Velmi pravděpodobně bych propadl pýše, kdybych se neoženil. Proto jsem nebyl schopen pochopit morální výšku rozhodnutí pro panictví (celibát) kvůli Kristu. Ač jsem ten text v evangeliu četl stále dokola, nechápal jsem ho tehdy v 80. letech 20. století. Byl tam dodatek: Kdo můžeš pochopiti, pochop. Nechápal jsem, a tak jsem se tehdy oženil. Bůh mi v manželství požehnal, moje žena je zbožná. Nestalo se mi, Bohu díky, následující: "Predsa však sa stanů manželkami kňazov aj také kreatury, ktoré si toho vůbec cenit nevedia; bez obetavého ducha. Pred manželstvom simulovaly. Na sebazapieranie neboly a niesú zvyklé. A ked manž. život kňaza to často vyžaduje, riešia vec jednoducho, ale katastrofálne. Taká manželka opusti manžela-kňaza, niekedy mu zanechá i deti a ujde s nejakým podliakom podobného smýšl'ania." Jednou vysvěcený kněz, když ho manželka opustí, dle starobylého církevního zákona pro řeckokatolické a pravoslavné kněze, se už podruhé nesmí oženit s jinou paní. V malém Československu pravoslavní biskupové tento zákaz, Bohu žel, obcházeli a nedodržovali a znám již zesnulého kněze, podruhé ženatého po rozvodu, kterému dali výjimku. Na stará kolena zešílel a zemřel.