06:29
Posmrtná bolest potracených dětí. popravených umělým potratem a jejich vysvobozování. Po 2.vatikánském koncilu se v Katolické církvi posmrtné utrpení uměle potracených dětí bere na lehkou váhu …More
Posmrtná bolest potracených dětí.
popravených umělým potratem a jejich vysvobozování. Po 2.vatikánském koncilu se v Katolické církvi posmrtné utrpení uměle potracených dětí bere na lehkou váhu. V Pravoslavné církvi žádný 2.vatikánský koncil nebyl, a tak se mluví i o utrpení uměle potracených dětí po smrti a jejich vysvobozování z těchto muk.
Libor Halik
Titulky: Svědkové vypráví, že potracené děti se také trápí po smrti. Jak jim pomoci? Mám tuto zkušenost: Začal jsem se modlit Žaltář (Žalmy) konkrétně za své bratříčky a sestřičky zavražděné mou matkou. Protože rozhovory o potratech jsem slýchal od dětství, začal jsem prosit: Milosrdný Hospodine Bože, buď milosrdným k mým bratrům a sestrám NEnarozeným, které byly zavražděny v lůně mé …More
Titulky: Svědkové vypráví, že potracené děti se také trápí po smrti. Jak jim pomoci? Mám tuto zkušenost: Začal jsem se modlit Žaltář (Žalmy) konkrétně za své bratříčky a sestřičky zavražděné mou matkou. Protože rozhovory o potratech jsem slýchal od dětství, začal jsem prosit: Milosrdný Hospodine Bože, buď milosrdným k mým bratrům a sestrám NEnarozeným, které byly zavražděny v lůně mé matky.Pokřti je v hloubce svého milosrdenství.Tak svými slovy jsem se modlil 1,2,3,4,5 dní. Otevírají se dveře. Vidím bočním pohledem skupinu dětí, vstupujících do místnosti. Vidím ženu, do tváře jí nevidím. 1 dítě nesla na rukou, maličké. Čili přibližně 7 lidí. Starší z nich se podobá mému otci. Starší z nich, přibližně tak vysoký chlapec. Přišel a obejmul mě. Jakoby nějaká opona spadla, jakobych se probudil. Takové jsem měl vidění. Bůh mi ukázal, že čtení Žalmů bylo příjemné Bohu, že se mu líbilo, že je užitečné dokonce za potracené zavražděné děti. To, kam jsem padala byly jakési labyrinty, koridory. strašně hrozné. Bylo velmi obtížné zjistit, kde se nacházím. Ani jsem to nechápala. Jen jsem cítila, že padám do nějakých hrozných prostor, nepředstavitelně hrozných. Uviděla jsem jakési maličké lidské figurky, jaksi přikované k těmto labyrintům. I jakési postavy podobné lidem, ale nelidé. - - - Vše doprovázeno hrozným řevem z nesnesitelné bolesti. Ohavný smrad, jakýsi kouř. Přede mnou stála ohromná stěna neviditelných rozměrů, pro mě neviditelných. Stěna byla průhledná, ale zjistila jsem, že pevná. Ze stěny sálal žár. Vnitřně jsem si uvědomila: To je žalář. Hora, na kterou jsem pohlédla, se přiblížila. Byla z rukou, nohou, hlaviček, střev, srdcí. Hrozný křik, vše krvavé, vše je živé, vše se hýbe. nesnesitelné sténání. Doteď zní v mých uších. Nikdy na to nezapomenu. Zapomenout se to nedá. S hrůzou a třesením vůči těmto věcem, se ptám sebe sama: Co to je? Co vidím? Nad tou horou létaly hrozné potvory a jakoby se tím krmily. Nebyly přímo nad horou, ale v té hoře. Z těch hlaviček, ruček, nožiček lidských, dětských. Udělalo se mi ještě hůř, že to vidím. Co to je? Proč v takovém stavu? Co to je? A když jsem si položila otázku, co to je, dostala jsem odpověď od Toho, který mě miluje stojícího vedle mě: To jsou TVÉ hříchy. Slovu hřích jsem tehdy nerozuměla. Slyšela jsem už slovo hřích, ale uvědomovat si realitu hříchu, že je to můj hřích, jaký můj hřích? Ne. Já nehřeším. Nemám hříchy. Nemám takové hříchy. "Je to TVŮJ hřích. Umělé potraty" zněla odpověď. Umělé potraty? Ano. Umělé potraty, ano. Umělé potraty jsem měla. Ale tehdy jsem je nepovažovala za hřích. Nechápala jsem, co je interupce - potrat. Náhle se z masy údů dětských, utvořilo živé dítě. To dítě jsem v životě neznala. Porodila jsem 3 děti. Ale to dítě bylo moje, s mýma očima, s mými vlasy. Bylo podobné na mé 3 děti, které znám a vidím každý den. Bylo tvořeno, ručky a nožky se spojily, vše se spojilo. To dítě se přiblížilo, uvidělo mě, natáhlo ručky ke mně a zakřičelo: Mámo! Mámo! S takovou nadějí ke mně. S takovou důvěrou, že máma může vše, že máma může pomoci. V tom okamžiku jsem zakusila mateřský cit. Takovou lásku k těm dětem. Takovou lásku jsem zakusila k tomu dítěti, které neznám. Jen zde jsem poznala, že to je mé dítě, které jsem zavraždila umělým potratem. Ve strachu, že přilétá ohromný pták s velkým zobákem, pařáty chytá dítě. Svýma očima sleduji, jak mé dítě trhá a požírá. Tvar dítěte se pořád mění. Je trháno, pak spojováno, aby bylo opět roztrháno. Pak se zase sjednotí a volá: Mámo! Bolestí jsem zakřičela, pomodlila se: Bože, pomoz mu! Vztáhla jsem ruce k té stěně. A ono vztáhlo ruce ke mně. Nemohu k němu, stěna je pevná. Ani ono nemůže. Mně se zdálo, jestli mám srdce, tak puká, když je dítě trháno. - Zakřičela jsem: Pane Bože, pomoz mu! Vytáhni ho odtud!Ten, kdo stál vedle, odpověděl: Pomohu, ale ty mně také pomoz! Jak?, ptám se. Řekl mi: Jdi na zem a řekni vše, co jsi tu viděla.Zakřičela jsem bolestí: Pane, já všem, všem řeknu, co jsem zde viděla, jen vytáhni mé děti odtud!