Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)

„Lupičská synoda"

V Efezu byl odsouzen Nestorius, ne celá antiošská škola a také ne antiošský patriarcha Jan se svými stoupenci, pokud nelpěli na osobě Nestoriově. „Nestonáni" se udrželi ve školách v Edesse a Nisibis a r. 498 založili v Seleukii-Ktesifonu vlastní patriarchát, který v následujících staletích působil misij­ně až v Číně a Indii.

Umírněným Antiošským podal Cyril ruku k usmíření, když roku 433 přijal jimi sestavené zprostředkující vyznání víry, které obsahovalo výraz Theotokos. Ale zárodek omylu, který byl obsažen i v alexandrijském obraze Krista, vyvolal brzy nový kristologický blud, jehož odvrácení učinilo nutným nový koncil.

Eutyches, archimandrita (opat) jednoho kláštera v Cařihradě a horlivý protinestorián, zastával názor, že po sjednocení božské a lidské přirozenosti v Kristu byla prý tato onou nasáta, takže se potom smí prý mluvit již jen o jedné přirozenosti, právě božské. Monofyzitismus, jak se proto tato mylná nauka nazývá, zkrátilo tedy lidské bytí Páně, které je podmínkou vykoupení. Eutyches byl odsouzen na synodu v Cařihradě za patriarchy Flaviána 448, nalezl ale pochopitelně oporu u alexandrijského patriarchy Dioskura, nástup­ce Cyrilova, jemuž byl podobný horlivostí pro alexandrijskou kristologii, lišil se však bezmeznou ctižádostí a brutální bezohledností. Na Dioskurův popud svolal císař Theodosius II. říšský koncil, opět do Efezu, kde byl Eutyches pod silným tlakem císařského vojska a přivedených mnichů rehabi­litován. Papež Lev I., jehož legátům bylo odepřeno předsedání a jehož objas­ňující dopis patriarchovi Flaviánovi nesměl být přečten, razil pro tento synod označení latrocinium - loupežnictví, „lupičský synod". Ze všech stran se zvedl odpor proti jeho usnesením. Již 13. října 449 prosil Lev I. současně jménem západních biskupů císaře ke svolání nového koncilu do Itálie. Svoji prosbu opakoval dvakrát, ale bez výsledku. Teprve nástupce Theodosia II., Marcián prosbě vyhověl a svolal 17. května 451 nový koncil, avšak ne do Itálie, nýbrž do Niceje. Přeložil jej ale ještě před zahájením do Chalcedonu u Bosporu, který se doporučoval blízkostí k hlavnímu městu. Čtvrtý ekumenický koncil, chalcedonský, ačkoliv byl svolán císařem, byl dílem Lva I., kterému daly dějiny jméno Veliký. Na základě bohatě plynoucích pramenů (úředních protokolů, seznamu přítomných biskupů, dopisů) jsme o průběhu tohoto kon­cilu lépe informováni než všech ostatních koncilů starověku.

Víra Chalcedonu (451)

Chalcedonský koncil předčil počtem účastníků - obyčejně se udává kolem 600 biskupů, ale bylo jich značně méně - všechny dřívější a mnohé následu­jící koncily až k vatikánskému. Západ byl co do počtu jen slabě zastoupen, pěti papežskými legáty (třemi biskupy a dvěma kněžími), kteří v souhlasu se Lvovým požadavkem stáli v čele synodu (úřední řízení vedlo šest císařských koncilních komisařů) a dvěma Afričany, kteří uprchli před Vandaly. Již v prvním sezení, které se konalo 8. října 451 v chrámu sv. Eufemie, musel zaujmout místo na lavici obviněných organizátor lupičského synodu Dioskur. Jeho násilné metody byly odhaleny, ve třetím sezení 13. října byl sesazen. S jeho přívrženci bylo zacházeno laskavě. Na druhém sezení, ležícím mezi oběma, byly předčítány nicejské vyznání víry a „dogmatický dopis" Lva Ve­likého o dvou přirozenostech v Kristu. „To je víra otců", volali biskupové, „to je víra apoštolů. Tak věříme všichni. Petr mluvil skrze Lva."

Bylo ovšem nutno ještě odstranit jisté pochybnosti proti pojetí nauky o dvou přirozenostech, které vyvstaly u biskupů z Palestiny a Ilyrie. Zástupci papeže se stavěli proti nové formuli víry, protože věc je prý již objasněna. Přesto byla v 5. sezení 22. října koncilu předložena formule víry navržená 23 biskupy, která obsahově úzce navazovala na naučný list papežův a v 6. zasedání v přítomnosti císařského páru byla vyhlášena a všemi biskupy podepsána: „Učíme všichni jednomyslně, že jeden a tentýž Syn, náš Pán Ježíš Kristus, zcela dle božství a zcela dle lidství...; ve (ne: ze) dvou přiro­zenostech nesmíšených a neproměněných (proti monofyzitům), neoddělen a neodlišně (proti nestoriánům), obě v jedné osobě a jedné podstatě se setká­vají."

6. sezení, ve kterém převzali čestné předsednictví Marcián a jeho energic­ká manželka Pulcheria, bylo nesporně vrcholem koncilu. Otcové jej pova­žovali za ukončený, ale císař si ještě přál vyřízení některých disciplinárních a osobních záležitostí, jako plnou rehabilitaci Theodoreta z Cyru a Ibase z Edesy, dvou hlav antiošské školy. Poslední ze 28 kánonů vydaných v 16. sezení 31. října vzbudil odpor papežských legátů, kteří v závěrečném sezení 1. listopadu proti němu podali formální protest. Kánon totiž stanovil, že sto­lec Nového Říma (Cařihradu) má požívat stejných výsad jako stolec Starého Říma a zaujímat druhé místo po něm. Ačkoliv byl Lev Veliký požádán od koncilu i od císaře o schválení, odepřel je. Odporovalo totiž nauce o papež­ském primátu, právě tímto papežem s velkou jasností uznávané a se stejně velkou rozhodností hájené.

Na 6. kánon koncilu, který zakazoval tak zvané absolutní, tj. ne pro určitý úřad obce vykonané ordinace duchovních, také na kánony 3., 4. a 29., v nichž jsou mnichové podřizování autoritě biskupů, se později odvolávali někdy ve tridentských reformních jednáních.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přel. K. Dolista. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 

Související články:

Lev Veliký: Jeden a týž prostředník mezi Bohem a lidmi, Bůh i člověk Ježíš Kristus