O štěnicích ve Vatikánu aneb Tak prožil (a protrpěl) své poslední měsíce kardinál Caffarra
Při jedné mé návštěvě u kardinála Caffarry v jeho boloňském bytě kardinál připustil, že se cítí být sledován, a uvedl, že má informaci, že někdo narušuje jeho spojení se světem. Nesmírně trpěl urážkami lidí, kteří ho obviňovali, že je „nepřítelem papeže“.
Před několika měsíci jsem měl příležitost navštívit kardinála Caffarru v jeho bytě v Boloni. Bylo to už po zveřejnění dubií a mnozí se do něj strefovali jako do „nepřítele papeže“, což mu, jak se přiznal, způsobovalo nesmírné utrpení: „Byl bych raději, kdyby mě obvinili, že mám homosexuálního milence, než aby mě označovali za nepřítele papeže,“ řekl.
Musím říci, že na mě hluboce zapůsobila prostota jeho života. Kardinál Caffarra bydlel v malém bytě v jedné z budov boloňského semináře. Byt potřeboval důkladnou rekonstrukci, stěny byly plné děr, všude visely kabely a topení bylo víc než nedostatečné. V chladném městě Boloni trávil své dny obklopen knihami, dopisy a papíry; ani jediný dopis či e-mail, které mu chodily z celého světa, nenechal bez odpovědi. Pamatuji se například, jak měl kdysi pronést přednášku v Argentině pomocí videokonference a požádal mě, abych mu pomohl na počítač nainstalovat příslušný systém. Využil jsem toho k doporučení, aby si nainstaloval Whatsapp, a tak jsem s ním od té doby mohl komunikovat.
Měl jsem příležitost mluvit s ním o začátcích Institutu Jana Pavla II., který měl otevřít 13. května 1981, kdy papež téměř zemřel při atentátu spáchaném Alí Agcou, i o dopisu, který dostal od sestry Lucie z Fatimy, o situaci v Církvi, o krizi vyvolané zmatkem v Amori laetitia a o zveřejnění dubií.
Jednou z věcí, které ho znepokojovaly nejvíc, bylo pojetí papežství u některých lidí. Vzpomínám si, že zmiňoval dva symptomy: Za prvé, když chtěl Pius XII. změnit praxi eucharistického postu, požádal teologickou komisi nikoli o to, aby prozkoumala chystanou změnu, nýbrž aby mu řekla, jestli má pravomoc ji provést. Takový pocit nepatrnosti vůči úřadu nejvyššího pontifika měl papež Pacelli. Druhým symptomem je přísaha, kterou skládají kardinálové. Kardinál Caffarra řekl, že až do doby Pavla VI. kardinálové přísahali, že budou mluvit pravdu, „a nikoli to, co chce slyšet papež“. Od Montiniho reformy přísahají, že budou papeže bránit vlastní krví. Speciálně v této věci mi doporučil číst velkého myslitele: Josefa Seiferta.
Řekl jsem mu, že jsem slyšel, že je sledován a že jeho spojení s vnějším světem je narušováno. Odpověděl mi, že o tom ví, že sledováni jsou všichni čtyři kardinálové, kteří zveřejnili dubia, že do jejich komunikací se zasahuje a že s tím mnoho nenadělají, kromě hledání bezpečnějších způsobů komunikace. Bylo zřejmé, že skutečnost, že někdo v kurii může znát nejdůvěrnější tajemství jeho rozhovorů, ho vůbec neznepokojuje. Byl to muž Boží a pokaždé, když otevřel ústa, mluvil o Ježíši Kristu.
O štěnicích ve Vatikánu
Caffarrovy obavy nejsou nic nového, jak by se mohl domnívat naivní čtenář, ani nejde o podivné konspirační teorie. Jak vysvětlil v článku na stránkách NC Register Edward Pentin, jeden z nejuznávanějších vatikanistů, v souvislosti s aférou Vatileaks, je napichování telefonů ve vatikánské kurii naprosto obvyklé.[1]
Pentin například vypravuje, že úředníci nejvyšší úrovně nechtějí o podrobnostech své práce mluvit po telefonu, nehovoří o ničem v kanceláři nebo nechávají mobil v jiné místnosti, když mají důležitou schůzku. Vatikánští informatici skutečně mají dálkový přístup do počítače kteréhokoli pracovníka Kurie, a jelikož Městský stát Vatikán není právě příklad procedurálních záruk, může tento systém využívat vatikánské četnictvo, aniž by k tomu potřebovalo soudní příkaz.
I Vallejo Balda, španělský kněz, který ve vatikánském vězení strávil v souvislosti s aférou Vatileaks 14 měsíců, tvrdil, že měl ve svém PC pětadvacet „bugs“ (červů, které špehují a monitorují činnost počítače). Oficiální propaganda ho za to obratem nazvala „paranoikem“. Nic není vzdálenější realitě.
Sám jsem zažil, že vstup do domu jednoho významného kardinála střežil člověk na motocyklu, který si zapisoval, kdo jde dovnitř a kolik času u kardinála strávil. Po smrti kardinála Caffarry mimochodem překvapila rychlost, jakou se uskutečnily smuteční obřady a pohřeb.
Jsem si jist, že Bůh se už s jemnou ironií a smyslem pro humor směje na svého dobrého služebníka Carla Caffarru.
