zaba
390

Kritika nedělního pastýřského listu o Fatimě

V neděli byl čten pastýřský list našich biskupů. Viz. www.ado.cz/…/pastyrsky_list_…, dle mého mínění naprosto potvrdil, že církev, která si defacto neváží aktuálních zjevení, kterých se nám dostává z nebe, se stává slepou a to i při interpretaci zjevení, která uznala, jako byla třeba zrovna Fatima, byť stejně všem i tomuto dává dnes zcela nelogicky zavádějící označení „soukromé zjevení“. Narážím třeba na Vassulu Ryden a její poselství nebo ještě aktuálněji na opovrhovaná irská poselství Marie Božího Milosrdenství, mimo jiné třeba toto poselství www.varovani.org/html2/394.html dokonale popisuje momentální stav naší církve, které nikdy jinde tak brilantně neuslyšíte . Osvícení, která oni vrhají na dnešní realitu je mnohem více pro duši osvěžující než osvícení, které nám poskytuje dnešní modernistická teologie nebo nakonec i nesnášenlivá a nelaskavá ta před koncilní, i když ta chybuje především v přístupu nikoli ve faktech. Pod tímto zorným úhlem si dovolím poukázat na závažné nedostatky biskupského listu: -
-Interpretace třetího fatimského poselství není rozhodně záležitost minulosti, ale předpovědí, že v budoucnu se pravá Kristova církev pozná tím, že podobně jako její Pán půjde na kříž. Čímž se patrně vyjasní i neúnosný stav dnešní papežské služby, spočívající v emeritním konzervativním papeži a v modernistickém funkčním papeži. Ukáže se, že podle Pánova ustanovení musí být jen jeden žijící papež a ten pravý bude poznán tím, že patrně v brzkém budoucnu půjde jako jeho Pán na kříž (volba je samozřejmě jasná i Piem X předpověděná).
-V listu je nutnost pokání připomenuta touto pasáží: Panna Maria vyzvala k pokání za neúctu, rouhání a lhostejnost, kterými je Bůh ve světě urážen. Znovu tak zdůrazňuje slova, jimiž Kristus začal své veřejné působení: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15). Obrácení není totiž jen počátkem naší víry, ale neustálou potřebou a žitou formou víry. Jen když se budeme neustále odvracet od hříchu, jehož přitažlivost na tomto světě trvá a vyžaduje stálé úsilí se mu vzpírat – a to skutky lásky a milosrdenství – máme šanci proměnit svět. Všimněme si ale, že to obrácení a pokání máme dle listu chápat především jako dělání skutků lásky a milosrdenství nikoli jako přiznání chyby, tedy očistu svého srdce lítostí, po té co jsme ho vystavili nezkreslenému Božímu slovu v jednoduchém významu, bez zbytečné zavádějící a věci se netýkající interpretace. Na takovém „sluníčkářském„ principu naopak stojí každá utopie, řešící aktuální problémy tlustou čarou za minulostí a vykročením úplně novým (Františkova novost) skvělým směrem dopředu pod taktovkou osvíceného establišmentu. Naše hierarchie se stala zednářskou, aniž si to možná uvědomuje, jak by jinak mohla dál v listu ještě několikrát opakovat výzvu: Mějme odvahu měnit svět k lepšímu. V jejich konkrétním pojetí regionálními poutěmi se sochou Panny Marie a pak výzvou k pouti do Fatimy. Nebylo by lepší udělat raději opravdovou reflexi a analýzu Mariina poselství a zařídit se pak podle toho. Jen ve zkratce, věříme třeba tomu, že ďábel nás může dostat do pekla, i když navenek budu vykazovat mnohé Kristovy znaky? Věříme tomu, že faktickým stavitelem je jen Hospodin a naší úlohou je spíše osobní posvěcování duše, přesně ve stylu Mariina neposkvrněného srdce? Věříme tomu, že bludy komunismu započaté Ruskem mohou být transformovány i do dnešní společnosti, třeba jako kulturní marxismus (feminismus, genderismus, plná práva pro všechny, jak kdo chtějí, ať jsou to moslimové nebo hnutí LGBT) s ještě více zdrcujícími důsledky, protože generuje lidská práva na všech stranách, aby způsobil celosvětovou revoluci (postavil všechny proti všem), která nakonec vyústí v jediné řešení >jednotný světový řád a jednotné světové náboženství, kde se všechno bude moci nově definovat a i pak autoritativně prosadit? Možná by se nám teď hodilo, kdyby Rusko bylo ve svém křesťanství silnější a opravdovější, protože dnes ve veřejném prostoru je to už jen Ono, které se ke křesťanství, jako stát, hrdě hlásí. Bohužel by muselo být teď svaté a to by platným zasvěcením skrze fatimský požadavek Panny Marie mohlo být, aby mohlo dobře čelit neuvěřitelné agresi Západu v prosazování jeho megalomanské představy světa. Takto hrozí, že se Rusko dá spíše strhnout k silovému řešení místo modlitebního řešení, které by jediné mohlo přinést dnešnímu světu zklidnění.
-Na listu se projevuje i zdrcující po koncilní příklon ke světu známým bonmotem: Aggiornamento (italsky vlastně aktualizace, zesoučasnění). Už ne Kristus a jeho učení bude osvěcovat nastupující generace, ale osvícené autoritářství v církvi i ve světě, které nakonec bude poměřováno pouze úspěchy budování tohoto světa viz. Utopické programy OSN do roku 2030. Důkazem v listu pro tento závěr je zaznívající nutný výklad fatimských tajemství hierarchií ve stylu nutnosti exegetického výkladu biblických textů, navzdory listu papeže Pavla VI. O svobodě posouzení každého zjevení, tuším z roku 67. (Dnešní západní svět přece též likviduje svobodné vyjadřování a nahrazuje ho politickou korektností) A dále tvrzení listu: V Lurdech se zjevuje Panna Maria jako Neposkvrněné početí, nikoli jako Madona, tedy jako matka s dítětem, a tak liberální společnost 19. století je tím přiváděna k plnohodnotnému pohledu na ženu a její úlohu ve společnosti. Takže nám nakonec i nebe muselo pomoci, abychom se nezdráhali přijmout daleko vyváženější postoj světa k ženě a pomoci nám s překonáním takových zastaralých názorů, jaké vykazoval třeba apoštol Pavel ve svém nadhodnocování mateřství 1Tm 2, 15.
Můj závěr: Ke světu máme být vstřícní skrze Kristovo učení -v lásce a pravdě, to bylo třeba pastoračně podpořit, protože se to mnohdy před koncilem nedělo >jen jsme jako křesťané kolem sebe, zaskočeni osvícenstvím, sekali a tak zcela neadekvátně pokračovali ve středověkém sudičství druhých, místo abychom laskavě drželi naprosto neochvějně Kristovu pozici a soudili spíše vlastní pravověrnost Kristu, druhé přenechávajíce Boží prozřetelnosti a soudu. Tím ale, že koncil nebyl dogmatický, ale pastorační, couvl od jádra apoštolské linie, která vždy důsledně aplikovala neměnné Kristovo učení na problémy aktuálního světa. Tak jako ďábel vše obrací naruby, tak i zde jsme, pod jeho podloudným vlivem, zaměnili správné pořadí, spočívající na tom, že dogmatika (Kristova pravda) je pastorací (klidně vzít v úvahu všechny antropologické zkušenosti) aplikována do dnešního světa na nesprávný postup, spočívající v nadřazenosti pastorace (tedy mého Já) dogmatice (tedy Božskému Já). Po koncilní papežové se snažili svým odvěkým klíčovým vlivem v katolicismu tento podstatný deficit tohoto trendu mírnit až do situace, kdy už to nešlo dál ustát (Benedikt) a dogmatika byla definitivně odstavena (František) ze své prioritní pozice do pozice jakéhosi ideálu v nedostižné budoucnosti (viz 2Te 2, 7 -pád funkčního papežství). Otevírá se tak cesta poslední zkoušce věrnosti Kristu, která nakonec vytvoří nový obnovený svět a ti co ve zkoušce propadnou, dále pokračovat nebudou moci, už ne díky smrti, ale díky tomu, že neobstojí vůči pravému mesiáši, který přijde ve slávě a moci a vše obnoví. Ti, co se nadají Kristem vyučit do jeho Dne, budou vyfiltrováni a stornováni skrze projekt falešného mesiáše- antikrista, jehož agenda se už možná začíná odvíjet a ďábelské vtělení není daleko. I tuto otázku nám Fatima evokuje, zda si jsme vůbec schopni připustit, že bychom mohli být tou poslední generací, která zažije slavný příchod Kristova království a jemu předcházející antikristovo království, které se pokusí postavit na hlavu celou spásu Hospodinem popsanou biblí ve prospěch spásy, kterou si člověk pořídí sám skrze zneužítí všech darů, kterými ho Stvořitel obdařil.