Nemecký kňaz "požehnáva" toaletnou kefou (video)

Otec Peter Leick, farár vo Wadgassene (diecéza Trier) a kaplán v Hostenbachu Katholische Jugend, vykonával "komické požehnanie“ pomocou toaletnej kefy a toaletného papiera. Leick patrí do „…
Renda shares this
2K
🥵
PetraB
Tresty Boží příjdou už na podzim.
Caesar
PetraB
no, v Prahe sa deje nieco velmi krásneho:
www.mall.tv/…/stavba-mariansk…
Peter(skala)
Ďakujem za doplnenie krásnych zážitkov s mariánskeho stlpu

Pre objektivitu a vyváženosť pekných a hrozných správ je to skvelá správa:)🤗
PetraB
To je opravdu hrozné...:-( Ale co chceme od takové farnosti, podívejte na ten Pána urážející oltář!!!!!
Dana22
katolik5.webnode.sk/liberalizmus-utok-proti-bohu/

Konflikt postliberálnej demokracie a kresťanstva
Číslo 2/2006 · Maciej Ruczaj ·
Konflikt postliberálnej demokracie a kresťanstva

„Dnes sa stalo zvykom tvrdiť, že filozofiou a postojom zodpovedajúcim demokratickým politickým formám je agnosticizmus a skeptický relativizmus. Tí, ktorí veria tomu, že poznajú pravdu a stoja si za svojím presvedčení…More
katolik5.webnode.sk/liberalizmus-utok-proti-bohu/

Konflikt postliberálnej demokracie a kresťanstva
Číslo 2/2006 · Maciej Ruczaj ·
Konflikt postliberálnej demokracie a kresťanstva

„Dnes sa stalo zvykom tvrdiť, že filozofiou a postojom zodpovedajúcim demokratickým politickým formám je agnosticizmus a skeptický relativizmus. Tí, ktorí veria tomu, že poznajú pravdu a stoja si za svojím presvedčením, nie sú z demokratického hľadiska dôveryhodní, lebo neuznávajú závislosť pravdy na vôli väčšiny alebo na premenlivej politickej rovnováhe.“
Ján Pavol II., Centessimus annus

Osvietenská viera v zásadné prepojenie pokroku racionality a slobody s procesom ústupu náboženstva z verejnej (a následne aj súkromnej) sféry platila v modernej dobe takmer ako nevyvrátiteľná dogma. V súčasnosti sme však svedkami návratu témy vzťahu demokracie a náboženstva do popredia politicko-filozofickej debaty. Tento obrat je spojený predovšetkým s fenoménom islamského fundamentalizmu a s neokonzervatívnou ideológiou exportu demokracie. Kresťanstvo hrá v tejto debate marginálnu úlohu, najčastejšie ako príklad náboženstva, ktoré sa úspešne „adaptovalo“ do podmienok liberálnej a demokratickej spoločnosti.(1) Islamské spoločnosti neprešli fázou weberovského Entzauberung a Entgottlichung, preto sa islam – rovnako ako niekdajšie tradičné kresťanstvo – ukazuje ako nekompatibilný s modernou demokraciou.
Zároveň však renesancia náboženstva, chápaná ako návrat k verejnej aktivite náboženských skupín, je realitou i v západnom svete: symptomatickým javom posledného štvrťstoročia nie sú len iránska revolúcia a pôsobenie Bin Ládina, ale tiež spoločenské hnutia Solidarity, pevne zakotvenej v kresťanskej vízii človeka, alebo vzostup politicky angažovaného evanjelikalizmu v Spojených štátoch. V kontexte týchto premien sa západná Európa stále javí ako naplnenie sekularizačnej teórie o „domestifikácii náboženstva“(2) s jeho presunom od verejnej k čisto súkromnej podstate viery, ktorej vrcholom je Luckmannovo neviditeľné náboženstvo – neinštitucionálne, apolitické subjektívne presvedčenie jednotlivca. Na druhej strane je neprehliadnuteľné, že sa otázka postavenia kresťanstva v spoločnosti stala horúcou témou aj v európskom prostredí. Stále viditeľnejšia je tendencia vnímať náboženstvo ako ohrozenie výdobytkov modernej liberálnej demokracie: európska totožnosť je v tejto debate konštruovaná predovšetkým v protiklade k Spojeným štátom a ústredným elementom tejto odlišnosti je práve odpor k verejnému pôsobeniu kresťanstva v politickom živote USA.(3) Udalosti posledných rokov ukazujú, že tento svetonázor zreteľne preniká do praktických rozhodovacích procesov na národnej, ale aj na európskej úrovni. Ide napríklad o debatu okolo umiestenia zmienky o úlohe kresťanstva (o invocatio Dei ani nehovoriac) v preambule Európskej ústavy alebo o tzv. kauzu Buttiglione. Explicitne nepriateľský postoj veľkej časti politického spektra voči kresťanstvu začína už vyvolávať odpoveď z druhej strany – predovšetkým najmenej domestikovanej Katolíckej cirkvi – kardinál Ratzinger píše v tomto kontexte o tom, že „Západ trpí nenávisťou k samému sebe“, George Weigel píše o „sekularizme vylučujúcom“ (exclusive secularism) ako o novom náboženstve Európy; Philip Jenkins poukazuje na skutočnosť, že v podmienkach všadeprítomnej politickej korektnosti iba útoky na kresťanstvo (a predovšetkým na katolicizmus) nie sú kvalifikované ako „zločin nenávisti“ (hate crimes), a Rocco Buttiglione kladie explicitnú otázku: „Ide o to, či sú kresťania v Európskej únii občania druhej kategórie?“
Myslím si, že tu nastáva zásadný posun v chápaní vzťahu medzi liberálnou demokraciou a náboženstvom. Súčasná teória a prax demokratického spoločenstva sa stále viac odkláňa od kánonického Lockovho poňatia pojmov ako náboženská sloboda a tolerancia. V tejto eseji by som chcel stručne naznačiť teoretické predpoklady tohto predefinovania.

Svetonázorová neutralita a kresťanstvo
Stotožnenie medzi politickým a etickým spoločenstvom, typické pre dobu predmodernú, bolo v európskom kontexte spochybnené reformáciou. Pokusy o násilný návrat k tejto jednote v podobe doktríny cuius regio eius religio neboli úspešné; najmä v podmienkach „zbožštenia“ centralizovaného moderného štátu začali zásadným spôsobom odporovať fundamentálnemu kresťanskému nadradeniu príslušnosťou k Civitas Dei nad občianstvom konkrétnej civitas terrana. Cieľom Lockových úvah o spoločenskom usporiadaní, a tým aj základom klasického liberálneho prístupu bolo zaistiť trvalý mier medzi jednotlivými „etickými spoločenstvami“ skrze koncepciu seba obmedzujúceho štátu, ktorý rešpektuje rozlíšenie medzi politickou a náboženskou sférou, a paralelne prebiehajúcim odpolitizovaním konfesionálnych skupín. Toto vedomie odlišnosti oboch systémov bolo však zároveň spojené s presvedčením o fundamentálnom význame kresťanskej morálky pre fungovanie spoločnosti ako celku (preto sa Lockova tolerancia nevzťahuje na nihilistov(4)). Toto napätie medzi uznaním náboženskej slobody a praktickým významom hodnôt zakotvených v náboženstve bolo základom americkej koncepcie vzťahu medzi štátom a cirkvami.(5)
Prvky individualizmu, inherentne prítomné v Lockovej doktríne (napr. teória tabula rasa, ktorá môže viesť k záveru, že príslušnosť k nejakému etickému spoločenstvu je až druhotným, nadobudnutým rysom jedinca), predznamenávajú však zmeny spojené s druhou fázou novovekého vývoja. Nastal tu zásadný posun: miesto negatívnej tolerancie týkajúcej sa súžitia rôznych etických spoločenstiev sa ako základná hodnota spoločenského systému objavila kantovská koncepcia morálnej autonómie jednotlivca, ktorého inherentným právom a povinnosťou je samostatná racionálna „autodeterminácia“. Nie je náhoda, že je tento posun paralelný s prepojením liberalizmu s demokratickou myšlienkou: zdá sa, že existuje inherentné spojenie medzi koncepciou autonómneho jednotlivca, ktorý je „sám pre seba pánom“, a ideou spoločenského systému opretého o rovnosť a podiel na moci všetkých občanov.(6) Zároveň sa však prepojenie liberalizmu a demokracie stáva zdrojom závažných konfliktov, ktoré môžu ohroziť myšlienku náboženskej slobody, ale aj pôvodnú ideu autonómie. V podmienkach demokratickej politiky, ktorá je neustálym stretávaním rôznych záujmových skupín, dochádza automaticky k opätovnému spolitizovaniu etických spoločenstiev, ktoré sa môžu usilovať o získanie väčšiny, a týmto spôsobom o zaistenie privilegovanej pozície pre svoj systém hodnôt.(7) Nie je náhoda, že vznik modernej demokracie je tiež spojený s bezprecedentným rozšírením pôsobenia štátu do oblastí, ktoré niekedy prináležali etickým spoločenstvám – predovšetkým v oblastí výchovy a slobodného disponovania majetkom. Liberalizmus neskoromodernej doby je v podstate reakciou na toto nebezpečenstvo, pokusom nájsť rovnováhu medzi demokratickým mechanizmom, ktorý určuje k moci väčšinu, a liberálnou koncepciou autonómie jednotlivca. Jeho víziu môžeme zhrnúť do pojmu neutrálneho štátu.
Podľa Johna Rawlsa medzi náboženstvom a demokraciou nemôže existovať stav konfliktu, ako to bolo často v radikálnych koncepciách osvietenských „pokrokárov“. Žiada sa stav vzájomnej obojetnosti, zdôraznenie úplného odcudzenia oboch sfér – v pluralitnej spoločnosti je pre náboženské skupiny vyhradené miesto v tzv. background culture.(8) Požiadavka plurality a ochrany autonómie jednotlivca zákonite vedie ku sklonom označiť všetky etické témy za subjektívne a súkromné a vylúčiť ich z politickej debaty. Tá má byť vedená iba na úrovni konsenzu vo veciach procedurálnych. Neutralizácia vplyvu náboženských skupín je možná iba na základe metódy vyhýbať sa etickým, filozofickým a náboženským témam (Rawlsova method of avoidance) a vylúčiť z diskusie zástancov názorov opierajúcich sa o argumenty pochádzajúce z tejto sféry. V týchto koncepciách sa neutralita stáva hlavným cieľom liberálneho poriadku,(9) prirodzeným dôsledkom prijatia myšlienky autonómie a pluralizmu ako základov spoločenského poriadku.
Už samotná teória neutrality môže však vzbudzovať mnohé pochybnosti. Rawlsovi kritici (ako Michael Sandel) poukazujú na to, že jeho „procedurálna republika“ svojím pokusom vylúčiť mravné otázky vyprázdňuje samotný obsah politickosti, je slepá voči dimenzii agon, konfliktu ako základnej konštituujúcej črty politickej sféry. Podľa Hansa-Wolfganga Bockenfroda aj v podmienkach právneho štátu vždy budú existovať rei mixtae („veci zmiešané“), oblasti, v ktorých sa záujmy politického poriadku budú prelínať so sférou pôsobenia náboženských skupín a inštitúcií.(10) V priamej súvislosti s otázkou verejnej úlohy náboženstva si nemožno nevšimnúť, že – ako píše Sandel – prijať liberálne poňatie neutrality znamená tiež prijať liberálny svetonázor. Pokiaľ máme vo verejnom živote zabudnúť na naše presvedčenie, odnaučiť sa náš súkromný jazyk, jasne z toho vyplýva, že liberálne „ja“, schopné ironického nadhľadu, musí predchádzať všetkým „akcidentálnym“ rysom, ako sú národnosť a viera.(11) Toto drastické rozdelenie homme a citoyen (človek a občan) nie je realizovateľné, ak sa hlbšie identifikuje s akýmkoľvek systémom hodnôt, ktorý nie je Rawlsovým liberalizmom. Podstatou kresťanskej viery je – ako hovorí Buttiglione – jej všetko zahrňujúci charakter: týka sa celého človeka, teda i jeho politických rozhodnutí.(12) Podľa Charlesa Taylora požadovať od veriacich, aby nehovorili vo verejnej diskusii rečou svojej viery, je to isté, ako upierať im právo na ich totožnosť. Okrem toho – ako vraví Sandel – liberálny redukcionizmus nepriamo privileguje „protináboženskú“ stranu sporu, ktorá používa idiom prijateľný pre liberálnu diskusiu, zatiaľ čo ich protivníci narážajú často na nemožnosť prekladu z jazyka transcendencie a etiky (ako príklad uvádza tému interrupcie v USA).
Následkom teórie neutrality je tak v podstate ustanovená v politickej praxi – namiesto plurality – výlučnosť iba jednej diskusie. V kauze Buttiglione bol proti talianskemu politikovi použitý práve argument, že jeho súkromné presvedčenie nie je v zhode so svetonázorovou požiadavkou neutrality. Neutralita sa tak z funkcie procedurálneho rámca pre politické rokovania stáva svojho druhu „vedúcou ideológiou“ – nie je už len negatívnym vymedzením pravidiel hry, ale systémom s vlastným pozitívnym obsahom. Zároveň však stále využíva privilégiá, ktoré náležia princípu nadradenému jednotlivým prúdom diskusie v pluralitnej spoločnosti. Z hľadiska tejto ideológie je potom nepriateľom predovšetkým niekto, kto nie je schopný zbaviť sa vlastného presvedčenia v mene konsenzu a „racionálnej debaty“. „Neutrálny demokratický štát“ sa začína správať ako etické spoločenstvo a prirodzeným dôsledkom je potom boj proti prejavom ostatných etických spoločenstiev vo verejnom priestore vedený v mene svetonázorovej neutrality – napr. zákaz používať náboženské symboly (otázka krížov v školách, „šatkový zákon“) – v skutočnosti však potvrdzuje monopolizáciu verejnej sféry jedinou „konfesionálnou skupinou“. Ako píše Zbigniew Stawrowski: „Prázdne miesto na stene, na ktorej visel kríž, nie je potvrdením plurality, ale naopak, podporou partikulárnej konfesionálnej skupiny.“ K podobným záverom smeruje Joseph Weiler vo svojich úvahách nad európskou ústavou. Podľa neho sa v európskej diskusii stotožnil postoj laický s neutrálnym – a pritom voľba „laickej varianty“ preambuly je prejavom privilegovaného postavenia jednej vízie sveta a akéhosi „ústavného imperializmu“, ktorý nehľadí na rôznorodú ústavnú tradíciu jednotlivých európskych štátov.(13) Sám fakt, že invocatio Dei alebo zmienka o kresťanstve vyžaduje ospravedlňovanie, poukazuje na skutočnosť, že laický charakter bol vopred prijatým predpokladom. Dochádza tak k nepozorovateľnej premene myšlienky neutrálneho štátu, ktorá pôvodne mala byť garanciou ako náboženského, tak aj laického postoja, na inštrumentálne využívaný prostriedok proti určitej skupine obyvateľov, na odmietanie práva na ich účasť v politickom živote, pokiaľ neprispôsobia svoje názory určitým štandardom.
Nechcem sa tu zaoberať otázkou, či je svetonázorovo neutrálny štát vôbec možný, alebo – ako píše Thomas Molnar – politický poriadok vždy vyžaduje existenciu vládnucej ideológie, nezávisle na tom, či to bude katolicizmus, liberalizmus alebo islam. Je však, myslím, zrejmé, že právo a politický poriadok je vždy odrazom nejakej filozofickej predstavy o človeku a spoločnosti. Dokument typu preambuly k európskej ústave vyjadruje nádej európskych národov stať sa istým etickým spoločenstvom postaveným na určitom systéme hodnôt. Týmito hodnotami sú racionalizmus, pluralita, úcta k dôstojnosti a právam jednotlivca. Zároveň však protikresťanský predsudok implicitne v nej obsiahnutý (vzhľadom k predchádzajúcej debate) akoby potvrdzoval, že toto náboženstvo so zmienenými hodnotami nemá nič spoločné, alebo – keď prihliadneme ku kauze Buttiglione – priamo ich ohrozuje. Tento model usporiadania vzťahov medzi štátom a náboženskou skupinou je veľmi vzdialený od klasickej liberálnej vízie oddelených, ale spolupracujúcich systémov a náboženskej slobody. Nemožno ho, samozrejme, porovnávať s modelom stotožňujúcim štát a etické spoločenstvo, typickým pre dobu predmodernú alebo (i keď v úplne inom rozsahu a za iných predpokladov) pre totalitné systémy. Zároveň však by sa dali nájsť isté rysy, ktoré pripodobňujú súčasnú situáciu k tretiemu typu, ktorého dejinným príkladom bol staroveký Rím (a moderným teoretikom Thomas Hobbes). Išlo v tomto prípade o systém hlboko tolerantný voči pluralite náboženských denominácií, ktorý však zároveň vyžadoval, aby sa všetky konfesijné skupiny zúčastnili verejného kultu cisára, zbožšteného politicko-kozmického poriadku obce. Odmietnutie účasti sa rovnalo útoku na základy systému a viedlo k prenasledovaniu a vylúčeniu zo spoločnosti. Rovnako vtedy ako aj dnes je však kresťanstvo náboženstvom, v ktorom je takáto „duchovná schizofrénia“ nemožná.

Postliberálna demokracia a kresťanstvo
Koncepcia neutrálneho štátu bola vytvorená za účelom uskutočniť a ochrániť autonómiu jednotlivca ako základnú hodnotu liberálneho poriadku. V minulosti viedol novoveký štát v mene autonómie boj proti verejnému postaveniu Cirkvi ako inštitúcie – išlo o osobitné privilégiá duchovenstva, kontrolu nad školstvom, účasť cirkevných hodnostárov na miestnych a celoštátnych mocenských štruktúrach. Dnes je však hlavnou osou sporu o verejnú prítomnosť kresťanstva nie Cirkev ako inštitúcia disponujúca politickou mocou, ale samotný kresťanský svetonázor – ide tu totiž o konflikt okolo kultúrno-etických otázok, ako je napríklad téma interrupcií, eutanázie alebo zväzkov homosexuálov. V minulosti bolo základom liberálnej filozofie, ktorý slúžil tiež ako predpoklad pre oddeľovanie Cirkvi od štátu, rozlíšenie súkromnej a verejnej sféry a ochrana tej prvej pred zásahmi štátnych inštitúcií. Dnes sme svedkami stierania rozdielov medzi oboma dimenziami existencie a ich úplného spolitizovania. Toto sú iba niektoré symptomatické javy, ktoré poukazujú na špecifickosť dnešnej situácie a vysvetľujú návrat témy o verejnej prítomnosti kresťanstva. Súčasný spor o podstatu neutrality skrýva v sebe omnoho hlbší a zásadnejší konflikt týkajúci sa predefinovania základnej konštitutívnej zložky liberálno-demokratického étosu, teda autonómie. Predefinovanie natoľko zásadné, že oprávňuje podľa mňa interpretovať súčasný vývoj ako úplne novú, postliberálnu fázu vývoja demokracie, ktorej „bojovými prápormi“ sú heslá znášanlivosť a uznávanie rovnosti.
Už knieža de Tocqueville si všimol inherentnú expanzívnosť demokratickej mentality a jej podvratnosť vo vzťahu k všetkým prvkom spoločenského poriadku, ktorým chýba demokratická štruktúra a legitimita. Z myšlienky autonómie ako ústrednej antropologickej charakteristiky pramení, že kým existujú skutočnosti obmedzujúce úplne slobodnú sebadetermináciu jednotlivca, jeho „človečenstvo“ sa naplno neuskutočňuje.(14) Následkom je potom tendencia neustále rozširovať slobodu a rovnosť („ak sú v jednej veci rovní, potom nutne musia byť rovní vo všetkých veciach“ – píše de Tocqueville(15)) až k takmer eschatologickému cieľu úplnej emancipácie jedinca. Vplyvom pôsobenia tejto sily dochádza k premene v chápaní postavenia štátu vo vzťahu k idei autonómie: pôvodný liberálny koncept štátu ako garanta zaisťujúceho vonkajšie podmienky autonómie (právny štát, pluralizmus) sa stále viac odkláňa smerom k princípu podporovania, promovania tejto autonómie. Pre Kanta bola autonómia predpokladom etického života, v demokratickom prostredí sa takto mení na samostatný a nadradený cieľ.(16)
V projekte a v praxi postliberálnej demokracie sa táto koncepcia neustáleho procesu oslobodzovania spája s novomarxistickou teóriou falošného vedomia a prenášania revolučného konfliktu zo základne do nadstavby.
Podľa Gramsciho je práve občianska spoločnosť sférou, „v ktorej sa odohráva prechod od nutnosti k slobode“, lebo zakorenené do ideológie nie sú len „posthumným ospravedlnením moci“, ale sily „schopné tvarovať a vytvárať novú históriu a prispievajúce k nastoleniu novej moci“.(17)
Althauser poukazuje na rozhodujúcu úlohu subjektov pôsobiacich v „nadstavbe“ pre vytváranie „falošného vedomia“, ktoré odcudzuje jedinca jeho pravým záujmom a podriaďuje ho moci; túto trojicu subjektov tvorí škola, cirkev a rodina.(18) Dochádza tak k spolitizovávaniu ďalších a ďalších oblastí existencie, ktoré doposiaľ chránilo liberálne rozlíšenie medzi súkromným a verejným – mocenský vzťah nadvlády a podriadenia sa už netýka len sféry politickej, ale preniká celou sociálnou štruktúrou („polymorfia moci“). Prirodzeným dôsledkom týchto teórií je teda volanie po tom, aby bol boj za oslobodenie vedený „na všetkých miestach, na ktorých je definovaný sociálny vzťah“.(19) Fúziu liberalizmu s touto marxistickou víziou dosvedčuje citácia z Willa Kymlicku: „Rodina je... kľúčovou oblasťou kultúrnej degradácie a ekonomickej závislosti – teda atribútov tradičného postavenia ženy... Ľahostajnosť voči nerovnosti pohlaví v rámci rodiny by sme mali považovať za zradu liberálneho princípu autonómie a rovnosti šancí.“(20) V tomto boji je kresťanstvo, poskytujúce dogmatickú oporu pre „opresívny“ model tradičnej rodiny, „zotročenie ženy“ alebo „nadvládu“ heterosexuálov, úhlavným nepriateľom liberálov. Definitívnym potvrdením podstatného potláčania kresťanstva je postmoderná denunciácia metafyziky ako takej: v koncepciách filozofov, ako je Richard Rorty, akékoľvek univerzálne myšlienkové systémy, ktoré hľadajú (alebo dokonca tvrdia, že našli) Pravdu, sú zo svojej podstaty násilné a cesta k odstráneniu násilia prítomného v kultúre a spoločnosti vedie len cez ich elimináciu.(21)
Zatiaľ čo teoretici neutrálneho štátu (Rawls, Habermas) sa sústreďovali na elimináciu kresťanstva zo sféry verejného života bez toho, žeby mu upierali právo na pôsobenie v „kultúre pozadia“ (dielo definitívnej premeny tradičného náboženstva mal dokončiť sám proces racionalizácie, bez nutnosti štátnych zásahov), proroci postliberálnej demokracie nemôžu tolerovať náboženstvo ani v mimopolitickej dimenzii. Dobrým príkladom tu môže byť teória Anthonyho Giddensa: tento sociológ na jednej strane opisuje proces „odtradicionalizovania“ – postupného odumierania starých foriem spoločenského spolužitia ako prirodzenú súčasť dejinného vývoja modernizmu, nasledujúcu po ukončení fázy emancipácie politickej.(22) Na druhej strane, v jeho koncepcii „dialogickej demokracie“ sa majú všetky spoločenské vzťahy, vrátane súkromných a rodinných, premeniť – bližšie nedefinovateľnými prostriedkami – podľa logiky demokratického procesu. Princíp čisto kontraktuálny má nahradiť tradičné väzby, ex definitione autoritatívny a obmedzujúci slobodu, v oblastiach ako sexuálna orientácia, vzťahy v rámci rodiny a náboženskej skupiny.(23) Zdanlivo popisná sociologická diagnóza sa tak mení na ofenzívny program spoločenskej premeny, v ktorej je kresťanský svetonázor hlavným protivníkom.
Logiku tohto posunu v rámci západného myslenia ukazuje premena významu ústredného pojmu liberálnej teórie spoločenského poriadku – tolerancie. Pre Locka bola vo svojej podstate prejavom pokory voči obmedzenosti ľudského rozumu, ktorý nie je schopný dosiahnuť úplné poznanie pravdy, a tak by mal rešpektovať i odlišné postoje a svetonázory. Cieľom nebolo získať privilegované postavenie pre nejakú skupinu, ale upozorniť na nebezpečenstvo, ktoré pramení z používania názorov ako politických nástrojov.(24) Táto koncepcia negatívnej tolerancie je stále ešte prítomná u Rawlsa a Habermasa, avšak súčasná spoločenská realita dosvedčuje, že sa v dnešnej dobe stretávame skôr s toleranciou pozitívnou, chápanou ako projekt nápravy spoločenských pomerov skrze neutralizáciu určitých škodlivých názorov a podporu iných názorov alebo skupín. Opäť sa môžeme vrátiť ku kauze Buttiglione, ktorá ukazuje mechanizmus fungovania tejto novej tolerancie: zatiaľ čo podstatou Lockovej koncepcie bolo, aby členovia jednotlivých náboženských spoločenstiev našli spôsob pokojného spolužitia bez toho, aby sa museli vzdávať svojej partikulárnej identity, súčasné poňatie núti každého prijať určitý súbor hodnôt za vlastný (v tomto prípade morálne akceptovať homosexualitu). Je zrejmé, že už nejde o zaistenie podmienok pre fungovanie spoločenského pluralizmu, ale o aktívne presadzovanie istého programu – pomocou politických a kultúrnych prostriedkov – i mimo rámec pôsobenia politickej štruktúry v zmysle liberálneho „štátu etického minima“. O prehodnotení základných elementov liberálneho étosu môže svedčiť paradoxný fakt, že v kauze Buttiglione jej hlavný hrdina prejavil vo svojom vystúpení snahu o maximálny kompromis s požiadavkami liberálnej diskusie: prísne odlíšil právo a politiku od morálky, svoju argumentáciu postavil nie na „metafyzických“ koncepciách, ako prirodzený zákon a spoločné dobro, ale prezentoval ju len ako subjektívne presvedčenie. Skrátka, splnil všetky Rawlsove podmienky rozlíšenia súkromného a verejného „ja“. Napriek tomu jeho súkromné právo na slobodu náboženského presvedčenia – základný pilier liberalizmu – bolo opomenuté na úkor verejného, politického rozmeru slobody sexuálnej orientácie.

Záver
Keď Irving Kristol opisoval fenomén zrodu politicky angažovaného kresťanstva v Amerike konca XX. storočia, poukazoval na čisto reaktívnu podstatu hnutia. Bola to agresívna ofenzíva postliberálnych myšlienkových prúdov – ani nie tak proti sfére verejnej, ako predovšetkým súkromnej, proti kultúre a výchove – ktorá aktivizovala široké vrstvy obyvateľstva chrániť vyznávané hodnoty. V Európe je proces sekularizácie značne pokročilejší a podľa slov Josepha Weilera kresťania svojou pasivitou sami významne prispeli k postaveniu múru geta, v ktorom ich uzatvorila väčšinová kultúra.(25) Na druhej strane udalosti posledných rokov ukazujú, že sa i v Európe – opäť na princípe reakcie – vracia téma verejnej úlohy náboženstva do popredia. Základný rys verejného života Spojených štátov – tzv. cultural wars – stále výraznejšie preniká aj do Starého sveta (zatiaľ najvýraznejšie napr. v Poľsku alebo Írsku, ale odpor tisícov Španielov voči politike Zapatera ukazuje, že i v „starej Európe“ sledujeme známky tlejúcich konfliktov). Kauza Buttiglione – podľa slov jej hlavného hrdinu – „má pripomenúť, že Európa, ktorú staviame, nie je rajom na zemi, ale bojovým poľom“.(26) Na jednej strane máme ideológiu nového liberalizmu, pre ktorý je kresťanstvo nekompatibilné s demokraciou chápanou ako nekonečný proces emancipácie od ďalších a ďalších „suffering situations“. Na druhej strane sú obhajcovia nekontraktuálneho, predkonsenzuálneho charakteru niektorých právd a vzťahov, ktoré navyše poukazujú na skutočnosť, že základné piliere klasického liberálneho poriadku – ľudské práva, dôstojnosť jednotlivca, dôraz na individuálne cnosti – sú nepredstaviteľné bez kresťanskej etiky ako ich nevyhnutného predpokladu. Nejde tu teda o polarizáciu medzi „obhajcami slobody“ a „autoritármi“ – ako to často zobrazujú ľavicové médiá –, ale len o spor „medzi liberalizmom, ktorý pozná svoje medze (a je teda lojálny k svojmu pôvodnému poslaniu), a tými, ktorí sa na toto obmedzenie snažia zabúdať“.(27) Ide o totálnu premenu ľudského života.

Autor je spolupracovníkom revue Christianitas a Międzynarodowy Przegląd Polityczny.
Dana22
www.magnificat.sk/…/Ideologia-homos…

web.archive.org/…/Ideologia-homos…

web.archive.org/…/zakerna-gender-…

Phd Stephen Baskerville:

Nebezpečný rozmach genderovej politiky, alebo feminismus je diktatura 21. století - odborná štúdia

( aj vo formáte PDF, kliknite tu: www.magnificat.sk/…/Ideologia-homos… ) 1.diel.
web.archive.org/…/zakerna-gender-…
Toto je zhrnutie zaujímavých bodov zo štúdi…More
www.magnificat.sk/…/Ideologia-homos…

web.archive.org/…/Ideologia-homos…

web.archive.org/…/zakerna-gender-…

Phd Stephen Baskerville:

Nebezpečný rozmach genderovej politiky, alebo feminismus je diktatura 21. století - odborná štúdia

( aj vo formáte PDF, kliknite tu: www.magnificat.sk/…/Ideologia-homos… ) 1.diel.
web.archive.org/…/zakerna-gender-…
Toto je zhrnutie zaujímavých bodov zo štúdie “Nebezpečný rozmach genderové politiky”od Stephena Baskervila.
Štúdia sa venuje pozadiu vzostupu feministického a genderové hnutia a popisuje procesy, pomocou ktorých sa feministkám darí zavádzať metódy policajného štátu a získavať silný vplyv v krajine. Iba v drobných odbočkách sa venuje prepojeniu feministiek na homosexuálne hnutie, pričom feministky priamo s lesbickým hnutím nespája, hoci popisované informácie a správanie feministiek tomu prepojeniu veľmi silne nasvedčujú. Významnú pozornosť venuje deštruktívnemu vplyvu rozvodovosti na spoločnosť.
Dátum zverejnenia štúdie chýba, ale najmladší dátum pri citáciach udáva október 2008, takže sa dá predpokladať, že približne v tej dobe bol článok zverejnený. Obsahuje veľa citácií z rokov 1994-1999, takže sa nedá úplne vylúčiť, že štúdia vychádza zo staršej verzie, ktorá bola iba doplnená novými faktami. To by vysvetľovalo, prečo článok neodráža niektoré najnovšie radikálne trendy ako popieranie rozdielov medzi fyzickými pohlaviami, genderová výchova v školách, presadzovanie kvót v zamestnaní, čoraz silnejšie homosexuálne trendy vo feministickom hnutí,…
Štúdia je rozsiahla a nie je príliš prehľadne štrukturovaná – občas témy pretekajú do nasledujúcej kapitoly a inokedy sú v jednej kapitole dve nesúvisiace témy. Navyše nadpisy kapitol veľmi málo vypovedajú o obsahu textu. Preto som spracoval tento zostručnený prehľad.
Článok sa skladá z niekoľkých tematických častí:
1. Vzostup a úspech feministického hnutia (str. 1)
…popisuje zmeny v argumentáciach feministiek, ich pomalý prienik do verejného sektoru a nárast vplyvu
…zaraďuje ich medzi totalitné hnutia vychádzajúce z marxizmu-leninizmu.
…popisuje, že súkromie a intímny život sa vďaka feministkám natoľko spolitizoval, že do neho teraz v plnom rozsahu zasahuje štát.
…feministky sa snažia získať stále väčší vplyv v štátnych mechanizmoch, nakoľko na základe neho môžu efektívne a násilne presadzovať a vynucovať svoje požiadavky.
2. Feministické víťazstvá (str. 4)
…podrobnejšie rozpisuje, ako feministky prešli od doktríny “rovnosti” medzi mužom a ženou k politike “materstva”, na základe ktorej sa stavajú do role utláčaných a zároveň si nárokujú nadštandardné privilégia vyplývajúce z role materstva.
…rozpisuje podrobnejšie, ako sa dopracovalo k názoru, že muži utláčajú ženy a špeciálne ženy-matky.
…rozpisuje, ako feministky predefinovali mnohé spoločenské zločiny tak, že ako vinníkov ukazujú zásadne mužov a ako obete zásadne ženy.
…spomína, ako sa feministkám podarilo predefinovať mužské individuálne “rytierstvo” na kolektívne anonymné skupiny (policajti)
…venuje sa podrobne fenoménu falošných obvinení zo znásilnení. Spomína, že 41% obvinení zo znásilnení bolo dokázaných ako falošných a že reálne číslo bude ešte vyššie, keďže falošné obvinenie nemôže žena len tak bez trestu siahnuť.
…spomína tiež, že feministické policajtky a sudkyne nezriedka cielene falšovali dôkazy, aby dostali za znásilnenie do väzenia aj nevinného muža.
3. Útlak a superiorita (str. 9)
…spomína, ako feministky obratne využívajú raz pojmy o “rovnoprávnosti” a inokedy požiadavky špeciálnych privilégií, podľa toho, ako sa im to hodí.
…spomína absurditu, kde sa feministkám podarilo presadiť, že ženy sa už nestarajú o vlastné deti, ale v sociálnych zariadeniach (jasle, škôlky, školy) o cudzie deti. Vďaka tomu je ich prácu možno jednak zdaňovať, jednak za ňu berú z ekonomiky peniaze a o ten diel klesá plat ich manželov.
…spomína, ako verejné školstvo oddeľuje rodičov a ich deti a snaží sa vychovávať deti proti názorom ich rodičov.
…rozoberá rozmach sektoru “sociálnych služieb”, venujúcich sa deťom – od škôlok až po opatrovníctvo odobraných detí a konštatuje fakt, že tento systém vníma rodičov ako hrozbu svojho zamestnania a tak sa snaží v maximálnej miere bojovať proti nim a diskreditovať ich.
…úrady detských sociálnych služieb sa dostali do pozície akejsi “feministickej polície”, ktorá do značnej miery funguje mimo kontrolu súdov aj právneho systému a na väčšinu útokov jej postačujú nikdy nedokázané a falošné obvinenia. Zároveň kompletne vynecháva prezumpciu neviny.
…spomína prípady feministických prokurátoriek, ktoré násilím donútili vypovedať deti proti svojim rodičom a dosiahli tak ich uväznenie, napriek nevine.
…v závere spomína narastajúci počet prípadov, kedy sa kvôli odobratiu detí rodine nasadzovali ozbrojené protiteroristické jednotky vyzbrojené automatickými zbraňami.
4. Genderová politika a sociálny štát (str. 14)
…venuje sa histórii, prečo štát začal podporovať slobodné a rozvedené matky
…na počiatku sociálna podpora smerovala vdovám po vojakoch a rodinám, kde muž prišiel o prácu vplyvom hospodárskej krízy.
…neskôr ale feministky obraz muža ochrancu (ktorý riskoval život za rodinu vo vojnách a chodil denne do práce) predefinovali na muža povaľača, násilníka a pedofila.
…argumentácia o neschopných a nebezpečných mužoch sa stala veľmi silným a ťažko vyvrátiteľným argumentom, ktorý umožnil masové zavádzanie represívnych policajných opatrení proti otcom v rodinách.
Typické feministické argumenty:
*Muž opustil ženu a nechal ju aj s dieťaťom v ťažkej finačnej situácii.
…realita ukazuje, že mnohé slobodné matky si dobrovoľne zvolili túto formu existencie a mnohé sa k tomu dokonca hrdo hlásia (stránka 16)
…rastie počet slobodných matiek na sociálnej podpore
…keďže k rozchodu dochádza pred svatbou, nedá sa jednoznačne určiť, kto koho opustil.
*Muž žiadajúci o rozvod
…hoci feministky argumentujú, že muži opúšťajú rodiny a odchádzajú za milenkami, štatistiky ukazujú, že väčšinu žiadostí o rozvod podávajú ženy a iba malý zlomok je v súvislosti domácim násilím či neverou, väčšina je odôvodnená frázami “nerozumieme si”, “obaja sme sa zmenili”…
…popisuje históriu presadzovania rozvodov. V minulosti rozvody síce tiež existovali, ale musel byť udaný dostatočný dôvod. v 20.st. sa presadili tzv. “rozvody bez viny”, to jest, že sa dá rozviesť kedykoľvek a bez argumentácie. Už toto bolo faktické zrušenie inštitútu manželstva, pretože prestalo mať štatút “právne vynútiteľnej zmluvy”.
…súčasný systém rozvodom žien výrazne napomáha, pretože im ponúka množstvo inštitúcii, kam môžu odložiť svoje deti: jasle, škôlky, školy, inštitúcie na zanechávanie novorodencov, agentúry umožňujúce adoptovať svoje neželané dieťa cudzej rodine. Autor argumentuje, že to nie sú iba otcovia, ktorí opúšťajú svoje deti. Špeciálnou kategóriou opustenia dieťaťa sú potraty. (stránky 17,18,19)
5. Rozvod a manželstvá jedincov rovnakého pohlavia (pdf č.2, str. 3)
…autor tvrdí, že práve masívny rozmach rozvodov a promiskuity inšpiroval homosexuálov k požiadavke homomanželstiev, pretože súčasný promiskuitný pohľad na manželstvo vyhovuje ich životnému štýlu. Ďalej tvrdí, že homosvatby manželstvo ohroziť nemôžu, pretože už bolo fakticky vykastrované povolením rozvodov.
…ďalej sa venuje téme adopcií detí homosexuálom. Tvrdí, že 40% adoptovaných detí končí v homosexuálnych rodinách. Ďalej tvrdí, že umelé oplodnenia a náhradné matky splodia iba minimum detí pre homopáry, väčšina detí pochádza z adopcií.
…poukazuje na to, že umožnenie adopcií hsx párom výrazne zvyšuje dopyt po adoptovateľných deťoch. Zároveň sa s tým kombinuje faktor, keď sú deti odoberané rodinám pod zveličenými zámienkami domáceho násilia alebo zneužívania. Ideálnym terčom sú rozvádzajúce sa rodiny. Podpora rozvodov a osamelých matiek poskytuje štátnej sociálnej správe vhodné zámienky na odoberanie detí a ich poskytnutie na adopcie homosexuálom.
…nerozoberá problematiku vplyvu homosexuálnej rodiny na rozvoj dieťaťa ani nespomína prípadné riziká zneužívania.
6. Osobné a politické (pdf č.2, str. 5)
…spolitizovanosť rozvodov je tak silná, ako nikdy v histórii. Rozvodové súdy sú pod kontrolou feministiek a fungujú ako akési feministické “tribunály”, súdiace bez dôkazov alebo na základe falošných jednostranných obvinení.
…na podporu rozvodov sa v médiach pestuje silná protiotcovská hystéria. Automaticky nálepkujú otcov ako pedofilov, násilníkov a neplatičov výživného, pričom tieto argumenty sú natoľko tvrdé, že nikto z politikov sa neodváži postaviť na ich stranu.
…realita je pritom nezriedka úplne iná:
*Mýtus o otcoch týrajúcich deti:
…v skutočnosti je najväčšie riziko u osamelých a slobodných matiek, kde býva dieťa až 33x častejšie vystavené násiliu, obvykle zo strany otčimov a priateľov matky. Naopak prítomnosť otca je veľmi výrazným ochranným faktorom dieťaťa pred cudzím násilím (citácia 56, 57, 58) (moja pozn: ono na tom niečo bude, prípady násilia voči sirotám zo starej literatúry sú veľmi časté, pričom násilie dieťatu prichádzalo rovnako zo strany otčima aj macochy)
…taktiež je tu štatistika, že slobodné matky častejšie zrania alebo zabijú svoje dieťa, než ženatý otec (citácia 59)
*Mýtus o sexuálnom zneužívaní:
…štatistiky dokazujú, že zneužívania sa dopúšťajú hlavne matkini priatelia a nevlastní otcovia. Biologickí otcovia zneužívajú svoje deti absolútne minimálne. Štatistiky ale veľmi často ako páchateľa označia proste “otca”, a to aj v prípade, že sa jednalo o otčima !!! (citácia 60)
…pri rozvodových konaniach feministické zamestnankyne súdov a úradov vyslovene nabádajú matky aj k falošným obvineniam voči otcovi, pričom tieto obvinenia nie je treba dokazovať.
…sudcovia tak vlastne nahrávajú ohrozeniu dieťaťa, keď ho v záujme “ochrany” oddelia od biologického otca a dajú do rodiny s otčimom.
*Mýtus o domácom násilí
…je to jeden z najzákernejších spôsobov boja proti otcom v rodinách. Je to ideálny spôsob, ako vykopnúť človeka z bytu a zabrať jeho majetok.
…právna definícia domáceho násilia je mimoriadne vágna a okrem fyzickej konfrontácie zahŕňa aj hádky, kritiku, ignorovanie, odmietanie alebo zosmiešňovanie
…na obvinenie netreba žiadne dokazovanie, automaticky sa berie prezumpcia viny a dokonca aj falošné obvinenia sú brané ako plne legitímny postup.
…predbežné uväznenie muža je možné aj na základe vymysleného obvinenia a bez súdu.
…pritom štatistiky dokazujú, že podiel domáceho násilia v domácnostiach zo strany mužov a žien je vyrovnaný (citácia 66)
…ďalej článok píše o tom, že obvinenia pri rozvodoch sú sudcami automaticky akceptované a deti sú automaticky oddeľované od otcov. Na nejaký férový súdny proces sa tu absolútne nehľadí.
…obvinenia sa nezriedka prerokúvajú bez prítomnosti muža, takže ani nemá šancu sa brániť.
…netreba žiadne dokazovanie
…v niektorých prípadoch sú muži dokonca donútení sa priznať k činu, ktorý neurobili (napr. sú tak dlho držaní vo väzbe, kým sa nepriznajú)
7. Plne disfunkčné domovy (pdf č.2, str.10)
…spomína štúdiu, ktorá dokazuje, že deti z jednočlenných rodín majú výrazne vyššie sklony k násilným a drogovým činom a že tento faktor prevyšuje vplyv chudoby či rasy.
…pričom štát otázku odchodu otca z rodiny rieši jediným spôsobom a to násilným vymáhaním výživného a kriminalizáciou mužov.
8. Ďalekosiahle dôsledky genderovej politiky:
– žiadna civilizácia dlhodobo neprežije masívnu a plošnú kriminalizáciu mužskej časti svojej populácie
– oslabenie vojenskej sily krajiny násilným začleňovaním žien do armády
– oslabenie ochoty mužov slúžiť v armáde, ak vedia, že v ich neprítomnosti sa s nimi môže ich žena kedykoľvek rozviesť a po návrate zo zahraničia ešte budú trestne stíhaní za neplatenie výživného, o ktorom bolo rozhodnuté v ich neprítomnosti
– pokles pôrodnosti, ktorý vedie k otvoreniu krajiny masovej imigrácii
– kvôli zavedeniu dôchodkového systému sa ešte viac zredukovali dôvody na zakladanie veľkých rodín, ktoré mali slúžiť ako poistka na starobu.
– zavedenie antikoncepcie a potratu presunuli rozhodovanie o potomstve z rodiny čisto iba na ženu.
– rozvody môžu byť nielen rozbíjačom rodín, ale aj dôvodom strachu a neochoty mužov k vstupu do manželstva. (toto už mám potvrdené z viacerých zdrojov priamo z môjho okolia)
…posledná podkapitola poukazuje na to, že aj staré antické civilizácie grécko a rím pred svojím zánikom prechádzali procesom zrieknutia sa rodinného života. A zdôrazňuje, že nikdy v minulosti, ani v starej antike, nebola kampaň proti rodine tak militantná, ako v súčasnosti.
Zdroj: Nebezpečný rozmach genderové politiky. Studie Stephena Baskervila

V úplnom znení:

Máme za sebou čtyři desetiletí nejtroufalejšího sociálního experimentu, který se kdy uskutečnil v západních demokraciích. Teď už jasně vidíme plný dopad toho, co bylo známo pod smělým označením: „osvobození žen“.
Oba politické směry – jak levice, tak pravice – se tiše shodly na tom, že omezí úvahy o emancipaci žen na několik neškodných polemik jako: diskriminace v zaměstnání, rozdíly v platech nebo pozitivní diskriminace. Snad jen téma umělého přerušení těhotenství mohlo mít hloubku, ale uvízlo ve slepé uličce.
Z hlubin politického radaru se mezitím vynořily skutečné důsledky tohoto experimentu: masivní restrukturalizace společenského uspořádání, demografické trendy, které ohrožují samotné přežití západní civilizace a (patrně nejnenápadnější) exponenciální vzrůst rozsahu a moci státu, který je čím dáĺ byrokratičtější a panovačnější.
Feminismus se pasoval na předvoj levice a posunul témata politických projevů od ekonomických a rasových do sociální a ve stále rostoucí míře genderové oblasti.
Socialistický výpad proti majetku a podnikání vzal na sebe podobu sociálního a genderového útoku na rodinu, sňatek a maskulinitu.
Vznikl tak mezník zcela nového druhu politiky, té nejosobnější a tedy i potenciálně nejvíce totalitní, která tu kdy byla: politiky soukromého života a genderových vztahů.

Od feminismu k lesbismu
Genderová politika je jak feministická, tak i homosexuální; není žádná výraznější linie, která by je oddělovala. Feminismus představuje zjevnější politickou doktrínu. Až donedávna šlo gayům hlavně o to, aby je společnost nechala na pokoji; tím získali širší sympatie.
Mnoho homosexuálů, zejména mužů, zřejmě nepřemýšlí o své sexualitě vědomě v politických souvislostech. Přesto může být homosexualita sama o sobě politickým vyjádřením, a to zejména lesbismus, který pro mnohé představuje osobní dimenzi feministické ideologie.
„Feminismus je teorie, lesbismus je praxe,“ řečeno slovy připisovanými Ti-Grace Atkinsonové. Pro mnoho našich dnešních feministek je lesbismus mnohem víc než jen sexuální orientace nebo preference. Je to (jak se učí studenti na mnoha univerzitách) „ideologický, politický a filozofický nástroj k osvobození všech žen z heterosexuální tyranie.“1
Pro genderové aktivisty není pohlaví, sex nebo sexuální orientace soukromou, ale politickou záležitostí. Připomeňme definici politiky od Henryho Adamse jako „systematické organizování nenávisti“. Netřeba velké představivosti, abychom viděli, že tato rebelie proti sexuální „tyranii“ zpolitizovala a transformovala sex, tedy akt, jehož vyšší sublimaci spojujeme s láskou, v něco, co se může jevit jako čistý extrakt nenávisti.

Žádná jiná ideologie nebyla nikdy postavena na sexu. Její nebývalá síla je stejně zřejmá jako zamaskovaná. Zpolitizování sexu a sexuálních vztahů proniká do lidské psychiky mnohem hlouběji základnější než všechny ideologie, které byly napadány radikálními ideology v minulosti. Uvolňuje energii, rozpoutává emoce, rozbíjí vztahy a instituce.

Schopnost feministické ideologie vniknout do soukromé sféry života nemá obdoby ani v období byrokratických diktátorstvích minulého století a je proto horší než ony.Radikální feminismus je to nejdestruktivnější a nejfanatičtější hnutí, které jsem zdědili z 60. let“, píše Robert Bork. „Je to revoluční, nikoliv reformní hnutí, a má úspěch. Je totalitární svým duchem, je 4 hluboce antagonistické k tradiční západní kultuře a usiluje o kompletní restrukturalizaci společnosti, morálky a lidské povahy.“2 Odpověď na otázku, jak dochází k realizaci feministického scénáře, není jednoduchá.
Politická kultura se ocitla v tak důkladném feministickém sevření, že jeho destabilizující prvky zůstávají často skryté i jeho nejtvrdším kritikům. Genderovou politikou se zabývá mnoho jejích obhájců, ale jen málo kritiků. Je spíše zlehčována jako prostě jedna z variant levičáctví, jako například socialismus a rasový nacionalismus. Její význam a síla jsou ale mnohem větší. Je nejkomplexnější a nejrafinovanější politickou ideologií dneška. Na jedné straně jako by se už vyčerpala a neměla co nabídnout. Mnozí se domnívají, že jako politická síla je „feminismus mrtev“ a že už žijeme v „postfeministickém“ věku.

Současně se ale také stalo, že se feministické hypotézy už dávno nekrčí na okraji politického zájmu. Pronikly do hlavního proudu, bují a sílí, nikým nenapadány a nezpochybňovány jak na levici, tak ve středu a dokonce na pravé části politického spektra. 5 Nebezpečí genderové politiky nespočívá v absurdních tvrzeních jejich extremistických protagonistů. Ty už budí jen pramálo respektu. Její nebezpečí tkví v ustavičné a vytrvalé erozi sociální soudržnosti, občanských svobod a především soukromí. Genderová ideologie zpolitizovala osobní život. Všechny nás nakazila, aniž bychom si to uvědomovali (jsme imunní proti uvědomění si tohoto vlivu). Největší hrozba feminismu podle všeho spočívá v nedostatku a soudržnosti opozice.

Feminismus víc než kterékoliv jiné politické hnutí neutralizuje a v přeneseném slova smyslu kastruje své odpůrce. Mnoho autorů si všimlo podobnosti mezi feminismem a marxismem, ale jen málo z nich rozpoznalo, jak dokonale feminismus využil socialistickou logiku a její agresivní potenciál. „Hnutí za osvobození žen, možná není nejextrémnější, ale určitě je nejvlivnější neomarxistické hnutí v Americe. Mělo stejný dopad na americké domovy jako měl komunismus na ruskou ekonomiku, přičemž většina škod je nevratná“, píše Ruth Wisseová z Harvardské univerzity. Hnutí definovalo vztahy mezi muži a ženami v pojmech moci a soupeření místo toho, aby použilo pojmy vzájemná výhodnost a 6 spolupráce. Tím toto hnutí rozcupovalo nejzákladnější a nejkřehčí vazbu v lidské společnosti: rodinnou jednotku, ze které všechny ostatní sociální instituce čerpají svoji sílu.3 Zpolitizování pohlaví znamenalo pro logiku třídního konfliktu velký skok kupředu. Obvinění z „útlaku“ není zaměřeno na široké, neosobní sociální třídy, nýbrž na nejnitěrnější osobní vztahy. Utlačovatelem není podnikatelská třída či podnikatel, ale manžel (nebo „intimní přítel“), otec či dokonce i syn. Ve jménu utlačovaných všemocný stát znárodňuje - po socialistickém vzoru - také soukromí rodiny. Soukromí člověka - poslední útočiště jedince před státní mocí - přestalo být vedlejším poškozeným a stalo se hlavním terčem. Nebezpečí tedy nespočívá v útoku na svobodu obecně (což je hrozba tradičních tyranií), ale specificky ve výpadu proti soukromému, zejména rodinnému život (který tradiční diktátorské režimy obyčejně opomíjejí). „Radikální feminismus je totalitní, protože upírá jedinci soukromé místo; každá soukromá myšlenka a jednání je veřejné, a tedy 7 politické“ píše Bork. „Strana nebo hnutí si vyhrazuje právo na kontrolu každého aspektu života.“4

Tohoto nepřátelství k soukromí jedince si všímá také Daphne Pataiová. „Dnešní feminismus stírá hranice mezi veřejným a soukromým, a tím píše novou kapitolu zvrácené tradice slídění a kontroly a nesvobody,“ konstatuje Patainová. „Každé gesto jednotlivce, každá jeho myšlenka jsou vystaveny hodnocení ze strany jeho spoluobčanů.“5 Výpad proti soukromí je mimořádně nebezpečný také proto, že mnoho konzervativců, kteří by jinak feminizmus kritizovali, dnes už nepřikládají hodnotě soukromí a občanských svobod takový význam. Je desktruktivně ironické, že si tyto termíny si už přivlastnili feministky, když je dokázaly využít jako ospravedlnění potratu, jak předvedly například v soudním sporu Roe v. Wade.
To vedlo konzervativce (kteří svého času bedlivě střežili hradby soukromého života) k tomu, že toto pole vyklidili. Mnoho konzervativců zapudilo tyto hodnoty také proto, že se staly záminkou, pod kterou jsou zločinci zprošťování viny.
Tím byl ponechán monopol strážců Listiny práv a svobod levici. Viníci skutečně často nepotrestáni, ale to se děje částečně proto, že místo nich bývají usvědčeni nevinní. Brzy uvidíme, že hlavní 8 politickou sílou, která dnes určuje kdo patří za mříže, ať vinen či nevinen, je zpolitizovaná sexualita.
„Revoluce jsou velmi tvrdé vůči soukromí“ poznamenává přední sociolog revolučních hnutí.6 Všechny totalitní režimy 20. století pronikaly občanům do života, politizovaly jejich soukromí a ničily jejich rodiny. Žádný z nich však obvykle neměl destrukci rodinného života jako svůj explicitní cíl. Genderová politika se v kontrastu s dřívějšími totalitami zaměřuje specificky na soukromí a jde jí zejména o rodinné soukromí. Politický teoretik Carol Paterman připouští, že „rozštěpení veřejného a soukromého ... je ve svém důsledku podstatou feministického hnutí“ a dvě prominentní feministky jízlivě posmívají „ideologii rodiny jako bašty soukromí.“8

Základní princip feminismu – že „osobní je politické“ – je tak výrazně totalitní, že ho historik Eugene Genovese (sám dřívější marxista) označil za „stalinistický.“9 A znovu: Tento potenciál je teoretický. Jen málokdo ale docení, jak dalece byl tento potenciál využitý. 9 „Radikálním feministkám musí litovat, že nemají takovou moc jako stát a jeho mechanizmy, aby si vynutily kontrol nad myšlenkami a chováním lidí,“ zamýšlí se Bork. „Tak jako tak, feminismus svůj vliv v soukromých a veřejných institucích shromažďoval postupně.“10 V současnosti už ho má.

Feministická vítězství.
Triumfu feminismu nebylo dosaženo jeho extrémními ideology. Stejně jako stalinismus zdědil metody a praktiky carského absolutismu a ruského nacionalismu, vítězná fáze nové feministické a homosexuální politiky přišla jako důsledek nátlaků, přikazování a politizování těch hodnot, kterých se feminismus dříve zřekl: mateřství, manželství, rodiny, církve, státu. Feministický útok na manželství a rodinu z ranného období je už většinou zapomenut nebo hozen pod stůl. „Nemůžeme odstranit nerovnosti mezi muži a ženami do té doby, než zrušíme manželství,“ napsala v r. 1970 editorka časopisu Ms. Robina Morganová ve své knize Sisterhood is Powerful. 11 I Sheila Croninová, předsedkyně National Organization for Women, řekla, že „Svobodu pro ženy nelze docílit bez zrušení manželství.“12
Linda Gordonová rozpracovala téma ve známém článku uveřejněném v roce 1969 v časopise WOMEN: A Journal of Liberation. „Nukleární rodina musí být zničena“, kde prohlásila: 10 „Rozpad rodin se stal revolučním procesem ... Rodiny podporovaly útlak tím, že separovaly jedince do malých, izolovaných jednotek, které se nemohly spojit, aby bojovaly za společné zájmy ... Rodiny umožňují supervykořisťování žen tím, že je vedou k tomu, aby pohlížely na svou práci mimo domov jako na něco okrajového vůči jejich „opravdové“ roli ... Ženy by si neměly odpírat žádnou z životních příležitostí kvůli výlučné odpovědnosti vůči svým dětem ... Rodiny se nakonec rozpadnou jen tehdy, když revoluční sociální a ekonomické organizace umožní, aby lidské potřeby lásky a bezpečí byly uspokojovány, aniž by lidé kdy byli nuceni k dělbě práce či jiných externích rolí.13 Výroky tohoto druhu bývají často odmítány jako extrémistické žvásty, ale pohled na situaci v manželstvích a rodinách dneška ukazuje, že je to přesně to, čeho feministky dosáhly.
Podařilo se jim to však způsoby mnohem skrytějšími, než by tyto výroky naznačovaly. Germaine Greerová ve svém známém proslovu naléhala na ženy, aby se odmítaly vdávat, ale touto strategií ničeho nedocílila.14 Feministky manželství zničily tím, že v něm participovaly. Příkladu feministického vedení následují homosexuální aktivisté. Ti nejextrémnější odmítají instituci manželství úplně a ponechávají ho na pokoji. Pak jsou tu „umírnění“, kteří doufají, že změní manželství 11 podle svých představ, a tak že ho podkopají. Právě proto, že homosexuální manželství dnes není tou největší hrozbou pro institut manželství, vyvolalo tak hlasitý nesouhlas. Skutečně nebezpečné trendy jsou skryté a vyvolávají jen malý odpor; některé s nich se rozvinuly dokonce i díky konzervativcům. Feminismus ve svém nejranějším, ideologicky čistém stupni vyžadoval „rovnost“ a „práva“. Dnes, i když jsou ideologičtí puristé odsunuti na okraj, feminismus se vtírá, lichotí a hledá svoji cestu do středního proudu a konzervativní kultury tím, že si přivlastňuje tradiční morálku včetně samotných femininních „stereotypů“, proti nimž původně vystupoval.
Současná feministická kampaň, například tím, že si přivlastnila mateřství, cynicky a pokrytecky zneužívá tradiční morálku a sentiment neinformovaných konzervativců.
Feministky, jako je Ann Crittendenová se naučily velebit mateřství, což jim umožňuje tvářit se jako oběti a získat sympatie široké veřejnosti a dokonce i konzervativců. Pod praporem mateřství ponechávají feministky patriarchátu jen málo argumentů k obraně. Feministky ovšem mateřství nehájí, ony jej politizují. „Feministky .... si přejí důkladně a úplně zpolitizovat poslední baštu soukromí v naší 12 společnosti: rodinu“, píše Wendy McElroyová. „Chtějí odříznout mateřství od jeho tradičních a pravicových spojitostí a učinit je tématem liberální levice pod heslem „Matky jsou oběti!“. Tento klam je skrytý, avšak reálný. Mateřství už není soukromou záležitostí, ale hlásí se o politickou moc a snaží se tak poštvat represivní státní aparát proti těm, kteří jsou označeni jako utlačovatelé matek.
Feminizace širokého spektra témat, která nemají žádné zřejmé spojení se sexualitou, v současné době kulminuje v to, co jedny noviny nazvaly „radikalizací amerických matek“: Někteří komentátoři poukazují na to, že celá agenda se v USA posouvá k „politice mateřství“.15
Je to nejen organizace Code Pink, která se postavila proti válce v Iráku; mnohem skrytější cíle mají organizace Million Mom March (kriminalizující držení střelné zbraně) a úplně nedávno militantní organizace Moms Rising – to jsou všechno variace na stejné téma. Tyto ženy vyzdvihující význam rodiny si přejí využít to, co Naomi Wolfová nazývá „rozhněvanou otevřeností“ matek jen proto, aby mohly dělat „tvrdou politiku“, jak říká McElroyová. 13
Mnozí jsou podloudně vmanipulovány do přesvědčení, že feministky se staly bojovnicemi za tradiční mateřství a rodinu, zatímco jejich skutečný program je učinit ženy závislé na státu. Crittendenová neobviňuje feminismus, nýbrž kapitalismus, a požaduje, aby vláda ocenila mateřství i z ekonomického hlediska tak, aby ženy nebyly závislé na svých manželích.16 Tento trik má úspěch, protože mateřství je a vždy bylo jednoduchý prostředek k dosažení výhod. Kniha Crittendenové z roku 2002 s názvem Cena mateřství: Proč je nejdůležitější práce na světě nejméně hodnocena je sama o sobě eskamotérským kouskem. Pokud někdo snižoval hodnotu mateřství, byly to samozřejmě feministky. Suzan Douglasová a Meredith Michaelsová doložily vlastním knižním titulem přesně opačný postoj: Mateřský mýtus: Idealizace mateřství a jak jí bylo oslabeno postavení žen. I když zastávají protichůdná stanoviska, tyto autorky sdílejí společné přesvědčení, že matky jsou čímsi utiskované. Oba knižní tituly výstižně dokazují feministické odhodlání klasifikovat vše, co se vztahuje specificky k ženám, jako „útlak“ a osvětluje feministické stížnosti jako strategii k dosažení toho, co samy nazývají „zmocnit se všeho“ bez ohledu na vnitřní konzistenci požadavků nebo jejich logiku.

To ukazuje na významný rys, který feminismus sdílí se všemi radikálními ideologiemi a dotáhl ho mnohem dál: Schopnost rozšiřovat vlastní moc a moc státu tím, že vytvoří problémy, na které si pak stěžuje. „Matky nemají ve společnosti dostatečný respekt“, parafrázuje McElroyová Crittendenovou, „jako kdyby za to mohl feminismus“. Tento přístup je účinný, neboť politizuje soukromé a cynicky zneužívá přirozenou sympatii společnosti vůči ženám. Výkřiky liberálního feminismu ze starších „bitev“, protestující proti tradičním genderovým rolím nebo prosazující rovné platy, uvolnily místo „feminismu oběti“, který tvrdí, že ženy jsou oběťmi již z podstaty. Posun byl skoro neregistrovatelný, ale zásadní, neboť postavení oběti spíše vydírá okolí, než aby se vzdalo tradiční ženské slabosti, kterou vždy byly a jsou požadavky na privilegia: mateřství, děti, domov a rodinný život, sex.
Feministky je přeměnily v požadavky na státní intervenci tím, že se definují jako oběti nikoli neosobní „společnosti“, nýbrž oběti nově objevených či redefinovaných „zločinů“ v jejichž rámci mohou být obětmi jen ženy a jen muži mohou být pachatelé: znásilnění, sexuální obtěžování, domácí násilí, zneužití dětí, neplacení výživného (plus menší, vágnější přečiny, jako je „agresivní jízda autem“). 15 Tyto nové trestné činy politizují přesně ty oblasti života, které se obvykle snažíme ochránit před politikou a před soupeřením o mocenské postavení: domov, rodinu, děti – a justiční trestní systém. Mají úspěch, protože využívají přirozeného přání mužů a žen chránit ženy a zaopatřovat je. (Ale i homosexuálové se toho účastní – řídí se feministickými směrnicemi a požadují zavedení zákonů o „zločinech nenávisti“ (hate crimes), které by podobně politizovaly justiční trestní systém.)
To všechno vzbuzuje u žen strach. Ironicky jsou to také podněty pro mužskou rytířskost ― zachránit pannu v těžké situaci, projevit mužství (což je stále se objevující téma v konzervativní literatuře) vytvářením příležitostí pro souboje s jinými muži. Avšak na rozdíl od tradiční rytířskosti a v kontrastu k ní tato nová rytířskost nevychází z osobní povinnosti a nevyžaduje žádný risk, odvahu nebo sebeobětování.
Rytířskost požadovaná feministkami je byrokratická, vykonávaná úředníky buď s profesionálními, nebo s finančními zájmy. Je to zpolitizované ochranářství, prováděné nikoli jednotlivými muži, nýbrž kádry vybavené státní mocí jako je policie a neuniformovaní funkcionáři z pomocných policejních sborů. 16 Je to zřejmé z kampaně za „práva obětí“. Začala snahou konzervativců zajistit efektivnější pomoc obětem zločinu, převážně jako reakce na snahy liberálů snižovat tresty. Komise Oběti zločinů ustavená prezidentem R. Reaganem v r. 1982, vedla ke vzniku Odboru pro oběti zločinu na Ministerstvu spravedlnosti Spojených států. Letmý pohled na webovou stránku odhalí, že kampaně se chopily feministky a že většina „zločinů“ byla předefinována ve feministických termínech: „Oběti“ jsou hlavně ženy, „pachatelé“ jsou většinou muži a „zločiny“ mají většinou politický charakter.17 Politizaci justice lze vidět např. ve změně definice znásilnění a v explozi falešných obvinění ze znásilnění.
Právní teoretici jako Catherine Mackinnonová, která se ptá, „zda souhlas (k souloži) je pojem s vůbec nějakým smyslem“ a která opakovaně uvádí, že všechny heterosexuální soulože jsou vlastně znásilněním, jsou vysoce vlivnými osobami působícími na právnických školách ve Spojených státech a mají vliv i na vlády jednotlivých států v Kanadě. „Každý poctivý a již zkušený vyšetřovatel sexuálních trestných činů nám dosvědčí, že znásilnění je jedním z nejčastěji falešně hlášených trestných činů“, říká Craig Silverman, bývalý prokurátor v Coloradu, známý svým horlivým pronásledováním domnělých pachatelů znásilnění.18 17 Sociolog Eugene Kanin z Purdue Univerzity zjistil, že během devítiletého období 41 % případů znásilnění bylo úředně prohlášeno za falešné, „a to tak, že stěžovatelky nakonec přiznaly, že k žádnému znásilnění nedošlo a že obvinění bylo tedy křivé“. Samozřejmě je řada obvinění, která nebyla odvolána, znamená to však, že skutečné procento křivých obvinění bylo téměř jistě vyšší. Sociolog Kanin uzavírá, že „tato křivá obvinění mají tři hlavní funkce pro stěžovatele: získání alibi, snahu se pomstít a získat soucit a pozornost.“19
Centrum přípravy pro vojenskou službu doplňuje další možné motivace: „Falešná obvinění byla také podána za účelem získat peníze od celebrit, získat výhradní péči o dítě v rozvodových případech a dokonce vyhnout se vojenskému nasazení v oblastech, kde se válčí“.20 Téměř denně jsme svědky toho, jak jsou muži propouštěni z vězení – poté, co tam strávili desítky let – , neboť testování DNA ukázalo, že byli usvědčeni neoprávněně. A to jsou ti šťastnější. I když testy DNA odstranily některá možná pochybení, korupce v tzv. rape industry (výdělečný průmysl, postavený na trestném činu znásilnění) je tak systematická, že – jak ukazuje případ z posledního roku na Duke University, nezpochybnitelné důkazy o nevině nejsou žádnou překážkou ke stíhání a usvědčení. 18
Existují důkazy, že feministické techničky ve forenzních laboratořích falzifikují lékařské nálezy, aby bylo možné obvinit muže, o nichž vědí, že jsou nevinní.21 Přesto neproběhlo žádné systematické vyšetřování ani médii, ani aktivisty za občanskou svobodu s cílem zjistit, proč je tak mnoho nevinných občanů pravidelně uvězňováno na základě zfalšovaných obvinění a důkazů. Snaha o zproštění viny hráčů lakrosu z Duke z jasně vykonstruovaných obvinění vyústila v několik pokusů určit, jak rozšířená je tato podvodná spravedlnost vůči těm, kteří nejsou bohatí nebo kteří neměli štěstí, aby na sebe soustředili pozornost médií.22 I konzervativní kritici se úzkostlivě vyhnuli tomu, aby přiznali roli feminismu v obviněních na Duke Univerzitě. Místo toho se soustředili na rasový problém, který byl v daném případě okrajový, avšak mnohem bezpečnější jako cíl ke kritice. Je jen málo důkazů, že by byli běloši systematicky uvězňováni na základě křivých nařčení obvinění z nespáchaných zločinů na černoších. To je však přesně to, co se děje mužům, jak bílým, tak černým, obviněným z nějakého druhu „genderového“ trestného činu, které jsou feministkami překlasifikovány do politické agendy.
Útlak a superiorita 19 „Mocenské postavení je alfou a omegou současného komunismu“, napsal Milovan Djilas během represí v roce 1950. „Ideje, filozofické principy a morální ohledy ... – to vše lze změnit a obětovat. Avšak nikoliv moc.“23 Něco podobného lze říci o dnešním feminismu, ideologii, která nemá pevné principy, zato je obdařena schopností rozvíjet nekonečné diskuse o své „skutečné povaze“. Někdy jsou všechny genderové rozdíly sociálními konstrukcemi; jindy se dozvídáme, že ženy mají zvláštní „potřeby“.Ženy jsou prý genderovými rolemi utlačovány, ale stejné role jim umožňují činit si nárok na morální nadřazenost, podle níž jsou ženy více „pečující“ a více „soucítící.“ Muži a ženy musí soutěžit za úplně stejných podmínek s výjimkou případů, v nichž je třeba muže vyloučit, aby ženy mohly vyhrát. Otcové se mají na péči o děti podílet stejně, ale svěření dítěte do péče (které je provázeno mocenským postavením a penězi) musí vždy směřovat k matkám. Alison Jaggarová, autorka knihy Život s protiklady bez uzardění tvrdí, že feministky mají trvat na tom, aby to měly obojí. „Feministky by měly obejmout oba póly tohoto dilematu“, píše. „Měly by užívat rétoriku o rovnosti v situacích, které škodí jejich zájmům, ať už je 20 s nimi nakládáno buď jinak, nebo stejně jako s muži,“24 Její slova odhalují mnohé.
Tato „rétorika o rovnosti“ je ale opravdu jen tím, za co se prohlašuje: rétorikou. Podobně jako v dětské říkance Humpty Dumptyx/ mění slova jako „rovnost“ svůj význam podle toho, jak se to právě hodí. Pouze „zájem“ přetrvává. Jaggarová přiznává, že feminismus se nevyvíjí z jiného principu, než než je princip moci: Nejde o to, posílit postavení žen, ale těch, kteří tvrdí, že mluví ve jménu většiny. Prasklo to s módním eufemismem, který měl zakrýt podstatu věci: „empowerment“ (posílení). Posun od liberálních požadavků na „rovnost pohlaví“ k nárokům na pozitivně nadřazenou politiku, charakterizovanou větší „péčí“ „vnímavostí“, než je v tradiční mužské mocenské politice, měl dalekosáhlý dopad. Co mohlo vypadat jako rozumný kompromis tradičních mužských a ženských rolí, bylo ve skutečnosti jen malou obětí ideologické čistotě výměnou za více moci. Politická teoretička Kathy Fergusonová předvídá svět, v němž bude dosavadní muži ovládaná politika nahrazena femininní politikou posilování postavení žen. Představitelé mužské moci budou nahrazeni 21 quasi-platonskými ženskými „pečovatelkami“, jejichž nárok na vedoucí postavení bude dán jejich soucitem s ostatními. Zbývá jen vyřešit, kdo bude v této feministické utopii pečovat o potřeby těchto svatých duší. „Pro feministickou komunitu pak lze platónskou otázku „Kdo bude hlídat strážce?“ parafrázovát na „Kdo bude pečovat o pečovatele?““
Postava v anglické dětské říkance, která spadla se zdi, rozbila se a již se nedala spravit (pan Vajíčko). Přeneseně něco nenapravitelně rozbitého. Profesorka Fergusonová by byla méně vizionářská, ale důvtipnější, kdyby se ptala „Kdo bude hlídat pečovatele?“ Její sen o vládě syndikátu pečovatelek se totiž stal realitou a pečovatelky se chovají jako smyslů zbavené. „Pečovatelky rutinně podávají opuštěným dětem nadměrné dávky léků,“ hlásá titulek na titulní straně v Los Angeles Times. Děti jsou pod státní ochranou v kalifornských skupinových útulcích a dětských domovech krmeny silnými psychiatrickými léky, aby zůstaly poslušné a tvárné vůči svým přepracovaným pečovatelkám.“26
To vše ukazuje na feminismus, nejvíce institucionalizovaný a destruktivní: Nejde o eliminaci genderových rolí, což feminismus nikdy neudělal a nikdy udělat nemůže, nýbrž o politizování ženství. Feministické elity se chopily tradičních mužských povolání, ale 22 mnohem více žen pracuje ve funkcích, rozšiřujících jejich domácí role, které jim lépe vyhovují. Místo toho, aby se staraly o vlastní děti v rodině, začaly ženy pracovat v nových profesích, kde se starají o děti jiných lidí, ve veřejné ekonomice: školkách, předškolních výchovách a „sociálních službách“. Výchova dětí se tak přesunula ze soukromě-rodinného prostředí do veřejně komunální a zdanitelné oblasti; rozšiřuje se tak daňová základna a s ní velikost a moc státu, což ve svém důsledku snižuje příjmy mužů.
Politická třída placená z těchto daní se záhy chopila moci v těchto byrokraciích veřejného vzdělání a sociálních služeb, kde dohlíží na jiné ženy starající se o děti dalších lidí, což dále rozšiřuje vliv státu v oblastech, které dříve patřily do soukromého života. Tento trend, založený na snu o veřejné sféře, která je díky feminismu starostlivější, je nejen naivní, ale i nebezpečně utopický. Jak totiž feministky správně zdůrazňují, ženské role byly tradičně v soukromé sféře. Zpolitizování ženství tak znamenalo zpolitizování a zbyrokratizování soukromého života.
„Totalitní“ potenciál,
postřehnutý Borkem a jinými autory, je tak uváděn do praxe způsobem, který byl obtížné zachytit i pro ně. 23 Nebezpečí termínu „zpolitizování ženství“ spočívá v tom, že jeho častým používáním, se staneme imunní vůči rozpoznání jeho podstaty. Hlavním rysem totality je byrokratická diktatura, vyprodukovaná například marxismem-leninismem. Spory o rovných platech a pozitivní diskriminaci pouze odváděly pozornost od masivního feministického vpádu do skryté říše byrokraticie. Tam se feminismus nesetkal s žádnou opozicí, dokonce nevzbudil žádnou pozornost. Levice obecně a feminismus především (jako v Djilasově „nové třídě“ aparátčníků) dnes nebudují tyranii, ale byrokratickou tyranii. Tyranii, kterou žádný jedinec nikdy vědomě neplánoval a ani nemůže zastavit. Feminismus soustředil své mocenské kalkulace do nejsoukromějších oblastí života, aniž by otupil ostří své mocenské politiky. Rodinný život podřídil rostoucí politické a byrokratické kontrole. Narušil strukturu rodiny pomocí dvou souběžných procesů, jejichž přímé spojení s feminismem je jen stěží postřehnutelné: oslabení rodičů a zpolitizování dětí. Nejnápadnější příklad, na který upozorňuje Bork a jiní autoři – a kde, opět, nestály v cestě žádné překážky – je v politice školství. Veřejné školy byly triumfem socialismu a postupného přebírání rodičovských rolí státem v rámci liberálních demokracií.
Ideologické základy veřejného vzdělání ve snižování rodičovské autority a v jejím přesunu směrem ke státu jsou popsány slovy politicky orientovaného vědce: „Dáváme dětem ve jménu spravedlnosti možnost volby, jak řídit vlastní život, sestavit vlastní žebříček hodnot, vybrat si a vykonávat povolání, vytvořit nové tradice, jiné než ty, které vyznávaly jejich rodiče.

Protože to ale dítě samo nedokáže a jeho rodiče mohou nesouhlasit, musí takové možnosti pro dítě zajistit stát.
Stát se musí postarat o to, aby děti byly vedeni k maximální samostatnosti.“27 Veřejnost si neuvědomovala a neuvědomuje (a dokonce ani odborníci obhajující soukromé školy a domácí vyučování), že školy byly prvním triumfem nikoli sociálního státu, ale matriarchátu sociálního státu. S tímto matriarchátem je spojená ještě další byrokracie, silnější a autoritativnější, protože vznikla v rizikových, nízkopříjmových vrrstev a střední třída o ní dlouho mnoho nevěděla: Masivní a stále se rozšiřující podsvětí byrokracie „sociálních služeb.“
Je ironií, že dva levicoví autoři zpozorovali nebezpečí rychleji než většina konzervativců. Dokonce přijali Djilasovu terminologii, když popsali „novou třídu profesionálů – sociálních pracovníků, terapeutů, 25 zajišťovatelů náhradní péče, právníků opatrovnických soudů – kteří mají právně zaručený zájem v přebírání rodičovských funkcí.“Jsou-li děti našimi klienty, pak se jejich rodiče mohou snadno stát našimi protivníky“, píše Sylvia Ann Hewlettová a Cornel Westová, „lidmi, kteří jsou hrozbou, že nám vezmou práci.“28 Hewlettová a Westová nám zapomněly říct, že tato nová třída je motivována – kromě vlastních zájmů a možnostech byrokratické nadřazenosti – hlavně feministickou ideologií.
Toto byrokratické podsvětí odvozuje svoji moc téměř výhradně z existence dětí. Je to svět sociální práce, dětské psychologie, dětského a rodinného poradenství, péče o děti, ochrany dětí, orgány pro vymáhání výživného a opatrovnické soudy.x/ Tento svět je ovládán převážně feministickou ideologií. Není to vždy zřejmé, neboť ne všechny zastánkyně matriarchátu studují na Vassarově universitě, a libují si v nudných detabách na svobodárnách o tom, zda feministky mohou užívat rtěnku. Co feminismu postrádá v ideologické čistotě, dohání v oblasti donucování. Její výkonní pracovníci jsou funkcionáři ne nepodobní policii, mají svoji agendu a více než o ideologickou konzistenci jim jde o politickou moc. 26
Tyto feministky stvořily a kontrolují rozsáhlý a neproniknutelný průmysl sociálních služeb. Většina novinářů a badatelů jej pokládá za příliš temný na to, aby jej blíže zkoumali.
Feministky ovládají federální rozpočet Odboru pro děti a rodiny ve výši 47 miliard dolarů, který je ovšem jen částí gargantuovského rozpočtu Ministerstva zdravotnictví a sociální péče ve výši 700 miliard dolarů. Obě instituce jsou příjemci 200miliardového grantového programu („většího než dostávají všechny ostatní federální agentury dohromady“, jak uvádí státní agentura HHS) pro úřady místních „služeb pro občany“ nebo „sociálních služeb“. Jde zřejmě o největší administrativní aparát, který byl kdy realizován v západním světě, zasahující prakticky do každé domácnosti v zemi.xx/ Feministky stvořily a ovládají „oddělení rodinného práva“ asociací advokátů a opatrovnických soudů stejně jako školení policejních odborů. Řídí tyto instituce podle svých představ. Dominují v průmyslu forenzní psychoterapie s těsnými vazbami na agentury soudní sociální práce a na veřejné školy. V žádném případě nejsou všechny dokrinářskými a nadšenými stoupenkyněmi knih jako The Feminine Mystique nebo The Female Eunuch. -------------------------------------------------- x/ V originále juvenile and family courts. xx/
V ČR je v rozpočtu vymezeno na sociální výdaje... 27 Když ale dojde na lámání chleba, vědí, že jejich síla je v tom, že jsou ženami. A děti nejsilnějším zdrojem jejich moci. Rostoucí politickou moc tohoto byrokratického podsvětí je dnes možné vidět také v nástupu neuniformovaných feministických policejních jednotek: obávané, státem placené „Child Protective Services“, které jen zřídka vidí dítě, které není zneužíváno. Během 80. a 90. let minulého století zasáhla Ameriku a jiné země hysterie zneužívání dětí, která vyústila v devastaci rodin, ohavnou nespravedlnost a zničení mnoha životů. Rodiče byli nespravedlivě oddělování od svých dětí a vězněni.
Ústavní pojistky ochrany osobnosti se „vypnuly“ a média a občanští aktivisté na to nereagovali a raději se dívali jinam.29 Feministické prokurátorky, jako je Nancy Lambová v Severní Karolíně, vznesly veřejná obvinění proti rodičům, které nakonec uvěznily, i když věděly, že rodiče jsou nevinní. „Tisk byl ohromen Lambovou“, píše William Anderson, „jejíma blýskavýma očima a krátce zastřiženými vlasy. Lambová mluví „za děti“, jak vidíte, a tisk ji zbožňoval. Tick vůbec nezajímalo, že vnášela absurdní požadavky a zruinovat životy sedmi lidí i přes všechny jasné důkazy, že jsou neviní.“ 28
Podobně jako vlna falešných obvinění ze znásilnění dosáhlo zpolitizované téma zneužívání dětí svého vrcholu za Clintonovy administrativy. „Od neslavné žaloby Janet Renové na Granta Snowdena na Floridě, případu McMartina v Los Angeles, kauze Wenatchee ve Washingtonu, a případu Edenton,“, píše Anderson, „vede linie, kterou nelze nazvat jinak než honem na čarodějnice. Sociální pracovnice týrali děti tak dlouho, dokud nevypovídaly o zvrhlostech – poté, co předtím popřely, že se takové věci staly.“30
Během let Clintonovy vlády se ochrana dětí stala záminkou k vojenské operaci, když hlavní prokurátorka Renová zneužila nepodloženou šuškandu o zneužívání dětí, aby ospravedlnila násilný ozbrojený útok proti americkým občanům ve Waco v Texasu, což vedlo ke smrti 24 dětí, které měly být zachráněny. K militarizaci ochrany dětí došlo nedávno při největším policejním zátahem na děti v americké historii. Akce proběhla v Texasu, kdy policie odebrala polygamním matkám fundamentalistické sekty Ježíše Krista svatých posledních dní téměř 500 dětí, bez sebemenšího důkazu o zneužívání.Noční nájezd s tanky, účast policejních jednotek určených k potlačování pouličních nepokojů, týmy SWAT, odstřelovači a auta 29 plná texaských rangerů a zástupců šerifato vše je nová tvář státní ochrany dětí“, píše právník Gregory Hession v článku „Sociální pracovníci s podporou automatických zbraní.“
Role feministické ideologie zůstala v této kauze médii nepovšimnuta, naplno se však projevila ve stanovisku mluvčí státní agentury. Ta zdůvodnila odnětí dětí „postojem, zjištěným dokonce i u mladých dívek, které nezávisle na věku vypovídaly, že se provdají, a že je pro ně to největší požehnání, které mohou mít, když budou mít děti.“ Jak komentuje Hession, respekt vůči mateřství je trestán jako „zneužití dívek“31
Hon na čarodějnice, který byl rozpoután mezi dospělými „terapií vybavených vzpomínek“, je další feministickou inovací, v rámci které se vyrábějí divoké příběhy sexuálních prohřešků z dětství na základě psychologické teorie. V knize Victims of Memory popisuje Mark Pendergrast, jak vedl podvod s vybavenými vzpomínkami k rozpadu rodin, jak zničil životy a poslal nevinné rodiče do vězení. Cena, kterou Pendergrast zaplatil za možnost publikace, ale byla ta, že ustoupil nátlaku a v defenzivě a v protikladu ke svým vlastním důkazům uvedl, že tato terapie nebyla vyvolána feminismem.32
Genderová politika a sociální stát
I když se nyní představitelé orgánů Zneužívání dětí zaměřují na rodiny ze střední třídy (neboť představují zlatý důl) byrokratická ochrana dětí má svůj původ v sociálním státě. A skutečně ― první institucí genderové politiky byl sociální stát. Sociální stát byl tradičně považován za mezník triumfu třídní politiky v rámci liberálních demokracií – byl úspěchem „sociální demokracie“, která vyrostla a přežila dokonce i v zemích jako jsou Spojené státy, které se těmto termínům vyhýbají. Přesto je však z dnešní perspektivy sociální stát první salvou genderové politiky, první sociální experiment od doby, kdy feministky dostaly volební právo.33 Expanze sociálního státu nebyla zdůvodňována jen pomocí chudým, ale specificky pomocí chudým dětem. Děti tak byly postupně oddělovány od rodičů, ačkoli v praxi se spíše identifikovaly s matkami, které prohlašovaly, že jsou jejich ochránkyněmi, ve vzrůstajícím počtu matkami samoživitelkami. Rozšiřování počtu azylových domovů pro matky samoživitelky bylo živnou půdou pro feministické výkřiky o „feminizaci chudoby“. Podpora chudých se tak přesunula na podporu feminististek.34
Feminizace chudoby však byla podvodem hned z počátku – šlo o ideologii, nikoli objektivní sociální jev. Je to jen další případ, kdy si ideologie vytváří téma, na které pak soustředí své stížnosti. Prvotní důvod zásahů sociálního státu byla pomoc rodinám mužů, kteří přišli o výdělek během ekonomických krizí nebo kteří zahynuli ve válce. Sociální stát se tak rychle stal zřizovatelem azylových domů pro matky samoživitelky a pro děti bez otce. Tím rozšířil právě ten problém, o kterém tvrdil, že jeho dopady mírní. Aby architekti sociálního státu nějak vysvětlili tento kouzelnický kousek, potřebovali důvoda nakonec ho našli.
Je to jeden z nejúčinnějších a nejdestruktivnějších klamů, kterým byla zmanipulována důvěřivá veřejnost, která to původně myslela dobře. Klam, který přímo nebo nepřímo ospravedlňoval exponenciální expanzi nejen sociálního státu, ale i rozsah a moc vlády v mnoha jiných oblastech. Jde o podvodné tvrzení, že vláda musí podporovat velké množství žen a dětí, které muži a otcové opustili.35 Náhlým převrácením (podobným, jaké dělali sovětští stalinisté) postavy jednající racionálně byli sociálním státem původně hrdinové degradováni na bídáky a lumpy. Ti samí pracovití muži, kteří pokládaly své životy v imperialistických válkách nebo byli oběťmi bezohledného kapitalismu, údajně začali náhle hanebně prchat před povinnostmi k dětem, které zplodili.
Destruktivní síla tohoto omylu je nezměrná. Přijměte ho máte nevyvratitelný důvod k rozšíření výdajů na sociální stát a na úřady vynucující právo. Ženy a děti jsou opouštěny nezodpovědnými muži: který politik si může dovolit vzdorovat takové výzvě? Pravda je ale jinde. Neexistuje jediný důkaz, že by byla současná krize dětí bez otců způsobena primárně tím, že otcové zavrhují své děti.36 Je už zcela jasné, že byl tento mýtus šířen feministickou politikou a programy. Matky samoživitelky nebyly vrženy do chudoby muži, kteří je opustili; samy si tento životní styl zvolily, protože nabízel přesně tu genderovou svobodu, po které volali feministky, bez ohledu na následky pro své děti. Svobodné matky jsou nejmocnějším a současně i nejdestruktivnějším „úspěchem“ feminismu a před „správným“ publikem se k tomu feministky nejen přiznávají, ale i chlubí. Svobodné matky z vlastní vůle (Single Mothers By Choice) se touto volbou organizovaně chlubí a kdybychom se jich vyptávali, budou tvrdit, že to je přesně to, čím jsou. 33 Když přijde řeč na sociální dávky, feministky se o překot hlásí jako zastánkyně práv dětí. Pak už je zřejmé, že za řečnickými exhibicemi je něco jiného než kompenzace toho, že je a jejich děti stáhli muži do chudoby. Stejné feministické intelektuálky, které popularizovaly termín „feminizace chudoby“, přiznaly, že „Nezávislost, i když ve stísněném a nuzném šatě sociálních dávek“, jak píše Barbara Ehrenreichová a její kolegyně, „stále nabízí více genderové svobody než bohatství získané sňatkem a závislostí na jednom muži.“37
Mýtus o otcích, opouštějících své děti, umožnil spuštění masivního rozšiřování státní moci emocionálním vydíráním. Byla vyhlášena byrokratická válka proti těm, kteří jsou hlavním nepřítelem feministek, tj. ztělesněním nenáviděného „patriarchátu“: otcům. Pokud byla hlavním motorem pro vytváření azylových domů pro osamělé matky dobročinnost, vzniku mýtuo opuštění dětí otci bylo pouze mlčky přihlíženo. Každý věděl, že sociální stát dotoval a rozšiřoval domovy pro osamělé matky a nikdo se nezabýval tím, komu se má připsat vina až do chvíle, než se peníze staly předmětem sporu. Většina matek „na podpoře“, které rodily děti bez otce, nebyla nikdy provdána, takže nebyla žádná dosvědčující dokumentace o tom, kdo 34 rozbíjel „rodinu“, která v nenarušené podobě existovala čím dál tím v menší míře. Když se tento fenomén rozšířil do střední třídy (dnes je to oblast, kde nejrychleji přibývá nemanželských dětí), hnacím motorem pro domy pro svobodné matky nebyla ani tolik dobročinnost jako rozvodovost.
Skryté se stalo zjevným: Začal otevřený útok na dvě těsně propojené role, které se už vytratily ze společenské vrstvy lidí na sociální podpoře, ale které stále kvetly ve střední třídě: otcovství a manželství.
Nový matriarchát
Matriarchální logika sociálního státu se plně projevila neúprosným vpádem do střední třídy. Dosáhla toho nejlstivější a nejmocnější zbraní genderové války. Jde o tutéž zbraň, která přinesla obrovské problémy spodním vrstvám společnosti (závislým na sociální podpoře státu, jehož moc se tak rozrostla): rozvod. Rozvodovost nebyla nikdy podrobena politické analýze. Obecně není vnímána jako politická záležitost nebo jako genderové bojiště, ani jí nebyla věnována velká publicita (zejména proto, že vítězství bylo dosaženo bez jakéhokoli odporu).
Rozvod se stal v arzenálu genderových válečníků nejničivější zbraní, protože vnesl genderovou válku do každé domácnosti v západním světě. To, čemu se média nejapně vysmívají jako zábavné „válce pohlaví“, je ve skutečnosti smrtící politický aparát, jehož důsledkem jsou nenávist, chudoba, násilí a věznění. Konzervativci vůbec nepochopili, o co v rozvodové revoluci šlo. Lomí rukama nad vysokou rozvodovostí, ale současně odmítají analyzovat její politické příčiny. Maggie Gallagherová jednou vysvětlila toto ticho jako „politickou zbabělost“: „Odmítat manželství homosexuálů nebo přítomnost homosexuálů v armádě je pro republikány snadné, šťavnaté a nerizikové téma“, stěžovala si. „Rozvody rozhodně nejsou na pořadu dne a je třeba, aby to tak za každou cenu zůstalo.“ První drtivý útok na manželství nepřišel od homosexuálů, ale od feministek. Michael McManus z organizace Marriage Savers píše, že „ ...rozvod je pro manželství mnohem bolestivější úder než požadavky homosexuálů.“ Žádný americký politik na národní nebo federální úrovni nikdy nekritizoval nedobrovolný rozvod. „Demokraté nechtějí rozhněvat své četné příznivkyně mezi ženami, které považují snadný rozvod za svou těžce vydobytou svobodu a výsadu,“ píše Barbara Dafoe Whiteheadová. „Republikáni si nechtějí odcizit své významněji postavené voličstvo ani své libertariánské křídlo, obě tyto skupiny spíše preferují snadný rozvod.“38 36 Ve své slavné kritice svobodného rodičovství viceprezident Dan Quayle pečlivě volil slova: „Nemluvím nyní o situacích, ve kterých figuruje rozvod.“39 Výjimka potvrzuje pravidlo. Když papež Jan Pavel II. vystoupil v lednu 2002 proti rozvodům, byl napadán politiky jak zprava, tak i zleva.40 Když už konzervativci k tématu rozvodů zaujali nějaké stanovisko, pak spíše papouškovali feministickou linii, podle níž jsou původci rozvodů nevěrní muži, kteří tím způsobují problémy „ženám a dětem.“ Feministky rozeznaly politickou sílu rozvodu mnohem dřív. Již v době americké revoluce byl rozvod chápán jako jeden z pilířů ženského vzdoru: „Vztah rozvodu a svobody žen společně s výsadami, kterých bylo dosaženo v těchto ranných dnech, zůstal trvalým a podstatným rysem rozvodovosti v Americe“, píše Whiteheadová. „V 19. století se míra rozvodovosti stávala stále důležitějším měřítkem politické svobody žen a současně i projevem ženské iniciativy a nezávislosti.“41 Bylo to ale až ve 20. století, kdy se feministky spojily s forenzními právníky a dalšími podnikateli v oblasti práva, aby uzákonily „rozvod bez viny“. Tento krok pak skrytě, ale razantně, nevedl k ničemu menšímu než ke „zrušení manželství“ jako legálně vynutitelné smlouvě, píše Maggie Gallagherová. 37 Národní asociace ženských právníků (NAWL) tvrdí, že se zasloužila o prosazení rozvodu bez viny již v roce 1943, což popisuje jako „největší projekt NAWL, který byl kdy realizován.“ V roce 1977 se ideál rozvodu bez viny stal určujícím principem pro reformu rozvodových zákonů ve většině států.“42 Rozvod je dnes tou nejokázalejší oslavou femininní moci. „Přesně to, kvůli čemu si jiní rvou vlasy, je to, na co jsem velmi hrdá“, říká Germaine Greerová.43 Navzdory obecnému povědomí drtivou většinu žádostí o rozvod podávají ženy. Jen v málo žádostech jsou uvedeny důvody rozvodu jako opuštění, nevěra nebo násilí. Stačí mlhavý důvod: „Oba jsme se změnili“, „nerozumíme si“, „nedostatek lásky a uznání.“ To se týká i rozvodů s dětmi. Rozvodovost ukazuje, že je podvod s opouštěním dětí otci optickým klamem, neboť dnes to nejsou otcové, kteří masově opouštějí svá manželství a své děti. Pohled na naši sociální infrastrukturu ukazuje, že – pod feministickým vlivem – to jsou matky. Vytvořili jsme celé spektrum mechanismů a institucí, umožňující matkám, aby se zbavily nepohodlných dětí, a to dočasně nebo trvale: „safe havens“ („bezpečná útočiště“) legalizovala opuštění dítěte 38 matkami; denní jesle a školky mají program vyhovující matkám, nikoli dětem; náhradní péče zbaví problémů osamělé matky, které nemohou poskytnout základní péči a ochranu; tzv. „CHINS“ petice umožňují svobodným matkám předat nezvladatelné adolescenty do péče a výchovy sociálních pracovníků; „SIDS“ a v některých zemích infantiádní zákony dokonce učinily vraždu dětí pololegální. A pak zde samozřejmě máme ještě potraty.
Když si uvědomíme jak bují instituce, které za normálních okolností s rozvodem nic společného, ale jejich cílem je usnadnit rodičům obecně a matkám zvláště péči a výchovu dětí (veřejné školy, organizované aktivity po školním vyučování, conveniencex/ a fast food, psychotropní léky ke zklidnění chlapců s poruchami chování) pak najednou uvidíme, jak masivně naše společnost a ekonomika po celá desetiletí cíleně směřovala k přípravě rozvodů, usnadnění mateřství neprovdaným ženám, umenšení role otce a obecnému snižování významu obou rodičů a rodin, jako by to bylo něco nadbytečného.45 _________________________ x/ Konzervovaná, zmražená, dehydratovaná nebo jinak upravená potravina, kterou lze rychle upravit k jídlu. Rozvod a manželství jedinců stejného pohlaví Rozvody také ukazují, jak se genderový radikalismus převtěluje do nových forem. Nevyhnutelně měl za následek manželství jedinců stejného pohlaví.
Tento problém by dnes neexistoval, kdyby manželství již dávno nebylo znehodnoceno rozvodovostí. 39 „Kritici nepochopili podstatu věci, když se bránili požadavkům homosexuálů na manželství na základě představy, že se tím otřese tradiční pojetí manželství“ píše Bryce Christensen. „Tradiční manželství se už otřáslo, a právě na to homosexuálové spoléhají. “46 Homosexuální aktivisté hovoří o tom, že touha uzavírat manželství má být důkazem toho, že jejich životní styl není vrozeně promiskuitní. Současně ale přiznávají, že jejich nároky vznikly na základě promiskuity v moderních manželstvích. Stephanie Goontzová poznamenává, že pro homosexuály je manželství přitažlivé jen ve formě jeho znehodnocení heterosexuální rozvodovostí: „Gayové a lesbičky si povšimli, že nový trend v heterosexuální společnost přinesl normy, které vyhovují i jim.“47
Manželství osob stejného pohlaví je tedy pouhým vedlejším efektem rozšiřujícího se politizování soukromého a sexuálního života. Rozvodová revoluce přinesla manželství osob stejného pohlaví a stejně pod vlivem průmyslu se zneužívání dětí vedla k rodičovství osob stejného pohlaví. Většina kritiků homosexuálního rodičovství se soustředila na terapeutickou otázku, zda je pro vývoj děti výchova párem stejného pohlaví vhodná.48 Jen málo z nich se zamyslelo nad závažnější 40 politickou otázkou, tedy tím, odkud homosexuální partneři získávají děti. Diskuse o tomto tématu nevyžaduje ezoterické teorie o dětském vývoji nebo psychologický žargon akademických „expertů“. Brzy to zjistí každý rodič, který se dostane do spárů úřadu Child Protective Services (v ČR Odbor sociálně právní ochrany dětí). Odpovědí je, že homosexuálové dostávají do péče děti jiných lidí a rozhodnutí o tom činí tytéž soudy a tatáž byrokracie sociálních služeb, které jsou řízeny jejich feministickými spojenci. Zatímco se diskutuje o dárcovství spermatu a náhradních matkách, většina dětí, žádaná homosexuálními rodiči, jsou ty, jejichž citové vztahy k jednomu nebo oběma biologickým rodičům byly zpřetrhány. Nejčastěji se tak stalo v důsledku rozvodu.49 Nabízí se otázka, zda původní rodič něbo rodiče vůbec kdy s předáním dítěte souhlasil(i) nebo zda opravdu provedli něco, co by zdůvodnilo odejmutí jejich dětí. Současný zákon, podle kterého se realizují rozvody a svěření dítěte do výchovy, ponechává tuto otázku nezodpovězenou. Ohromný nárůst náhradní péče a předpokládaná, ale neprověřená potřeba nalézt nové domovy pro údajně zneužívané děti, jsou podle všeho tím 41 nejpádnějším argumentem ve prospěch homosexuálních manželství a homosexuálního rodičovství.50
Politika rozvodů a zneužívání dětí však ukazuje, že tento předpoklad nemusí být nutně platný. Epidemie tzv. zneužívání dětí vyprodukovaná vládou a rozkvět aktivit kolem náhradní péče, které jsou jí živeny, umožnil úřadům ovládat to, co je vlastně obchodem s dětmi. Hlavní porota v San Diegu hovoří o „že komunita a dokonce i část ministerstva (zdravotnictví a sociální péče) přijala názor, že je ministerstvo agenturou zprostředkující dodávky děti.“51 Zahrnutím sňatků osob stejného pohlaví a adopci do této politické dynamiky dostaneme zvýšenou poptávku po dětech. Tím se vytváří tlak na úřady sociálních služeb a biologické rodiče, aby požadované děti „dodaly“. Určité množství se podaří zajistit díky dárcům spermatu a náhradním matkám, ale většina dětí je pro potřeby homosexuálů je odebrána svým biologickým rodičům pod záminkou rozvodu, zneužívání, nebo jiných důvodů. Senátorka z Massachusetts Tereza Murrayová uvádí, že 40 % adoptovaných dětí směřuje k homosexuálním a lesbickým dvojicím. 42 Žádá, abychom měli soucit s „dětmi, které byly zanedbávány, opuštěny či zneužity jejich rodinami“.52 Podvržená obvinění ze zneužívání namířená nejen proti otcům, ale i proti matkám, budí pochybnosti, zda jsou tyto děti opravdu oběťmi vlastních rodičů. Vše nasvědčuje tomu, že sporné téma rodičovství homosexuálů vyvstalo jako přímý důsledek zapojení vládních úředníků do „byznysu“, jehož kořeny jsou v rozvodovosti a jehož obsahem jsou dodávky dětí jiných lidí.
Osobní a politické Rozvodové soukolí spojuje osobní a politické tak, jako nic předtím. Osobní rozměr rozvodů přitom zakrývá průraznost jejich politické moci. Rozvodovost přenáší státní moc (včetně trestního aparátu s policií a vězením) přímo do domácností a osobních životů. „Osobní je politické“ již není pouhým teoretickým heslem, nýbrž kodifikovanou realitou, institucionálně vnucenou, a to tzv. „family“ courts (rodinnými soudy), které se rovnají feministickým tribunálům. Tyto zbyrokratizované pseudosoudy umožňují zpolitizovaným manželkám, aby zinscenovaly svým manželům trestní postih za osobní chování, aniž by musely obvinit muže z jakéhokoli 43 žalovatelného trestného činu, kvůli kterému by mohli být souzeni trestním soudem. Rozvodová mašinerie proto rozšiřuje kádry feministické policie – např. centra služeb pro ochranu dětí, centra proti domácímu násilí, agentury pro vymáhání výživného. Tato policie je takřka bez vyjímky zaměřena proti mužům a operuje mimo zákonné procesy ochrany osobnosti. Aby odůvodnila svůj růst a financování, vládní mašinerie vyprodukovala vlnu hysterie proti mužům a otcům tak pobuřujících a odporných, že nikdo, ani na levici ani na pravici, se neopovažuje pochybovat nebo obhajovat obviněné: z pedofilie, týrání žen, neplacení výživného. Zatímco patří zákon o rodině jasně do sféry vlivu vlády, je to Kongres, který silně podporuje rozpad rodin agenturami zabývajícími se zneužíváním dětí, domácím násilím a vynucováním výživného. Kongres tohle všechno schvaluje a téměř jednohlasnou většinou, neboť kongresmani mají strach, že je feministky obviní, že jsou shovívaví k „pedofilům“, „násilníkům“ a otcům „příživníkům“. 44 Každá z těchto hysterií je úzce propojena se sociální péčí, umocňována stížnostmi feministických sociálních pracovnic, které jsou živy ze státních fondů. Každá s těchto hysterií souvisí s rozvody. Množství zneužitých dětí je přímo úměrné počtu svobodných matek, které jsou zdrojem toho všeho. Údaje Ministerstva zdravotnictví a sociální péče (Department of Health and Human Services, HHS) ukazují, že děti jsou v domácnostech neprovdaných matek vystaveny mnohem vyššímu riziku fyzického násilí a sexuálního obtěžování než děti, které žijí s oběma rodiči.53 Z jedné britské studie vyplývá, že u dítěte žijícího se svobodnou matkou je pravděpodobnost zneužití 33krát vyšší než v úplných rodinách.54 Hlavní obranou před zneužíváním dětí je tedy právě ten, před kým feministické organizace varují: otec. „Přítomnost otce ... znamená pro dítě menší riziko sexuálního zneužití“, uzavírá defenzivně jedna ze studií. „Ochranný vliv otcovy přítomnosti ve většině domácností je dostatečně silný, aby bohatě převážil riziko způsobené několika pachately“.55
Ve skutečnosti je riziko otce-násilníka minimální, je spolehlivě prokázáno, že nikoli u ženatých otců, nýbrž u svobodných matek je mnohem pravděpodobnější, že zraní nebo usmrtí své děti.56 45 Sexuálnímu zneužití, ke kterému dochází mnohem méně často než k závažnému psychickému násilí, je pácháno většinou přáteli matky, nebo nevlastními otci. Vládní statistika je ale často zahrnuje do kolonky „otcové“, aby zastřela fakt, že biologičtí otcové jsou v roli tak zvaných pachatelů nejméně pravděpodobní.57 Dokumenty PBS z roku 2005 bez důkazu prohlašují, že „Děti jsou nejčastěji ohroženy otci“. Pracovnice feministické agentury ochrany dětí používají tuto propagandu jako politiku. Velká porota v San Diegu konstatovala, že křivá obvinění během rozvodových řízení jsou nejen tolerována, ale dokonce provokována. „Systém je nakloněn rodičům, kteří vznesou takovou stížnost“, stojí ve zprávě velké poroty „trestní oznámení jsou často až neuvěřitelná a mají za cíl zneklidnit příslušné autority ve věci ochrany dítěte“.58 Jen málokdy se stane, že se veřejná politika ocitne v přímém rozporu k neoddiskutovatelné pravdy, tedy kdy dosáhne bodu, kdy se příčina problému vydává za jeho řešení a naopak. Soudci dobře vědí, že nejnebezpečnější prostředí pro děti jsou domovy s jedním rodičem, které vlastně vytvářejí, když v rozvodovém řízení eliminují otce. Jen málokdy ale váhají, zda otce odstranit, neboť vědí, že je nikdy nikdo nepovolá k zodpovědnosti.
Naopak, kdyby tak nečinili, mohli by být potrestáni feministkami, které ovládají právnické asociace a byrokracie sociální práce, jejichž provoz a dotace závisí na stálém „přísunu“ zneužívaných dětí. Byrokracie se často rozmnožují tak, že vytvoří právě ten problém, kvůli jehož řešení vlastně existují. I když to zní děsivě, nemůžeme se vyhnout závěru, že jsme vytvořili armádu úředních osob, které mají právně podložený zájem na zneužívání dětí. Zneužívání dětí není jediným „domácím násilím“, které je aktivováno a politizováno feministkami. Mamutí průmysl „domácího násilí“ vznikl převážně jako prostředek k násilnému vypuzení rozvedených otců z jejich domovů. „Je to snadný způsob, jak někoho vykopnout“, uvádí jeden specialista na rodinné právo.59 Podobně jako zneužití dítěte, ani „domácí násilí“ nemá žádnou přesnou definici. Právo ho neklasifikuje jako násilné napadení, ale jako konflikt mezi „intimními partnery“. Je tak popřen rozdíl mezi trestným činem a konfliktem, který nemusí být ani násilným nebo dokonce fyzickým. Definice z Ministerstva spravedlnosti (US Justice Department) do domácího násilí zahrnují „žárlivost a majetnictví“, „oslovování různými označeními a stálou kritiku“ a „ignorování, odmítání nebo zesměšňování potřeb oběti“.60 Za takové „zločiny“ jsou muži uvězňováni bez soudu. 47
Tyto definice obcházejí institut zákonné ochrany osobnosti. „Při zneužívání dětí a zneužívání partnerky není třeba nic dokazovat“, učí vedoucí lektor semináře rozvádějící se matky. Jediné, musíte dělat, je obviňovat“.61 Jeden vědec to nazývá „oblast zákona zabředlého do intelektuální nepoctivosti a nespravedlnosti a fiasko ve věci zákonného postupu“. 62 Feministky vykreslují domácí násilí jako politický zločin, který má potvrdit mužskou moc. To i přesto, že ve vědecké literatuře je již dlouho známé, že muži a ženy se dopouštějí domácího násilí ve srovnatelných počtech.63 Důležitější než dosažení genderové vyváženosti je ale porozumět, jak je obviňování spojeno téměř výhradně s rozpadem rodiny.64 Odborníci potvrzují, že veřejné obvinění je v rozvodových procesech používáno rutinně a beztrestně, aby bylo možné oddělit děti od otců, kteří nespáchali žádný žalovatelný trestný čin.65 Křivá výpověď není považováno za nic mimořádného a asociace právníků a dokonce soudy aktivně radí matkám jak taková obvinění vypracovat. Domácí násilí je „pařeništěm tautologických pseudoteorií“, uvádějí Donald Dutton a Kenneth Corvo. „Žádná jiná oblast zavedené sociální péče, trestního práva, veřejného zdraví či behaviorální 48 intervence nemá tak slabé a nedostatečné podklady na podporu nařízených praktik“. 68 Feministky připouštějí, že většina obvinění vzniká v průběhu bojů o svěření dítěte do výchovy.69
Přesto se usilovně brání reformě rozvodových právních předpisů a reformě pravidel pro svěřování dětí do výchovy.70 Jejich literatura je zahlcena stížnostmi, že otcům (neobviněným z porušení pravidel) zůstává přístup k jejich dětem i poté, co se matky těchto dětí s otci rozvedly, a nikoli stížnostmi, že usvědčení násilníci volně chodí po ulicích.71 Soudní zákazy styku otců s dětmi jsou v průběhu rozvodových řízení vydávány rutinně, aniž by k tomu byl nějaký důvod nebo důkaz.72 Příslušné právní procedury jsou porušovány tak často, že jeden soudce radil kolegům: „Nezabývejte se ústavními právy muže, kterého soudíte ... Nemusíme se jeho právy nijak zneklidňovat“. 73 Specializované „soudy pro domácí násilí“ jsou zmocněny rozhodovat nikoli nestranně a spravedlivě, ale – jak říká hlavní newyorský soudce, neskrývaně feministický ― „učinit násilníky odpovědné za jejich činy zodpovědní“. 74
Tyto soudy mohou zabavit majetek včetně bytu/domu, aniž by byl obviněný obžalován nebo dokonce aniž by byl přítomen, aby se mohl 49 hájit. Tento zákon je charakteristický pro klasickou legislativu policejního státu“, uzavírá jeden odborník.75 Torontský právník Walter Fox nazývá tyto zákony „pre-fašistické“. „Soudy pro domácí násilí ... jsou koncipovány tak, aby obešly ochranu osobnosti zakotvenou v trestním právu. Důkazní břemeno je buď redukováno, nebo odstraněno, a neexistuje žádná presumpce neviny“.76 Vynucená přiznání jsou také rutinní záležitostí. Neviní otcové jsou ve zkráceném řízení vězněni tak dlouho, dokud nepodepíšou výrok o vině. „Tloukl jsem svoji partnerku fyzicky a stresoval emocionálně“. Otec pak musí podrobně všechno popsat, i když tvrdí, že nic nespáchal. „Jsem odpovědný za násilí, které jsem použil“, je uvedeno v jednom formuláři. „Mé chování nebylo nijak vyprovokováno“. 77 „Otec k ničemu, povaleč“ („deadbeat dad“) je ještě další postava, vyprodukovaná hlavně rozvodovou mašinerií. Je málo pravděpodobné, že by to byl otec, který o své vůli bez soucitu opustí své potomky. Pravděpodobnější je, že jde o nedobrovolně rozvedeného otce, který byl „přinucen financovat krádež vlastních dětí“.78 Matky nejsou jediné, kdo profituje z dětí bez otců. Jsou to i vlády jednotlivých států, které si také vytvářejí zisk z institucí podpory dětí a tedy i z rozpadu rodin. Vlády jednotlivých států dostávají federální příspěvky z každého dolaru vybraného na podporu dětí; tím jsou stimulovány k vytváření dalších domácností s matkami samoživitelkami. Matky jsou povzbuzovány k rozvodu a vlády si současně maximalizují zisk tím, že stanoví podporu pro děti na úrovních, které jsou štědré k matkám a tíživé pro otce. Jistý malý zisk pro vládu vytvářejí chudí, mladí a svobodní otci, kteří jsou největšími dlužníky fondu na podporu. Plnější peněženky však mají rozvedení otcové ze střední třídy.
Mechanismus veřejné sociální péče se spolknutím rozvedených mužů se střední třídy stal nikoli prostředníkem rozdělování peněz, aele jejich výběrčím. Vlády si tak zvyšují zisky, které pak mohou přidat ke svým rozpočtům a použít je k rozšiřování – k podpoře matek samoživitelek mezi bohatšími.79 Jde o nový stupeň expanze a redefinici sociálního stát: z rozdělování štědrých darů k jejich vybírání. Výsledkem je sebefinancující se mašinerie, která vytváří zisk tím, že prosazuje domovy s jedním rodičem a děti bez otce. Sociální stát se stal sebefinancujícím a stále rostoucím soukolím pro rozvracení manželství, pro korumpování matek, pro oddělování otců 51 od dětí, pro ničení majetků rodin, pro erodování zákonných právních procesů a pro kriminalizaci otců. Plně dysfunkční domovy Sexualizaci veřejného života ale můžeme přičíst mnohem víc trestných činů. Je spolehlivě doloženo, že takřka každou sociální patologii – včetně násilných zločinů a drogových závislostí (u kterých má mnohý z násilných zločinů svůj původ) ― lze připsat vlivu domácností s jedním rodičem a dítětem bez otce. Výsledek mnohonásobně převyšuje vliv rasy nebo chudoby.80 Toxické prostředí je bez váhání označeno jako důsledek toho, že otec opustil rodinu a proto je třeba zatočit s neplatiči výživného. Jde o stále represivnější ale neúčinnou formu ochrany dítěte.
Podíváme-li se na samoživitelky jako na záměrný produkt feministické revoluce, pak exploze kriminality, závislosti na drogách a odpor vůči pravidlům a normám – a s tím i masivní expanze trestního systému a státního aparátu obecně – získá nový rozměr. Potom je na místě poznamenat, že generová agresovita figuruje v pozadí stále sílících trendů, jako trestná činnost nebo míra vězněných. „Spolehlivé výzkumy spojují děsivý vzrůst zločinnosti a násilí u mladých lidí mezi lety 1960 ―1990 se (1) nástupem velkého počtu 52 matek do pracovního procesu a (2) vzrůstem počtu domácností s jedním rodičem“, uvádí Bryce Christensen.81 Feminismus může být hnací silou za kriminalizací nevinných, ale také za kriminalitou provinilců. Bojujeme tak bitvu proti zločinu, uvězňování a rozšiřování státní moci obecně, a prohráváme. Tento nepříznivý stav bude trvat tak dlouho, dokud se nevypořádáme s rolí genderové ideologie při rozpadu manželství a v sociální anomiix/, která tímvzniká. Zatímco je zesílená policejní a trestní opatření obvykle spojována s politikou pravice, je stále jasnější, že dlouhodobá hybná síla vlivu je sexuální radikalismus. x/ Označení pro takový stav společnosti, kde přestávají platit pravidla a normy. V vztahu k jedinci anomie vyjadřuje oslabení norem a morálních hodnost. Marie Gottschalková popisuje, jak „ženské organizace hrály ústřední roli“ v dramatickém vzestupu vězeňského státu.82 Gottschalková si stěžuje, že její souputnice – feministky, požadující, aby byli muži častěji vězněni, „vstoupily do nechutné koalice“ s konzervativními skupinami „Zákon a pořádek“. Otázka pro konzervativce je, zda byl na vině jejich legitimní zájem o zločinnost, když neúmyslně a nevědomky posloužili represivní ideologii.83 Stále drakoničtější opatření povedou pouze k vytvoření 53 pevnostního státu. Žádná svobodná nebo civilizovaná společnost nemůže přežít masivní kriminalizaci své mužské populace. Pevnostní stát se může vyvíjet jak externě, tak interně. Jsou indikace, že současná islamistická militantní hnutí jsou z velké části živena západní genderovou dekadencí.84 A zatímco se mnoho feministek identifikuje s protiválečnou levicí, budoucnost může patřit „jestřábům“ jako Phillis Cheslerová a Hillary Clintonová. Ty prosazují válku jako nástroj celosvětového osvobození žen a vyvolávají tlak na vlády, aby vojenskou politiku ospravedlňovaly feministickými termíny. Sexualita transformuje vojenský život složitými způsoby. Bork kritizuje feminismus za oslabení vojenské připravenosti, když upozorňuje na nebezpečí posílat ženy do boje.85 Mnohem dalekosáhlejší důsledky ovšem mohou plynout z toho, jak rozvody oslabují muže v ozbrojených silách.
Mužům je stále jasnější, jak snadno mohou být rozvedeni, zatímco slouží své vlasti, ztratit své děti a vše ostatní a dokonce po návratu čelit trestům, když nemohou platit výživné,
One more comment from Dana22
Dana22
katolik5.webnode.sk/rozvracenie-moralky/

Zámerné rozvracanie morálky?
Prečo aj na Slovensku dochádza ku rapídnemu pádu morálky? Ku nárastu rozvodov manželstva alebo narušených vzťahov medzi mužom a ženou, či vzťahmi medzi ľuďmi vôbec? Môže ísť o cielený zámer rozvraciať morálku vo svete? Ďalšia z konšpirácii, či skutočnosť a pravda?

Editor John Vennari: Catholic Family News, Niagara Falls, …More
katolik5.webnode.sk/rozvracenie-moralky/

Zámerné rozvracanie morálky?
Prečo aj na Slovensku dochádza ku rapídnemu pádu morálky? Ku nárastu rozvodov manželstva alebo narušených vzťahov medzi mužom a ženou, či vzťahmi medzi ľuďmi vôbec? Môže ísť o cielený zámer rozvraciať morálku vo svete? Ďalšia z konšpirácii, či skutočnosť a pravda?

Editor John Vennari: Catholic Family News, Niagara Falls, USA, December 2014:

Pápež Pius IX. v roku 1864 uverejnil články Syllabus of Errors a Quanta Cura v ktorých osvetľuje nebezpečenstvo liberalizmu, zablúdenie, nepriateľstvo proti Kristovi a Jeho Cirkvi. Toto novopohanstvo inšpirované slobodomurárstvom malo a má od časov Francúzskej revolúcie jeden cieľ: zničiť Katolícku cirkev a celú kresťanskú civilizáciu. Otec Denis Fahey nazval tento boj “Pius IX. versus panteistic deification of man”. Panteizmus je učenie stotožnujúce prírodu s Bohom. Panteisti chcú urobiť z vesmírneho chudáka človeka Boha.

Diabol nestarne. Neopúšťa jeho plán. Naopak. On pokračuje rôznymi novými metódami v jeho práci. Sme to my, ktorí sa klameme a myslíme si, že dnešný boj už nie je taký nebezpečný ako voľakedy bol. Že plán sekularizmu už nechce zničiť Katolícku cirkev a kresťanstvo. Pokojná koexistencia cez dialóg vraj je vzájomné obohatenie. Bitka medzi dobrom a zlom, medzi Kristom a diablom, zúri naďalej. Vidíme výsledky síl vyše 150-ročného antikresťanského plánu síl organizovaného naturalizmu. Síl, ktoré otupujú našu duchovnosť a pozornosť.

“Spopularizujme neresť medzi ľudstvom.” Cieľ Francúzskej slobodomurárskej revolúcie bol zničiť trón a oltár. Vytiahnuť civilizáciu z kresťanských základov, položiť ju na teóriu naturalizmu, kde Láska a Sila Stvoriteľská Boh a Ježiš Kristus nemajú miesto. Pápež Lev, v r. 1884, v jeho Encyklike proti slobodomurárstvu poukázal na tajné spoločenstvá ktorých úlohou je skorumpovať morálku v ľudskej spoločnosti. Človek, ktorý je morálne oslabený sa skôr poddá naturálnemu bezbožnému učeniu a bezbožným protiľudským činom. Pápež Lev varoval, že ľudia s oslabenou, narušenou morálkou ľahšie uveria rafinovaným, prešibaným teoretikom “modernej, pokrokovej ideológie” ako je komunizmus a liberalizmus. Títo slobodomurárski “vedci” prefíkaným spôsobom ľahšie popletú myslenie ľuďom s oslabeným duchom a prenesú ich do radov protikresťanských. Ich cieľ je ohlúpnuť ľudstvo s neviazanou sexuálnou neresťou a tak ich dostať do zveráka slobodomurárskej neviazanosti, svojvôle, do falošnej slobody.

V dnešnej dobe sa vo zvýšenej miere zameriavajú na morálne zmätenie žien. V slobodomurárskom dokumente Alta Vendita z 19. storočia majú takúto radu: „Cieľom je rozšíriť neviazanosť, nemorálnosť, svojvoľnosť žien. Dostať ženy do falošnej slobody. Aby sme ľahšie mohli zničiť katolicizmus je veľmi potrebné správne pôsobiť na ženy”. Slobodomurári a ich antikresťanskí spojenci objasňujú ich podvod na ženy takto: “Pretože my nemôžeme príliš tlačiť na ženy musíme ich skorumpovať. Musíme im nahovoriť, že sú mužmi utláčané. V cirkvi nemajú žiadnu reprezentáciu. Muži sú proti ženám. Zvolili sme korupciu na masovej škále. Kresťanský teológ Tertulian mal pravdu keď povedal, že krv kresťanov je semeno kresťanov. Tak nebudeme prelievať krv martýrov, ale rozšírime nemravnosť, neresti, zlo medzi ľudstvom. Musíme to natlačiť do všetkých pórov človeka, do všetkých piatych zmyslov, musíme ich presýtiť neresťou, nemravným chovaním. KEĎ PRESÝTIME ICH SRDCIA NERESŤOU, NEMRAVNOSŤOU, ZVRÁTENOSŤOU – NEBUDE VIAC KATOLÍKOV. Podujali sme sa na zvrátenie všetkých normálností. Veľa sme už dosiahli. Zvrátili sme školstvo, univerzity, všetko vzdelávanie, úrady vlád, populárne zábavy. Médiá dostali špecifické mandáty od tajných organizácií korumpovať ženy v obliekaní, vo všetkom. Lžami a nemravnosťou rozložíme celú spoločnosť. Ženy robia ohromnú prácu na tomto diabolskom poli.”.

KOMUNIZMUS pod rôznymi menami pokračuje v rozvracaní spoločnosti. Msgr. Dillonova kniha Grand Orient Freemasonry Unmasked, s podtitulom Tajná sila komunizmu odhaľuje málo známe pravdy. Zločiny 20. storočia sú svedkom krvavej práce tajných organizácií.

Leon Skousen dokumentoval 45 cieľov komunizmu ako rozvrátiť Ameriku zvnútra. Uveďme z ich niektoré :

Cieľ 25: Odstráňme kultúrne štandardy a morality a povoľme propagáciu pornografie a oplzlostí v časopisoch, knihách, filmoch, v rádiu a TV.

Cieľ 26: Prezentujme homosexualitu, degeneráciu a promiskuitu ako normálne, prirodzené a zdravé.

Cieľ 27: Preniknime do cirkví. Vymeňme duchovné hodnoty cirkví za sociálne.

Cieľ 40: Zneuctime rodinu ako dôležitú spoločenskú inštitúciu. Podporujme promiskuitu a ľahké rozvody.

Kultúrna dekadencia musí byť považovaná za normálny stav. Podporujme homo-manželstvá a feminizmus. Zničenie rodiny je zničenie kresťanskej kultúry.

Žiaľ, dnes vidíme aj niektorých katolíckych prelátov tvrdiť na Synode 2014, že homosexuálna degenerácia má určité “pozitívne aspekty”.

Homosexuálni stratégovia, najmä Kirk a Madsen (Pill) ešte v roku 1987 píšu inštrukcie v článku “The Overhauling of Strait America” v ich časopise Guide ako navodiť normálnu Ameriku na homosexuálne scestie. Ide im o morálne zmätenie nielen priemerného Američana, ale aj zmätenie časti katolíckej hierarchie. Boh miluje aj hriešnika.

Vypracovali šesť stupňový plán, ktorý vyzerá úspešný.

Hovorme o homosexuáloch hlasno a tak často ako je len možné.
Predstavujme gayov ako obete, ako prenasledovanú a diskriminovanú
časť ľudstva.
Vysvetľujme protestujúcim občanom dôvody prečo existujú gayovia.
Predstavujme gayov ako dobrotivých a užitočných ľudí.
Urobme z občanov, ktorí sú proti homosexualite, zlých, zaostalých, netolerantných ľudí, ktorí patria do ďalekej minulosti.
Žiadajme finančnú a psychologickú podporu.

Neskôr Kirk and Pill v ich knihe After the Ball vysvetľovali: “ … Po obrátení ľudí pôjdeme ďaleko hlbšie, dômyselnejšie a vyhrážajúco proti americkému spôsobu života. Inak hlbšia spoločenská zmena nenastane. My chceme celú zmenu priemerného Američana. Jeho myslenie, cit a vôľu zmeníme plánovaným psychologickým útokom. To sa stane formou propagandy natlačenej do národa informačnými médiami. Najprv musíme zamútiť kresťanské morálne vody. To znamená publikovanie každej podpory homosexuálneho spôsobu života akú dostávajú od rôznych organizácií. Zmierňovanie teologických námietok proti homosexualite. Rozglejenie biblického učenia. Vyzdvihovanie kresťanského učenia o láske k blížnemu. A musíme využívať vedecké argumenty. Takéto spôsoby dobre zabrali v minulosti proti cirkvám aj v takých oblastiach ako sú rozvody a umelé potraty. Jednoducho musíme zahmliť myseľ antihomosexuálom. Musíme ich presýtiť neresťami, musíme dosiahnuť taký stav, že srdcia kresťanov budú naplnené nemravnosťami a to bude koniec katolíkom.

Homosexualita a prenasledovanie kresťanstva?

Je množstvo protikresťanských súdov proti katolíkom i proti protestantom. Mnohí kresťania odmietajú obsluhovať a v ich obchodoch predávať homosexuálnym manželom. Manželstvo so sexuálne rovnakým človekom je taká hlúposť ako suchá voda, alebo štvorcové kruhy.

“Homosexuálne manželstvá” sú výsledok panteistického zbožstvenia človeka. Je to taký istý omyl ako že ľudská vôľa je najvyššia vo vesmíre a je nezávislá od Boha (Pius IX. Syllabus). Už existuje veľa kresťanských obchodníkov odsúdených , pokutovaných ktorí odmietajú predávať alebo posluhovať homosexuálnym svadbám. Deštruktívne plány vypracované slobodomurármi, modernými komunistami a homosexuálnymi stratégmi a právnikmi sú zbrane, ktoré tlačia kresťanov do podzemia tak ako za čias pohanského Ríma a či komunizmu?

Sestra Lucia z Fatimy upozornila svet pred štyridsiatimi rokmi: Zatiaľ vzdycháme pod “diabolskou dezorientáciou vyššej cirkevnej hierarchie”. Musíme nasledovať rozkazy a rady pápeža Piusa IX. a ďalších antiliberálnych veličín. Nesmieme sa kompromitovať a ustupovať nepriateľom Ježiša Krista, nášho kráľa.

(Z angličtiny preložil a skrátil Jerry Jaroslav Krúpa, Apríl 2015.)

P.S. Tak ako stojí ľudstvo dnes všetci by sme sa mali podívať do nebeského zrkadla aby sme jasne videli našu morálnu biedu.

(Editor John Vennari: Catholic Family News, Niagara Falls, USA, December 2014)
Peter(skala)
😭 🥺 😱