Zobrazení642
Libor Halik
11

Kardinál Muller vyznal víru v pekelný trest

Manifest víry
»Ať se vaše srdce nechvěje!« ( Jan 14,1)

V důsledku šířícího se zmatku v nauce víry požádali mě mnozí biskupové, kněží, řeholníci a laici katolické církve o veřejné svědectví o pravdě zjevení. Je to prapůvodní úkol pastýřů, kteří vedou svěřený lid po cestě spásy. To se může dařit pouze tehdy, když tuto cestu znají a sami po ní kráčejí v čele. Přitom platí slova apoštolova: Předal jsem vám především to, co jsem sám přijal (1 Kor 15,3). Dnes už mnoho křesťanů nezná základní nauku víry, takže roste nebezpečí, že sejdou s cesty věčného života. Zůstává však od věků vlastním úkolem církve přivádět lidi k Ježíši Kristu, světlu národů. V této situaci si klademe otázku po správné orientaci. Bezpečnou normu nauky víry představuje pro církev Katechismus katolické církve ( Fidei Depositum IV) Katechismus byl napsán s cílem posilovat ve víře bratry a sestry, jejichž víra je silně zpochybňována „diktaturou relativismu“.
Trojjediný Bůh zjevený v Ježíši Kristu
Obsah víry všech křesťanů nacházíme ve vyznávání Nejsvětější Trojice. Skrze křest jsme se ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého stali Božími učedníky, dětmi a přáteli. Rozličnost tří Osob v božské jednotě představuje vzhledem k jiným náboženstvím zásadní rozdíl ve víře v Boha a v obrazu člověka. Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk počatý skrze Ducha Svatého a narozený z Marie Panny. Je to Slovo, které se stalo Tělem, Syn Boží, jediný Vykupitel světa (679) a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi (846). Proto První list sv. Jana označuje za antikrista toho, kdo popírá Ježíšovo božství (1 Jan 2,22), neboť Ježíš Kristus, od věčnosti Boží Syn, je jedné podstaty s Bohem, svým Otcem (663). S naprostou rozhodností je třeba varovat před tím, abychom neupadli do starých bludů, které v Ježíši Kristu viděly pouze člověka, bratra a přítele, proroka a moralistu. On je především Slovo, které bylo u Boha a které je Bohem, Synem Otce, přijalo naši lidskou přirozenost, aby nás vykoupilo, a přijde soudit živé i mrtvé. Jemu jedinému se klaníme v jednotě s Otcem a Duchem Svatým jako jedinému a pravému Bohu.
Církev
Ježíš Kristus založil Církev jako viditelné znamení a nástroj spásy, která se v katolické církvi uskutečňuje. On dal své Církvi, která vyšla z jeho probodeného boku (766), svátostné ustanovení, které trvá až do skonání (765). Kristus jako Hlava a věřící jako údy jejího Těla tvoří jednu mystickou osobu (795), proto je Církev svatá, neboť jediný prostředník stanovil její viditelnou strukturu a ustavičně ji udržuje (771). Skrze ni se Kristovo vykupitelské dílo zpřítomňuje v čase a prostoru a ve slavení svatých svátostí, především v Eucharistické oběti mše svaté (1330 ). Ve jménu Kristovy autority zprostředkuje Církev Boží zjevení, které se vztahuje na všechny prvky nauky včetně nauky morální, bez které není možno spásonosné pravdy víry uchovávat, vykládat a dodržovat (2035).
Svátostný řád
Církev je v Ježíši Kristu všeobecnou svátostí spásy (776). Ona nepřestavuje samu sebe, ona odráží Kristovo světlo, které vyzařuje z její tváře. To se děje jedině tehdy, kdy nikoliv většina, ani duch doby, ale jen Ježíšem Kristem zjevená pravda se stává vztažným bodem, protože Ježíš Kristus svěřil Církvi plnost milostí a pravdy (819). On sám je ve svátostech přítomen. Církev není lidmi založená společnost, o které mohou libovolně hlasovat. Církev je božského původu. Kristus sám je prapůvodce úřadu církve. On ho ustanovil, jemu je dána plná moc a poslání, směřování a stanovení cíle (814). Dodnes platí napomenutí apoštola: „Kdybychom vám hlásali my nebo anděl z nebe jiné evangelium, než jsme vám hlásali, buď proklet!“ (Gal 1,8) Zprostředkování víry je jednoznačně spojeno s lidskou věrohodností jeho poslů, kteří však v některých případech přenechali své svěřence na pospas vlkům, přivedli je do nejistoty a jejich víru těžce poškodili. Proto slovo Písma stíhá ty, kteří nenaslouchají pravdě, ale řídí se vlastními přáními, kterými šimrají v uších, protože nesnášejí zdravou nauku: „Přijde čas, kdy lidé nesnesou zdravou nauku, ale opatří si učitele podle svých choutek, aby jim šimrali v uších“ ( 2 Ti,mm 4, 3-4).
Posláním učitelského úřadu církve je „chránit lid před matením a slabou vírou, aby se bez omylů vyznávala původní ryzí víra“ (890). To platí zvláště vzhledem ke všem sedmi svátostem. Nejsvětější Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“ (1324). Eucharistická oběť, ve které nás Kristus vtahuje do své oběti na kříži, je zaměřena na nejtěsnější spojení s Kristem (132). Písmo svaté proto vzhledem k přijímání Nejsvětější Eucharistie napomíná: „ Kdo by jedl chléb nebo pil kalich Páně nehodně, proviní se proti Tělu a Krvi Páně“ (1 Kor 11,27). „ Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření, než přistoupí k přijímání. (1385). Z vnitřní logiky této svátosti vyplývá jako samozřejmé, že rozvedené a civilně znovu sezdané osoby, jejichž svátostné manželství ještě existuje, nejsou plně spojeny s katolickou vírou a katolickou církví, stejně jako všichni, kteří nejsou náležitě disponováni přijmout plodně Nejsvětější Eucharistii (1457), protože v takovém případě to nevede ke spáse. Poukazovat na tuto skutečnost patří ke skutkům duchovního milosrdenství.
K církevním přikázáním patří také vyznávat se z hříchů ve svaté zpovědi nejméně jednou do roka (2042). Jestliže věřící již své hříchy nevyznávají a nepřijímají rozhřešení, nedostane se jim spásy. Vždyť Ježíš Kristus se stal člověkem, aby nás vykoupil z našich hříchů. Jak pro těžké, tak lehké hříchy, kterých se dopustíme po křtu, existuje plná moc je odpouštět, kterou Pán svěřil apoštolům a jejich nástupcům v biskupském a kněžském úřadě. Současná praxe svaté zpovědi jasně ukazuje, že svědomí věřících není dostatečně formováno. Boží milosrdenství nám bylo darováno, abychom plnili jeho přikázání, abychom se tak byli za jedno s jeho svatou vůlí, a nikoliv abychom se vyhýbali povolání k obrácení (1458).
„Kněz pokračuje ve vykupitelském díle zde na zemi“. (1589) Kněžské svěcení mu „propůjčuje posvátnou moc“ 1592), která je nenahraditelná, protože skrze ni se Ježíš ve svém spásonosném konání svátostně zpřítomňuje. Proto se kněží dobrovolně rozhodují pro celibát jako „ znamení tohoto nového života“ (179). Jde o sebeodevzdání do služeb Krista a jeho přicházejícího království. K platnému udělení svěcení ve třech stupních kněžského úřadu se Církev cítí zavázaná „volbou“, kterou učinil sám Pán. Proto není možné udělovat svěcení ženám (1577). Poukazovat na to jako na diskriminaci žen představuje pouze naprosté nepochopení této svátosti, při které se nejedná o pozemskou moc, ale o zosobnění Krista, Ženicha Církve.
Morální zákon
Víra a život patří nerozlučně k sobě, protože víra bez skutků, konaných v Pánu, je mrtvá. (1815) Morální zákon je dílem Boží moudrosti a vede člověka k zaslíbené blaženosti. (1950) „Zákon „božský a přirozený“ ukazuje člověku, jakou cestou má jít aby konal dobro a dosáhl svého cíle(1955). Jejich dodržování je pro všechny lidi dobré vůle potřebné ke spáse. Kdo zemře ve stavu smrtelného hříchu, bude navěky odloučen od Boha. (1033) To vede k praktickým důsledkům v životě křesťanů, z nichž ovšem mnozí žijí dnes jako v zatemnění ( srov. 2270-2283; 2350-2381). Morální zákon není břemenem, ale součástí a nástrojem osvobozující pravdy ( srov. Jan 8,32), skrze kterou křesťan kráčí cestou spásy a která nemůže být relativizována.
Věčný život
Mnozí se dnes ptají, k čemu tu církev ještě je, když sami se biskupové raději vidí v roli politiků, místo aby hlásali Evangelium. Náš pohled nesmí být sváděn vedlejšími věcmi, ale mnohem důležitější než kdykoliv jindy je hlásat vlastní poslání Církve. Každá lidská bytost má nesmrtelnou duši, která se při smrti oddělí od těla, proto jako věřící očekává vzkříšení z mrtvých (366) . Rozhodnutí člověka pro Boha nebo proti Bohu učiní smrt definitivním. Každý člověk ihned po smrti obdrží ve své nesmrtelné duši při soukromém soudu, který zhodnotí jeho život, svou věčnou odplatu (1022). Buďto je potřebné, aby podstoupil očišťování, nebo vstoupí do nebeské blaženosti, kde mu bude dovoleno patřit na Boha tváří v tvář. Existuje však strašná možnost, že člověk setrvá ve svém odporu k Bohu a definitivně odmítne jeho lásku, a tak bude „navždy zavržen“ (1022). Bůh nás stvořil bez nás, ale nechtěl nás spasit bez nás (1847). Věčnost pekelného trestu je strašná realita, kterou podle svědectví Písma na sebe přivolávají všichni, kteří zemřou ve stavu smrtelného hříchu (1035). Křesťan prochází úzkou branou, „protože široká je brána a prostranná cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kteří po ní vcházejí (Mt 7,13).
Zamlčovat tyto a jiné pravdy víry a učit tak lidi, je nejhorším podvodem, před kterým Katechismus důrazně varuje. Představuje to závěrečnou zkoušku církve, která otřese vírou mnohých a nabízí falešná řešení odpadu od pravdy. (675) Je to podvod antikrista, „který přijde se vší mocí, znameními a klamnými zázraky a s každým svodem k nepravosti pro ty, kteří jdou do záhuby, neboť nepřijali lásku k pravdě, aby mohli být spaseni“ (2 Sol 1,10).
Výzva
Jako dělníci na vinici Páně máme všichni povinnost připomínat tyto zásadní pravdy tím, že se budeme přidržoval toho, co jsme přijali. Chceme dodávat odvahu kráčet cestou Ježíše Krista s rozhodností, abychom tak skrze zachovávání jeho přikázání dosáhli věčného života .(2075)
Prosme Pána, aby nám dal poznat, jak veliký je dar katolické víry, skrze kterou se otevírá brána k věčnému životu. „Kdo by se však styděl za mě a za moje slova před tímto nevěrným a hříšným pokolením, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“ (Mk 8,38) Proto se přičiňme o posílení víry tím, že budeme vyznávat pravdu, kterou je Ježíš sám.
Právě my, biskupové a kněží, jsme osloveni, když sv. Pavel apoštol Ježíše Krista dává svému spolubojovníkovi a nástupci Timoteovi toto napomenutí na cestu: „Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, pro jeho příchod a jeho království: Hlásej slovo, přicházej s ním, ať je to vhod nebo nevhod, usvědčuj, přikazuj , povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. Neboť přijde čas kdy nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši, odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím. Ty však buď ve všem rozvážný, vytrvalý ve zkouškách, pracuj jako hlasatel evangelia, dobře konej svou službu (2 Ti 4,1-5).
Kéž Panna Maria, Matka Boží, nám vyprosí milost, abychom se bez zakolísání drželi pravdy Ježíše Krista.
Ve víře a modlitbě s vámi spojený kardinál Gerhard Müller,
prefekt Kongregace pro nauku víry v r. 2012 – 2017
Řím 9. 2. 2019.
Zdroj v češtině: www.lumendelumine.cz/index.php

Ve skutečnosti mu to už 8.2.2019 novináři zveřejnili předčasně.

Je vhodné podpořit kardinála Mullera podpisem petice zde: lifepetitions.com/petition/sign-cardinal-m…

Nevěřících kardinálů a biskupů je totiž v současnosti spousta. Ti, co věří potřebují povzbudit, aby se té nevěřící, dnes zrádné většiny svých biskupských kolegů tolik nebáli.

Viz zjevení Pán Ježíše ke stigmatizované vizionářce Luz de María de Bonilla z Kostariky, nyní z Argentiny, která má 15 člennou rodinu. (L: Myslím, že jde o pravé zjevení, protože se nevyhýbá nejpalčivějším problémům dnešní církve). Viz: KDYBYSTE MĚLI VÍRU JAKO HOŘČIČNÉ ZRNKO…
"Pšenice se stává plevelem, když plevel je roubován do pšenice: už není stejná. Plevel ji napadne silou tak, že nepřinese úrodu, že nebude přinášet světlo...Má církev byla napadena těmi, kdo se v ní skrývají, aby se dopouštěli hrozných hříchů, ...Moji oblíbení synové, kteří jsou věrní mému Zákonu a mým svátostem, zůstávají ustrašení z úcty k těmto provinilcům, jako ovce, čelící vlku". Viz 14.2.2019 František jmenoval sodomitu camerlengem pro papežské volby !
Z proroctví, které ještě nebylo celé přeloženo pečlivě do češtiny, bych uvedl nejdůležitější větu Pána Ježíše Krista: "Tato generace bude trpět více než Sodoma a Gomora!" 2.2.2019 jí řekl Pán Ježíš.

Volné dokumentační povolení
Bohumila
Odpověď kard. Müllerovi na „Manifest víry“
Takového není vhodné podpořit, kdo to hlásá zůstal stát na půl cesty.
bolševik se to líbí.