Odkdy se v Katolické církvi svatořečí TAKÉ nekající hříšníci
(L: od závěru 20. století - dle předpovědí nezetlelých světců ze 17.století - nenápadně vrcholila moc zednářů v církvi. Nyní je moc jejich nemorálnosti už viditelná, proto ztratila svou předchozí sílu) Jestliže se výrok papeže netýká ani náboženské pravdy obsažené v Božím zjevení (tj. staré neměnné informace předané Kristem v 1. století 12 apoštolům a ap. Pavlovi), ani nějaké věci, která je „se zjeveným pokladem [víry] tak úzce spojena, že by bylo ohroženo samo Zjevení, pokud by v ní nemohlo být učiněno absolutně jisté rozhodnutí“, pak nemůže jít o výrok neomylný. Kanonizace (svatořečení) jako takové pod charisma papežské neomylnosti nespadají. Tvrdíme, že faktory, které z něčí svatosti činí dogmatickou skutečnost, nejsou u kanonizací splněny vždy, a proto kanonizace samy o sobě nejsou neomylnými výroky. Kanonizace patrně bude skutečně mylná, jestliže bilance pravděpodobnosti vzhledem k úplným důkazům o kanonizačním procesu a životě svatořečené osoby velmi silně nasvědčuje tomu, že proces svatořečení byl vážně defektní, i tomu, že se u svatořečeného neprojevovaly hrdinské ctnosti, ale naopak se dopustil vážných hříchů, které nebyly odčiněny nějakým heroickým pokáním.
Nemusíme zastávat názor, že kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. (L: a včera Pavla VI.) byly neomylné, protože podmínky neomylnosti nebyly splněny. Jejich svatořečení nejsou spojena s žádnou naukou víry, nebyla výsledkem úcty, která je pro život Církve zásadní, a nebyla výsledkem pečlivého a přísného zkoumání. Z charismatu neomylnosti však nemusíme vylučovat všechny kanonizace. Můžeme stále argumentovat tím, že kanonizace, které následovaly po přísném procesu v minulých staletích, se tomuto charismatu těšily. Ačkoli je tedy závěr našeho zkoumání užší, než jsme očekávali, poučení z něho je širší. Toto poučení nám říká, že návrat k dřívějšímu přístupu ke kanonizacím by znamenal obnovu vedení Duchem svatým v oblasti, která je pro Církev velmi důležitá. Více na: www.duseahvezdy.cz/…/je-treba-vsechn… Dr. John R. T. Lamont Překlad Lucie Cekotová L: Pán Ježíš neříkal 12 apoštolům a apoštolu Pavlovi v 1. století ŽÁDNOU informaci o tom, zda v budoucnu bude nějaký papež jménem Jan XXIII., Jan Pavel II. či Pavel VI. svatým - věrným Bohu v okamžiku svého umírání. Taková informace nebyla zapsána do Písma svatého, ani nebyla předávána ústně z první křesťanské generace až na dnešní generaci. Proto se na blahořečení a svatořečení dar PAPEŽSKÉ NEOMYSLNOSTI nevztahuje.
Co následovalo v 15 letech pontifikátu: Od své cesty do Svaté země v roce 1964 začal Pavel VI. nositEFOD, symbol popírající božství Ježíše Krista. V roce 1964 za přítomnosti 2000 biskupů odložil na oltář definitivně tiáru, zřekl se tak trojí papežské moci a dal najevo, že nechce dále církev řídit. zavedl nové křesťanství sňaté z kříže; nahradil „kult Boha“ „kultem Člověka, …Více
Co následovalo v 15 letech pontifikátu: Od své cesty do Svaté země v roce 1964 začal Pavel VI. nositEFOD, symbol popírající božství Ježíše Krista. V roce 1964 za přítomnosti 2000 biskupů odložil na oltář definitivně tiáru, zřekl se tak trojí papežské moci a dal najevo, že nechce dále církev řídit. zavedl nové křesťanství sňaté z kříže; nahradil „kult Boha“ „kultem Člověka, nadpřirozené prvenstvím přirozeného a časného; nahradil prvenství „Božího zákona“ „prvenstvím svědomí“; nahradil prvenství „Království Božího“ a „věčného života“ prvenstvím „světa“, „míru“ a „ráje na zemi“; učinil z Krista „osvoboditele“ nikoliv od hříchu, ale od utrpení a zotročení; vynalezl evangelium smíšené s „Chartou lidských práv“ a dal je do služeb „sociální spravedlnosti“; redukoval evangelizaci z nadpřirozeného hlásání na „dialog“, který nesměřuje k obrácení; vynalezl křesťanství, které zbožňuje člověka a vyhlašuje „náboženskou svobodu“ za absolutní právo člověka.
Na falešné lásce k člověku založil své Náboženství Člověka: „Musíme zajistit pro cestu církve nový způsob myšlení, chtění a chování“; „Náboženství se musí renovovat“; „Už nejde o to přitahovat duše a budit jejich zájem o „vyšší věci“; „Nepracujeme pro církev, ale pro Lidstvo“; „Náš Humanismus se stane křesťanstvím a naše křesťanství se stane teocentrickým tak, abychom mohli říct: k tomu, abychom poznali Boha, musíme poznat člověka!“; „Člověk se nám zjevuje jako gigant. Jeví se nám božsky. Zjevuje se nám jako božský nikoliv však v sobě, ale v principu svého určení. Sláva člověku, sláva jeho důstojnosti, jeho duchu, jeho životu“! Sláva člověku, sláva jeho myšlení! Sláva vědě!... Sláva člověku, Králi země, nyní také Knížeti nebes“ (po letu člověka na Měsíc!) 7. prosince 1965 pronesl před koncilním shromážděním projev, kterým vyhlásil KULT ČLOVĚKA: „Abychom poznali Boha, musíme poznat člověka“ Všechno naukové bohatství koncilu směřuje jen k jediné věc: sloužit člověku“. „Náboženství Boha, který se stal člověkem, se setkalo s náboženstvím člověka, který se stal Bohem. Nemáme již žádný jiný kult, MÁME KULT ČLOVĚKA!“
