Má dopadnout na 27 neziskovek, 25 z nich jsou lidskoprávními organizacemi a řadí se k levici (a samozřejmě vesměs mluví o Palestincích a jejich právech), a to včetně těch nejznámějších neziskovek, jakými jsou Breaking the Silence, B’Tselem atd.
Ač se zákon hlásí ke svému americkému předobrazu (zákon FARA – Foreign Agents Registration Act), přirovnání velice kulhá. Bez zabíhání do podrobností: izraelský zákon počítá s opatřeními jen pro neziskovky, jejichž finance pocházejí od zahraničních vlád, ale nikoli od zahraničních privátních donorů; a světe div se, osadníci na Západním břehu mají ze zahraničí peníze právě z privátních zdrojů.
Přitom zmiňovaná americká FARA žádné takové rozlišení (vládní vs. privátní) v sobě nemá. Praví se v ní, že registraci podléhají ty osoby a organizace, které jsou kontrolovány a řízeny zahraniční entitou; tj není v ní dokonce ani přímá vazba mezi financováním ze zahraničí a „zahraničním agentstvím“.
Jinými slovy, izraelský zákon si explicitně „posvítí“ na jeden typ ze zahraničí financovaných neziskovek (jež vládní politiku často kritizují) a implicitně jim přiřkne nálepku „Pozor: zahraniční agenti!“, zatímco druhý typ nechá bez povšimnutí. Že by dvojí metr, se kterým tak často pracují někteří izraelští vládní politici?
Je zajímavé (a také symptomatické), že zákon, který shodně a velice ostře kritizovala Evropská unie i Spojené státy, a který se odspoda nahoru a zase zpátky propíral v samotných izraelských médiích, nevzbudil v Česku ani po pár týdnech takřka žádnou pozornost.
Krátký komentář mu z větších médií věnoval snad jen Jan Fingerland v Českém rozhlase; a ten ho víceméně vzal na milost, když v závěru svého příspěvku naopak upozorňoval na „podivuhodnou fixaci poloviny světa na izraelský veřejný život“ (což tedy asi nemluvil o českém veřejném prostoru, když ten – jak vidno – mlčí...).
Budiž, proč ne. Je ovšem úsměvné, že když putinovské Rusko přijalo před pár lety zákon, v němž se v Rusku působícím neziskovkám placeným z ciziny nakazovalo, aby se zaregistrovaly jako „zahraniční agenti“, tak se o tom v Česku mluvilo a psalo takřka všude (a samozřejmě se upozorňovalo na lidská práva atd.), když se však vydá podobnou cestou (a s podobnou argumentací – každý si ostatně může přečíst obhajobu zákona z úst ministryně spravedlnosti Ayelet Shaked...) Izrael, nemluví a nepíše o tom skoro nikdo.
Že bychom byli, my Češi, Fingerlandovými slovy podivuhodně fixováni na putinovské Rusko?
O čem to ticho vlastně svědčí? O tom, že když dva jdou stejnou cestou, tak ve skutečnosti nejdou stejnou cestou, nebo o tom, že když se dva vydají stejnou cestou, tak jejich počínání budeme hodnotit podle toho, kterému z nich zrovna víc fandíme?
