Clicks74
ľubica
21

Kardinál Mindszenty (1980) Vyznavač a mučedník naší doby.

Je těžké představit si nějaké jiné období v dějinách Církve, v němž její vyznavači a mučedníci byli tak tvrdošíjně a systematicky opomíjeni a přehlíženi v mlčení jako ti z naší doby.

Takový postoj je naprosto cizí duchu Církve. Stačí si jen vzpomenout, jak dramaticky Písmo svaté líčí stětí sv. Jana Křtitele, péči s jakou dopisy sv. Pavla popisují jeho mnohá utrpení a jak Skutky vyprávějí o špatném zacházení, kterým trpěli apoštolové a o mučednictví sv. Štěpána. Člověk také přemýšlí o precizní péči, s jakou martyrologové pojednávali o detailech soudních procesů a odsouzeních těch, kteří byli pronásledováni, a jak tyto informace šířili. Raní křesťané byli naplněni zbožnou úctou ke svým bratřím, kteří pro Krista trpěli pronásledováním. Mučedníci byli jako první uctíváni jako světci. Na jejich hrobech se slavila Svatá eucharistie, aby se podtrhla duchovní jednota mezi žijícími křesťany a mučedníky.

Dnes je vidět jen malý náznak této jednoty. Ačkoliv Církev 60 let trpí pronásledováním v širším rozsahu, rafinovanějším ve svých metodách, krutějším, nebezpečnějším a intenzivnějším, než jakékoliv pronásledování v minulosti, mnozí křesťané považují za známku netolerance odsuzovat jej. V naší době jednostranného pacifismu, v níž by úpadkový Západ raději žil v míru s pohany a vrahy než se samotným Bohem, jsou slzy a krev pronásledovaných nepříjemností a problémem pro dohody obchodníků a vyjednávání diplomatů. Proto se o náboženském pronásledování nikdy nemluví. Proto nám není umožněno mít muka dnešních mučedníků neustále před svýma očima. Proto jsou zoufalé výzvy utlačovaných vyhazovány do odpadkového koše Spojených národů a Světové rady církví. Proto dokonce i ve velké rodině katolické Církve musíme být svědky bezcitného pohoršení, prostřednictvím nějž nejlepší a nejsužovanější Boží děti jsou odmítány a zapomínány, nebo jak to píše Hans Jakob Stehle ve své knize o Ostpolitik jsou svými vlastními bratry a sestrami považováni za idioty.

Pravděpodobně nikdo z našich současníků kvůli tomuto pohoršení netrpěl hlouběji a důvěrněji než kardinál Mindszenty. Proto doufáme a věříme, že toto vzácné zrno maďarské pšenice, které padlo na půdu zahrady Panny Marie 15. května 1975, nezůstane osamělé, ale přinese hojnou žeň. Protože „duše tohoto spravedlivého muže je v Božích rukách; Bůh jej přezkoušel a shledal jej hodným přebývat s Ním.“

Bůh jej skutečně přezkoušel. Prošel křížovou cestu, jakou stěží kdy musel projít jakýkoliv jiný kardinál. Kráčel po ní s příkladnou věrností, bez jakékoliv nenávisti ke svým pronásledovatelům, a nesešel z ní, ačkoliv by mu kompromis nebo útěk učinily život snadnějším. Věrně šel v Pánových stopách, protože tam, kde byl Kristus před ním, tam měl být Jeho služebník také.

Strašlivě trpěl. Nikdo z těch, kteří slyšeli jeho hlas během rádiového vysílání z jeho soudního procesu 5. února 1949, nikdy nezapomene na tón jeho hlasu, jakým stále opakoval: „Ingenis, ingenis. Ano, ano, tak to je.“ Nebyl to hlas skutečného Mindszentyho, ale koktání karikatury člověka, zredukovaného nemilosrdným mučením do stavu poddajné hromádky neštěstí. „V očích bláznů se zdál být mrtvým.“

Jeho utrpení nebylo menší, když byla kvůli mírovému spolužití jeho osoba tak systematicky očerňována lhaním a pomlouváním, že Kristova výčitka „Jeruzaléme, Jeruzaléme, ty který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni,“ se dá dnes vztáhnout na Církev. „Proto ztratil svůj život na zemi, ale získá jej na věčnosti.“

Pod křížem trpěl ještě víc, z vlastního rozhodnutí, nejtěžšího v životě, když byl přinucen opustit svou milovanou rodnou zem. „Bůh jej přezkoušel a shledal jej hodným přebývat s Ním.“

Později trpěl kvůli nespočetným dopisům, které obdržel z Maďarska, jako je ten, v němž četl: „ Píši tyto řádky před tváří Boží. Obávám se, že v katolické Církvi existují kněží a biskupové, kteří si plně neuvědomují, jak hluboce jsme pokořováni. Církev v Maďarsku se stala služkou komunistického státu. Ve skutečnosti jí nevládne hierarchie, ale političtí komisaři jmenovaní komunistickou stranou. Pod jejich kontrolou je biskupský řídící aparát nyní výkonným orgánem ateistické státní autority. Před Bohem, když adresuji svá slova celé katolické Církvi, vydávám svědectví, že v naší zemi je Kristova vznešená Nevěsta omezena do stavu otrokyně nepřátel Božích, nikoliv jen skrze pronásledování, které ji slouží ke cti, ale také skrze zradu jistého počtu jejích vlastních synů.“

Když kardinál četl tyto řádky, musel si mocně uvědomovat, že Kristova slova: „Ten, kdo miluje svůj život, jej ztratí“ se v Maďarsku tisíckrát ukázala jako pravdivá. V tomto kontextu bylo jeho utrpení nevýslovné, když Svatý otec přijal rozhodnutí odvolat jej z jeho úřadu arcibiskupa a primase. „Protříbil jej jako zlato v tavící peci a přijal jej jako zápalnou oběť.“

Kardinál Mindszenty nepodlehl pokušení veřejně se ospravedlňovat, ale přijal svůj kříž, i když přišel ze směru, odkud to nejméně čekal. Ve světle Víry to lze chápat jako korunu jeho hrdinského života.

Jeho hořký osud nám připomíná, že všechno naše úsilí zachránit ohroženou Církev zůstane neplodné bez záplavy milostí získaných utajenými modlitbami a tichým utrpením světců, jejichž jména možná nikdy nepoznáme. Z nich Církev odvozuje svou životní sílu. Ve světle toho bude to, co se přihodilo tomuto kardinálovi, vnímáno jako vítězství Svatého kříže. Z tohoto důvodu to Bůh nechal dopustit.

Ježíš Kristus a všichni mučedníci, kteří sdíleli Jeho osud, šli po této těžké cestě, kterou si vybral ze své vlastní vůle, před kardinálem Mindszentym. Tato cesta je cestou světců všech časů. Oni byli připraveni o svá práva stejně jako sám Boží Syn, který vzal na sebe podobu otroka a byl poslušný až k smrti na Kříži. Tento kříž poslušnosti je základním zákonem křesťanství.

Ve všech našich nezbytných a chvályhodných pokusech získat větší úctu k lidským právům v Církvi samotné i mimo ní nesmíme podlehnout iluzím a nesmíme nikdy zapomenout, že naší první povinností je být bezbrannými učedníky Toho, Který zemřel zbaven všech Svých práv, a Který chce, aby nejen Jeho život ale i Jeho smrt pokračovaly v každém z nás. To, že se veliká postava rozměrů kardinála Mindszentyho v dějinách Církve podrobila tomuto zákonu, je známkou velké svatosti. Je příkladem všem křesťanům, kteří trpí pod často těžkým a někdy nesmírným křížem církevní poslušnosti.

Zatímco netrpělivě čekáme na zázraky, které, jak doufáme, Bůh brzy učiní skrze Svého vyznavače pro spásu Své Církve, již se odvažujeme říci: „Corona aurea super caput ejus!“. Protože „Blahoslavení, kteří trpí příkoří pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blahoslavení jste, když vás budou pro mne tupit a pronásledovat a mluviti všechno zlé lživě proti vám. Radujte se a plesejte, neboť vaše odplata je hojná v nebesích!“ (Mat 5:10-12)

Doufám, že tato kniha se bude hojně číst, a že nás probudí k větší úctě k našim pronásledovaným bratřím, skutečným a živoucím nádobám Ducha Svatého. Kéž nám neustále připomíná tohoto velkého kardinála, který se zapíše do historie jako mučedník Církve umlčené a jako vyznavač Církve, která nyní trhá sebe sama na kusy. Ti, kteří jej mohli potkat osobně, byli silně zasaženi vznešeností, pokorou a horlivostí tohoto muže, který v sobě nesl Církev a trpěl jejími bolestnými mukami ve vlastní osobě. Nic falešného, ani zbabělého nemohlo snést jeho planoucí zrak, který přesto vyzařoval vlídnost a lásku. Běda nám, zapomeneme-li na něj.

Werenfried van Straaten, OPraem.

(Článek byl napsán jako předmluva ke knize Jozsefa Kozi-Horvatha Cardinal Mindszenty, Confessor and Martyr of Our Time.)

Poznámka: Článek otiskuji jako vzpomínku k dnešnímu výročí úmrtí tohoto kardinála.

Zdroj: Angelus online

Překlad: D. Grof
ľubica
petee-skala, ty nemaš chrbtovú kosť, miluješ odpadky= lži:Pápež Pavol VI. bude svätorečený 14. októbra a zmazal si pravdivý komentár o mučeníkovi, kardinálovi Mindszentym, ktorému tvoj oblubenec pp. Pavol VI. velmi ubližil......
---------------
Amen s tebou, sám si si podpísal.....
+Joseph+ likes this.