na konci s tým prstenom a synom bolo užasné svedectvo ako sa zjavil Gorgovi
Veľmi dobre zahral herec sv.Giusepa pokojneho, laskaveho, ...
Som rad, že máme takého svätého za dobrého vzora, zvlašť pre laikov.
...žeby patron lekarov?

Kokso
precítaj si vsetko co povedal Jezis Kristus, vsetko, co apostoli povedali. Potom ti to bude jasné, ze co je dnes v cirkvi nie je normálné.Ekumenizmus a medzinábozenský dialog je presne to, co slobodomurárský multikulturalizmus.
Predstav si, ze by apostoli robili ekumenizmus a viedli medzinábozenské dialogy s pohanmi, bud si na 100% istý, ze cirkev by neexistovala. Lebo naco by mali verit v Krista, ked aj ich nábozenstvá sú pravé, ze je to dielo Ducha Svatého len v inej forme uctievania?
Slobodomurárské loze majú cloveka ako boha, vsimni si, co ze aj cirkev koncilová postavila cloveka na oltár a zosadila z neho Boha, tak povedal pápez Bendikt XVI.
Rovnost, bratstvo, sloboda, to je slobodomurárské, presne to pocúvame od cirkvi pohody po koncilovej revolúcii.
Protože katolická církev je hlavní překážkou k uskutečnění masonských plánů, nemohli si nepřátelé zvolit lepší postup než přesvědčit církev a získat ji k aktivní spolupráci na jejich „velkolepém humanistickém projektu“.
Tento destrukční plán Kristovy církve a přirozené zbožštění člověka je proto důmyslně zabudován do koncilních dokumentů. Tak např. v konstituci Gaudium et spes je člověk jmenován 241x, zatímco na Boha je vzpomenuto jen na 30 místech.
Jako příklad přímo rouhavé troufalosti nechť jsou tyto duchaplné věty:
Proto posvátný sněm hlásá vznešené povolání člověka, uznává v něm jakýsi božský zárodek a nabízí všem lidem upřímnou spolupráci církve k ustavení všeobecného bratrství.(GS3)
Především ať chovají v srdci slova tohoto koncilu: „Lidstvo dnes stále více směřuje k jednotě politické, hospodářské a společenské, a proto je obzvláště třeba, aby kněží společnou péčí a prací, pod vedením biskupů a nejvyššího velekněze, vymýtili jakoukoli roztříštěnost, aby tak bylo celé lidstvo přivedeno k jednotě Boží rodiny“. (GS 43)
V celém světě stále roste smysl pro autonomii a odpovědnost, který má krajně velký význam pro duchovní a mravní zralost lidstva. To je ještě zřejmější, máme-li na zřeteli sjednocování světa i úkol, který nám je uložen: abychom budovali v pravdě a spravedlnosti lepší svět. Tak se stáváme svědky zrodu nového humanismu.(GS 55)
Snad nejdrastičtější a nejhanebnější je následující věta, která rouhavě degraduje Nejsvětější Oběť:
Jako zálohu na tuto naději a posilující pokrm na cestu zanechal Pán svým věrným tu svátost víry, v níž se člověkem vypěstované plody přírody proměňují v oslavené tělo a krev; je to večeře bratrské pospolitosti a předkrm nebeské hostiny.(GS 38)
Při čtení těchto vět jde člověku mráz po zádech.

Prováděcím projektem se stal v prvé řadě zcela na hlavu postavený tzv. nový ekumenismus, jehož praktickou realizaci učinil svým životním cílem současný ‚papež‘ Bergoglio, který v tomto duchu stylizoval své vlastní „evangelium“ (Evangelii gaudium). Systematicky sleduje slovy i skutky cíl infikovat a degradovat katolickou církev na úroveň jakéhokoliv náboženského spolku s povinností čerpat v dialogu jeho prvky, aby nakonec splynula se všemi do jedné velké louže.
Výmluvným příkladem, jak je k tomuto cíli překrouceno evangelium a teologické skutečnosti, jsou texty k letošnímu tzv. Týdnu modliteb za novou „jednotu církve“. (ČBK)
Několik vybraných citátů z části, která má být rozjímáním o dialogickém rozměru Ježíšova projektu, kterému říkáme Boží království. Má to vyplývat z textu Jan 4, 1-42:
»Ježíšovo setkání se samařskou ženou nás zve, abychom okusili vodu z jiné studny a nabídli přitom také trochu z té vlastní. V rozmanitosti se všichni navzájem obohacujeme.«
»Říct „Dej mi napít!“ znamená vykonat mravní skutek, jímž připustíme, že při plnění poslání, které církev má, potřebujeme jeden druhého. Zavazuje nás to změnit svůj postoj a odhodlaně usilovat o jednotu v mnohosti, uskutečňovanou v otevřenosti k rozmanitým podobám modlitby a křesťanské spirituality.«
»Celý týden zahajuje prohlášení o Bohu, který nás stvořil jako svůj obraz, jako obraz Trojjediného Boha, jednoty v mnohosti. Mnohost a rozmanitost jsou součástí Božího plánu.«
»Úsilí o jednotu křesťanů nás přivádí k poznání, že žádné společenství nemá veškeré prostředky nutné k proniknutí do Božích hlubin. Potřebujeme vodu, potřebujeme pomoc, a potřebuje ji každý z nás! Čím intenzivnější bude naše jednota, čím ochotněji se budeme dělit o vědro a čím pevněji budeme navazovat jednotlivé kousky svých provazů k sobě, o to z větších hloubek studny Božího tajemství budeme schopni čerpat.«
Copak nikoho nenapadá, že jsou to vše je vlastně nonsens? Copak jediná pravá apoštolská církev nepřijala od svého Zakladatele a od Ducha všechnu pravdu a prostředky potřebné ke spáse? Nebo snad měla čekat, až se objeví bludařské sekty, aby si pak v „dialogu“ opatřila to potřebné, co jí její Zakladatel nedal nebo zamlčel?
Vypadá to, jakoby všechny sektáře a heretiky si vyráběl sám Duch Svatý, aby tu byla potřebná „různost“. 'Posvátná' slova „různost“ ani „dialog“ nenajdete v celém Písmu svatém. Svatý Pavel měl na různost v církvi úplně jiná názor: Sektáře jednou nebo dvakrát důrazně napomeň, ale pak už s ním přeruš všechny styky. Víš přece, že takový člověk je zkažený a sám sebe odsuzuje (Tit 3,10).
Ať mi pan Bergoglio laskavě poví, kde vlastně stojí psáno, že slova svatého Apoštola byla zrušena a nyní platí opak.

Aj slobodomurárské loze v tom majú jasno a ich jed v podobe ludských práv, slobod, humanizmu, ludskej dostojnosti a dalsích blbostí, rozkladá rodiny, národy, spolocnost, je to fakt ako sa slobodomurárský satanizmus rozmohol po celom svete a pred ktorým varovali pápezi, ale uz nie papezi - revolucionári, lebo vsetky revolúcie, modernizmus a liberalizmus ide z mason lozí a otrávil zial aj cirkev po velkej koncilovej protestatskej revolúcii.

Znepokojuje ma, ako veľa kresťanov len tak zľahka vysloví vetu: medzi sebou, nech si robia čo chcú, to mi nevadí, dokonca súhlasia s istou formou spolužitia a pod. A tak povodne kanálová kultúra sa pomaly ale iste legitimizuje. Pôvodne trestná činnosť sa stáva druhom spolužitia. To je chyba. Tu by sa mala uplatňovať nulová tolerancia. So zlom sa nediskutuje. Ten kanál by sa mal hermemticky uzavrieť.

Ďakujem za aktuálne video v čase prípravy na referendum: "za rodinu"

Željka Markič je v tomto čase vhodnou osobou pre povzbudenie k referendu.

Nech jej i nám žehná Pán a ochrańuje Chorvatsko i Slovensko na prihovor kralovnej Pokoja a Pomoci.

Je pravda, že v ťažkých situáciách sa takto pozitívne pozerať často nedá. Toto video nemalo poukázať však na to, že človeku stačí k optimistickému mysleniu možno kresby preplnené dobrom, krásou a možno aj štipkou humoru. Človek v dnešnom svete má svoju myseľ skôr zaneprázdnenú zmätkom, príkoriami, nepokojom a podobne. Sú chvíle, keď sa vôbec na svet nedokáže pozerať so zdvihnutým zrakom a vidieť v ňom aspoň trocha dobra, lásky či niečoho pekného a už vôbec nie smiešneho.
Týmto videom som chcela poukázať hlavne na to, že človek by mal byť vďačný za to čo môže vidieť. Teda za to, že aj v tomto uponáhľanom svete je potrebné sa pozerať na maličkosti, okamžiky, ktoré robia z tmavého svetlé, z rušného mesta na pokojný prístav či možno toho čo už v živote nie je možné uvidieť za stále viditeľné.
Je dôležité, aby sa človek pred sebou, okolím a svetom neuzatváral. Dôsledkom toho je neprajnosť, neochota či egoizmus voči druhým. Myseľ takéhoto človeka je otupená, zatemnená a zlá. Naopak, človek, ktorý má v očiach dobro, milotu, dobroprajnosť a lásku, je človek vďačný za to čo má, čo ho obklopuje, čo môže vidieť, na čo môže pekné spomínať. Ustavične sa raduje!
A teda, hoci toto video viditeľne a ani slovne nepoukazuje na Boha, chcem týmto komentárom upriamiť hlavne na Boha! Optimistická, nadšená, vďačná či radostná myseľ v tomto videu pre mňa znázorňuje myseľ kresťana. Kresťana, ktorý sa ustavične raduje v Pánovi. Je nevyhnutné si to pripomínať. Radovať sa v Pánovi a všetko Jemu predkladať. Radovať sa v Pánovi a za všetko Jemu ďakovať. Radovať sa v Pánovi a myslieť: "... na všetko, čo je pravdivé, čo je cudné, čo je spravodlivé, čo je mravne čisté, čo je milé a čo má dobrú povesť, čo je čnostné a chválitebné!" /Flp 4, 8/