Dospívání je kritický okamžik pro víru člověka a v případě Marie to znamenalo „až potom“, což znamenalo až do 47 let. V tomto věku se jí všechno dařilo na výbornou. Vše? Uvnitř cítila vyprahlost, nespokojenost... A jednoho dne, bez nějakého důvodu, se jí zachtělo jít na mši.
OSOBNÍ SVĚDECTVÍ15.07.2018
Marie se vrátila na Ithaku, když jí bylo 47 let. 32 roků žila mimo tento ostrov. V Boha věřila stále, ale radost, kterou měla, když jako dítě navštěvovala mši, se vytratila.
V 15 letech přestala chodit do kostela, přestala se zpovídat a chodit k přijímání. Víru neztratila, ale byla to víra slabá, kterou mohla mít i nemít.
„Myslím si, že jsem se vzdálila proto, že jsem se přestala modlit. A přestala jsem se modlit proto, že se nesplnilo nic z toho, o co jsem prosila. Vztah k Bohu se postupně vytratil a na svoji víru a zbožnost z dětství jsem zapomněla.“
Marie je impulsivní žena, má velké srdce a cesta zpět byla orámovaná velkou dávkou milosti... a přítelem z Argentiny.
Život šel dál a Marie mohla děkovat tomuto vzdálenému Bohu za vše, co jí dával. „Měla jsem práci, rodinu, přátele, chodila jsem do kina, sportovala, neměla jsem žádné zvláštní problémy, a přesto jsem cítila prázdnotu a nevěděla jsem proč. Nikdy jsem nepomyslila na to, že tato prázdnota byla duchovní. Vzpomínám si, že když jsem o nedělích navštěvovala babičku, říkala mi 'jdi na mši'. Nevěnovala jsem tomu pozornost a nikdy jsem si nemyslela, že moje prázdnota by mohla mít něco společného s náboženstvím.
Marie je impulsivní žena, má velké srdce a cesta zpět byla orámovaná velkou dávkou milosti... a přítelem z Argentiny.
„Před třemi roky v den mých narozenin se mi náhle zachtělo jít na mši. A šla jsem. Desítky let jsem nevešla do kostela. O dva dny později jsem opět pocítila nutkání a opět šla. Potom ve čtvrtek, v pondělí, v neděli... Za dva měsíce jsem chodila na mši každý den. Pak jsem začala číst bibli a modlit se růženec, ale protože jsme se ho doma nikdy nemodlili, neměla jsem ani potuchy, jak se to dělá, a musela se podívat na Youtube.“
Marii přepadaly nečekané záchvaty zbožnosti a ona to považovala za nenormální. V jejím okolí neměla nikoho, kdo by byl nějak nábožensky založen, a tak si vzpomněla na Eduarda, přítele z Argentiny. „Nikdy jsme nemluvili o duchovních věcech, ale já jsem věděla, že je křesťan, a proto jsme mu vyprávěla, co se se mnou děje. Měl z toho velkou radost a řekl mi něco nečekaného: dva měsíce se za mě modlil a obětoval mši, abych nalezla Boha.“
Marie si uvědomuje, že Eduard byl někdo jako Eolo, bůh větru, který v eposu Odysseus nutí Ulysses, aby jela do Ithaky. I když logicky připisuje zázrak svého obrácení moci modlitby, než Eduardovi. Ona, která se právě od Boha odloučila, protože si myslela, že modlitba je k ničemu. „Nyní jsem přesvědčená o moci, kterou modlitba má. Eduardo se modlil dlouho -mnoho hodin!-, aniž by mi něco řekl. A Bůh naslouchá, vždy naslouchá, a pohnul mým srdcem. Je to neuvěřitelné; kdybychom věděli, jaké dobro vykonáme pro člověka, za kterého se modlíme...
Jako ostatní osoby z Ithaky, Marie má ze svého návratu radost. „Po samotném životě je to ten největší dárek, který jsem dostala. To nejlepší, co se mi stalo. Nyní chápu, že prázdnotu, kterou jsem trpěla, může zaplnit pouze Bůh. Jsem šťastná a klidná. Navrátil se mi pocit, který jsem měla v mládí a na který jsem už zapomněla. Proto teď, když došlo k mé konverzi, vždy říkám Bohu ano. Ve všem. Ukázal mi, že jeho plány jsou lepší než moje. Můj život se změnil, hodně, směrem k dobrému.“
Nyní chápu, že prázdnotu, kterou jsem trpěla, může zaplnit pouze Bůh.
V jejím okolí si také všimli této změny. „Vidí, že jsem šťastnější, více naplněná, nyní se snažím více se zajímat o druhé a na sebe zapomínat. Modlím se denně k matce Tereze, abych jako ona měla lásku ke všem lidem, uměla pomáhat těm, kdo mě obklopují.“
A nakonec bez váhání odkazuje na podobenství, které prožívá tak, jakoby ho Ježíš Kristus vyprávěl jen pro ni: „Vracím se domů a často si myslím, jak jsem promarnila všechny ty roky! Jsem jako ten marnotratný syn, který je podivuhodně přivítán svým otcem, který mu říká: Byl jsem zde celou dobu a čekal na tebe, i když ty jsi mě neviděl.“
