Clicks277

Kajetán světec pro zlé časy dnešní Církve

L: Charizmatici 7.8.2019 ještě spí a netuší, že je to ještě horší než za časů sv. Kajetána, neboť Vatikán řídí Bergogliova (Františkova) homosexuální klika a ten, kdo by měl řídit - papež Benedikt XVI., je na trvalé dovolené. Avšak, když Bůh měl nakonec hlavní slovo v minulosti, bude ho mít i v budoucnosti, neboť platí, že brány pekelné Církev nepřemohou. Ale léčba bude 3. světovou válkou, kdy nedojde jen a pouze k vyplenění Říma jako v r.1527, ale k vyplenění celého světa a téměř k fyzickému zániku Katolické církve ve vřavě vraždění a plenění.
Níže článek z: www.duseahvezdy.cz/…/svetec-pro-zle-…
Katolíkům se v této době velmi důrazně připomínají vážné problémy věroučné a mravní zkaženosti bující v Církvi. Těmito věcmi se zde nechci zabývat, protože je důkladně probírají jiní. Začátkem srpna však slavíme svátek světce, jehož život nám dává dobrý příklad toho, co máme dělat za temných dob Církve.

Svatý Kajetán byl jedním ze zakladatelů řeholních kleriků Boží Prozřetelnosti, první kongregace řeholních kleriků vůbec. Obvykle se nazývají theatini, jelikož jeden z dalších zakladatelů, Gian Pietro Carafa, byl biskupem ve městě Chieti – latinsky „Theate” – v kraji Abruzzo. Později byl zvolen papežem a přijal jméno Pavel IV. (1555-59). Kajetán se narodil ve šlechtické rodině z Vicenzy v Benátské republice, ale většinu života strávil v Římě. Do hlavního města křesťanstva přišel v roce 1506 po studiích teologie a občanského i církevního práva, neboť byl přesvědčen, že tam je povolán k nějakému velkému dílu. V roce 1516 byl vysvěcen na kněze a aktivně se zapojil do založení či obnovy několika malých bratrstev v Římě a v severní Itálii, která podporovala opravdového ducha víry horlivých a zbožných křesťanů, kněží i laiků.
Revidované vydání Butlerových Životů svatých popisuje stav Církve v Kajetánově době jako „bez nadsázky děsivý. Všeobecná zkaženost oslabovala Církev před útoky protestantismu a poskytovala této revoltě zdánlivou omluvu. Úpadek náboženství s doprovodnou mravní zkažeností se vymkl z rukou kléru, jehož mnozí příslušníci, na vysokých i nízkých pozicích, světští kněží i řeholníci, se sami utápěli v nepravosti a lhostejnosti. (Zdůraznění autor článku.) Církev byla ,nemocná ve své hlavě i údechʽ.“
Abychom to doložili jen na příkladu Říma: Svatý Kajetán byl vysvěcen na kněze za vlády papeže Lva X. Špatní historici, kterých je dost a dost v každé době, pověst dvou medicejských papežů počátku 16. století, Lva X. (1513-21) a jeho bratrance Klementa VII. (1523-34), spolu s celou jejich rodinou v některých směrech pošpinili neprávem. Lev nicméně předsedal jednomu z nejostudnějších nezdarů mezi ekumenickými koncily, Pátému lateránskému (1512-17), který byl zčásti svolán kvůli tomu, aby řešil vážné nešvary, jež v Církvi začaly být téměř všudypřítomné, ale pro jejich nápravu neučinil absolutně nic. (Agenda Tridentského koncilu je do značné míry správně provedenou agendou 5. lateránu.) Nezdar 5. lateránského koncilu značně povzbudil protestantskou revoltu, která mohla věrohodně poukazovat na dvě nejvyšší autority v Církvi – papeže a koncil – jako na důkaz její špatné situace. Klement VII. pak zatáhl Řím do jedné z největších politických katastrof, neblaze známého vyplenění Říma v roce 1527.
Mezi účastníky obou konkláve, která tyto papeže zvolila, byl jistý Alessandro Farnese. Jeho sestra Giulia byla milenkou nechvalně proslulého papeže Alexandra VI. Borgii, který ho v roce 1493 jmenoval kardinálem. V souladu s jedním z nejobvyklejších nešvarů, jež 5. lateránský koncil ke své hanbě nedokázal napravit, kardinál Farnese držel několik vzájemně neslučitelných obročí kvůli příjmům, které s nimi byly spojeny. Byl současně nejprve kardinálem-jáhnem, potom kardinálem-biskupem, administrátorem jednoho biskupství ve Francii, arciknězem Lateránské baziliky v Římě a biskupem v Parmě, přičemž dvě posledně jmenované pozice zastával až do svého zvolení papežem v roce 1534. Na počátku svého biskupského působení zplodil pět dětí.
V Butlerových Životech svatých se dále píše: „Tato situace Kajetána šokovala a znepokojovala, a tak se v roce 1523 vrátil do Říma, aby se poradil s přáteli … Shodli se, že se dá udělat jen málo, pokud se v kněžích neoživí duch a horlivost svatých pastýřů, kteří jako první rozsévali víru. Aby jim připomněli, jaký má tento duch být a k čemu je zavazuje, vytvořili plán na založení řádu řeholních kleriků po vzoru života svatých apoštolů.“ Název „Řeholní klerici Boží Prozřetelnosti“ odkazuje na skutečnost, že chtěli napodobovat chudobu apoštolů, jejichž ducha doufali v Církvi oživit, a to tak, že neměli žebrat jako žebravé řády ani přijímat trvalé donace jako mniši, nýbrž žít z toho, co jim spontánně poskytnou věřící.
V době vyplenění Říma bylo theatinů pouhých dvanáct. Jejich římský dům útočníci téměř zničili a se samotným Kajetánem krutě nakládali vojáci, kteří doufali, že z něj dostanou nějaké peníze, neboť (nepřekvapivě) předpokládali, že kněz v Římě je určitě dost bohatý. Komunita byla přinucena uprchnout do Benátek. Kajetán působil nějakou dobu jako představený a potom byl poslán do Verony, kde on a jeho spolubratři podporovali biskupa nakloněného reformě proti zuřivému odporu kněží i laiků. Později odešel do Neapole, kde strávil zbytek života a kde reformní principy propagované jeho řádem přinášely stále větší a trvalejší plody (L: protože v italském Neapolském království vládli od r.1504 do r.1647 konzervativní Španělé). Čtení v breviáři na den jeho svátku poznamenává, že „vícekrát odhalil a přiměl k ústupu bludařské špatnosti a úskoky“. Tím se naráží na jeho úspěšný odpor proti třem heretikům v Neapoli (z nichž dva byli odpadlí řeholníci), kteří kazili víru lidu.
Co si asi muž, jako byl Kajetán, pomyslel, když byl v roce 1534 zvolen papežem člověk s takovou minulostí, jakou měl Alessandro Farnese, který přijal jméno Pavel III.? Co asi soudil o skutečnosti, že nový papež do měsíce jmenoval svého čtrnáctiletého vnuka, rovněž jménem Alessandro, svým nástupcem na parmském biskupském stolci a krátce nato ho učinil kardinálem? Pokoušela se o něj beznaděj, když se dozvěděl, že další papežův vnuk, Guido, se stal kardinálem stejně jako jeho bratranec? Nebo se mu ulevilo při pomyšlení, že Guido je ve zralém věku šestnácti let v církevních záležitostech už přinejmenším zkušenější, neboť biskupem se stal krátce před svými desátými narozeninami?
Pavel III. se však přesto téměř od okamžiku svého nástupu na stolec sv. Petra projevil jako první papež, který aktivně a účinně odporoval reformaci nejen jako útoku na víru, ale i jako problému pro vnitřní reformu. V roce 1540 oficiálně uznal Tovaryšstvo Ježíšovo, údernou jednotku protireformace, a přes politické obtíže všeho myslitelného druhu zahájil v roce 1545 Tridentský koncil. Mezi mnoha kardinály, které při svých dvanácti konzistořích jmenoval, byl i další jeho vnuk, ale také Gian Pietro Carafa, který byl vášnivým reformátorem jako řeholní kněz, poté biskup a nakonec i jako papež, a mnoho dalších vynikajících mužů. Jeden z jím jmenovaných anglických kardinálů, sv. John Fisher, zemřel jako mučedník za svůj odpor proti novému pastoračnímu přístupu k cizoložství v Anglii. Nechybělo mnoho a druhého, Reginalda Polea, ze stejného důvodu zavraždili v jedné zahradě u Říma muži najatí jeho příbuzným, králem Jindřichem VIII.
Mons. Philip Hughes v knize The Church in Crisis: A History of the General Councils napsal, že „(kardinálu Poleovi) byl svěřen úkol napsat zahajovací projev legátů ke koncilu. Otevřeně v něm přiznal, že náboženství do současné neutěšené situace přivedl především hřích kleriků, a vášnivě žádal o upřímnost při jednáních. Jeden z přítomných zaznamenal, že když sekretář koncilu projev četl, biskupové se instinktivně otáčeli na Polea, neboť z tónu a obsahu poznali, kdo je jeho skutečným autorem. Pavel III. nemohl svou opravdovost v řízení vytouženého koncilu projevit jasněji.“
Činnost svatého Kajetána a jeho řádu v Římě byla jistě významná, avšak nikdy příliš rozsáhlá, a snadno ji mohlo zastínit dílo jeho současníka svatého Ignáce, zakladatele mnohem větší a rozšířenější řeholní společnosti, i svatého Filipa Neriho a jeho oratoře v následující generaci. Svatý Kajetán patřil ke generaci dobrých lidí, kteří trpěli ve zlých dobách a věřili, že zla, s nimiž nesouhlasili, proti nimž se však mohli postavit jen částečně či vůbec, z Boží milosti v Bohem stanoveném čase skončí. Třebaže neznali den ani hodinu, jejich dobrý příklad položil základy pro dalekosáhlé a velmi účinné reformy za protireformace. Pokud nám tedy zkaženost a hereze v době svatého Kajetána připadají žalostně povědomé, můžeme z jeho příkladu čerpat povzbuzení. Kéž každý z nás udělá, co může, aby příští generace vzpomínaly na katolíky našich dnů jako na ty, kdo kladli základy pro příští katolickou reformu.
Gregory DiPippo
Překlad Lucie Cekotová
Gregory DiPippo je šéfredaktorem portálu New Liturgical Movement, který se zabývá posvátnou liturgií a sakrálním uměním www.newliturgicalmovement.org
Zdroj:

www.lifesitenews.com/opinion/a-saint-to-reme…