Bolševické nepřátelství vůči katolic
ké církvi. Tu a tam čteme, nebo slý
cháme, ze bolševismus není nejhorší
věc na světě, že se dá o něm mluvití.
Také i mezi našimi pracovníky vyskytl
se ojedinělý názor, sympatisující s rus
kým bolševictvím. To všechno zaklá
dá se na neznalosti skutečných pomě
rů v Rusku. Kdo nemůže si opatřiti
vlastní názor pobytem v Rusku, ten
může si přečísti novou knihu „Proná
sledování křesťanství bolševiky“. Kni
hu napsal Captain Francis Mc. C u 1 -
1 a g h am glich, do němčiny ji přelo
žil dr. H. Kas s po h 1, major. Vyšla
roku 1925 v Padenborně. Autor byl v
Rusku a popsal z autopsie proces s
katolickými duchovními, který nám u-
kazuje bolševismus v pravé podobě.
Arcibiskup Cieplak odsouzen k smrti;
msgr. Budkiewicz odsouzen k smrti;
Leonidas Fedorov, exarcha řeckokato
lické církve, na 10 let; P. Stanislav
Eismont odsouzen na 10 let; P. Edu
ard Junewitč odsouzen na 10 let; P.
Pavel Chodnewič odsouzen na 10 let;
P. Chweckov odsouzen na 10 let; Na
3 roky byli odsouzeni: Wassilewiski,
Jannkowič, Matulianis, Troigo, Iwa-
nov, Rutkowski a Pronsketis. Odsou
zeni byli proto, že Cieplak napsal pas
týřský list a oni ho četli, že se schá
zeli k poradám, že vyučovali děti ná
boženství a že sloužili mši svatou. Te
dy samé hrozné věci! Svědky byli sa
mi mladíci kolem 20 let, soudcové byli
Židé, nenávidějící každé náboženství
ďábelským způsobem. Čteme-li tento
spis, prožíváme doby prvního křesťan
ství v Římě. Unese nás klidná a krás
ná řeč biskupa Cieplaka, který mlu
vil jako jeden z biskupů prvních dob
křesťanských. Neobyčejně úctyhodnou
byla obhajoba msgra Budkiewiče, kte
rý svojí učeností imponoval. Jasně u-
kázal, že nesouhlasil s názorem arci
biskupa Roppa, který se také ukázal
nesprávným, ale stanovisko církve ob
hájil tak krásně, že člověk mimoděk
cítí úctu k takovému muži, a v duši
závidí Polákům, že takové muže měli
v Rusku. Katolická církev v Rusku
jistě jde krásné budoucnosti vstříc,
proto po pronásledování přijde doba
vítězství. My z této knihy přineseme
některé partie, aby čtenáři sami po

těšili se z velikosti odsouzených kněží
(Apoštolát sv. Cyrilla a Methoděje, Olomouc 1926)

Doddová vypověděla, že "ve třicátých letech jsme do kněžského stavu dosadili jedenáct set mužů, abychom církev zničili zevnitř, a že právě teď jsou na nejvyšších místech v církvi".46 Netvrdila, že pracovala sama, ale že spolupracovala se skupinou komunistů, kteří se snažili infiltrovat nejen katolické kněžstvo, ale také americké veřejné školství, jak se otevřeně uvádí v Alta Vendita: "Nechte stranou staré a zralé muže a přejděte raději k mládeži, a pokud možno i k dětem." Její svědectví jako bývalé komunistické agentky v Americe dokonale odráží strategii vytyčenou v Alta Venditě.

Druhý bývalý komunista, afroamerický agent Manning Johnson, také v roce 1953 vypovídal před Výborem pro neamerickou činnost Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických ohledně infiltrace ruských komunistů do katolického kněžstva: Kdysi byla taktika infiltrace náboženských organizací stanovena Kremlem. . komunisté zjistili, že zničení náboženství může probíhat mnohem rychleji prostřednictvím infiltrace [katolické] církve komunisty působícími uvnitř samotné církve. . . . V prvních fázích bylo rozhodnuto, že s malými silami, které budou mít k dispozici, bude nutné soustředit komunistické agenty v seminářích. Praktický závěr rudých vůdců byl, že tyto instituce umožní malé komunistické menšině ovlivňovat ideologii budoucích duchovních cestami příznivými pro komunistické cíle. Tato politika infiltrace seminářů byla úspěšná nad očekávání i pro komunisty.47

Máme zde přísežná svědectví bývalých komunistických agentů, že Kreml strategicky umisťoval své lidi do amerických a evropských seminářů, aby infiltroval katolické kněžstvo, a že to bylo "nad očekávání úspěšné" - to vše před rokem 1953. Jinými slovy, dlouho před Druhým vatikánským koncilem (1962-1965) měli komunisté své lidi v seminářích, v kněžském sboru i v biskupském úřadu. Bella Doddová odhalila, že čtyři z jejich infiltrovaných kněží dosáhli kardinálské hodnosti.

V roce 1967 nebo 1968, těsně před Doddovou smrtí, s ní v New Rochelle ve státě New York vedl rozhovor badatel Dietrich von Hildebrand a jeho žena Alice. Alice von Hildebrandová vyprávěla o jejich rozhovoru:

DIETRICH VON HILDEBRAND: Obávám se, že církev byla infiltrována.

BELLA DODDOVÁ: Vy se toho bojíte, milý profesore, já to vím! Když jsem byla horlivou komunistkou, pracovala jsem v úzkém kontaktu se čtyřmi kardinály ve Vatikánu, kteří pracovali pro nás; a ti jsou dodnes velmi aktivní.

DIETRICH VON HILDEBRAND: Kdo jsou? Můj synovec Dieter Sattler je Němec, který působí u Svatého stolce.48

"Ale Bella, která byla pod duchovním vedením arcibiskupa Sheena, mu tyto informace odmítla poskytnout," vysvětlila Alice von Hildebrandová.49

Kdo byli tito aktivní vatikánští kardinálové?

Omezený okruh kardinálů můžeme sestavit tak, že si všimneme, že Doddová působila od 30. let 20. století a že v roce 1952 konvertovala. Navíc tito kardinálové byli "aktivní" až v roce 1966 nebo 1967. Tato historická omezení dávají pouze dvacet šest možných kardinálů, kteří by mohli být čtyřmi komunistickými kardinály, jak tvrdí Dodd:

Krikor Bedros XV Aghagianian

Benedetto Aloisi Masella

Clemente Micara

James Charles McGuigan

Carlos Carmelo de Vasconcelos Motta

Norman Thomas Gilroy

Francis Joseph Spellman

Jaime de Barros Câmara

Enrique Pla y Deniel

Josef Frings

Ernesto Ruffini

Antonio Caggiano

Thomas Tien Ken-sin

Augusto Álvaro da Silva

Pietro Ciriaci

Maurice Feltin

Carlos María Javier de la Torre

Giuseppe Siri

James Francis Louis McIntyre

Giacomo Lercaro

Stefan Wyszynski

Benjamín de Arriba y Castro

Fernando Quiroga y Palacios

Paul-Émile Léger

Valerian Gracias

Alfredo Ottaviani

Některé z těchto kardinálů, jako například Siriho a Ottavianiho, lze kvůli jejich ortodoxii vyřadit z úvahy. Mezi nejpravděpodobnější by patřili kardinál Spellman (údajný sodomita a církevní patron mladého Theodora McCarricka), kardinál Lercaro (hlavní liberální kandidát na papeže v konkláve v roce 1963, které místo něj vyhrál kardinál Montini) a kardinál Frings (významný německý představitel na II. vatikánském koncilu a sponzor mladého Josepha Ratzingera).

Další případ infiltrace se týká záhadného obsahu odloženého kufříku. V roce 1975 nechal arcibiskup Annibale Bugnini svou aktovku bez dozoru ve vatikánské konferenční místnosti. Bugnini byl hlavním architektem projektu Novus Ordo MIssae, vydaných v letech 1969 a 1970, a jeho vlivu na Pia XII. a Pavla VI. se budeme důkladně věnovat na následujících stránkách. Suffice zde konstatovat, že Bugnini byl infiltrovaný kněz a svobodný zednář. Dominikánský kněz objevil bez dozoru aktovku a otevřel ji, aby zjistil totožnost jejího majitele. Uvnitř našel dokumenty adresované "bratru Bugninimu" s "podpisy a místem původu, [které] ukazovaly, že pocházejí od hodnostářů tajných společností v Římě".50 V Římě z toho byl skandál a papež Pavel VI. byl nucen poslat svého hlavního liturgistu a nedávno jmenovaného arcibiskupa do Íránu jako pronuncia, což bylo překvapivé a zřejmé sesazení a vyhnanství. O pravdivosti objevu Bugniniho zednářských dokumentů svědčí i respektovaný teolog otec Brian Harrison: "Jeden mezinárodně známý církevní hodnostář s neotřesitelnou integritou mi také řekl, že zprávu o objevu důkazů proti Bugninimu slyšel přímo od římského kněze, který je našel v aktovce, kterou Bugnini nedopatřením zanechal ve vatikánské konferenční místnosti po jedné schůzce."51 Když byl v roce 1976 zveřejněn italský zednářský rejstřík, bylo v něm nalezeno jméno Annibale Bugniniho a jeho zednářské krycí jméno "Buan".52 Do zednářské lóže vstoupil na svátek svatého Jiří 23. dubna 1963. To bylo necelé dva měsíce před smrtí Jana XXIII.

Je zřejmé, že vysoce postavení kněží a biskupové před II. vatikánským koncilem a během něj byli infiltrovaní zednáři. Svědectví, která poskytli Bella Doddová a Manning Johnson, spolu s proviněním a vyhoštěním arcibiskupa Annibale Bugniniho ukazují, že infiltrace katolického kléru byla provedena před rokem 1940 i po něm. Přesto se před zkoumáním Druhého vatikánského koncilu musíme vrátit k historické časové ose, která vedla ke zvolení papeže Pia XII. a po něm papeže Jana XXIII.

Pro ty, kteří ještě stále nepochopili, k čemu došlo ve Španělsku a papouškují mainstreamové nesmysly o diktátoru a fašismu:
ODCHOVANCI TALMUDU A ZEDNÁŘI V ČELE PROTIKŘESŤANSKÉHO BĚSNĚNÍ.
Ve Španělsku je tomu zrovna jak v Rusku a v Mexiku. V boření kostelů, ve střílení do davů a v mučení kněží je patrna v zemi Cidově táž komunistická metoda, jak ji praktikovali svého času Braunsteinové, Apfelbaumové a jiní předáci bolševičtí v Rusku. Již v roce 1931, po odchodu krále Alfonsa XIII. ze Španělska, přišel z Ruska žid Goldenstein s celou gardou agitátorů - připravovati půdu pro komunistickou revoluci, již tehdy byly zapalovány kostely a ničeny kláštery. Komunistická internacionála nezahálela, ale pracovala ve Španělsku dále, plníc odkaz Lenina, jenž prohlásil, že druhou sovětskou republikou po Rusku musí býti Španělsko. Komunistická čili rudá internacionála, posílala do Španělska horlivě svoje exponenty, mezi nimiž je hodně talmudistů. (strana 7)

Pán Bůh projevuje mimořádně svoji moc, mluví se na mnoha místech o zázracích. Tak např. na chrám Matky Boží v Saragoze vrhlo bolševické letadlo 4 bomby 55 až 75 cm, protrhly klenutí a zaryly se do země hluboko před obrazem Panny Marie, avšak ani jedna z nich nevybuchla. Dělostřelečtí odborníci zjistili, že zařízení zapalující střelnou látku, normálně se rozvinulo a že se teda nedá přirozeným způsobem vysvětliti, proč bomby nevybuchly.(strana 20)