Boží slovo na den 7.3. A.D. 2019

www.lumendelumine.cz/index.php

www.protiproud.cz/duchovni-svet/2997-prvni-post…

www.protiproud.cz/duchovni-svet/2991-podstata-p…

www.protiproud.cz/duchovni-svet/4299-na-prahu-p…
Na prahu půstu: Víme ještě, co je pokání? Proč je rozumné trestat tělo. Kdokoli může darovat více. Co řekl anděl s ohnivým mečem? Žíněné roucho a kovové háčky. Duch se ztrácí

Roberto de Mattei připomíná smysl pokání a sebeumrtvování, je se v posledních desetiletích téměř zcela vytratilo nejen ze slovníku světského, ale i křesťanského a církevního

Existuje-li pojem, který je radikálně cizí současné mentalitě, pak je to pokání. Termín a pojem pokání vyvolávají ideu utrpení, které způsobujeme sami sobě, abychom odčiňovali vlastní i cizí viny a spojili se tak se zásluhami vykupitelského umučení našeho Pána Ježíše Krista.

Moderní svět odmítá pojem pokání, protože je ponořen do hedonismu a protože vyznává relativismus, který je popřením jistého dobra, jaké má sebeobětování, tím spíše, že to není hledání potěšení. Jen tak je možno vysvětlit jevy, jako např. současný zlostný mediální útok proti františkánkám Neposkvrněné, jejichž kláštery jsou líčeny jako místa trýznění, a to jen proto, že se zde praktikuje přísný asketický život.
Mediální řeznictví
Používat žíněné roucho nebo si vyrýt na hruď monogram Ježíšova jména je pokládáno za barbarství, zatímco praktikovat masochismus a tetovat neodstranitelně vlastní tělo se pokládá za nezadatelné právo lidské osoby. Nepřátelé církve opakují se vší silou, jaké jsou média schopna, obvinění od antiklerikálů všech dob. To, co je zde nové, je chování těch církevních autorit, které místo aby bránily hanobené sestry, přenechávají je se skrytým zalíbením mediálnímu řeznictví. Zalíbení se rodí z nesrovnalosti, která existuje u řehole, podle které se řeholnice brání zařadit do nových standardů, jaké ukládá „dospělý katolicismus“.
Duch pokání patří od samých počátků ke katolické církvi, jak nám to připomínají postavy svatého Jana Křtitele a svaté Marie Magdalény; dnes však pro mnoho lidí církve je připomínka starých asketických praktik pokládána za nesnesitelnou. A přece neexistuje rozumnější nauka než ta, která stanoví nezbytnost tělesného umrtvování.
Jestliže tělo se vzpouzí proti duchu (Gal 516-25), není snad rozumné ho trestat? Žádný člověk není bez hříchu, ani „dospělí křesťané“. Kdo tedy odčiňuje vlastní hříchy pokáním, nejedná snad podle principu jak logického, tak uzdravujícího? Pokání umrtvuje „Já“, krotí vzpouzející se přirozenost, napravuje a usmiřuje hříchy vlastní i těch druhých. Když pak pomyslíme na duše, které milují Boha, které usilují o podobnost s Ukřižovaným, pak se pokání stává pro lásku nezbytností.

Čtěte ZDE: Podstata Popeleční středy: Dnešek je příležitostí pro nový začátek. Co je nejdůležitější? Generální úklid vlastní duše. Životní šance pro nalezení cesty
Darovat více
Existují slavné stránky De Laude flagellorum (O chvále bičování) od svatého Petra Damiána, velkého reformátora XI. století, jehož klášter ve Fonte Avellana se vyznačoval extrémně přísnou řeholí: Píše v ní: "Chtěl bych podstoupit utrpení Kristovo – ale nemám k tomu příležitost; ale tím, že se podrobuji ranám, projevuji vůli své horoucí duše".
Každá reforma v dějinách církve se uskutečňovala se záměrem napravovat přísností a pokáním zlo dané doby.
V XVI. a XVII. století Nejmenší bratři svatého Františka z Pauly praktikují (a praktikovali až do roku 1975) slib postního života, který ukládá ustavičnou zdrženlivost nejen od masa, ale také od vajíček, mléka a všech podobných produktů. Poustevníci konsumují svůj pokrm na zemi, přidávají do jídla popel, lehají si před branou refektáře pod nohy řeholníků, kteří vstupují dovnitř. "Milosrdní bratři" mají ve svých stanovách uloženo jíst na zemi, líbat nohy bratřím, podstupovat veřejné tresty a veřejně se obviňovat.
Podobné jsou řehole barnabitů, kalasantinů, Oratoře sv. Františka Neri, teatinů. Není řeholního institutu, jak dokumentuje Lukas Holste, který by ve svých stanovách nepočítal s praxí kapitul hříchů, s posty, zkracováním spánku a odpočinku.
K těmto skutkům pokání „de regula“ často připojovali řeholníci tzv. „supererogatoria“, skutky pokání přenechané osobnímu rozhodnutí. Např. sv. Albert Jeruzalémský v Řeholi pro karmelitány potvrzené papežem Honoriem III. v roce 1226 popisuje život řádu a praxi skutků pokání a uzavírá: "Jestliže někdo bude chtít darovat více, Pán při svém příchodu ho odmění".
Až do nedávných dob
Benedikt XIV., který byl mírným a vyrovnaným papežem, svěřil přípravu Jubilejního roku 1750 dvěma velkým kajícníkům - sv. Leonardovi da Porto Maurizio a sv. Pavlu od Kříže. Fráter Diego z Florencie nám zanechal deník o misiích, které kázal na náměstí Navona od 13. do 25. července 1759 svatý Leonard da Porto Maurizio, který s těžkým řetězem na krku a korunou z trní na hlavě se před zástupem bičoval a volal: "Buďto pokání, nebo peklo!"

Svatý Pavel od Kříže zakončoval svá kázání tím, že si zasadil tak kruté rány, až jeden z věřících vyskočil na pódium a snažil se zadržet jeho ruku i s rizikem, že bude sám zasažen.
Pokání bylo praktikováno bez přerušení po dvě tisíciletí osobami kanonizovanými i nekanonizovanými, které svým životem obohatily dějiny církve, od svaté Jany de Chantal a svaté Veroniky Giuliany, které si vyryly na hruď žhavým kovem IHS, až k svaté Terezii z Lisieux, která si napsala svou vlastní krví Credo do knížečky Svatá Evangelia, kterou nosila stále na srdci.

Tato velkodušnost není charakteristická pouze pro kontemplativní řeholnice. Ve dvacátém století ozařují římskou kurii dva světci diplomati: kardinál Rafael Merry del Val (1865 – 1930), sekretář svatého Pia X., a služebník Boží mons. Giuseppe Canoai (1904 – 1942), vyslanec Svatého stolce v Argentině a v Chile.
První z nich si oblékal pod kardinálský purpur košili s malými kovovými háčky. O druhém, autoru modlitby napsané krví, kardinál Siri píše: "... řetězy, žínice, strašná bičování a strašné rány způsobené břitvou, rány, jizvy hojících se ran nebyly počátkem, ale cílem vnitřního žáru, nikoliv příčinou, ale výmluvným a odhalujícím znamením jeho propuknutí. Jednalo se o jasnost, s jakou v každé věci spatřoval hodnotu pro lásku k Bohu, která upevňovala v trýznivé oběti krve upřímnost každého dalšího vnitřního odříkání."

Čtěte ZDE: První postní neděle: Síly zlého usilují o naše duše. Milosrdenství falešné a kruté. Vystřídal modlitbu materialismus? Uprostřed pouště bez kompasu a vůdce. Otevřme cestu Prozřetelnosti!
Smysl
V padesátých letech minulého století začaly asketické praktiky v církvi upadat. Otec Giovanni Battista Jansses, generál Tovaryšstva Ježíšova (1946 - 1964) několikrát vyzýval své spolubratry k návratu k duchu svatého Ignáce. V roce 1952 jim poslal list o "trvalém umrtvování", ve kterém oponoval postojům nové teologie, která měla tendenci vylučovat nápravné pokání.
Panna Maria ve Fatimě předvídala duchovní apostazi XX. století a zdůrazňovala nezbytnost pokání.
Pokání není nic jiného než odmítnutí falešných slov tohoto světa, boj proti mocnostem temna, které soupeří s mocnostmi andělskými o vládu nad dušemi a o ustavičné umrtvování sexuality a pýchy hluboce zakořeněných v naší bytosti.
Pouze když přijmeme tento boj proti světu, ďáblu a tělu (Ef 6,10-12), můžeme pochopit smysl fatimského zjevení. Fatimští pasáčci viděli po levici Naší Paní o něco výše anděla s ohnivým mečem v levé ruce; metal plameny, které jakoby měly spálit celý svět; a zhášel je styk s jasem, který vycházel proti němu z její pravé ruky: Anděl ukazoval svou pravicí na zemi a silným hlasem volal: "POKÁNÍ, POKÁNÍ!"
Zdroj.

www.lumendelumine.cz/index.php

Popeleční středa
Pamatuj, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš

Představa, že nejsme více než pouhý prach, může někomu připadat příliš přehnaná, ale to jen tehdy, pokud myslí pouze na sebe a nechává zcela stranou velikost Boha, svého Stvořitele. Vedle jeho nekonečné svatosti, velebnosti a nekonečného majestátu i tento obraz prachu je vlastně přehnaný. Veškeré náboženství může začít teprve tehdy, když se alespoň přiblížím k představě, kdo jsem já, a kdo je Bůh. Hrstka prachu, která po smrti nakonec zůstane z našeho těla, které tak milujeme, zbožňujeme a všemožně šlechtíme, je přece nespornou skutečností, kterou bych neměl zahánět, ale stále mít na paměti, že jsem pouhý prach. Nic víc totiž ze mne nezbude.
Takové a podobné představy nemají v myšlení dnešního člověka místo. Kdybychom touto větou někoho bez přípravy oslovili, mohl by se dokonce cítit dotčený a přinejmenším by žádal o vysvětlení, co tím vlastně myslíme. Zřejmě se tato slova zdála příliš „silná“ i autorům nové liturgie, odtud ta snaha nahradit je jinou formulí. Říkají, že nová formule lépe vyjadřuje náš úkol: obrátit se a žít podle evangelia. Proto ji také většinou všichni udělovatelé postní svátostiny používají. Ale abych se k něčemu tak zásadnímu opravdu důsledně rozhodl, potřebuji velmi velmi účinnou motivaci. A tu mi na samém začátku postní doby nabízí právě ta věta, kterou poslal Hospodin prvního člověka po jeho pádu do tohoto slzavého údolí. (Gen 3,19)
Starozákonní velikáni si této skutečnosti byli dobře vědomi. V známém dialogu o záchranu Sodomy odsouzené pro její pohlavní zvrácenosti říká Abraham Hospodinovi s nepředstíranou pokorou: Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel. (Gen 18,27) Velký trpitel Job ve své stížnosti Všemocnému se odvolává právě na tuto skutečnost: Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach. (Job 10,9) I Žalmista je o této skutečnosti hluboce přesvědčen: On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme jen prach. (Ž 103,14) Ale to není pro něho nic deprimujícího, naopak, právě z tohoto vědomí čerpá svou důvěru v Hospodinovo milosrdenství a vyzývá svou duši, aby dobrořečila Hospodinu, jehož milosrdenství trvá na věky. Je to součást děkovného hymnu, který Boha velebí a oslavuje, protože se smilovává nad těmi, kdo jsou si toho vědomi, a proto pamatují na jeho ustanovení a plní je. V Novém zákoně stejným způsobem smýšlí i ta, která, ačkoliv je po Bohu největší, velebí Pána nikoliv za to, že je tak veliká, ale především proto, že shlédl na její nepatrnost. (Luk 1,48)
To, k čemu se máme svým skutečným obrácením zcela bezvýhradně zaměřit, je přece něco tak velkého, že to překračuje hranice našich běžných úvah a představ. Jsem vyzván, abych ve svém nejvyšším zájmu i v zájmu Boží slávy učinil zcela rozhodný a radikální obrat, který se týká všech složek lidského života. Člověk, který do důsledků domyslí obsah a dosah této prosté obřadní formule, musí se vlastně do té míry zděsit, že bude z chrámu vycházet s rozhodným přesvědčením, že v tom způsobu života, který dosud praktikoval, rozhodně dále pokračovat nemůže. Tato věta tak spojená s počátkem dějin lidstva má takovou platnost, takový dopad a takové důsledky, že nemůže zůstat uzavřena v tomto chrámě a musí se stát od této chvíle mým ustavičným průvodcem, rádcem, strážcem a vychovatelem.
Všechno to, k čemu jsem se dosud rozhodl, co jsem vykonal anebo odmítl vykonat, vyžaduje přísnou revizi a zhodnocení a přecenění ve světle skutečnosti, že sám nejsem nic víc než pouhý prach a nic více tu po mně nezbude, i kdyby nad hrstkou mého prachu bláhoví potomci vystavěli tu největší pyramidu. Tato věta doléhá k mému sluchu právě proto, aby ve mně vyvolala podobnou reakci, jakou vyvolala u prvního ze všech lidí, který si ještě krátce před tím, než ji uslyšel z Božích úst, myslel o sobě, že je něčím nedostižně velikým, že je jako Bůh.
Nic nepotřebuje dnešní člověk naléhavěji, než aby si uvědomil, čím skutečně je. Dnes si nikoliv jen společnost jako taková, ale podle jejího svůdného příkladu každý sám staví svou nebetyčnou babylonskou věž. Všichni spolu zápolí, kdo výš, kdo lépe.

Naše velikost se však zakládá nikoliv na odvaze našeho zpupného sebevědomí, ale právě na tom, že i tento náš ubohý a nicotný prach a popel Bůh pozvedá až k sobě. Jeho Syn proto sestoupil do tak křehkého lidství, které je prach a popel, a proto nám dal za pokrm i své lidství i své božství, aby Otec v nás spatřoval již nikoliv hříšnou lidskou nicotu, ale svého vlastního Syna. Bez spojení s Bohem jsme ve skutečnosti vzhledem ke svým hříchům ještě méně než nic. To, co je na člověku skutečně veliké, není jeho, ale Boží. Na nás je, abychom Bohu dovolili do sebe co nejvíce vstoupit.

Popel na naší hlavě nám tedy jen výstižně připomíná nezvratnou realitu, mimo kterou pro nás není záchrany. Čím je pro nás všechen časný svět? Kazatel to vyjadřuje velmi výstižně: Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. (3, 20) Kdo to odmítá vzít na vědomí, vystřízliví jednou ze své bláhové svéhlavosti, až zjistí, že odmítaný prach a popel kajícnosti se mu změnil v prach a popel zoufalství, o jakém shodně mluví prorok Ezechiel i Janovo Zjevení. V prvním případě se to týká pádu slavného a bohatého Týru, kterému prorok předpovídá: Budou se nad tebou rozléhat jejich hlasy, budou hořce úpět a budou si na hlavu házet prach a válet se v popelu. (Ez 27,30) A podobně líčí Apokalypsa neodvratný pád světa pyšných bohatců: A sypou si prach na hlavu a v pláči a nářku křičí: „Běda, běda, takveliké město, na jehož blahobytu zbohatli všichni majitelé – a v jedinou hodinu bylo zpustošeno!“ (18,19)

Všichni tito zoufalci budou ve skutečnosti hořce oplakávat zhroucení své vybájené, zcela nicotné velikosti, na které si tolik zakládali. Nekonečná blaženost moudrých a pokorných pramení z poznání, že v prach a popel se rozpadá jen to, co je od počátku poznamenáno pomíjejícností, aby se v nekonečné důstojnosti zaskvělo ono bytí, které člověku propůjčuje svobodně a s láskou přijatá podobnost s Božím obrazem a nejsvětějším Originálem. Bez této podobnosti se všechna lidská nadutost projeví v konfrontaci s Božím nejsvětějším majestátem jako tak ohyzdná a odporně zkomolená karikatura, že ve své hanbě hledá jediné útočiště v temnotách věčného odloučení od Boha.

Pamatuj na to, že jsi prach a v prach se obrátíš, pamatuj na to nejen dnes, ale každý den ráno od ranního probuzením až do večerního usnutí, aby tě toto vědomí spolu s jasným přiznáním vlastní nicoty a ubohosti naplnilo blaženým a vděčným vědomím velkodušné Boží štědrosti a milosrdenství.
Vrátíte-li se k Pánu z hloubi srdce a celé své duše, abyste před ním jednali podle pravdy, On se vrátí k vám a už před vámi neskryje svou tvář. (Tob 13,6)

Denní liturgie (Cyklus - C)
m.liturgie.cz/misal/03pust/00_04.htm

1. čtení:
Čtení z páté knihy Mojžíšovy.
Mojžíš pravil lidu: „Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí. Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš-li chodit po jeho cestách a zachováš-li jeho přikázání, nařízení a ustanovení, budeš žít a rozmnožíš se a Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná na zemi, do níž přicházíš, abys ji obsadil. Když se však tvé srdce obrátí a nebudeš poslouchat, dáš-li se svést, aby ses klaněl jiným bohům a ctil je, oznamuji vám dnes, že jistě zahynete a nebudete žít dlouho na zemi, kterou se chystáte obsadit, až přejdete Jordán. Nebe a zemi beru si dnes proti vám za svědka: Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo. Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej jeho hlas a lni k němu, neboť jen tak budeš žít a dlouho zůstaneš na zemi, o níž přísahal Hospodin, že ji dá tvým otcům Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi.“
Dt 30,15-20

Žalm:
Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina.

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní,
nepostává na cestě, kudy chodí hříšní,
a nezasedá ve shromáždění rouhačů,
ale má zalíbení v Hospodinově zákoně -a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí.

Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů,
ve svůj čas přináší ovoce,
listí mu nevadne
a daří se mu vše, co koná.

Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak:
jsou jako pleva rozvátá větrem,
vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých,
ale cesta bezbožných skončí záhubou.
Zl 1

Evangelium: Lk 9,22-25

Církevní kalendář:
sv. Perpetua a Felicita (+203)
Obě byly mladé matky, zajaté v Karthagu za císaře Severa. Perpetua kojila své nemluvně ve vězení a otrokyně Felicita tam před popravou porodila holčičku. Byly pokřtěny až ve vězení a na smrt šly s radostí. Byly zmrskány, pak na ně byla vpuštěna divoká kráva, která je vláčela po zemi, a pak byly usmrceny mečem.
více: catholica.cz