněz tyto prsty omývá. V dnešních převládajících liturgických podmínkách je řádným rozdělovatelem Eucharistie kněz nebo jáhen a mimořádným akolyta, ustanovený biskupem. Jiných tzv. služebníků a služebnic Eucharistie je dovoleno využít pouze v naprosto nejnutnějších případech, např. když se při mši svaté ke svatému Přijímání nahrne pět tisíc věřících a není k dispozici další kněz ani jáhen nebo akolyta. Nebo když v rozlehlé farnosti najednou umírá na epidemii cholery mnoho lidí a farář ani jáhen ani akolyta by nestihli všem podat Viatikum, nebo při smrtelné živelné katastrofě nebo při krvavém pronásledování křesťanů nebo válečném konfliktu. Takové případy se však na našem území nevyskytují, a tak téměř vždy
můžeme vystačit s kněžími, jáhny a akolyty.

Přijímání na ruku v novověku zavedli v 16. stol. protestanté, kteří popírali reálnou přítomnost Krista v Eucharistii a dokonce zrušili kněžské svěcení. V katolické Církvi se začalo přijímat na ruku v 60. letech 20. stol. nejdříve v Holandsku i přes papežovo napomenutí tehdejšímu holandskému kardinálu Alfrinkovi a pak se rozšířilo i v Belgii, v Německu a Francii. Když hrozilo schizma, papež v roce 1969 podávání na ruku povolil pro ty země, kde se už v rozporu s církevní kázní rozmohlo. Takovým způsobem došlo k povolení podávání na ruku i u nás. Od roku 1990 je někteří kněží a biskupové v rozporu s poslušností začali praktikovat, až v roce 1997 biskupská konference podala žádost ke Svatému stolci a na jaře 1998 bylo věřícím svaté Přijímání na ruku umožněno.

Zastánci Přijímání na ruku se odvolávají na různé praktické důvody a někdy uvádějí, že se tak přijímalo v prvotní Církvi. Přitom se opírají o podvržené dokumenty nebo falšují církevní dějiny.

Je nemožné rekonstruovat vnější detaily Poslední večeře nebo v našich kostelích zachovávat obyčeje židovské rituální večeře, jíž první mše svatá navenek byla. Avšak v Janově evangeliu čteme: „Ježíš vzal sousto, omočil ho a podal Jidášovi.“ Určitě mu nepodal omočené sousto na ruku, ale přímo do úst. Když hostitel podal hostům pečlivě připravené sousto přímo do úst, bylo to gestem zvláštní zdvořilosti nebo úcty a lásky. Při svatém Přijímání je Božským Hostitelem sám Kristus, který nás rukama kněze láskyplně živí svým Tělem a podává nám vzácné Sousto do úst.

I ve Starém zákoně máme zmínku, jak anděl podává proroku Ezechielovi sousto, totiž svazeček s Božím slovem, do úst. To, jak Židé projevovali úctu napsanému Božímu slovu, par excellence platí v novozákonní Církvi o úctě ke vtělenému Božímu Slovu, k Ježíši Kristu v Nejsvětější Svátosti.

V prvotní Církvi, v době apoštolské tradice, kněz vkládal Tělo Páně do úst, jak uvádí Tridentský koncil. Když ale brzy propuklo krvavé pronásledování Církve, které s přestávkami trvalo do druhé poloviny 4. stol. až po vládu císaře Juliána Apostaty, v ohrožení života křesťané laici sami donášeli Eucharistii potřebným, uchovávali Ji ve svých příbytcích a sami si Tělo Páně podávali. Z této mimořádné situace se vyvinul zvyk při mši svaté klást Tělo Páně na dlaň přijímajících. Trvalo téměř čtyři následující století, než tato nesprávnost byla úplně vymýcena.

Přijímání na ruku a vestoje, i kdyby se provádělo s úctou, není přirozeným výrazem božské víry a adorace, s níž je nutno ke svatému Přijímání přistupovat. V USA jsem kdysi byl pověřen, abych sloužil mši svatou pro mladé ruské katolíky, kteří tam přicestovali na světové setkání s papežem z právě rozpadlého Sovětského svazu. A byl jsem velmi dojat a povzbuzen ve víře, když celá skupina mládežníků přijímala Tělo Páně s velkou úctou na kolenou.

Sám svatý Otec nás učí, jak chápat a vykládat určité dokumenty o Eucharistii, když už čtyři roky podává Tělo Páně pouze věřícím na klekátku a do úst, a to i v zemích, kde obvykle téměř každý využívá „práva“ přijímat na ruku. Ovšem svátosti jsou darem Boží lásky, nikoliv lidským právem. Proto nebylo a není správné bojovat za podávání na ruku, jako se bojuje za různá lidská práva.

Pro Vatikán už více než rok platí papežský naprostý zákaz podávání na ruku. Česká republika je asi 32. nebo 35. zemí světa, kde podávání na ruku bylo povoleno, ale každý diecézní biskup je pro svou diecézi může zakázat. Navíc co je pouze povoleno, to nelze ani doporučovat, natož někým shora nařizovat nebo zdola vynucovat.

Všeobecně řečeno, tím pravým a odmaskovaným důvodem pro podávání Eucharistie na ruku je skutečnost, že Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti je ústředním tajemstvím naší víry, a proto je hlavním terčem útoků zlého ducha. Ten často zneužívá naší nevědomosti nebo malé víry nebo touhy po novotách nebo falešného mysticismu.

Kristus říká: „Nebudete-li jíst Tělo Syna člověka a pít Jeho Krev, nebudete mít v sobě život.“ A někteří z Kristových učedníků se ohradili: „To je tvrdá řeč. Kdo to má poslouchat?“ A už s Ním nechodili. Pro někoho, zvláště pro mladé, někdy slovo o svatém Přijímání u mřížky a do úst může znít jako tvrdá řeč. A není divu. Už desetiletí žijeme v prostředí, kde se vyzdvihuje člověk s vlastním názorem a důrazem na pocitové prožívání, a umenšuje se smysl pro posvátno, ať už se jedná o posvěcené a Bohu zasvěcené osoby, o posvěcené předměty, prostory, o posvátné doby, hudbu a umění vůbec a zvláště o Nejsvětější Eucharistii.

Tajemství Eucharistie kdysi rozdělilo křesťany a v této době rozděluje i samotné katolíky. Simeon předpověděl Panně Marii, že Její Syn bude znamením, kterému se bude odporovat. A těm, kterým projevy bohopocty vůči Pánu Ježíši nejsou lhostejné, je určeno s Pannou Marií mít probodené srdce a obětovat svou bolest za spásu světa i svou.

Žehná P. Filip M.

Zhodou okolností som v poslednom čase mohol zažiť prijímanie na ruku a aj pod obojím spôsobom. Bolo to pre mňa zvláštne. Prijímanie na ruku radikálne odmietam ja, prieči sa mi to veľmi vo vnútri a neprijímal som takto nikdy. Buď by mi kňaz dal do úst eucharistiu, alebo by som ani nešiel na prijímanie ak by odmietol. Po ďalšie, keď som pil priamo z kalicha krv Kristovu, tiež som mal obavy, že nech mi náhodou nepretečie, takže vravím to tak. Má pravdu ten kňaz. Liturgické predpisy tu na Slovensku sú také, že kňaz by mal rešpektovať to, ak si chce človek pri prijímaní kľaknúť. Bohužiaľ to kňazi väčšinou nechcú rešpektovať a hnevajú sa nad tým. Istý čas som takto totiž prijímal aj ja, ale kedže miništrujem, bolo mi potom povedané pár slov... Stačí keď človek kľačí v lavici pred prijímaním vraj. Tí čo majú eucharistickú úctu, tak vedia, že to nestačí. Ďakujem za príspevok.

Virtue..
dakujem za zaujímavé vyjadrenie p.Dubiny
- veľa zaujímavého a doplňa vyjadrenia pápeža a iných...

Predsa však jeden názor, ktorý spomenul a ktorý som už počul aj od iných by potreboval viac vysvetliť.
Totižto hovorí sa, že prijímanie na ruku sa vykonáva z hygienickych dôvodov.

Prečo takýto dôvod?!
Ved kňaz pred rozdávaním si umýva ruky a pri rozdávaní sv.prijímania má aj "utierku", lenže prijímajúci, ktorý príjma na ruku, tak nie lenže si neumyl ruky ale ešte si podal ruku (znak pokoja) s viacerými ľudmi, ktorý si tiež neumyli ruky!

Vladinko
Vieš, čo mňa oslovilo na jeho slovách?
... ako poukázal na "možné" znesvätenie najsvätejšej Sviatosti, ked laici príjmajú pod spôsobom vína (Krvi) a to z praktických dôvodov.

Toto vysvetlenie som už počul od viacerých kňazov ako aj zo samotných cirkevných spisov, takže súhlasím s ním a som rád, že to vysvetlil podrobne, pretože pre niekoho je lepšie poznať praktické dôvody ako len odolanie sa na nejaké cirkevne predpisi.

Taktiež ma zaujalo ako poukázal na prijímanie Eucharistie a to "postojačky",pretože pri súčasnej praxi na Slovensku (ako aj inde) človek má dojem akokeby prijímanie postojačky bolo niečim samozrejmím a naopak - "pokľačiačky" ako nejaký prejav "tvrdohlavosti-neposlušnosti" a nepochopenia pravej úcty k Eucharistii.

Ale pozrime sa,čo schválil bl.Ján Pavol II. o pravej úcte k Eucharistii a sv.prijímania:

11."Keď veriaci prijímajú KĽAČIAČKY, nevyžaduje sa od nich iný znak úcty voči Najsvätejšej Sviatosti (Eucharistia), pretože samo kľačanie vyjadruje klaňanie sa. Keď však prijímajú STOJAČKY, veľmi sa odporúča, aby pristupujúc zoradení, urobili pred prijatím Sviatosti patričnú poklonu na vhodnom mieste a vo vhodnom čase, aby sa nerušil príchod a odchod veriacich."

Túto inštrukciu, ktorú pripravila Posvätná kongregácia pre sviatosti a bohoslužbu, schválil 17.apríla tohto roku (1980) Svätý Otec Ján Pavol II., ktorý ju potvrdil svojou autoritou a nariadil, aby sa uverejnila , a aby ju zachovávali všetci, ktorých sa to týka.“ (Inštrukcia: "Neoceniteľný dar")

Dalo by sa diskutovať viac o tom, prečo niekde je alebo nie je (či sa môže alebo nemôže) povolené prijímať postojačky alebo pokľačiačky, ale čo ma zaujalo ešte, tak to - ako hovoril, že Eucharistiu možno držať len 2 prstami

A ostatnými? To má z nejakého odporučania svätých alebo z nejakých cirkev.dokumentov? Kto vie, nech napíše.