Pozretia764

Bezbožná poprava francúzskej kráľovskej rodiny a jej blahorečenie

21. januára na rôznych miestach vo Francúzsku aj v iných krajinách boli slúžené omše pri príležitosti výročia popravy kráľa Ľudovíta XVI. Cieľavedomá propaganda nič nezmohla proti stránkam dejín. Dejiny konfliktu francúzskej katolíckej kráľovskej rodiny sú zapísané v kronikách, archívnych dokumentoch, vo svedectvách a knihách.

To, čo kráľovská rodina prežila za Francúzskej revolúcie, v ohnisku prenasledovania a ohavností, patrí k udalostiam, ktoré nikto nemôže vymazať, aj keď sa o nich nerozpráva a nevyučuje, pretože by to znelo nepriateľsky voči tým princípom, ktoré dodnes ovládajú Francúzsko a Európu. Exponenti Francúzskej revolúcie začali likvidácii kresťanstva na kontinente ideologickými zbraňami “slobody” a gilotínou. Truhla zhnije, ale pramene sú ako živé kamene.

Takým živým kameňom je rozprávanie Madame Royale, totiž Márie Terézie Šarloty Bourbounskej (* Versailles, 19. decembra 1778, + Frohsdorf, 19. októbra 1851), prvorodenej dcéry Ľudovíta XVI. a Márie Antoinetty Habsburskej, v roku 1830 tiež niekoľko minút kráľovnej francúzskej, grófky z Marnes v exile.

Vo svojich pamätiach hovorí o väznení svojej rodiny vo veži Templu. (…) kde mali tú krutosť, že nechali úplne osamote môjho úbohého brata; neslýchané barbarstvo (…) Zanechať opustené nešťastné osemročné dieťa (…) bez akejkoľvek pomoci iba s pokazeným zvončekom, ktorý nikdy nepoužil, pre hrôzu z ľudí, ktoré by ním privolal, takže dal prednosť tomu, že mu chýbalo úplne všetko, než aby požiadal svojich prenasledovateľov o akúkoľvek maličkosť. Bol na posteli, ktorá nebola ustlatá viac ako šesť mesiacov a on nemal silu, aby to urobil; blchy a ploštice ho celého pokrývali; jeho osobná bielizeň ich bola plná (…) jeho výkaly zostávali v cele a za celý čas ich nikto nevyniesol. Okno bolo zatvorené na reťaz a nedalo sa otvoriť, v miestnosti bol neznesiteľný zápach … (1)

Týmto bratom bol Ľudovít Karol Francúzky (* Versalilles 27. marca 1785, + Paríž 8. júna 1795). Po smrti svojho otca bol francúzskymi monarchistami a európskymi dvormi pokladaný za francúzskeho a navarského kráľa Ľudovíta XVII. Bol uväznený zamurovaný v Templi za neľudských podmienok pod kontrolou katov, ktorí ho držali v plesnivej cele plnej myší a hmyzu viac ako dva roky s trochou svetla vo dne a v úplnej tme v noci. Podvyživený a chorý zomrel vo veku desiatich rokov.

Kráľovská rodina bola zatknutá v noci 6. októbra 1789, keď zdivočená horda z celého okolia v počte 20 tisíc osôb vyzbrojená puškami, šabľami, sekerami a palicami pritiahla z Paríža do Versailles a vtrhla do zámku. Pokiaľ sa odohrávali strašné scény a masakry, useknuté hlavy nosili na kopijách ako trofeje,
Ľudovít XVI. a jeho rodina boli uväznení v Tuilleries. Kým všetka šľachta a kniežatá sa pokúšala o útek z hlavného mesta Francúzska, sestra kráľa Alžbeta Filipína Mária Helena Bourbonská zvaná tiež Madame Alžbeta zostala na svojom mieste v blízkosti svojho brata a malého následníka a vnučky Šarlott, a plnila tu funkciu Tešiteľky. Po nevýslovných pokoreniach a neslýchanom trýznení bola 16. októbra 1793 popravená.

Jej posledný list známy ako Testament (2) bol adresovaný jej príbuznej Alžbete: » Píšem vám, moja sestra, naposledy. Som odsúdená nie k hanebnej smrti, k akej sa odsudzujú len kriminálne živly, ale aby som dospela za vaším bratom «. Potom ju prosila, aby sa stala druhou matkou opustených sirôt a zakončila list týmito slovami: » Zbohom, moja dobrá a nežná sestra. Dúfajme, že tento list vám bude doručený. Myslite vždy na mňa. Bozkávam vás z celého srdca spolu s úbohými drahými deťmi! « List doručený nebol. V presvedčení, že bezbožníctvo a nemorálnosť v krajine sú Božie tresty, Alžbeta vzývala Najsvätejšie Srdce Ježišovo ako jediný liek na utrpenie ľudu a spásu národa. Napísala niekoľko aktov zasvätenia Francúzska Božskému Srdcu a veľmi uctievala tiež Najsvätejšie Srdce Panny Márie.

Prenasledovatelia poriadku a cirkvi nemohli zniesť titul Rex Christianisssimus Ľudovíta XVI. ani to, že bol pomazaný svätým olejom z remešskej katedrály. Musel 21. januára 1793 vystúpiť na popravisko. Sprievod, ktorý ho sprevádzal z veže Templu, pozostával z dvoch radov hliadok ozbrojených puškami a píkami za kriku opitých sansculotov. Jeho spovedník, írsky kňaz Edgeworth de Firmont mu zašepkal do ucha: » Sire, v tejto zvrchovanej urážke nevidím nič iné ako posledný rys podobnosti medzi Vami a Naším Pánom Ježišom Kristom, ktorý bude vašou odmenou«. Kráľ došiel ku katovi Sansonovi, vystrel k nemu svoje ruky a povedal: » Robte, čo chcete!« Potom pristúpil ku gilotíne: »Odpúšťam pôvodcom svojej smrti a žiadam Boha, aby krv dnes preliata nikdy nestiekla na Francúzsko. Pokiaľ ide o vás, nešťastný ľud … « Generál Santerre, veliteľ hordy zhromaždenej na námestí, v obave, aby nedošlo k pozitívnej reakcii ľudu na vladára, zdvihol šabľu a nariadil vírenie bubnov, aby prehlušil kráľov hlas. Sekera gilotíny padla na Ľudovítovu šiju. Sanson ju vzal za skrvavené vlasy a ukázal mlčiacemu davu.

Pápež Pius VI. hlboko zranený týmto barbarstvom, ktoré povalilo najdrahocennejšiu formu vlády, onú monarchiu – bude hovoriť o »mučeníctve nejkresťanskejšieho kráľa Ľudovíta XVI.,« postihnutého z nenávisti ku katolíckemu náboženstvu, vo svojom príhovore Quare lacrymae 17. júna 1793; pápež prirovnáva mučeníctvo Ľudovíta XVI. k mučeníctvu Márie Stuartovej: » Vieme od sv. Augustína, že nie mučenie, čo tvorí mučeníkov, ale príčina «(…) Preto k priznaniu pravého mučeníctva je dostačujúce, že prenasledovateľ na to, aby spôsobil smrť, je vedený nenávisťou k Viere, aj keď príležitosť na smrť vychádza z iných dôvodov, otázka okolností nepatrí k viere (…) Kto by mohol spochybniť, že tento kráľ bol poslaný na smrť z nenávisti k viere a na zhanobenie dogiem katolicizmu «. (3)

Alžbeta privedená na popravisko 10. mája 1794 vo veku 30 rokov prežitých v cnosti, zasvätila svoje srdce Bohu vo svojich 15 rokoch. Nezakryla si oči tvárou v tvár gilotíne, ale s úsmevom na tvári sa modlila až do konca. Silným hlasom povzbudzovala jednu obeť po druhej, ktoré prichádzali na popravu, a vyzývala ich, aby mali vieru v Boha. Ak to boli ženy, objímala ich a s úsmevom zdravila. Potom prišiel rad na ňu. Keď jej svetlá hlava padla a krv sa zliali s krvou, námestie onemelo.

V novembri 2017 sa začal proces jej blahorečenia.
Krv mučeníkov je semenom budúceho kresťanstva vo Francúzsku. Príde to!
Libor Halik sa to páči.
Ludovika
www.fatym.com/view.php
Co přinesla Francouzská revoluce?
Časopis Světlo přinesl zajímavý článek Grzegorze Kucharczyka, který poukazuje na některé aspekty spojené s Francouzkou revolucí. Současný relativismus je totiž pokračováním "kulturních bojů", které se zde odehrávají ustavičně počínaje rokem 1789. Část tohoto článku si můžete přečíst i zde.

Odmítnutí Boha vždy doprovázela propaganda o "…Viac
www.fatym.com/view.php
Co přinesla Francouzská revoluce?
Časopis Světlo přinesl zajímavý článek Grzegorze Kucharczyka, který poukazuje na některé aspekty spojené s Francouzkou revolucí. Současný relativismus je totiž pokračováním "kulturních bojů", které se zde odehrávají ustavičně počínaje rokem 1789. Část tohoto článku si můžete přečíst i zde.

Odmítnutí Boha vždy doprovázela propaganda o "pokroku", "šíření správné výchovy" a "svobody". Ale co je to za svobodu, která je podmíněna mocí a diktaturou? Jakou výchovou je ta, která učí nenávisti a vraždění? Kde je pokrok, když se ničí a boří to, co budovalo několik generací?

Prvotním vzorem tohoto mocenského vylučování křesťanského náboženství ze společnosti s odvoláním na lid, ale proti lidu, byla Francouzská revoluce. Protikřesťanská tvář této revoluce se opírala o ateismus předrevoluční osvícenské epochy. Jak říkal Voltaire, bylo třeba „zničit tu hanebnici“, přičemž „hanebnicí“ se rozumělo křesťanství. Voltaire napsal také Traktát o toleranci, ze které bylo ovšem křesťanství vyňato. Jeho heslo rozvinul jeden z členů klubu jakobínů v roce 1795 takto: „Ano, občané, náboženství je neslučitelné s ústavou svobody, cítíte to jistě stejně jako já. Svobodný člověk nikdy neskloní hlavu před křesťanskými bohy, jeho dogmata, rituály, tajemství a morálka by nikdy nevyhovovaly republikánům. Dejte nám pohanské bohy. Rádi budeme uctívat Jupitera, Herkula nebo Pallas Athénu, ale nechceme vybásněného stvořitele světa, toho neomezeného boha, který prý všechno naplňuje.“ Autorem těchto slov je pověstný markýz de Sade, známý svými sexuálními deviacemi, kterého vlastní rodina poslala na nějakou dobu do Bastily.
Když de Sade pronášel tato slova, trvala již pět let revoluční politika ve Francii, která byla vždy označována za „prvorozenou dceru Církve“. Útok směřoval v prvé řadě proti církvi. Již v roce 1789 byl zabaven všechen církevní majetek, podobně jak tomu bylo v 16. století v Anglii, a vznikla nová republikánská aristokracie, která se obohatila o zkonfiskovaný církevní majetek. V únoru 1790 schválilo revoluční národní shromáždění zrušení všech dosavadních zákonů a právě na svátek Nanebevzetí Panny Marie r. 1791 byl schválen zákon zakazující kněžím nosit kleriku. V září 1793, v době vrcholícího jakobínského teroru, byl přijat „zákon podezřelých“, který umožňoval popravit osoby podezřelé ze sympatií k bývalé aristokracii. Tento zákon bylo možno uplatnit také proti osobám, které se účastnily mše v soukromém bytě kněží, kteří nesložili přísahu věrnosti „konstituci civilního kléru“.
Tato konstituce byla pokusem vytvořit ve Francii schizmatickou vlasteneckou církev odloučenou od Říma. Katoličtí duchovní se stávali státními úředníky, které si vybírají všichni občané daného departmentu bez ohledu na to, zda jsou věřící nebo nevěřící. To platilo i o biskupech. Diecéze byly ztotožněny se správními okrsky. Tuto revoluční zvůli odsoudil 10. března 1791 papež Pius VI. Konstituce byla také záminkou pro pronásledování duchovních, kteří přísahu odmítli a zachovali věrnost římskému papeži. Nepřísežní kněží byli 27. dubna 1792 deportováni do kolonií. Republika 18. března 1793 schválila pro nepřísežné kněze trest smrti, který postihl také ty, kteří takové kněze ukrývali a účastnili se jejich bohoslužeb. „Lyonský kat“, jakobínský komisař Chalier, prohlásil v roce 1793: „Kněží jsou jedinou příčinou neštěstí ve Francii. Revoluce, která je triumfem osvícenství, se může jen s odporem dívat na příliš dlouhou agonii těch hanebníků.“

Mučedníci revoluční doby
Odhaduje se, že během této revoluce položilo za svou víru život kolem 3 000 kněží. Jedním z těchto mučedníků byl kněz Julien d’Herville, nepřísežný jezuita. V aktech revolučního tribunálu v Orleans stojí: „Byly u něho nalezeny prostředky k praktikování fanatismu a pověr: škapulíř a medailky, schránka se začarovaným chlebem, pás, na kterém byl kříž a srdce ze stříbra, a křišťálový relikviář.“
Danton přemlouval své přívržence z konventu, aby všechny ty „odporné kněze“ naložili na bárky a vyhodili někde na italských plážích, ve „vlasti jejich fanatismu“. Déle než půl roku čekalo na takový odsun u přístavu v Bordeaux více než 800 kněží. Byli namačkáni v nelidských podmínkách a čekali na transport. Z 829 kněží 547 za těchto okolností zemřelo. Ostatní vytrvali i za těchto podmínek, společně se modlili a zpívali a čekali, kdy vyplují na oceán. Jan Pavel II. z nich 64 prohlásil za blahoslavené: „Při všem trápení zachovali ducha odpuštění. Jednotu víry a jednotu vlasti pokládali za důležitější než cokoliv jiného.“
Martyrologium francouzské církve tím ovšem nekončí. V únoru 1984 prohlásil Jan Pavel II. za blahoslavené 99 mučedníků z Angers, oběti krvavé pacifikace ve Vendée. Již roku 1906 blahořečil Pius X. šestnáct karmelitek z Compiègne, popravených za republikánské vlády (1793–1794). Na popraviště byly dovezeny na dobytčích vozech. Všechny zpívaly žalmy a Zdrávas, Královno. Když uviděly gilotinu, zpívaly: „Přijď, Duchu Svatý“ a hlasitě obnovily křestní slib i řeholní sliby.
Zvláštní skupinu mezi francouzskými mučedníky představují laici, kteří prokázali službu pronásledovaným duchovním a byli za to odsouzeni na gilotinu. Část z nich se dočkala oficiálního uznání jako mučedníci (např. mučedníci z Angers), většina zůstala bezejmenná. Některé však známe jménem: 1. července 1974 byla v Morlaix popravena 80letá vdova Anna Leblanc a její 60letá dcera Anastázie. Jejich „zločinem“ bylo ukrývání stíhaného kněze Augustina Clecha z diecéze Tregnier. Podobný osud stihl Marii Gimetovou a její služku Marii Birquierovou z Bordeaux, která ukrývala ve svém bytě tři kněze. V odůvodnění rozsudku čteme: „Sdílely kontrarevoluční učení nepřísežných kněží, chlubily se, že je ukrývaly, a několikrát opakovaly, že více sluší poslouchat zákon Boží než zákon lidský. Nebyly nalezeny žádné polehčující okolnosti.“

Zničit papežský Řím
Za zmínku stojí nepřátelské postupy revoluční vlády proti Apoštolskému stolci a papežům. Již v roce 1790 byl anektován Avignon, který náležel papeži. „Civilní ústava“ vypověděla válku kléru. Od slov k činům přešla v roce 1796 za bleskové ofenzívy generála Bonaparte v Itálii. Dva roky později 1. února 1798 francouzská vojska pod vedením generála Berthiéra okupovala papežský Řím. Krátce nato vyhlásil „spontánně římský lid“ vznik Římské republiky a zrušil církevní stát, který existoval více než tisíc let. Vyhlášení se konalo 15. února 1798 ve výroční den volby papeže Pia VI.
Osmdesátiletého nemocného papeže Pia VI. odvlekli francouzští vojáci surovým způsobem do tvrze Valence, kde 29. srpna 1799 zemřel. Jeho posledními slovy byla modlitba: „V tebe, Pane, jsem doufal, nebudu zahanben navěky.“ Vyslanec pařížského Direktoria poslal tuto zprávu: „Já níže podepsaný potvrzuji smrt jakéhosi Braschi Giovanni Angela, který vykonával zaměstnání papeže a nosil umělecké jméno Pius VI.“
Ještě před smrtí Pia VI. vyslovil své naděje na zničení papežství generál Bonaparte, pozdější císař Napoleon. Napsal svému bratru Josefovi, který byl francouzským vyslancem v církevním státě: „Jestliže papež zemře, je třeba podniknout všechno, aby další už nebyl zvolen a aby aby v církevním státě nastoupila revoluce.“ Ale další nástupce svatého Petra Pius VII. byl zvolen v konkláve svolaném do Benátek. S ním pak Bonaparte jako první konzul uzavřel 1801 konkordát, který ukončil nejhorší období pronásledování církve ve Francii a umožnil opětovnou výstavbu církevních struktur. Napoleon potřeboval papeže, aby mohl uskutečnit svou korunovaci na císaře v Paříži. Celou dobu však jednal s římským biskupem jako s podřízeným funkcionářem. Nesnesl žádný odpor a vyžadoval naprostou poslušnost. Když se papež Pius VII. odvážil odsoudit brutální válku, kterou císařství vedlo proti Španělsku, byl papež uvězněn ve Francii, kde byl držen až do pádu Napoleona r. 1814.

Nová Francie, nová kultura, nová doba
Zednáři vedená revoluce měla za cíl nejen zničit křesťanskou tvář „nejstarší dcery Církve“, ale měla vzniknout „nová Francie“ a „nový Francouz“. Ty, kteří se nevešli do „republikánských rozměrů“, ty zformovala gilotina. Nešlo jen o lidi. Na jedné debatě v konventu se vážně projednával projekt jakobínského poslance, který požadoval zbourání všech kostelních věží jménem „republikánské rovnosti“. K realizaci projektu nedošlo, ale to neznamená, že francouzská revoluce nebyla jednou stránkou protikatolického obrazoborectví. Byly ničeny celé katedrály (mezi nimi i nádherná katedrály v Cluny) nebo byly vážně poškozeny (zvláště královské portály). Z perel gotiky kaple Sainte Chapelle v Paříži, kterou zbudoval Ludvík IX. jako relikviář trnové koruny, se stal sklad obilí. Katedrálu v Chartres zachránil od zboření jeden občan, který ji koupil od vlády za cenu rumoviště. (Dnes je katedrála v seznamu světového dědictví UNESCO.) V Bourges dal revoluční komitét zbourat dva chrámy, protože „v situaci, kdy triumfuje filozofie, je třeba vynaložit úsilí na zničení svatyní, které svědčí o hlouposti našich otců a uchovávají naději pro předsudky a šarlatánství“.
„Nový člověk“ měl žít v „nové době“. V tomto kontextu můžeme vidět zavedení nového republikánského kalendáře. Počátkem nové éry je den proklamace republiky 22. září 1792. Zrušena byla neděle a všechny křesťanské svátky a místo sedmidenního zaveden desetidenní týden. Jeden z projektantů kalendáře Fabre d’Eglantine prohlásil: „Dlouhý zvyk na gregoriánský kalendář vyplnil paměť lidu velkým množstvím představ, které byly dlouhou dobu uctívány a které jsou ještě dnes zdrojem náboženských bludů. Je nutno nahradit tuto vizi ignorance skutečností rozumu a kněžskou důstojnost nahradit pravdou přírody.“
„Nového člověka“ k „republikánským ctnostem“ měla vychovat „nová škola“, zbavená jakéhokoliv vlivu církve. Republikánský výchovný model se opíral o protikřestanské zásady. Jak řekl de Sade, první rány zasadili náboženství Francouzi, zbytek vykoná veřejná osvěta“.
Co může znamenat výchova, které byla Francie vystavena po dobu jednoho celého pokolení (téměř 30 let, 171798–1815) nejlépe vyjadřují slova Fjodora Dostojevského: Jestliže jednoho dne se člověk pokusí, ať to bude kdekoliv, budovat svůj život na ateismu, vytvoříme něco tak zvráceného, tak slepého a nelidského, že celá budova se zhroutí pod tíží lidských kleteb.
Toto pokolení vychované revolucí znamenalo přerušení spojení nejen s dávnou Francií králů, ale především s Francií křesťanskou, s „prvorozenou dcerou Církve“. Revoluce není nejhorší v tom, co boří, ale v tom, co tvoří.
Libor Halik a ďalšiemu užívateľovi sa to páči.
Libor Halik sa to páči.
Segal sa to páči.
Francúzsko bude mať opať kresťanského kráľa svatého života po 3. svetovej vojne v čase kedy bude Paríž srovnaná so zemou v krvavej občianskej vojne ako predpovedal P. Nectou SJ.
Otvor sa pre lásku- Video: o. Kuffa – Zborov alianciazanedelu.sk/archiv/3173
Anton Čulen sa to páči.