Všetky biskupské konferencie oslavujú zvrat pápežského magistéria....
Etsi... non daretur
28. 4. 2016
Je to neuvěřitelné, ale pravdivé. Všechny biskupské konference včetně italské se svým tiskovým orgánem oslavují zvrat papežského magisteria, o farářích, kazatelích a zpovědnících ani nemluvě. Je obtížné trvat na tom, že text nemá magisteriální hodnotu z formálního hlediska; jestli ji opravdu nemá, důvod je ještě podstatnější. V každém případě všeobecný nadšený hymnus zahrnuje nejen laické (ateistické) dominantní smýšlení, ale všemocné pány skandálního života, kteří jsou dnes nezbytným modelem pro mládež a rodiny. Jsou to i samotní pastýři, kteří odhazují poslední masku a opájejí se vědomím, že bylo konečně procleno to, co si evidentně mysleli a dělali.I když apoštolská exhortace to nikde výslovně nepotvrdila, všichni jednoznačně uznali, že od nynějška nadále je otevřen přístup ke svátostem bez rozdílu všem, včetně veřejných hříšníků, kteří trvale žijí v cizoložství, i těch kdo praktikují jiné formy soužití (bez určení, jaké).
Ne že by scházely formálně chybné informace. Ty však vedou slavnostně na vrchol úmorné cesty přes více než dvě stě stran obsahujícího spisu, (snad vůbec nejdelšího papežského dokument v historii). Pokud ještě nejsme otupeni výpary dekadentního ovzduší, které narkotizuje každého, kdo si nezachoval solidní intelektuální úroveň, je můžeme záhy rozpoznat, že jed není podán ihned ve smrtící dávce, ale je roztroušen na stránkách způsobem, aby čtenáře usmrcoval s citem, jako ve slavném románě jednoho exponenta nejradikálnější formy nihilismu. Autor si přitom posluhuje rafinovanou agresivní formou dobře známou z jehovistické Strážné věže.
Typický příklad najdeme v poznámce 329: aby se ulomil hrot odsouzení pohlavního styku v nelegitimním soužití, je zde použit odkaz na Gaudium et spes (§ 51). Text se ovšem týká výslovně situaci řádného manželského života; exhortace se dostává do přímého rozporu s magistériem Jana Pavla II. ve Familiaris consortio (§84).
Dalšími křiklavými příklady jsou ty odkazy na sv. Tomáše Akvinského, ačkoliv mluví o zcela jiné otázce (srov. AL 301.304):Andělský učitel zcela jistě nehovoří o amorální situaci, ale o možnosti, která nastává výlučně v oblasti mravně dovolené; s případem přítomnosti nebo růstu jedné určité ctnosti je nesrovnatelný stav, který vyústil do života ve smrtelném hříchu v závažné oblasti a naprostým vyloučení stavu posvěcující milosti.
Ale tyto teologické jemnosti jsou zřejmě nedostupné pro dokument, který hodil přes palubu s extrémní lhostejností dvoutisíciletou mravní nauku církve. A tak je pak možné dospět až k neslýchanému tvrzení: »Proto již není možné říkat, že všichni, kdo se nacházejí v takzvané (takzvané?) „neregulérní“ situaci, žijí ve stavu smrtelného hříchu, zbaveni posvěcující milosti«(AL 301). Z toho pak následuje, jak nám namlouvá poznámka (336), že mohou být připuštěni ke svátostem a ke všem formám účasti na církevním životě, ze kterých byli dosud – nespravedlivě a nezákonně – vylučováni.
Skutečnost je taková, že stav, v němž tito lidé žijí, je objektivně těžkou urážkou řádu stanoveného Bohem v přirozené i nadpřirozené rovině; je to situace vždy, bez ohledu na nějaké jiné úvahy intrinsece mala,bez ohledu na názory vídeňského arcibiskupa, jehož markantní bludy není možno omlouvat neznalostí. Pokud jde o situaci údajné nepřičitatelnost lidského mravního jednání, ta může přicházet v úvahu pouze u jednotlivých skutků, nikoli ve stabilním nedovoleném svazku, který někdo s plným vědomím a rozhodnutím uzavřel a který nehodlá opustit.
Pro těžké hříchy konkubinátu a trvalého cizoložství je naopak vyloučena jakákoliv polehčující okolnost pro slabost či nedokonalost . Ve školní úloze by byla taková slova označena červeně jako hrubá chyba pro použití nevhodných termínů. Zde však v záplavě milosrdenství, které zastiňuje i milosrdenství Kristovo, mění slova svůj význam podle smyšleného obrazu a vize zcela nevídané: křesťanské manželství, tak jak ho dosud nahlížíme, se stalo pouhým ideálem, zatímco neregulérní situace se přetvářejí do částečných zdokonalitelných stavů dosud ne zcela aktualizovaného dobra. Tzv. „zákon graduality“, který je myslitelný výlučně v situacích morálně dovolených, má se stát zajištěnou kartou, s níž je možno vyšťourat pozitivní momenty i v situacích, které se těžce protiví Božím přikázáním.
Zvrat je nyní dokonán: zatímco ctnost z toho všeho vychází spíše jako něco škodlivého, neřest je naopak rehabilitována. Boží milosrdenství je v tomto světle prezentováno jako jednání zcela jednostranné, které od člověka nevyžaduje žádnou odpověď ve formě obrácení a polepšení. Není však možno přistupovat k dobru a milosti, aniž bychom se nejdříve zcela odřekli zla a hříchu, jak je tomu v křestních slibech. Alespoň tomu tak až dodnes bylo: nové slovo, jak se zdá, ukončilo starý svět farizeů a vyhlásilo nový, ve kterém už hřích není absolutní zlo, ale může být dokonce »dar, který požaduje sám Bůh uprostřed konkrétní spleti omezení, byť dosud nejde plně o objektivní ideál« (AL 303). Prostě rouhání.
Jak bylo možné v katolické církvi dospět k podobným evidentním poblouzněním? Odpověď je známá: skrze onu „naturalizaci“ teologie, neboli její antropologický obrat.Jak jsme ukázali již dříve, autor koperníkovské revoluce Karl Rahner překroutil teologickou metodu a založil novou na nekompatibilních filozofických premisách:na Kantovi s jeho osvícenským náboženstvím v hranicích pouhého rozumu a jeho kategorických imperativůspočívajících na individuálním svědomí místo na objektivním řádu bytí; na Hegelovi s jeho gnostickou vizí imanentního „ducha“, který se vyvíjí v nezadržitelném pokroku skrze přetvoření antitezí na vyšší kompozici kontrastů; na Heideggerovi s falešnou historizující koncepcí o člověku a jeho evoluční přirozenosti. Jakmile byl odstraněn realistický řád vlastní katolické tradici a přenecháno volné pole působnosti pro bludné filozofie, je teoreticky velmi obtížné usvědčit z nepravdy ideologické kolonizace typu gender.Latinská Amerika je již po celá desetiletí cílem invaze německé pseudoteologie, která už nemá v sobě nic skutečně teologického z toho prostého důvodu, že neuznává normativní hodnotu Zjevení.
A tak papežský dokument, který byl určen k tomu, aby na nejdelikátnějším poli sexuální a manželské morálky byl vůdcem pro pastýře i věřící, dovolí si dnes představovat intrinsece malum jako možnost nejen dovolenou, ale přímo dobrou a doporučitelnou, když uvedl domnělou positivní, ne-li posvátnou hodnotu erotismu a tělesného styku odloučeného od prokreace ( s připouštěním rozkoše ať už heterofilní nebo homofilní).
Ve společnosti sycené smyslností a pornografií, ve které libido a perverze jsou vyzvedány na všech úrovních a dokořán zpřístupněny individuím od nejútlejšího věku, aniž by se rodiče proti tomu mohli účinně bránit, tomu všemu nejnovější Bergogliovo vystoupení otevírá brány dokořán.Reálně nové je zde pouze imprimatur pro jeho dominantní ideologii: od nynějška je možno všechno praktikovat s papežským požehnáním a bezostyšně přicházet a přijímat Eucharistii. Je to jakoby hřích (a s ním padlá přirozenost, žádostivost, Boží zákon a milost a Bůh sám) ani nebyl: etsi peccatum, natura lapsa, concupiscentia, divina lex, gratia… ipse Deus non daretur.
Jako výsledek je to pro úpadkového likvidátora nesporně obrovský úspěch.
