Clicks82
ľubica
1

Padesát let postupné ztráty úcty k Nejsvětější svátosti, aneb Cesta k poznámce pod čarou č. 351

Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.

www.lifenews.sk/14717/biskup-zvolensk…

Prvním větším krokem bylo povolení přijímání vestoje a do ruky, což je prudký rozchod s hluboce zažitou mnohasetletou praxí klečení v adoraci u oltářní mřížky a přijímání do úst jako ptáče krmené rodičem (jak vidíme na nesčetných středověkých vyobrazeních pelikána zraňujícího vlastní hruď, aby nakrmil své mladé). Evidentním účinkem této změny bylo přesvědčení, že Nejsvětější svátost koneckonců není až tak tajemná a svatá. Když ji můžete prostě vzít do ruky jako obyčejné jídlo, mohl by to být stejně dobře chips servírovaný někde na večírku. (1) Modernistickým obnovováním dávné praxe, kterou Církev ve své pastorační moudrosti dávno opustila, byl systematicky oslabován a podkopávánpocit posvátné úcty a velebnosti Nejsvětější svátosti. Je dobře zdokumentováno, že sami věřící zrušení praxe přijímání vkleče a do úst nevyžadovali; bylo jim vnuceno rádoby „experty“. (2)

Druhým významným krokem bylo povolení laických rozdělovatelů svatého přijímání. To posilovalo dojem, že se Církev vzdala všech těch štráchů spojených s podstatnou odlišností kněze od laiků, se Mší jako božskou Obětí a Eucharistií jako andělským chlebem, s nímž mohou manipulovat jen posvěcené ruce. Jistě, kněz ještě pořád musí vyslovit ona zázračná slova, ale potom může nastoupit Honza s Mařkou, chopit se misek a pohárů a rozdávat symboly členství v klubu.

Účinkem těchto a podobných „reforem“ (nahrazení majestátní a tajemné latiny všedním lidovým jazykem, varhan a chorálu kytarovými a klávesovými odrhovačkami, otočení kněze o sto osmdesát stupňů, takže teď stojí čelem k lidu jako moderátor talkshow, odstranění oltářních mřížek, přesunu svatostánku z centrálního místa, zohyzdění liturgických rouch a nádob a tak dále) bylo oslabení a zkažení víry lidu ve Mši svatou jako skutečnou a pravou oběť a v Eucharistii jako skutečné Tělo a Krev Ježíše Krista.

Žádný div, že vzápětí u velké většiny lidí vyletěla oknem představa o eucharistickém postu a o tom, že ke svatému přijímání je třeba se připravit svatou zpovědí. Sami pastýři Církve se nechovali, jako by těmto věcem nadále věřili, tak proč by to měly dělat jejich ovečky?

Stručně řečeno, prožili jsme a protrpěli půlstoletí liturgického úpadku a symbolických rozporů ve víře Církve v nejvznešenější tajemství Kristova Těla a Krve.

Jan Pavel II. a Benedikt XVI. naříkali nad tím, že vědomí rozdílu mezi hodným a nehodným svatým přijímáním – jedna z nejzákladnějších věcí, které se děti učívaly v náboženství – se v našich společenstvích projevuje naprosto mizivě.

Za oněch primitivních „předkoncilních“ dnů se děti učily praktikovat ctnosti a vyhýbat se smrtelnému hříchu právě proto, že měly toužit přijímat Pána a stále dokonaleji se s Ním sjednocovat a nakonec dosáhnout slávy v nebi, kde Ho budou mít navěky. Učily se, že jestliže člověk přijal Pána Ježíše ve stavu smrtelného hříchu, dopustil se dalšího, ještě horšího hříchu. Učily se, že dobrá svatá zpověď s lítostí nad hříchem a úmyslem v budoucnosti se mu vyhýbat stačí k nápravě této zlé situace a vrací přátelství s Bohem. Kdo může vážně tvrdit, že většina katolíků dnes věří čemukoli z výše uvedeného, nebo že tyto pojmy vůbec uznávají, natož aby je chápali? (3)

Dnes přinejmenším v některých západních zemích jdou, když přijde příslušný okamžik, ke svatému přijímání téměř všichni. Je to prostě „to, co se dělá při Mši“. Sotva kdo chodí ke zpovědi, sotva kdo nepřistoupí k Eucharistii, protože si je vědom hříchu, a sotva kdy nějaký kněz káže o správné dispozici ke svatému přijímání. (Srovnejte to se svatým Janem Maria Vianneym, který o těchto věcech neúnavně kázal a velice ve své farnosti zintenzívnil oddanost svaté zpovědi a častému přijímání Eucharistie. Ne nadarmo je patronem farářů. Svaté máme k tomu, abychom je napodobovali.)

Scéna pro závěrečné jednání, kdy se teoreticky i prakticky rozplývají jakékoli překážky přijímání Eucharistie, tedy byla ďábelsky připravena.

Za všeobecně panující situace, kdy ke svatému přijímání přistupují všichni z těch nemnoha katolíků, kteří ještě chodí na Mši, by vylučování hrstky takzvaných „znovusezdaných rozvedených“ vypadalo jako krutý, neobvyklý trest: „Vy k přijímání nemůžete, zatímco masturbující a souložící mládež, manželé používající antikoncepci, rodiny, které občas vynechají nedělní Mši kvůli sportovnímu zápasu – jen přistupujte, všichni jste vítáni jako obyčejně!“

Toto je celkový obraz, který podle mého názoru vysvětluje, proč liberálové či progresisté v Církvi absolutně nejsou schopni pochopit, že někdo může něco namítat proti osmé kapitole Amoris laetitia s její výbušnou poznámkou pod čarou.(4) Oni ve skutečnosti nevěří, že Mše je skutečná a pravá oběť, kterou Ježíš Kristus přináší Nejsvětější Trojici; ve skutečnosti nevěří v transsubstanciaci a reálnou přítomnost; nevěří, že jíme a pijeme Tělo a Krev Boha; nevěří, že ten, kdo je jí a pije nehodně, si jí a pije odsouzení, ani že ti, kteří je přijímají hodně, chystají své duše i těla pro slavné vzkříšení.

Mohli bychom jim říkat „amorité“. „Eucharistii“ chápou jako bratrské shromáždění, společenskou událost, potvrzení hodnoty člověka, „oslavu bezpodmínečné Boží lásky“ a nevímjaké další slogany člověka napadnou. V mezích této horizontální, povrchní teologie není žádný prostor pro nároky či zákazy: každý je vítán a všechno jde! Jelikož Eucharistie je jídlo symbolizující, že Bůh vychází vstříc hříšníkovi, není důvod z účasti na „společné hostině“ kohokoli z jakéhokoli důvodu vylučovat.

Amoris laetitia zapadá do této širší historické trajektorie, jež Mši zbavila jejího transcendentního, tajemného, strašného a náročného svátostného realismu a vytrvale ji tlačí směrem k obyčejnému jídlu, s obyčejnými lidmi konajícími obyčejné věci za nějakým účelem spojeným s tímto světem (5), s nucenou spontánností a trapnou banálností, a jíž se jaksi nepodařilo přilákat zástupy, které předpovídal Pavel VI.

Jde při takové Mši i o něco jiného než o přistoupení k přijímání? Koho by napadlo jít tam prostě kvůli klanění se Bohu a rozjímání o Jeho kráse? V novus ordo prakticky neexistují příležitosti a podněty k adoraci a kráse se nedaří o nic lépe, ba spíše o hodně hůř. Položit za takových okolností bariéru mezi jídlo zdarma a hosta, který se domnívá, že si ho plně zaslouží, je nemyslitelné. (6)

Ve skutečnosti je Mše nekrvavým zpřítomněním oběti kříže uprostřed nás a současně životadárná nebeská svatební hostina oslaveného Krista. Eucharistie je svátostí spojující v jedno tělo nevěstu ozdobenou milostí se Ženichem, který je jejím jediným štěstím.

Nepřekvapuje mě zjištění, že při tradičních latinských Mších po celém světě, včetně Spojených států, si člověk všimne dvou souvisejících jevů: velkého počtu věřících využívajících příležitosti ke svaté zpovědi přede Mší nebo během ní a značného počtu lidí zůstávajících v lavici a nepřistupujících ke svatému přijímání. Vnitřní vítězství jedněch a vnitřní boje druhých zná jen Bůh. Jedno je však velice zřejmé: ti všichni přišli, aby se Mu klaněli. Přicházejí, protože odpovídají na Jeho svrchovanost. Přicházejí splnit slavnostní povinnost ctnosti zbožnosti. Zda jsou osobně disponováni pro svaté přijímání nebo ne, je otázka na jiné úrovni. Tam, kde vládne tradice, převládá zdravý rozum; rozvážnost, která dláždí cestu svatosti.

POZNÁMKY:

[1] V jedné dojemné scéně v románu Roberta Hugha Bensona By What Authority? (Jakým právem?), který se odehrává v Anglii za Alžběty I., se jeho hrdinka Isabel setkává s kalvínskou bohoslužbou: „Mahagonový stůl byl odsunut od východní stěny pod kupoli a stál tam pokrytý dlouhým bílým plátnem spadajícím na všech stranách až téměř k zemi. Zářila na něm řádka stříbrných nádob, mělkých talířů a vysokých nových kalichů a karaf. … Tři duchovní přistoupili k přijímání a bylo slyšet šustění a dusot, jak se začínala plnit prázdná sedadla vpředu, ověšená rouškami.“ Isabel vidí, že někteří lidé přijímají vkleče, jiní vestoje – a to při obřadu protestantů, kteří výslovně popírali reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti a obětní charakter Mše svaté.

[2] Mezi tím, jak na ruku přijímali raní křesťané, a pozdějším znovuzavedením této dávno zastaralé praxe je zřejmý rozdíl. V prvním případě je to nevinné, v druhém se to v zásadě rovná odmítnutí a symbolickému popření hodnot spojených s tím, že člověk před Hostií klečí a nemanipuluje s ní sám.

[3] Msgre. Benson napsal o době, kdy byl ještě anglikánem: „Byl jsem v oficiální církvi, která, jak se zdálo, sama neví, co si myslí, a to i v záležitostech přímo souvisejících se spásou duše.… Měl jsem nebo neměl říkat kajícníkům, že před přijímáním jsou povinni vyznat se ze smrtelných hříchů? … I to nejmenší katolické dítě přesně vědělo, jak se smířit s Bohem a dosáhnout Jeho milosti…” (A City Set on a Hill (Město na hoře)). Nepřipomíná tento popis problému v anglikánském společenství děsivě to, co dnes nacházíme v Římskokatolické církvi?

[4] Asi bychom měli říkat spíše „poznámkami“, protože vysoce problematických jich tam je několik.

[5] Viz například slepá podpora OSN a environmentalismus à la Greenpeace v encyklice Laudato si’.

[6] Nesmírnost této gigantické změny uvidíme, když si představíme, co by se dělo, kdyby byl „Kasperův návrh“ předložen v roce 1965, posledním roce, kdy se dá oprávněně mluvit o integrálním a autentickém římském ritu v celé Církvi (byť již připraveném o úvodní a závěrečné modlitby). Reakcí by byla ohromená nevěřícnost a spravedlivé rozhořčení. Návrh by nevydržel ani tak dlouho, než člověk stačí škrtnout sirkou. Žádný klerik se zdravým rozumem by ho nesnesl. Dnešní progresisté útočí na tradicionalisty stejně tak kvůli lásce k tradiční liturgii, jako kvůli věroučné nesmlouvavosti a oddanosti objektivní mravnosti. Mají pravdu, když vidí hlubokou a trvalou souvislost mezi těmito třemi věcmi, souvislost, kterou lze precizně shrnout jako lex orandi, lex credendi, lex vivendi.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová


onepeterfive.com/fifty-year-desc…

adorace, Amoris laetitia, By What Authority?, eucharistický půst, Jan Maria Vianney, laičtí rozdělovatelé, Laudato si, lex orandi, liturgický úpadek, modernismus,Mše svatá, nehodné přijímání, NOM, Novus Ordo, poznámka 351, poznámka pod čarou, přijímání na ruku, přijímání rozvedených, přijímání ve stoje, Robert Hugh Benson, smrtelný hřích, svatá zpověď, svaté přijímání, svatokrádež, svatokrádežné přijímání, tradiční liturgie, úcta k eucharistii
ľubica