Kázání Jeho Excelence arcibiskupa Marcela Lefebvra ze 7. dubna 1980 v kostele S. Simon Piccolo v Benátkách (Itálie)
S. Simon Piccolo v italských Benátkách. Pronesl kázání v italštině
s omluvou, že nehovoří příliš plynně.
Možná jsou mezi vámi takoví, kteří mají pochybnosti. Mohou se divit, proč
arcibiskup Lefebvre přijel do Benátek, aniž by byl pozván kardinálem Cé.
Moje přítomnost zde vytváří situaci, která není v Církvi normální.
Je to pravda. Kdyby v době, když jsem byl dakarským arcibiskupem, přijel
nějaký biskup do mé diecéze, aniž by se mě zeptal a aniž by byl pozván, byl
bych velmi překvapen. Jsem si vědom toho, že máme co do činění
s abnormální situací. Musíme si položit otázku, jaká je současná situace
v Církvi.
Bratrstvo pro službu Církvi
Nikdy, opravdu nikdy bych byl nechtěl dělat nic, co by se protivilo Církvi!
Celý svůj život jsem věnoval službě Církvi. Během svých padesáti let
kněžství, z toho třicet tři let jako biskup, jsem nečinil nic jiného, než že jsem
sloužil Církvi jako misionář, jako biskup ve Francii, jako generální
představený Otců Svatého Ducha a jako misijní biskup. Mladí seminaristé a
kněží, které zde vidíte se mnou, představují velmi malou část všech těch,
kteří v současnosti studují v mých pěti seminářích.
Před deseti lety jsem započal toto dílo – toto Kněžské bratrstvo sv. Pia X. –
s úmyslem chtít neustále sloužit Církvi. Proč tedy není kardinál Cé,
benátský patriarcha, šťasten, že jsem přijel? Proč nechápe důvod? Jak to
mohu co nejlépe vysvětlit? Očividně není šťasten z toho, že jsem ode dne
svého kněžského svěcení beze změny setrval v plnění svých povinností.
Nikdy jsem se nijak nezměnil, ať již to bylo tehdy, když jsem zakládal nové
semináře v Africe, nebo když jsem coby apoštolský delegát Jeho Svatosti
papeže Pia XII. během jedenácti let vizitoval šedesát čtyři diecézí
francouzské Afriky. Navštívil jsem všechny semináře a předkládal jsem
diecézním biskupům standardy pro nové semináře, které měly být otevřeny.
Nikdy jsem se nezměnil. Kázal jsem a činil to, co Církev vždy učila. Nikdy
jsem neměnil to, co Církev prohlásila na Tridentském koncilu a na Prvním
vatikánském koncilu. Kdo se tedy změnil? Já, nebo kardinál Cé? Nevím, ale
myslím si, když uvažuji o tom, jak se věci mají – to znamená o plodech
změn provedených v Církvi od Druhého vatikánského koncilu –, že my
sami jako katolíci můžeme tyto plody pozorovat, můžete je vidět na vlastní
oči.
Jak dnes fungují věci v Církvi? Zeptejte se Jeho Milosti Msgr. Pintonella,
bývalého kaplana pro ozbrojené síly, jenž podal podrobnou zprávu o
současných podmínkách v italských seminářích: jedním slovem katastrofa!
Skutečná katastrofa! Kolik seminářů bylo prodáno nebo zavřeno?! Seminář
v Turíně s třemi stovkami míst – prázdný! A kolik dalších zavřených
seminářů jste viděli ve svých vlastních diecézích? Potom tedy je v Církvi
jistě něco v nepořádku, protože pokud tu již nejsou žádné semináře,
nebudou v budoucnu ani další kněží – takže již nebude oběť mše svaté. Co
se stane s Církví? To vše je neuvěřitelné! Ano, oni se změnili. Změnili se –
ale proč? Prováděli to zajisté s myšlenkou zachránit Církev, dělat něco
nového. Před koncilem došlo skutečně k poklesu horlivosti, a proto si
mysleli, že se Církev změnami oživí. Ale člověk nemůže změnit to, co
ustanovil Ježíš Kristus. Oběť mše svaté, svátosti, Krédo, náš katechismus,
Písmo svaté – to vše pochází od Ježíše Krista. Změnit to znamená změnit
ustanovení Ježíše Krista. Nemožné! Nikdo nemůže říci, že Církev
chybovala; je-li tu něco špatného, musíme hledat důvod někde jinde, ale ne
v Církvi. Také říkají, že se Církev musí měnit stejně, jako se mění moderní
člověk, že tak, jako má člověk nový způsob života, musí mít také Církev
jinou nauku – novou mši, nové svátosti, nový katechismus, nové semináře –,
a tímto způsobem se všechno obrátilo v trosky. Všechno bylo zbořeno!
Nepřátelé přicházejí z nitra Církve
Církev za to nenese odpovědnost. Není to Církev, ale spíše kněží, kdo je
zodpovědný za rozvrat katolictví. Papež sv. Pius X., váš svatý benátský
patriarcha, na prvních stránkách své encykliky Pascendi píše, že již v jeho
době existovaly bludy a hereze nikoliv vně, ale uvnitř Církve; uprostřed
Církve, a to nejen mezi laiky, ale ještě více mezi kněžími. Sv. Pius X. viděl
tyto nepřátele již na samém počátku tohoto století. Dnes můžeme dodat, že
kdyby sv. Pius X. ještě žil, viděl by je nejen mezi kněžími, ale také mezi
biskupy a kardinály. Naneštěstí je jisté, že je dokonce stále více kardinálů,
kteří šíří bludy.
Kde má svůj původ holandský katechismus? Určitě ne v katolickém
katechismu, byť by byl schválen kardinály a biskupy. Dokonce i
francouzský katechismus, s nímž jsem obeznámen, obsahuje bludy. Již to
není pravá katolická nauka, která se vždy vyučovala. Máme co do činění
s velmi závažnou situací.
Na celém světě, všude, kde jsem byl, jsem navštěvoval skupiny katolíků
jako vy, kteří si kladli otázku: „Co se to děje v Církvi?“ Církev je dnes stěží
rozeznatelná. Obřady – liturgie z poloviny protestantská, z poloviny
katolická – jsou jako cirkus; už to není tajemství. Posvátné tajemství svaté
mešní oběti – velké Tajemství, nebeské a vznešené – se již za tajemství
nepokládá. Člověk již nepociťuje nadpřirozený charakter mše svaté; ti, kteří
jsou přítomni, mají pocit prázdnoty a již nevědí, zda byli na katolickém
obřadu, anebo na nějakém druhu světského shromáždění.
8
Je to nepřijatelná situace. Věřící, dobří a prostí lidé, se staví proti ní. Protože
intuitivně vědí, že v této reformě je něco špatného. Všude na světě vidí
prázdné semináře, prázdné noviciáty řeholních kongregací. To je rovněž
nepřijatelné. Pro dobro Církve tomu musíme odporovat, aniž bychom byli
proti tomu, kdo je nositelem autority. Nikdy!
Nechci, aby se měnila víra
Vždy jsem měl velkou úctu ke Svatému otci, biskupům a kardinálům.
Nejsem schopen vyslovovat nelaskavá slova v konfrontaci s kardinálem Cé,
ale to mi nebrání v předkládání katolického učení, protože chci zůstat
katolíkem.
Když jsem byl křtěn, ptal se kněz mých kmotrů: „Co žádá toto dítě od
Církve?“ Oni odpověděli: „Víru. Od Církve žádá víru.“ A já i dnes stále
žádám od Církve víru – katolickou víru. Proč kmotři žádají od Církve pro
dítě víru? Proto, aby mu umožnili dosažení věčného života. Je-li to víra,
která získává věčný život, potom je to, co chci, tato víra – a nechci ji měnit!
Katolická víra je katolická víra. Krédo je Krédo. Nemohou se měnit. Nikdo
nemůže změnit katechismus; nikdo nemůže změnit mši tak, že ji přemění
v hostinu, jak je tomu u protestantů.
Mše svatá je oběť, oběť Kříže, a jak říká Tridentský koncil, je to tatáž oběť
jako na Kalvárii, s jediným rozdílem, že jedna je krvavá a druhá nekrvavá.
Ale ty dvě jsou totéž; je tu tentýž kněz – Ježíš Kristus – a tatáž oběť – Ježíš
Kristus.
Je-li obětí opravdu Ježíš Kristus, Bůh, náš Stvořitel a náš Vykupitel, který
prolil všechnu svou Krev za naše duše, není možné Jej přijímat do rukou
jako kdejaký kousek chleba. A tudíž není možné, aby katolík neprojevoval
úctu a klanění, jestliže opravdu věří, že v Nejsvětější Svátosti je Ježíš
Kristus – Bůh sám, Stvořitel, náš Soudce, kterého uvidíme přicházet
v nebeských oblacích, aby soudil celý svět. Stejně jako vy jsem i já
pohoršen, jsem zarmoucen a bolí mě srdce, když vidím – ukazují to dokonce
v televizi – záběry, v nichž se nějaký kardinál nebo biskup přibližuje
k Nejsvětější Svátosti bez pokleknutí nebo jakéhokoliv projevu úcty vůči
Nejsvětější Svátosti – bez ničeho! Ještě jednou, to je nepřijatelné a neodráží
to postoj katolické Církve. Musíme si zachovat víru v této bouři, jíž Církev
prochází – v bouři, která již trvala dlouho a která, jak doufáme, brzy skončí,
aby se Církev mohla vrátit k víře, kterou měla předtím. Musíme mít trochu
trpělivosti.
Jezdím do Říma pětkrát či šestkrát do roka, abych naléhal na kardinály, i na
samotného papeže, aby se navrátili zpět k tradici a opět vnesli do Církve
katolického ducha. Znovu cituji sv. Pia X.: „Kdo jsou přátelé lidí? Praví
přátelé lidí nejsou ani revolucionáři, ani novotáři, ale spíše stoupenci
tradice.“ To jsou slova sv. Pia X., řečená francouzským biskupům. Praví
přátelé lidí nejsou ani revolucionáři, ani novotáři – a byli to právě novátoři,
kdo zatracoval sv. Pia X. –, ale spíše stoupenci tradice. Chceme mít stejného
ducha jako sv. Pius X., jehož jsem si z tohoto důvodu zvolil za patrona
našeho Bratrstva, které je uznané Církví.
Nespravedlivé odsouzení FSSPX
Skutečnost je taková, že moje Bratrstvo bylo oficiálně uznáno před deseti
lety Římem a biskupem z Fribourgu ve Švýcarsku, v jehož diecézi bylo
založeno. Následně začali progresívní biskupové a modernisté v mých
seminářích spatřovat nebezpečí pro své teorie. Rozzlobili se na mě a řekli si:
„Potřebujeme zničit tyto semináře, potřebujeme skoncovat s Ecônem a
s dílem arcibiskupa Lefebvra, protože představuje nebezpečí pro náš
progresívní a revoluční plán.“ Obrátili se na Řím tímto pomlouvačným
stylem a Řím souhlasil.
Ale, jak jsem řekl Jeho Svatosti Janu Pavlu II., toto potlačení Bratrstva bylo
provedeno způsobem, který odporuje kanonickému právu. Ani Sověti
nevyhlašují rozsudky tak, jak to učinili kardinálové v Římě proti mému dílu.
Sověti mají tribunál, jakýsi druh tribunálu k tomu, aby někoho odsoudili, ale
já jsem neměl ani takový tribunál – nic! Byl jsem odsouzen, aniž bych měl
cokoliv k dispozici, dokonce ani předběžné varování nebo předvolání – nic!
Jednoho krásného dne přišel dopis se sdělením, že seminář bude muset být
uzavřen.
Opakoval jsem to Svatému otci, že ani Sověti se takto nechovají. Řekl jsem
mu, že pokračuji, protože takto Církev nejedná – to nepřátelé Církve chtějí
uzavírat její semináře. Katolická Církev nemůže zapomenout na svou
tradici, to není možné. Je to nepřítel, jak řekl sv. Pius X., nepřítel, který
působí uvnitř Církve, protože chce, aby Církev skoncovala se svou tradicí;
protože má k její tradici zuřivý odpor.
Je na vás, abyste posoudili fakta. V mých seminářích máme přes 200
seminaristů a mnoho povolání k řeholnímu životu. Když se otevře nějaký
dům, brzy se naplní mnoha novými povoláními. Proč? Protože mladí lidé
hledají a chtějí najít Církev – tradici. Tam, kde člověk nalezne tradici,
nalezne i Církev. Skrze kněze vše nachází svůj ideál; celé jeho srdce patří
10
oběti mše svaté. Přistupuje k oltáři Božímu, obětuje svatou mešní oběť,
dává našeho Krista, pravou Oběť, duším. To je tedy plnost kněžství a kněží.
Moji seminaristé, jako např. ti v Ecônu, to vědí; připravují se na kněžství na
tomto základě.
Blahopřeji a děkuji těm, kteří mě pozvali, abych přijel. Doufám, že moje
návštěva povzbudila katolíky k udržení Církve všech dob, katolické Církve.
V Římě o mě bylo řečeno, že jsem nevykonal nic jiného, než že jsem bránil,
překážel pokroku v Církvi. Už jen tím bych vykonal skvělou věc! Kéž by
tomu tak bylo, že bych bránil, překážel boření Církve!
To však není náš jediný cíl. Nechceme jen zastavit toto ničení, ale toužíme
také po obnově Církve, živé Církve. Za tímto účelem vás vyzývám ke
křížovému tažení, k pravému křížovému tažení všech katolíků, kteří touží
po udržení víry. K tomu se musíte sdružit kolem dobrých kněží, kteří si přejí
zachování víry zajišťováním církevního života.
Na závěr žádám všechny, kteří jste shromážděni kolem tohoto oltáře,
pravého oltáře s pravým knězem, žádám vás o zachování věrnosti oběti mše
svaté. Modlíme se rovněž za vaše děti, aby viděly a poznaly katolické
náboženství, aby mohly navštěvovat katolické školy. Katoličtí rodiče
zažívají opravdu těžké zkoušky. Tyto děti musí tedy zachovat tradici. Za
tímto účelem vzýváme našeho vysoce uctívaného benátského patriarchu,
papeže sv. Pia X., jenž byl světcem, který předvídal budoucnost.
Během této mše svaté prosme blahoslavenou Pannu Marii, k níž musíme mít
velkou úctu, zejména modlitbou přesvatého růžence, prosme ji o ukončení
této krize v Církvi a o návrat pokoje a milosti všemohoucího Boha do
Církve.
