Slovenský biskup Hnilica, bojovník za pravdu i proti omylu papeže Pavla VI.

Napsal o tom světoznámý církevní historik římský Roberto de Mattei: Politika spolupráce s Čínou, kterou nastoupil papež František, má své předchůdce v tzv. Ostpolitice Jana XXIII. a Pavla VI. Ale včera stejně jako dnes má Ostpolitika své oponenty, kteří zasluhují, abychom je připomněli.
Jedním z nich je slovenský biskup Pavol Hnilica (1921 – 2006), kterého bych rád připomněl a budu se přitom opírat kromě svých osobních vzpomínek o podrobnou studii připravovanou k vydání, kterou této osobě věnuje prof. Emilia Hrabovcová, které vyslovuji poděkování, že mi dovolila citovat z jejího rukopisu.

(Foto biskupa Hnilicy) Když začala v 60. letech vatikánská diplomaticie uskutečňovat tzv. Ostpolitiku, v tehdejším Československu stejně jako dnes v Číně byly přítomny dvě církve. Jedna „vlastenecká“, reprezentovaná duchovními, kteří se podřídili komunistickému režimu, a druhá tajná, věrná Římu a Magisteriu.
Mons. Pavol Hnilica se narodil v Unatinu blízko Bratislavy. Po vstupu k jezuitům byl tajně vysvěcen na kněze (1950), dále na biskupa (1951) mons. Robertem Pobožným, biskupem v Rožňavě. Mohl pak vysvětit na biskupa Jána Chryzostoma Korce (1924-2015), budoucího kardinála, který působil v podzemí po dobu devíti let a v roce 1960 byl odsouzen k odnětí svobody na 12 let.
Když byl biskup Hnilica nucen r. 1951 opustit svou vlast a přišel do Říma, papež Pius XII. plně schválil postup církve na Slovensku, potvrdil platnost tajných svěcení a odmítl jakékoli spojení s komunistickým režimem. V radiovém poselství 23. prosince 1956 papež prohlásil: Z jakého důvodu uvažovat o společném setkání, když tu chybí společná řeč a cesty se rozcházejí, na jedné straně se zatvrzele popírají obecné lidské absolutní hodnoty, a stává se tak neuskutečnitelné jakékoli spolužití v pravdě?
Po smrti Pia XII. 9. října 1958 se klima změnilo a hlavním protagonistou východní politiky se stal Agostino Casaroli. Ostpolitiku inicioval Jan XXIII., ale uskutečňoval hlavně Pavel VI. V těchto letech měl Hnilica často možnost setkat se s papežem Montinim a představit mu mnoho zkušeností, jimiž se snažil zbavit ho iluzí a varovat ho, že komunistické režimy se nezřekly svého záměru likvidovat církev a přijímají dialog se Svatým stolcem, jen aby získaly jednostranné výhody a zajistily si věrohodnost mimo svá území, aniž by ustaly ve své protináboženské politice.
Hrabovcová píše: Hnilica vyzýval, aby se nespokojovali s komunistickými ústupky a požadovali propuštění a rehabilitaci všech biskupů, řeholníků a věřících, kteří jsou stále vězněni, a opravdové uznání práva vyznávat víru a nesouhlasit nikdy s exilem nesvobodných biskupů, protože to by znamenalo nejhorší ponížení jejich osob a v nich celé církve mučednice, před tváří zrádců, nepřátel a veřejného mínění. Biskup exulant se obával, že jednání o dohodách bez účasti hrdinného episkopátu, který je za mřížemi, by vyvolalo mezi věřícími, především těmi lepšími, kteří věrně odporují nátlaku, dezorientaci a pocit, že jsou opuštěni dokonce od církevní autority.
Zatímco probíhal 2. vatikánský koncil, 13. května 1964 zveřejnil Pavel VI. dosavadní status biskupa Hnilicy, který byl zatím držen v tajnosti. Nový status umožnil slovenskému biskupovi účast v poslední části koncilu, kde se připojil ke koncilním Otcům, kteří požadovali odsouzení komunismu.
Mons. Hnilica prohlásil v aule, že to, co říká schéma Gaudium et spes o ateismu, je tak dostatečné jako neříct o něm nic. Připojil, že velká část církve trpí pod útlakem militantního ateismu, ale to se ve schématu neobjevuje a je zde pouze řeč o církvi v moderním světě! Dějiny nás pro toto mlčení spravedlivě obviní ze zbabělosti nebo slepoty. Biskup připomněl, že nemluví abstraktně, protože byl v táboře nucených prací se 700 kněžími a řeholníky. „Mluvím o své osobní zkušenosti a zkušenosti kněží a řeholníků, se kterými jsem byl ve vězení a s nimiž jsem snášel tíhu nebezpečí hrozícího církvi“ (AS, IV/2, pp. 629-631).
V onom období měl mons. Hnilica četné rozhovory s Pavlem VI, ale marně se snažil odradit ho od jeho Ostpolitiky. V únoru 1965 přijel po svém propouštění do Říma pražský arcibiskup Josef Beran (1888-1969), kterého Pavel VI. jmenoval kardinálem. Mons. Hnilica upozornil papeže, že domnělý úspěch vatikánské diplomacie byl ve skutečnosti úspěchem komunistického režimu, který se exilem arcibiskupa zbavil velkého mezinárodního problému, jež se stále více stupňoval. Komunisté se nemuseli bát nového pražského administrátora, který byl považován za ustrašeného člena Pacem in terris.
Emilia Hrabovcová vzpomíná, že se r. 1964 podařilo podepsat dohodu s Maďarskem, po které následovala dohoda s Jugoslávií a rýsovala se diplomatická setkání dokonce se sovětskými špičkami, ale rozhovory v Československu byly velmi obtížné a výsledky hubené jak nikdy. Českoslovenští představitelé zasedali k diplomatickému stolu s výslovným pokynem hrát na čas, odmítat jakékoliv ústupky a přijímat pouze to, co slibovalo jednostranné výhody a škody protivné straně, aby se jednání omezovalo na body s malými vyhlídkami a slibovalo možnost dalších setkání.
Kardinál Korec po svém propuštění z komunistických věznic vzpomíná: Naší nadějí byla tajná církev, která tiše spolupracovala s kněžími ve farnostech a formovala mládež ochotnou k obětem: profesory, inženýry, lékaře ochotné stát se kněžími. Tyto osoby pracovaly v tichosti mezi mládeží a v rodinách, publikovaly tajně knihy a časopisy. Ostpolitika obrátila tuto naši aktivitu na prázdné a vágní sliby komunistů. Tajná církev byla naše naděje. Ale oni jí přeťali žíly, znechutili tisíce chlapců a dívek a mnoho tajných kněží ochotných k oběti (…) Byla to pro nás skutečně katastrofa, jako bychom opustili cestu a zbloudili. Poslechl jsem. Byla to však největší bolest mého života. Komunisté tak měli v rukou veřejnou pastoraci církve (Rozhovor 28. července 2000).
Státní sekretariát naopak pod tlakem pražské vlády začal brzdit veřejné aktivity slovenského biskupa. Roku 1971 ho dokonce vyzval, aby opustil Řím a odjel do zámoří. Obvinění, že se stal překážkou jednání z důvodu přetrvávajícího pronásledování církve a jedná proti vůli papeže, se biskupa dotklo a prohlásil, že opustí Řím jen na výslovný příkaz papeže a generálního představeného, kterému je podřízen.
Protože takový příkaz nepřicházel ani z jedné ani z druhé strany, Hnilica zůstal v Římě a pokračoval v aktivitě, i když kontakty se Státním sekretariátem skončily. Roky Ostpolitiky byly také léty historického kompromisu.
Když se mnohým zdálo, že systém komunistického pronásledování je uzavřenou kapitolou, italská komunistická strana slavila nikdy nevídaná volební vítězství. Neúnavný biskup se snažil přesvědčit veřejnost, že komunistické režimy pouze změnily taktiku a přešly k rafinovanějším metodám, aniž by vypouštěly cokoliv ze svého protináboženského a protihumánního programu, a že Církev je ve svědomí povinna nezapojovat se do programů a dále odsuzovat komunistické zločiny a nebezpečí, která představují. S evangelijní radikalitou osob hluboce věřících byl Hnilica přesvědčen, že v epoše konečného rozhodnutí pro Pravdu nebo proti Pravdě, pro Boha nebo proti Bohu je neutralita vyloučena, a kdo se nestaví na stranu Pravdy, stává se komplicem Lži a odpovídajícího zla.
V tomto duchu Hnilica kritizoval otevřeně západní politiku zdrženlivosti a kompromisů v jednání s komunistickými režimy, slabost a nerozhodnost západních křesťanů příliš soustředěných na sebe a na svůj materiální blahobyt, malou ochotu interesovat se o své bratry za železnou oponou: S odvoláním na známou nótu Pia XI. z třicátých let Hnilica odsuzoval mlčení politiků, médií a veřejného mínění i katolického, k pronásledování křesťanů za železnou oponou jako „spiknutí mlčení“ a poukazoval, že zatímco v první éře bylo obyčejem mluvit o umlčené církvi za železnou oponou, nyní je možno tento titul použít o církvi na Západě.
Biskup Pavol Hnilica byl hluboce dobrý a bezelstný člověk. Když jsem ho poznal v roce 1976, stále ho doprovázel jeho sekretář Witold Laskowski (1902-1993), polský aristokrat, polyglota vybraných mravů, jehož rysy, tvář a robustní postava silně připomínaly Winstona Churchilla.
Laskowski emigroval do Itálie ve dvacátých letech, byl ozbrojeným členem skupiny generála Anderse a věnoval svůj život boji proti komunismu. Byl „andělem strážným“ Mons. Hnilicy, pomáhal mu mařit manévry tajných komunistů, kteří se infiltrovali do jeho skupiny a posluhovali si nejen síti agentů, ale také komunistickou stranou Itálie.
Kdyby Laskowski zůstal naživu, Hnilica by se nebyl zapletl v devadesátých letech do nemilé záležitosti, když se dal přesvědčit horlivým zednářem Flavio Carbonim, aby věnoval prostředky na sbírku dokumentů, které měly dokázat nevinu Vatikánu na pádu Ambroziánské banky. Mons. Hnilica byl velkým ctitelem Panny Marie Fatimské, přesvědčeným, že tato zjevní představují největší Boží zásah v dějinách od dob apoštolských.
Při všech svých stycích s papeži naléhal na uskutečnění zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie požadované 13. července 1917. Po dramatickém atentátu 13. května 1981 připisoval Jan Pavel II. záchranu Panně Marii Fatimské a usiloval prohloubit její poselství. Proto během rekonvalescence na klinice požádal mons. Hnilicu o kompletní dokumentaci o Fatimě.
Následující den se sestra Lucie setkala s Mons. Hnilicou v doprovodu Dona Luigi Bianchiho a Wandy Poltavské. Na otázku, zda pokládá zasvěcení, které papež vykonal, za platné, naznačila Lucie, že nikolv. Chyběla výslovná zmínka o Rusku. Další zasvěcení provedl Jan Pavel II. 25. března 1984 na Náměstí Sv. Petra před sochou přivezenou z Fatimy. Ani tentokrát nebylo Rusko jmenováno, byla zde jen zmínka o národech, „od kterých očekáváš naše zasvěcení“.
Papež pozval všechny biskupy z celého světa. Mezi nemnohými, kteří odpověděli, byl mons. Hnilica, který se nacházel v Indii a podařilo se mu získat turistické vízum do Ruska a ve stejný den v Kremlu za stránkami Pravdy provedl zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.
12. a 13. května 2000 byl mons. Hnilica ve Fatimě u příležitosti cesty Jana Pavla II. na blahořečení Hyacinty a Františka. Nesdílel výjimečný optimismus Jana Pavla II. Byl to člověk velké víry a dnes by stál po boku kardinála Zen v jeho boji proti zvratu v církvi.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
Zdroj: www.lumendelumine.cz/index.php