Evropu čekají další sebevražedné útoky, tvrdí americký generál

Byl bych velmi nervózní. Prezident Obama chce do USA přesídlit desítky tisíc Syřanů, což se mnoha lidem nelíbí. Ačkoli nás někteří politici ujišťují o opaku, nemáme žádný způsob, jak tyto lidi prověřit, neexistuje nějaká databáze. Často vůbec nevíme, o koho vlastně jde, na jaké lidi nebo organizace je dotyčný napojen. Riziko infiltrace je obrovské.

Pokud jde o Evropu, problém je v tom, že na ledabylost jedné země může doplatit jiná země, jak ukázaly útoky v Bruselu a Paříži. Velmi mě zklamalo, že belgičtí politici roky neřešili problém radikálního islámu v Molenbeeku a v dalších bruselských čtvrtích. V minulosti z těchto míst pocházeli vlakoví útočníci z Madridu, člověk, který chtěl samopalem loni střílet ve vlaku ve Francii, anebo atentátníci z Paříže. Co se musí stát, aby se Evropa probrala a začala problém řešit?

Myslím, že to belgický premiér po loňských útocích v Paříži popsal velmi jasně: „Zaujali jsme postoj laissez-faire a teď za to platíme.“ Jenže tehdy za to ještě neplatili Belgičané, nýbrž Francouzi. To je problém Evropy bez vnitřních hranic. Jestli Německo přijme 1,2 miliónu uprchlíků, pak má odpovědnost nejen vůči vlastním lidem, ale i vůči všem ostatním státům EU, protože běžence musí prověřit, zjistit, o koho jde, jaké mají vazby, jaká rizika představují.

Byl bych velmi překvapený, kdyby mezi uprchlíky teroristé nebyli. Pokud jde o teroristy s evropským pasem, tam jde o problém asimilace, který Evropa neřešila. A v tomto kontextu je to pak jednodušší, aby se mezi uprchlíky objevili teroristé. V USA máme spoustu problémů, ale daří se nám lépe asimilovat muslimy než v Evropě. Většinu plánovaných teroristických útoků u nás zhatili sami američtí muslimové, kteří se s naší zemí a s našimi principy ztotožňují a kteří radikály považují za nepřípustnou hrozbu. Myslím si, že v Evropě takový pocit není. Pokud vznikne enkláva lidí vyčleněných ze společnosti, kde nemá stát autoritu a kam policisté nechodí, výsledkem je líhniště pro odpadlíky.

To je nepřípustné. V USA byli běloši, kteří se nechtěli integrovat s černochy. To prostě není možné, vláda musí zajistit rovné zacházení pro všechny bez ohledu na jejich původ nebo náboženské vyznání. Pokud se to nedaří, vznikají čtvrti, jako je ­Molen­beek. Ty pak fungují jako magnet a výsledkem je destabilizace společnosti. V případě Evropy je problémem radikální islám, u nás to jsou drogové kartely. V USA žije 11 miliónů lidí bez dokumentů, zejména Mexičanů a obyvatel Jižní Ameriky, z nichž je celá řada propojená s kartely v Mexiku a v Kolumbii. V USA je to zdrojem obrovských problémů, ale Kongres si neví rady, co s nimi dělat. Donaldu Trumpovi, který problém identifikoval a mluví o něm, to zase přináší body.

Bez ohledu na to, jestli jde o radikální islamisty nebo o drogové kartely, problém zůstává stejný – je to vnější zlo, které danou komunitu infikuje. A jediným způsobem, jak mu čelit, je zaměřit se na tuto komunitu a lidi asimilovat do většinové společnosti. A pokud to Evropa dělat nechce, tak je nesmí na kontinent pouštět, pokud to nechtějí dělat oni, tak se jich musí zbavit.

Ano, a nejen Evropa. Do jisté míry se to děje i v USA. Nebezpečí terorismu bylo naplněno. Když došlo k 11. září, tak Al-Káida ještě nemohla dohlédnout, co všechno se jí podařilo. Takže se útoky na New York a Washington pokusili teroristé zopakovat, což pro nás paradoxně byla dobrá zpráva. Šlo totiž o operace, které byly

náročné z hlediska logistiky a koordinace, a pro bezpečnostní složky tedy bylo jednodušší je odhalit.

Obávali jsme se ale toho, že si teroristé uvědomí, že mnohem složitější je bránit se před útoky pěti šesti lidí. A k tomu došlo, první vlaštovkou byl útok na hotel v indické Bombaji v roce 2008. Výsledkem je velmi levná operace, řada mrtvých a obří zájem médií. Útoky v Paříži také nebyly nákladné, ale strategický a mediální dopad byl obrovský.

Válka v Iráku byla obrovská chyba. Tehdy se ale zvažovalo, jak pomoci těm, kteří žili v tzv. půlměsíci islámských států od severní Afriky po Blízký východ. Tedy v zemích bez demokracie, kterým vládli diktátoři, kde bylo hodně represe a velká míra frustrace mezi lidmi, a to vytvářelo živnou půdu pro radikalismus. Strategický argument, proč jsme tehdy šli do Iráku, zněl, že v případě, že se nám v zemi podaří vytvořit fungující demokracii, tak to bude mít dopad na celý region. Chyba byla, že jsme si neuvědomili, že úspěch nemusí automaticky znamenat víc demokracie.

Svrhli jsme režim? Ano. Vytvořili jsme fungující demokracii? Ne. Vycvičili jsme efektivní armádu? Ne. Utratili jsme spoustu peněz a zemřelo hodně lidí a selhali jsme. Měl Irák dopad na celou oblast? Ano, výsledkem bylo arabské jaro. Pochopili jsme, k čemu povede a jak se se vzniklou situací poprat? Nikoli.

Kdybychom chtěli změnit vládu v Sýrii, tak bychom to dovedli. Administrativa prezidenta Obamy je ale v tomto směru velmi opatrná. Nakonec jsme se ocitli v situaci, kdy nás Evropané tlačí, abychom podnikali letecké údery. Takže s vámi nesouhlasím, že bychom to, o co jsme se pokoušeli v Iráku, dělali znovu a znovu. Vývoz demokracie už není politikou USA.

Spojené státy jsou už opatrnější, pokud jde o použití síly. Předpokládám, že se změní definice toho, co je pro USA životně důležitý bezpečnostní zájem. Existuje snaha si jasně stanovit, kvůli čemu jsme skutečně připraveni zabíjet a utrácet peníze.

Například Trump se ptá, jestli NATO má smysl. Ta otázka je opodstatněná, protože evropské státy nepřispívají dostatečně. Taková Belgie na národní obranu – ne na NATO – vydává míň než jedno procento HDP. To je černý pasažér, který kvůli svému sociálnímu státu nechává obranu na USA. Belgie ale v tomto směru není ojedinělá.

Otázka spíš zní, jestli je Evropa ochotná obětovat Evropu, obětovat NATO. Přijde doba, kdy americká veřejnost řekne: „Dost, nebudeme posílat své syny umírat, když si Evropa není ochotná pomoci sama.“ O tom Trump mluví, a to je důvod, proč je tak složité ospravedlňovat status quo.

Chci věřit tomu, že kdyby Evropa čelila existenční hrozbě, tak by USA stály po jejím boku. Ale na druhou stranu si Evropané musí uvědomit, že se Američané dostali do fáze, že nepřipustí, aby se nechali vtáhnout do další války s Rusy kvůli nekompetentnosti.

Důvod, proč země jako třeba Gruzie, Ukrajina, Moldávie mluví o NATO a proč to zvažoval Ázerbájdžán, byl článek pět. Chtěly, aby je USA ochránily, pokud proti nim vytáhne Putin.

To není pravda, je to naopak ta nejhloupější věc, co jsme udělali. Proč by 350miliónový národ vytvořil alianci, která nás zavazuje účastnit se případné jaderné války kvůli čtyřmiliónové zemi, kde panují ­pochybnosti, zda nediskriminuje jednu ze svých menšin? V NATO jsou státy, které utlačují menšiny. A některé z nich jsou ruské. Rusové nejsou zcela mimo mísu, když říkají, že s Rusy se ne vždy zacházelo férově. Proč jsme tedy součástí aliance, která takové utlačování umožňuje?

USA mají stále ambice být světovou velmocí, ale musí to dělat odpovědně. A nejsem si jist, že se nám to dařilo. Po rozpadu SSSR nasazení amerických vojáků v zahraničí razantně vzrostlo, protože nám Rusové nebránili. Mohli jsme nasazovat vojáky skoro všude. A když má někdo nyní problém, tak řekne: „Musí přijít Američané a spravit to.“ Nemyslím si, že bychom to měli dělat. Nemůžeme vynakládat peníze a posílat vojáky všude tam, kde vznikne problém, který jsme navíc nezapříčinili.