Boží slovo na den 13.12. A.D.2020

Dnes slavíme svátek svatých mučedníků z Arménie

sv. Eustracius, Auxencius, Evžen, Mardárius a Orestes
Eustratius, Auxentius, Eugenius, Mardarius et Orestes
13. prosince, připomínka
Postavení: mučedníci
Úmrtí: asi s. IV.

Římské martyrologium z r. 2001 nám jen stručně připomíná těchto pět mučedníků z Arménie. O nich se více rozepisuje Římské martyrologium z r. 1938, které připomíná legendu o jejich mučednictví za Diokleciánovy a Maximiány vlády, kdy prý hrozilo odtržení Velké Arménie a Kappadocie od římské říše. Dioklecián do této oblasti údajně poslal jako správce provincie Agrikolu a k ochraně hranic Lisiáše s nařízením odstranit zároveň z této oblasti křesťanství.
Zde připomínaná skupina mučedníků se prý skládala ze vznešené osobnosti, jednoho kněze, služebníka, ženatého občana a vojáka.
Eustracius pocházel z Arauraka v Arménii (dnešní Akçalı Köyü v Siran v Turecku). Údajně byl buď představeným města, které se už nenachází na mapě, nebo měl významné postavení v armádě. V jeho službách byl třetí z mučedníků – Evžen. Eustracius svůj křesťanský postoj a víru netajil, a proto byl asi na pokyn Lisiáše zajat a mučen. Násilím mu byly od vojáků nazuty boty s hřebíky a dva dny byl v nich hnán k svému rodnému městu. Vedle muk, působených železnými botami, byl bit a nakonec upálen.
Kněz Auxencius byl po nějakou dobu vězněn a potom po hrubém ponižování se zbavením oděvu byl podle legendy z rozsudku Lisiáše zavěšen na řetězech, bičován jako otrok a do ran mu byla sypána sůl a lita octová voda. Ani to ho nedonutilo k ochotě místo pravému Bohu vzdát poctu modlám a byla mu pak rozseknuta hlava.
Evžen upevněn ve víře svědectvím, která zažil, vyznal Krista a za svá slova byl na cestě k Nikopole ubit, když mu údajně předtím byl vytržen jazyk a odťaty ruce.
Mardárius je označován za přítele Eustracia. Byl ženatým laikem z téhož města a rovněž neváhal vyznat svoji víru. Prohlásil se za křesťana a Kristova služebníka. Proto mu byly na nohou v oblasti kotníků udělány otvory, jimiž vykonavatelé krutého rozsudku protáhli řetěz, na němž ho pověsili hlavou dolů a pálili ohněm.
Orestes byl vojákem, který prý konvertoval zásluhou Eustracia a na hrudi nosil kříž. Kvůli tomu skončil pozemský život mučednickou smrtí na rozpáleném roštu.
Ostatky těchto mučedníků byly později převezeny do Říma a uloženy v kostele sv. Apolináře.
zdroj: catholica.cz/?id=5992

Dnes slavíme svátek svaté Lucie

Lucia, virgo et m.
13. prosince, památka
Postavení: panna a mučednice
Úmrtí: asi 304-305
Patron: Syrakus a Benátek; nevidomých a postižených onemocněním očí, sklářů, sklenářů, švadlen; někde se uvádí také patronát k více jak 15 povoláním, ale vyvstává otázka odůvodnění; je považována i za patronku světlušek ve skautských oddílech; je vzývána chudými a může být patronkou i těm, kdo šíří světlo pravdy
Atributy: kotel, krk s bodnou ranou, lampa, meč nebo dýka, miska a na ní oči, palmová ratolest, volské spřežení

Narodila se v Syrakusách na Sicílii pravděpodobně před rokem 290 do lépe situované rodiny. Snad již v dětském věku, jako křesťanská dívka, z lásky ke Kristu učinila slib zachování panenské čistoty, kterému za všech okolností zůstala věrná.
Její matka Eutychie buď nevěděla o slibu nebo ho nebrala vážně. Chtěla ji provdat za nápadníka ze stejně vznešené rodiny a problém, který nechtěla vidět, byl na světě. Lucie vše vkládala do modlitby, ale obrácení matky v tom směru nepřicházelo. Lucie si nejspíše dělala naději na pomoc uctívané mučednice Agáty. A nemocnou matku, trpící krvotokem, přesvědčila k vykonání pouti ke hrobu této světice, od níž očekávala pomoc. Jejich společná pouť i pomoc ze strany sv. Agáty se podle tradice uskutečnily. Legendy informují o vidění či snu Lucie, v němž jí Agáta dala vědět, že dojde jak k matčině uzdravení, tak i k jejímu vlastnímu mučednictví.
Po náhlém uzdravení matky zůstal jen problém s nežádoucím snoubencem. Ten se pochopitelně zajímal proč je odmítnut a legendy zde hovoří zkresleně. Pravdivý důvod odmítnutí nakonec měl za následek postavení Lucie před soudce, snad proto, že pravdu onen snoubenec neunesl. Soudce měl za úkol její věrnost Bohu zlomit a podle okolností ji potrestat.
Legendy uvádějí témata dotazů soudce Paschásia a odpovědi Lucie nejprve vedou ve věci věna, které Lucie údajně stihla rozdat chudým. Také matku prý přesvědčila k podobnému kroku, ač ta si majetek chtěla ponechat až do své smrti. Za rozhodující větu se uvádí: „Kdo dává Bohu jen to, co umíraje nemůže si vzít sebou na věčnost, ten z toho nemá žádné zásluhy, ale chceš-li vykonat oběť Bohu příjemnou, dej (jeho chudým) to, co můžeš nyní užívat.“ Je to téma katechetické poučky, podobně jako Luciin důrazný postoj k otázce poslušnosti císařských nařízení. Zde Lucie prohlašuje, že v prvé řadě je poslušná Božích přikázání. A soudci připomíná, že on se bojí panovníků smrtelných, zatímco ona se bojí (urážky) věčného Boha.
V závěru Luciiny obhajoby je jí částečně kladeno do úst opakování slov apoštola Pavla o čistotě duše, těla, v němž přebývá Duch svatý a je proto chrámem Božím. (Srov. 1Kor 6,19). To vše je připomínáno k vytvoření obrazu Luciina postoje, který vedl k jejímu mučení. Tuto rozhodnost vystihují slova, kterými odpověděla svému katu: „Ničím mne nepřinutíš, abych souhlasila s hříchem nečistoty. Jsem připravena na jakékoliv utrpení.“ (viz. G. Pettinati, I Santi canonizzati, XII)
Lucie byla odsouzena k násilnému zbavení panenské nevinnosti od návštěvníků veřejného domu. K jejímu znásilnění však nedošlo, protože selhaly všechny pokusy Lucii tam dopravit. Nepomohly ani voli, kteří se pak dostali mezi atributy. Následně jsou legendami uváděna různá muka, která musela proto podstoupit. Hodnověrnost těch údajů je sporná, jisté je, že podstoupila mučednickou smrt a má se za věrohodnou bodná rána mečem nebo dýkou, podle tradice vedena do krku.
Výrazným atributem sv. Lucie jsou její oči na míse a jen proto je jim zde věnována pozornost. Vliv na zařazení tohoto osobního atributu mají snad pozdější legendy. Jsou však nejednotné. Píše se v nich, že si je vyloupla sama Lucie a poslala snoubenci. Už zde se liší důvody nevěrohodného činu: aby se jí zřekl, načež jí potom byly oči Matkou Boží navráceny; jinde je vlastní vyloupnutí očí řazeno těsně před Luciinu smrt a jejich darování snoubenci proto, že je na ní obdivoval, s poděkováním za dopomožení do nebe. Na rozdíl od tvrzení jiných Msgre. Prof. Dr. Jaroslav Němec, zabývající se problematikou svatých, ve svém díle Nové profily světců (2005) píše o Lucii, že nakonec byla oslepena a probodena.
Její jméno je odvozováno od latinského slova lux – lucis, znamenajícího světlo a je překládáno jako Světlana. Od něho pochází i pojmenování nejmladších členek skautingu – světlušek, které v ní vidí patronku a chtějí se snažit být světlem a vzorem pro druhé jako ona.
Ostatky Lucie byly asi r. 1039 přeneseny nejdříve do Konstantinopole (pro obavy z muslimských útoků), a odtud r. 1204 do Benátek, kde se nacházejí v chrámu sv. Jeremiáše a Lucie. Části z nich byly předány do Syrakus. Relikviář s jejíma očima je uchováván v Neapoli.
zdroj: catholica.cz/?id=4874