Neztrácet odvahu!
Náboženská krize, jakou procházejí lidé v církvi, nás nesmí zavádět k pesimismu. Podle Ježíše Krista „ jen církev má slova života věčného", protože je Kristovým mystickým tělem. Proto se nesmíme bát a ztrácet odvahu: Nakonec Kristus povstane tak,
jako vstal z hrobu.
Papež Bergoglio každý den promlouvá jako soukromý doktor ve svých homiliích při soukromé mši poskytuje rozhovory a především počíná si tak, že rozvrací řád a papežskou důstojnost a rozvrací rok co rok to co po 2. vatikánském koncilu ještě zázrakem zůstalo na nohou. Chtěl by provést 3. Vatikanum, aniž by mluvil o koncilu, tím méně pastoračním , to by bylo pro jeho pragmatického ducha příliš doktrinální. To, co Küng, Schillebbeeckx., Metz, Boff, Guitirez vytýkali Pavlu VI., Janu Pavlu II. a Benediktu XVI.,že zbrzdili ducha 2. vatikánského koncilu, to František první plně sdílí, opakuje jejich lamentace a ujišťuje, že dovede 2. vatikánský koncil do posledních důsledků.
Svatý Pavel v 2. listě Soluňanům (2, 6 -7) mluví o konečném nástupu Antikrista: Vy víte, co ho teď zdržuje, že se nemůže objevit před určeným časem. Tajemství špatnosti (mysterium iniquitatis) však již pracuje; napřed ovšem musí ustoupit z cesty ten , který ho dosud zdržuje. A pak se objeví ten bezbožník, , ale Pán ho zahubí dechem svých úst.
Církevní Otcové interpretují tyto dva verše zcela shodným způsobem. Konečný Antikrist se zjeví, ale je zde „překážka“ „katechon“ „Ten, který ho zdržuje“, a to je duchovní a sociální moc papežství. Až tato moc nebude mít dostatek sociální síly k zadržení Antikrista, ale omezí se pouze na vliv na jednotlivé duše, Antikrist se zjeví, ale zničí ho sám Pán, který bdí po všechny dny až do konce nad svou církví. Svatý Pavel to nazývá Mysterium iniquitatis, on působil již v dobách, kdy Apoštol ta slova psal ( jsou „počáteční antikristi“, kteří se projevovali v průběhu dějin). Ale v okamžiku, který určil a dovolí Bůh, až bude papežství napadáno ze všech stran a ono ztratí momentálně svou sílu pro obnovu, zjeví se konečný Antikrist. Brány mu otevře liberalismus , který chce redukovat křesťanství na ryzí individuální fenomén, popírá královskou moc a důstojnost Krista a je tak jedním pilířů „anti-církve“.
Tyto dva verše svatého Pavla je možno aplikovat dokonale na to, co se děje dnes za pontifikátu Františka I. Je jasné, že Mysterium iniquitatis, které tajně působilo v dějinách církve od dob apoštolských, se váže na 2. Vatikanum, které kolegialitou, ekumenismem, svobodou falešných náboženství podkopalo a zcela zaslepilo obnovující a ochrannou moc papežství a církve. Od té doby se krok za krokem projevuje Mysterium iniquitatis v plné své zběsilosti ( vidíme to na vlastní oči) až k nastolení Antikrista, kterého Kristus zničí.
Proto si nesmíme připouštět přehnané starosti a obavy. Vše bylo předvídáno a napsáno. Bůh to připustil, aby ze zla vyvodil dobro. Až se naplní revoluce pluviálu a tiáry, zjeví se člověk nepravosti, ale Ježíš ho zničí. Neboj se, maličké stádce, já jsem přemohl svět (Lk 12, 32). Konečné vítězství i po dílčích porážkách náleží Bohu a jeho církvi. A tak tomu bude. Slovo Páně trvá navěky.
Je třeba vědět, že papež Bergoglio se formoval školou a praxí marxistické filozofie. Jedním z jeho hlavních autorů je Ludwig Feuerbach, který studoval v Berlíně filozofii spolu s Hegelem. Jeho nejznámější dílo je Podstata křesťanství, které vyšlo v roce 1847, a v roce 1851 publikoval své Lekce o podstatě náboženství a v roce 1857 Theogonii ( vznik Boha). Zemřel 13 listopadu 1872. Zapsal se plně do štítu moderní filozofie, která je „antropocentrická“ : jejím středem není Bůh, ale člověk. Před Feuerbachem nikdo nepřivedl antropocentrismus až od bodu, kdy popírá Boha. Základní Feuerbachovou tezí je identifikace člověka s Bohem. Činí z člověka nejvyšší bytost a ztotožňuje ho s Bohem. Nové imanentní a antropocentrické náboženství Feuerbacha spočívá v božské trojici člověka, kterou je jednota rozumu, lásky a vůle“
Tento duch ovládl již 2. vatikánský koncil a papež Bergoglio si stěžuje, že koncil otevřel brány modernosti, ale Vatikán zůstal stát, zbrzdil revoluci pluviálu a tiáry, kterou on chce nyní dovést do konce.
Během 9. zasedání 2VK 7. prosince 1965 papež Montini prohlásil: „Náboženství, ve kterém se Bůh stal člověkem, se setkalo s náboženstvím člověka, který se stal Bohem.“ Co následovalo? Střet, anatéma? Mělo by zaznít, ale nic takového se nestalo (…) Naopak, v celém koncilu zavládly velké sympatie ke každému člověku. (…) Máme kult člověka."
Papež Jan Pavel II. ve své druhé encyklice Dives in misericordia (1980) napsal: „Zatímco různé myšlenkové proudy v minulosti a v přítomnosti tíhly k tomu rozdělovat a dokonce stavět proti sobě teocestrismus a antropocentrismus, církev se nyní snaží spojit je hlubokým a organickým způsobem. A to je jedním ze dvou základních bodů, snad tím nejdůležitějším, učitelského úřadu 2. vatikánského koncilu“ . To není jen interpretace koncilu, ale přímo bludná nauka samotného koncilu.
Je zde evidentní boj, který propukl na koncilu, mezi církví Kristovou a „anticírkví“ , „Satanovou synagogou" ( Zj 2, 9), kterou používá imanentní modernismus k rozvracení myšlení věřících a kléru, aby se přiklonili k progresismu a stali v budoucnosti hlavou synarchie „proticírkve“ , která se má proměnit v „univerzální zednářskou republiku , univerzální chrám jako výsledek ekumenismu, který má spojit v jedno katolíky a zednáře, odloučené bratry a židy jakožto starší „bratry“ .
Toto všechno probíhá v mlčenlivé podzemní náboženské revoluci (2VK 1962 – 65) a kulturní revoluci ( květen 1968). A nyní se má obnovit a urychlit plná realizace tohoto nedokonalého 2.VK skrze třetí koncil.
Bergoglio se otevřeně hlásí k tomuto kroku, který je posledním cílem „satanovy synagogy“, jak je to v jejím plánu již 200 let: zbudování „Univerzálního chrámu skrze ekumenismus jakožto amalgám všech náboženství do jednoho náboženství“ , které potlačí jediné pravé náboženství založené Ježíšem Kristem na Petrovi a jeho nástupcích. Bohužel tím, že modernismus infikoval samotné představené církve, podařilo se pekelné sektě uskutečnit poslední důležitý krok protibožské revoluce během 2. vatikánského koncilu a především po něm díky jeho pastoračním doporučením o ekumenismu, svobodě falešných náboženství a kolegialitě, což jsou všechno bludy odsouzené dřívějšími neomylnými výroky učitelského úřadu církve. František I. uvádí každodenními slovy, gesty se zapojením sdělovacích prostředků, do pohybu nezadržitelnou lavinu, kterou může zastavit jen Boží spravedlnost.
Scalfari pochopil velmi dobře, že bez spolupráce této „proticírkve“ nemůže zednářská sekta zbudovat „světovou supervládu“. Vstřícně hledá vstřícnost u papeže. Ale „proticírkev“ je pouze lidská, zatímco Kristova církev nestojí na lidských principech a má příslib Zakladatele, že brány pekla ji nepřemohou. Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.
Dospěli jsme k bodu, kdy jsme zkonzumovali pohoštění, ale je třeba také zaplatit účet. P: František Scadafora vypráví, že v jeho vlasti byl jeden špatný kněz a jeho věřící říkali: „Ubohý Ježíš Kristus v rukou dona Antonia“. Ale Antonio umřel a lidé řekli: „Ubohý Don Antonio v rukou Ježíše Krista!“
Totéž se bude dít s tajemstvím nepravosti, které dosahuje nyní vrcholu. Můžeme říct: „Ubohý 2. vatikánský koncil a jeho pokračovatelé v rukou Ježíše Krista!“
www.lumendelumine.cz/index.php
