Archimandrita Kirill (Pavlov) – dvě slova o hříchu odsuzování

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!
„Aby dokonalý byl člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový" – říká svatý apoštol Pavel ve svém listu k Timotheovi (2 Tim. 3,17). A ještě: „Bohaprázdné pak a babské bajky zavrhuj, ale cvič se ve zbožnosti; nebo tělesné cvičení málo jest užitečné, ale zbožnost jest ke všemu užitečná..." (1 Tim. 4,7–8). Proto si dovolíme pobesedovat o tom, co se možná zdá bezvýznamným, ale je velice rozšířeným hříchem v národě – je to hřích odsouzení.
Zvyk odsuzovat své bližní je mezi lidmi velmi rozšířený. Těžko lze najít člověka, který by vládl svým jazykem. Hovořil o tom, o čem je třeba hovořit, a mlčel, když je třeba mlčet. Jakmile něco málo uslyší o bližním, začne o něm soudit a znovu o něm různými způsoby vykládat. Pokud by hovořil spravedlivě, bylo by to dobré. Ale vždy se ještě něco přidá. Jeden přidá, druhý přidá a pomalu roste celá hromada nepravdy. I když se může na první pohled zdát, že se jedná o hřích téměř bezvýznamný, přináší lidské společnosti veliké zlo, a proto je třeba se mu ze všech sil vyhýbat. Co znamená zvyk odsuzovat, soudit bližního? Tato chuť, potěšení, s kterým někteří rozšiřují pouze hloupé řeči a ne to dobré o svým známých? Není to nic jiného, než že tito lidé mají špatné srdce. Proto, aby viděli druhé jako hlupáky a také proto, že jim jejich posluchači souhlasně naslouchají.
Když odsuzujeme svého bližního, snižujeme jeho čest, očerňujeme jeho dobré jméno. Nevíme snad, že dobré, čestné jméno je veliké dobro? Někdo na svou obhajobu řekne: já nic nepřidávám, říkám jen to, co vím a co jsem slyšel od důvěryhodných lidí. Ale, drazí, toto nám nemůže být ospravedlněním. Nu, ať tak či tak, člověk si to nakonec i zaslouží. Je hloupý a jeho skutky jsou nedobré, hloupé. V každém případě musí bratrská láska, křesťanská solidarita zapečetit naše ústa. Vždyť velmi často vnitřní hlas našeho svědomí nám říká, že tyto řeči bývají nespravedlivé. Že onen člověk není takový, jak se o něm povídá. Ale přesto jsme našli potěšení říci o něm něco potupného. Jazyk se nám stává nástrojem nepravdy a lži. I nepatrnost se stává díky našim dovětkům hroznou lží o člověku. Maličká jiskra se mění v ohromný požár, který sežehne dobré jméno našeho bližního.
Především, drazí, je nutno mít na paměti, že nemáme žádné právo odsuzovat bližního už jen proto, že to zakázal sám Hospodin. „Nesuďte a nebudete souzeni; nepotupujte a nebudete potupeni" (Lk 6,37). „Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni" (Mt 7,2). Ať je náš soud dobrý nebo zlý, je lépe nesoudit bližního. Hospodin zná ubohost naší lidské přirozenosti, a proto zakázal odsuzovat, soudit druhé.
Něco úplně jiného je soud vyšší moci nad těmi, kdož jsou jí podřízeni – to je nepochybné. Neboť bez této moci nebude pořádku, spořádanosti ve společnosti. A slovo Boží nejednou volá vyšší moc k péči o své poddané, a poddané volá k podřízení se moci, která je nad nimi ustanovena. Ale soudit skutky bližního je nám zakázáno. Tyto řeči tomu, o kom mluvíme, nic nepřinášejí. Zůstává tak pouze odsuzování, posměch a urážky.
Musíme se ke svým bližním chovat tak, jak se Pán chová k hříšníkům. Ve stejnou chvíli, kdy se nářek zvrhlých obyvatel Sodomy a Gomory donesl až k Nebeskému Prestolu, přišel trest Boží. Pán praví: „Ssoupím již a pohledím, jestliže podle křiku jejich, kterýž přišel ke mně, činili, důjde na ně setření; a pakli toho není, zvím"(Gen 18,21). Vševědoucí Hospodine, což ty nevíš, že země, obtížená sodomskými hříchy, nikoliv nadarmo úpí k tobě? Pán zná vše. Pán ví, co jsme učinili i co ještě učiníme v budoucnu. Ví, čeho jsme schopni. Ale těmito slovy nám ukazuje, že žádný člověk nepozná při jeho Soudu přílišnou přísnost. Naopak, Jeho soud je stále rozněcován shovívavostí opravdové lásky. A jak vidíte, odsouzení a trestu předcházelo důkladné zkoumání, přísná prověrka skutku. Pán nám dává poznat, spatřit, pochopit, že si přeje nikoliv zatížit, ale zmírnit osud viníka. Takto jedná Pán s námi, s hříšníky. Takový je Jeho Soud. A tak také jednají všichni zbožní lidé, lidé dobrého, čistého srdce. Když jsou zváni svědčit o skutcích bližního, tak oni nejinak než s neochotou, s lítostí půjdou a budou hovořit pouze o tom, na co budou tázáni. Nebudou říkat nic zbytečného, nic nepřibarví. Budou svědčit bez zlosti, bez jakékoli nevole. Naopak, budou se v duši trápit, aby obviněný nebyl odsouzen.
A jak jednáme my? Roznášíme neustále různé řeči, pomluvy. Mluvíme o bližním, když se nás na to nikdo neptá. Obviňujeme bližního, když nás k tomu nikdo nenutí. Vyprávíme o tom, co ani sami neznáme. A občas říkáme i to, co se možná nikdy nestalo. Často mluvíme o bližním s tak jízlivou zlostí, jako by snad před námi stál nesmiřitelný úhlavní nepřítel. A často soudíme dokonce takové lidi, na kterých jsme závislí. Soudíme sobě nadřízené a soudíme je zvláště s tím cílem, abychom je ponížili a zneuctili. Náš soud je nesprávný, špatný. Je to hříšný, trestuhodný soud. Trestuhodný především proto, že je to soud samozvaný. Apoštol Pavel říká, obraceje se k těm, kteří odsuzují bližní: „Ty kdo jsi, kterýž soudíš cizího služebníka? Svému Pánu stojí neb padá; budeť pak státi, nebo mocen jest Bůh postaviti jej". (Řím 14,4). V podstatě kdo nám dal právo odsuzovat činy bližních? Jaký je náš vztah k němu? Dali jsme mu snad život, vychovali jsme ho nebo jsme mu snad prokázali nějaké mimořádné dobrodiní, že máme právo sledovat, jak žije, poroučet mu? Ne, nic takového. Náš soud je nezákonný, trestuhodný, samozvaný. A proto apoštol Pavel říká: „Pročež nemůžeš se vymlouvati, ó člověče každý, kterýž soudíš..." (Řím 2,1). Pokud by se ve světském životě našel člověk-samozvanec, který by soudil a trestal lidi bez toho, aby k tomu měl jakékoliv zplnomocnění, oprávnění od vyšší moci, byl by přísně potrestán za takové jednání. Přesně tak je každý, kdo odsoudí činy bližního, zločincem před Bohem, stejně jako onen soudce-samozvanec. Odsuzování, pomluvy, osočování, plodí mnoho, mnoho zla. Přinášejí lidem újmu – jejich zdraví, i vztahům s lidmi a společenskému postavení. A také bolest bližnímu. Odsouzení je strašné. Podléhá soudu Božímu. My nesmíme, nemáme právo odsuzovat, naopak, musíme se bát tohoto hříchu.
Uvedu vám některé příklady z historie křesťanské Církve – nakolik vážná je tato špatnost. Jeden starec, když slyšel, že nějaký mnich upadl do těžkého hříchu, odsoudil ho a řekl: „Udělal veliké zlo". Za nějaký čas se mu zjevil anděl s duší onoho odsouzeného bratra a řekl mu: „Ten, koho jsi soudil, zemřel. Rozhodneš, kam poslat jeho duši? Do Nebeského království nebo do pekla?" „Ty jsi", pokračoval, „soudce spravedlivých i hříšníků. Tedy rozhodni, jak naložit s touto duší. Smilovat se nad ním nebo odsoudit?" Užasl stařec a pochopil, že těžce zhřešil, odsoudiv tohoto bratra. Zaplakal, hořekoval, prosil o smilování. A Hospodin mu dlouho neodpovídal na jeho modlitby, na jeho prosby. Nakonec se nad ním smiloval a poslal k němu svého anděla, aby jej zpravil o prominutí hříchu. Anděl se zjevil a pravil: „Tvůj hřích je ti odpuštěn, ale napříště si pamatuj, jak veliký je hřích odsuzování".
Jiný podvižník, ctihodný Pafnutij, když jednou cestoval pustinou, sešel s cesty a přišel k jedné osadě, kde spatřil lidi, kteří spolu beze studu, sprostě hovořili. A ctihodný je neodsoudil, a opustiv je, začal se modlit za své hříchy. Náhle před ním stál anděl s obnaženým mečem a říká: „Pafnutiji, všichni, kteří odsuzují druhé, zemřou tímto mečem. Ale ty jsi neodsoudil, pokořil jsi se před Bohem a prosil jsi za své hříchy. Proto je tvé jméno vepsáno do knihy života". A tak všichni zbožní lidé, bojíce se tohoto hříchu, chvěli se a neodvažovali se nikoho odsuzovat. Jeden starec, když slyšel o jakýchsi lidských nepravostech, těžce vzdychl a řekl: „Ano, tak jako tento bratr dnes zhřešil, tak i já zítra zhřeším".
Ještě vám připomenu vyprávění o jednom mnichovi, který žil nedbale. Nedbal o své spasení, o modlitbu, o půst. Krátce bez správného soustředění. Když přišla jeho poslední hodina, shromáždili se u něho otcové. A všichni byli udiveni: mnich umíral smrtí spravedlivého, netřásl se před smrtí. Naopak, chválil Boha a usmíval se. Otcové, vědouce, jakým žil životem, se ho ptali: „Vzmuž se silou Kristovou, vzchop se a řekni nám, proč umíráš tak lehce?" A on, trochu se vzchopiv, řekl: „Ano, bratři, skutečně, žil jsem nedbale, ledabyle. Jakmile se přede mnou zjevil anděl a ukázal mi všechny mé hříchy, čekal jsem nejpřísnější trest. Ale anděl řekl: ,Tak jako jsi ty nikoho neodsoudil, i ty nebudeš souzen.´ A proto já odcházím, umírám tak lehkou smrtí". „Nesuďte a nebudete souzeni." Ctihodný Jan Žebříkovec říká: „Ta nejkratší cesta k odpuštění vašich hříchů: nesuďte a nikdo vás nebude soudit." Proto, drazí bratři a sestry, buďte vždy připraveni k dobrému dílu a poznávejte přikázání Boží a hleďte tato příkázání ve svém životě plnit. Protože pouze ti, kteří plní tato přikázání, budou osvobozeni a stanou se dědici Králoství Nebeského. Vždy mějte na paměti toto přikázání: „nesuďte a nebudete souzeni. Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni." Amen.
.........................................................

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!
Všichni s vámi, drazí, v této době těžce prožíváme to co se kolem děje. Všichni jsou neklidní, a jakoby zachváceni nepokojem. Je ale nutno říci, že tímto neklidem, jsou vinni všichni. I my jsme tím vinni. Přestali jsme žít křesťansky. Přestali jsme žít podle přikázání Božích. Trpělivost, milosrdenství Boží je vyčerpáno a Pán dopouští krveprolévání v občanských válkách. Proto musíme stroze obrátit pozornost k sobě samým, ke svému životu. Abychom žili náš život v duchu Evangelia, v duchu učení Krista Spasitele. My jsme od Krista odešli, neplníme Jeho přikázání a žijeme podle své vůle. Proto nás nakonec potkává takové trápení. A může být ještě hůře. Proto je třeba žít životem podle učení Spasitele, ke kterému nás volá náš Pán Ježíš Kristus ve svém Božském Evangeliu.
O hříchu odsouzení jsme již hovořili před časem. Hovořili jsme o tom, že tento hřích je velmi rozšířen mezi lidmi. A i když se zdá být bezvýznamným, způsobuje mnoho zlého. Proto je třeba se mu vždy vyhýbat. Také jsme hovořili o tom, že tento zvyk, tato vášeň pramení v nedobrém srdci – zvyk odsuzovat, posuzovat konání bližního. Hovořili jsme o tom, že hřích odsuzování je zapovězen samotným Spasitelem. Neboť Hospodin, znaje nemoc naší lidské přirozenosti, přísně přikázal: nesuďte, abyste nebyli souzeni (Mt 7,1).
Nemáme právo soudit bližního. Nedali jsme mu život, ani jsme jej nevychovávali. Není nám podřízen a my nemáme jakoukoli moc soudit jeho činy. Máme jednoho společného – Hospodina. Soud lidí, kteří rádi odsuzují bližní, je soudem nečestným. Je zrcadlem stavu odsuzujícího. Slova a skutky bližních, ve kterých často není nic špatného a hříšného, bývají pokřiveny slovy lidí zlořečivých. Pomlouvači připisují lidem, kteří se ničím neprovinili, těžké hříchy a o těchto „hříších" vypráví všem, tajně i zjevně pomlouvají, odsuzují a ponižují.
Například, jeden člověk zbohatl čestnou prací, přičinlivostí a šetrností. A pomlouvači jej hned obviňují z rozkrádání. I lidé, kteří jsou v přátelském vztahu, se také dokáží bez okolků odsuzovat. V jejich vztahu okolí vidí jakési nečisté pohnutky a cíle. Také slušní lidé, kteří milují Boha, milují chrámy, modlitby, i oni často propadají různým pomluvám a nařčením. A milovníci pomluvy tento hřích, který mezi lidmi je, ještě mnohonásobně zveličí. Jakmile se projeví jen náchylnost k hříchu či skrytá myšlenka, pomlouvači již vidí těžké, veliké, hrubé přestupky a vše hlasitě rozhlašují. Současně vůbec nepřihlížejí k pokání, nápravě zhřešivšího. Možná, že člověk, který zhřešil, v tichosti osamění před Bohem oplakal své hříchy, odsoudil sebe sama. A před Bohem nyní stojí více ospravedlněný, než hanitel, který ho soudil, podobně jako když celník odešel z chrámu více ospravedlněn, než farizej, který ho odsoudil. A proto farizejský soud zlořečivých lidí je vždy nespravedlivý, trestuhodný, vždy samozvanný a odsouzeníhodný.
Odsouzení bližního je těžký hřích. Je nám přikázáno milovat druh druha, je nám přikázána láska. Všichni, kdo mají rádi pomluvu, těžce hřeší proti tomuto přikázání. Komu se podobají tito klevetníci, takový zlořečiví lidé, kteří proradně odsuzují bližního? Takoví lidé se podobají odvěkému lidskému vrahu – ďáblu, který nenávidí veškerou pravdu a lásku, a který vždy hledá zlo a raduje se z něj. Snaží se, aby zlo zvítězilo. Podobají se zlostnému klevetníku, který pomlouval před Bohem spravedlivého Joba. Mnoho, mnoho zla způsobují takoví klevetníci, zlořečící svému okolí. A také je věru čeká nedobrý osud. Neboť budou potrestáni spolu s ďáblem – klevetníkem. Vždyť kolik slušných lidí díky pomluvě přišlo o zaslouženou důstojnost a čest! Občas přicházejí dokonce i o život. Kolik rozladění přinesly pomluvy a zlořečení do spořádaných rodin! Manžele, upřímné přátele dělají nepřáteli, probouzí nedůvěru k lidem, kteří si zaslouží důvěry. Nedává lidem talentovaným zaslouženého postavení a otvírají cestu k takovému postavení lidem nicotným a neschopným. Hle, nakolik trestuhodný, nakolik škodlivý je pro společnost, pro stát, hřích – pomluva, zlořečení, odsouzení. Proto se musíme obávat tohoto hříchu a pamatovat přikázání Kristovo: nesuďte a nebudete souzeni, nepotupujte a nebudete potupeni... (Lk 6,37).
My sami musíme hledět na sebe sama, na své hříchy, na své vady a napravovat je, ale ne posuzovat skutky svých bližních. Jeden kazatel, odhalujíce tuto vášeň odsuzování bližních z důvodu mravního pádu, hovořil takto: „Jeden náš bližní padl. Ale copak jste vy, kteří ho odsuzujete, sami nikdy nepadli? Bude vám snad příjemné, když bude někdo vyprávět o vašich špatnostech, na které jste již zapomněli? Vy na to odpovíte, že váš život byl bez velikých prohřešení. Souhlasím. Ovšem připisujete tuto ctnost sobě? Pokud se vám nedostávalo příležitostí k pádu, kolikrát jste k němu směřovali v myšlenkách. Kolik bylo ve vaší duši přání, náklonnosti k hříchu? Ukažte nám, jestli se odvážíte, svůj vnitřní život. Vyprávějte o svých skrytých myšlenkách, které lidé neznají a nevidí. O svých hanebných vášních, o svých nedůstojných přáních. A když se tato hříšná hlubina rozprostřela po vaší duši a rozumu, navenek byl váš vnější život bezúhonný. Vážili si vás a ani jedno lidské oko nespatřilo, co se dělo ve vaší duši. A předpokládám, že v jednom z těchto okamžiků vášeň zažehla vaše srdce, plenila vaše svědomí. Pokušení bylo nejsilnější... A co by se s vámi stalo, pokud by někdo spatřil váš pád a začal o něm vyprávět lidem? Bylo by vám to příjemné? Proto pokud vás chrání milosrdenství, je to tak pouze dobrotivostí Boží. Pán vám nedá padnout, chrání vás. A pokud by vás nechal vašim vlastním instiktům, vášním, dávno byste již zahynuli.
A pokračuje dále: „Váš bližní padl. Ale znáte jeho historii? Jeho narození? Jeho okolí? Byla v jeho minulosti dobrá výchova, v dobrém prostředí? Cítil slzy, varování matky-křesťanky? Bylo to křesťanské prostředí? Bylo mu od začátku zjeveno Evangelium? Nejspravedlivější Hospodin spravedlivě soudí na svých vahách, kdo z vás je více odpovědný a vinný; ty, který jsi dostal velký talent a poznání. Nebo ten, který nepoznal nic?" K čemu nás volají tato slova – za prvé – k vnitřnímu obrácení, vnímání sebe samých a k horlivé pokoře před Bohem. A druhé – k hlubokému porozumění a slitování s padlým člověkem.
Vídíme, že andělé – bytosti dokonalé, svaté, čisté, blízké Bohu, se první radují a oslavují Boha za spasení padlého člověka. Oni nejvíce soucítí a trpí spolu s padlými bytostmi. Proto jsou-li andělé svatí, dokonalí, cele soucítí s padlým hříšníkem, proč bychom se my nemohli pokořit a s hříšníkem soucítit – my, kteří padáme do nesčetných hříchů a omylů? Soud nám nepatří. Proč? Protože my můžeme soudit pouze podle toho, co vidíme, ale co se děje v duši člověka, ví pouze Srdcíznalý Bůh.
Viditelné, vnější nelze soudit. Někdy se stává, že se člověk navenek zdá počestným, ale uvnitř může být velikým hříšníkem. A naopak člověk, kterého lidé považují za velikého hříšníka, je v Božích očích člověkem spravedlivým. Například, pokud člověk udělal něco dobrého, lidé ho chválí, považují jeho čin za šlechetný. Ale jestli člověk něco udělá jen proto, aby ho lidé chválili a oslavovali, nemá jeho čin v očích Božích žádnou mravní hodnotu. Je nicotný, zištný. Takových příkladů by bylo mnoho.
Ctihodný Vitalij Alexandrijský se nechával přes den najímat na práci a v noci chodil do domů padlých žen. Všichni lidé ve městě ho považovali za prostopášníka. A on přitom vydělané peníze dával těmto ženám na živobytí, aby je uchránil od hříchu. Andreje, jurodivého pro Krista, považovali lidé ve městě za blázna, plivali na něho, dokonce ho bili a posmívali se mu. A přesto byl spravedlivým před Hospodinem. Není možné, abychom my hříšní jakkoliv soudili skutky bližního.
Jednou se bratří obrátili na ctihodného Pimena s otázkou, jestli je dobré, pokud vidí zhřešit bratra, zamlčet, zakrýt jeho hřích. Ctihodný řekl: „Ano. Jestli skryješ hřích bratra, tak Hospodin skryje tvůj hřích." Jiní otci Pimenovi řekl: „Slyšel jsem o jednom bratru něco neslušného. Nenechává mne to klidným. Chci odtud odejít". Ctihodný se zeptal: „Je skutečně pravda, co jsi o bratru slyšel?" „Ano", řekl, „pravda, řekl mi o tom jeden důvěryhodný člověk". Ctihodný namítl: „Pokud by byl důvěryhodný, nic nedobrého by o bratru neřekl". Bratří se k němu ještě obrátili s otázkou: „Jakou dáš odpověď Bohu, když vidíš hřešícího bližního a neusvědčíš ho?", ctihodný odpověděl: „Řeknu Hospodinu: ,Hospodine, rozkázal jsi nejprve vyjmout břevno ze svého oka a potom teprve třísku z oka svého bližního´. Tak vyplním jeho přikázáním". Ano, takto shovívavě svatí lidé hleděli na nemoci bližního, skrývali ji! Nevykládali o nich, nerozhlašovali, vše přikrývali láskou.
Jak těžký je hřích odsuzování! V „Životech" svatých se vypráví o následujím příběhu. Jednou k jakémusi podvižníku Joannovi přišel starec, aby si od něj vzal požehnání. Joann se ho zeptal: Nu, jak žijí moji bratři?" Starec odpověděl: „Sláva Bohu, vašimi modlitbami". „A jak žije ten mnich, o kterém jsou ony nedobré řeči?" „Špatně žije a nenapravuje se, žije špatně jako dřív". Joann zaúpěl: „Ó, neštěstí na něj!" S těmi slovy upadl jakoby do mdlob, jako by snil. Ve snu viděl, že stojí před Golgotou. Na Golgotě Spasitel – mezi dvěma lotry. Když se chtěl přiblížit, aby se Spasiteli poklonil, Pán řekl andělům: „Vyžeňte ho, neboť je to antikrist, odsoudil svého bratra před Soudem mým". Jakmile ho andělé začali vyhánět, jeho mantije se zachytila a zůstala tam. Rychle se probudil. Chvěl se strachem. Vzdychl a řekl: „Ano, toto je můj těžký den!" Bratr se ho zeptal, co se stalo. Vyprávěl mu o tom snu: „To, že se moje mantije zachytila a zůstala tam znamená, že jsem přišel o ochranu a blahodať Boží za hřích odsouzení". Sedm let se modlil za odpuštění tohoto hříchu. Nejedl chleba a žil mimo kelii, nikoho nepřijímal, s nikým nehovořil. Po sedmi letech se mu ve snu zjevil Pán a vrátil mu mantiji. Joann poznal, že mu Pán hřích odpustil. Takové je Boží poučení v posvátné tradici.
Musíme odsuzovat pouze sebe, pouze sebe obviňovat. Říkají: „Druhé odsuzujeme proto, že neznáme sami sebe. Jestli bychom znali sami sebe, nikdy bychom se neodvážili odsuzovat druhé". A to nechť nám, drazí bratři a sestry, poslouží jako poučení, návod, abychom správně plnili přikázání Boží. Odsuzovat sami sebe a napravovat své nemoci, své hříchy, své zvyky, své špatné vlastnosti, kterých máme každý veliké množství. To je dobrá věc, naše svatá povinnost. Takto musíme konat, jinak nebudeme spaseni. Musíme postupovat od jednoho k druhému. Pouze takovouto sebenápravou, očištěním může napravit sebe sama od svých hříchů. Otevřít tak volnou cestu do Království Božího, které Pán přislíbil těm, kteří si je otevřít přejí. Amen
(z ruštiny přeložil Boris H.)

Když jednou navštívili starce, otce archimandritu Kirilla (Pavlova) a začali mu vyprávět o tom, že nyní je velmi mnoho lidí v chrámech a je možné mít naději v to, že víra se v národě, začala upevňovat, otec Kirill poprosil, aby mu nabrali plné vědro vody. Když vědro nabrali, tak řekl: Toto je množství lidí, kteří nyní chodí do chrámů.
Potom starec poprosil, aby tu vodu vylili, když ji vylili, nazpět do vědra z jeho stěn, stékaly jen tři kapky. Otec Kirill to objasnil: A toto jsou ti, kdo se spasí, kdo se zachraňují dnes.
Na rozpaky přítomných potom odpověděl: Většina lidí, přichází do chrámu, se slovy dej. Dej zdraví Pane, dej finanční hojnost, jistotu, dej rodinu, dej děti. A velmi málo je těch, kdo přichází do chrámu se slovy: Odpusť mi, Pane! Odpusť mi, že jsem zhřešil, odpusť mi, že jsem nemiloval, odpusť mi, že jsem na Tebe zapomněl. K velké lítosti, velká většina tato slova neříká.
Navštěvujíce dlouhé roky chrámy, lidé nerozumí tomu, že do církve, do chrámu, musí přicházet kajícný hříšník s kajícnou tváří a ne zdánlivě spravedlivý, který činí laskavost Bohu tím, že se nachází v chrámu…

Rusko od r. 1917

Svržen car ruský - římský, bludy z Ruska se po 2. světové válce rozšířily do celého světa. Nakonec se Rusko obrátí ke Kristu.

Starce Kirilla Pavlova někdy viděli mniši, jak se vznáší nad zemí při modlitbě. Měl 2 vidění Panny Marie, která ho za 2.světové války zachránila z německého zajetí. Řekla mu, že až on zemře, přijde do Ruska opět světová válka. Pavlov od r.2003 umírá - poté, kdy veřejně nesouhlasil s tím, že dnešní biskupi ruské pravoslavné církve většinou podporují spolu s Putinem antikristovské znaky 666 v pasech a jiných elektronických kartách. Ještě nezemřel. Podobně i Šaron v Izraeli dlouho umíral, když odmítl být tak nemilosrdným k lidem jako současná vláda. fb.ru/…/arhimandrit-kir… ru.wikipedia.org/wiki/Êèðèëë_(Ïàâëîâ)