Dvě stě Valachů padlo. Před 350 lety se Turek jal plenit Moravu

Dvě stovky Valachů položily život při obraně moravské hranice proti vpádu tureckých vojsk 6. října 1663.

V průsmyku u Starého Hrozenkova podlehli obrovské přesile protivníka. Do zad jim vpadly i oddíly zrádců.

I když smrt dvou set valašských obránců je jen částí mozaiky v obrovském zápase křesťanského světa s rozpínající se tureckou říší, zůstává jejich téměř zapomenutý příběh dodnes příkladem statečnosti a věrnosti rodné zemi.

Situace na moravsko-uherské hranici nebyla v té době nijak příznivá. Situaci komplikovala v neposlední řadě také jednání majitelů pohraničních panství Brumov a Vsetín.

V dubnu 1663 vyhlásil turecký sultán Mehmed IV. válku Habsburkům. Turecká vojska o síle 160 tisíc bojovníků oblehla a později dobyla pevnost Nové Zámky, poté Nitru, Levice a přibližovala se moravské hranici.

Potenciál obrany v horách

Císařská válečná rada ve Vídni jmenovala velitelem valašské obrany Jiřího Valeriána Podstatského. Úkolem jeho oddílů měla být původně obrana brodů na řece Váh.

Historik: Valaši byli známí svým zbojničením Po vpádu turecko-tatarské armády na Moravu v kraji nezůstala před řáděním uchráněna spousta míst. Jedním z koutů, kam se zběsilé oddíly paši Fazila Ahmeda Köprülü dostaly, byl také Vsetín. Žádná památka však po přítomnosti osmanských vojsk podle slov Tomáše Baletky, ředitele vsetínského archivu, ve městě nezbyla. Bylo běžné, aby za takovéto situace hranici bránily oddíly Valachů, nikoli regulérní císařská vojska? Ano, byla to takzvaná domobrana. Vrchnost toho v tehdejších dobách využívala, dovedla ji velmi dobře a rychle zorganizovat. I když musela tyto vojáky i stavbu opevnění sama zaplatit? Co jí zbývalo? Dostala to příkazem, a přestože měla spoustu výhrad, musela to vykonat. Existují nějaké doklady nebo památky na to, že turecká vojska se objevila dne 7. října 1663 ve Vsetíně a Valašském Meziříčí? Podle historických záznamů se ve Vsetíně Turci tehdy skutečně objevili. Bylo jich několik desítek nebo stovek. Zprávy jsou zřejmě nadsazené a nelze je žádným způsobem ověřit. Ani památky nebo nějaké nápisy po nich neexistují. Do Valašského Meziříčí se ale podle archivů nedostali. Velitel tehdejší valašské obrany Jiří Valerián Podstatský mluví o, řekněme, valašském partyzánském způsobu boje. Bylo to tehdy u Valachů obvyklé? Valaši byli známí svým zbojničením. Mezi poddanými tehdy zbraně byly. Vrchnost jim sice občas zbraně odnímala, ale když bylo potřeba, byli schopni nějakou jednotku ustavit. I v tehdejší době byli schopni organizovat se v různých bojových formacích.

Zkušenému důstojníkovi z třicetileté války se však tento plán nelíbil. Daleko větší předpoklady Valachů viděl v obranném boji v horském a zalesněném území nebo při přepadávání nepřítele ve vesnicích. Ve svém dopise císaři Leopoldovi navíc označil Valachy za "druhořadé" vojáky.

Kvůli průtahům a různým žádostem majitelů panství začalo rekrutování Valachů i stavba opevnění pozdě.

Práce byly navíc přerušeny, protože opevnění zasahovala až za uherskou hranici.

A to i přesto, že uherským pánem v průsmyku, moravským pánem ve Vsetíně a navíc trenčínským županem byla jedna a táž osoba - hrabě Illésházy.

Turecko-tatarská vojska na nic nečekala a už 3. září, vedená celou řadou místních zrádců a vyzvědačů, vpadla na Moravu a vyplenila ji až k Brnu. Jen některá města jako Břeclav, Hodonín, Strážnice, Veselí a Uherský Brod se sedláky v okolí se ubránila.

Podstatský ztratil spojení se štábem a rozhodl se bránit hranici v průsmycích jako jediných místech, kudy mohl nepřítel projít.

Po druhém nepřátelském výpadu 19. září 1663 se však objevily velké problémy: Valachům vázly dodávky jídla, přestal jim navíc chodit žold. Není divu, že se více věnovali shánění stravy než stavbě šancí, což byly hradby z nasypané půdy, do níž byly zaklíněné silné špičaté a vzájemně propojené kmeny, které doplňoval příkop.

Generál de Souches, velitel moravské zemské obrany, i Podstatský se domnívali, že nejpravděpodobnější místo útoku turecko-tatarských oddílů bude Vlárský průsmyk. Proto tam shromáždili na šest set vojáků. Menší oddíly zůstaly u Strání, Březové a Starého Hrozenkova.

Hlavním pilířem obrany se měl stát hrad Brumov vyzbrojený několika děly. Jeho majitelka hraběnka Erdödyová však nepustila do hradu jediného vojáka včetně samotného Podstatského.

Za této situace - v noci z 5. na 6. října 1663 - zuřivě vpadla turecko-tatarská vojska na Moravu potřetí.

Staří zabiti, mladí odvlečeni do otroctví

Když Podstatský nebyl po další žádosti vpuštěn do brumovského hradu, opustil své oddíly a uprchl.

Až později se dověděl, že nepřítel zaútočil na jeho vojáky nikoli ve Vlárském, ale ve Starohrozenkovském průsmyku.

Turecká pěchota se po méně střežených cestách dostala do týla obránců a usnadnila tak rozbití obranné linie.

Útok turecké jízdy a janičárů přišel nad ránem v úterý 6. října 1663. Velitel obrany, hejtman Dembovský, který nebyl vojákem, nýbrž hospodářským úředníkem, spolu s několika desítkami mužů své družiny uprchl včas do Uherského Brodu.

Překvapená valašská posádka neměla proti přesile jakoukoli šanci. Valaši se však bránili do posledního muže a padli až po urputném boji.

Líčí to list správce panství Tomáše Příborského z roku 1678, ve kterém stojí: "Šance jsou právě tu postaveny, kde v tatarské běhy byly, neb jsme ještě hlavy zbitých od Tatarů na sta lidu vykopávali."

Následky turecko-tatarských nájezdů byly pro jihovýchodní Moravu nedozírné. Kraj byl vyloupen, velké množství koní a hovězího i skopového dobytka bylo odehnáno do Uher. Lidé nad čtyřicet let byli většinou zabiti, mladé dívky a chlapci byli zajati a odvlečeni do tureckého otroctví. Odhaduje se, že při tažení bylo zajato na sto tisíc lidí.

Osmanská vojska byla poražena o rok později křesťanskou armádou v bitvě u Mogersdorfu. Definitivně však byla z Uherska vyhnána až v roce 1699.