Katolická nauka o učitelské autoritě papeže je docela jasná, ale mnoho lidí ji velmi špatně chápe. Jeden nekatolický přítel se mě nedávno zeptal, jestli papež může teoreticky zvrátit učení Církve o homosexualitě. Tázal se: „On by k tomu nemohl prostě učinit prohlášení ex cathedra, nebo ano?”  Tedy ne, to by nemohl. Tak to zkrátka nefunguje. Někteří lidé se domnívají, že katolická nauka říká, že papež je neomylný, nejen když vydává prohlášení ex cathedra, ale ve všem, co dělá a říká. Tak tomu ale jednoduše není. Katolická nauka připouští, že se papežové mohou dopouštět vážných omylů, dokonce i omylů, které se jistým způsobem týkají věroučných otázek.

Mnoho katolíků to všechno ví, ale často špatně chápou papežskou autoritu i v jiných směrech. Někteří se domnívají, že katolík je povinen přijímat učení papeže, jen když ho papež předkládá jako neomylné. To není pravda. Navzdory tomuto „minimalistickému“ postoji je mnoho toto, co katolíci musejí schvalovat, i když se to nepodává jako neomylné. Jiní se domnívají, že katolík musí víceméně souhlasit s každým názorem či rozhodnutím papeže ve věcech týkajících se teologie, filosofie, politiky apod., i když nejsou předkládány jako neomylné. To však rovněž není pravda. V rozporu s tímto „maximalistickým“ názorem existuje mnoho věcí, které katolíci mají pouze s úctou uvážit, avšak nemusejí s tím nutně souhlasit. Katolická nauka je jako vždy vyvážená, je to střed mezi extrémy – v tomto případě mezi extrémem minimalistickým a maximalistickým. Má však také své nuance, a abychom jim porozuměli, je třeba rozlišovat některé věci, které se často ignorují.

Papežská neomylnost

Nejprve si objasněme, jak je to s tou neomylností. První vatikánský koncil učil, že:

Římský papež, když mluví ex cathedra, to jest když vykonávaje svůj úřad pastýře a učitele všech křesťanů ze své nejvyšší autority apoštolské prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož se má celá Církev držet, s pomocí Boží jemu ve svatém Petru přislíbenou požívá té neomylnosti, jíž si božský Vykupitel přál obdařit svou Církev při prohlašování nauky o víře nebo mravech. Proto takováto prohlášení římského papeže jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, nezměnitelná.¹

To, co zde koncil popisuje, je výkon tzv. „mimořádného Magisteria“ papeže, na rozdíl od jeho „řádného Magisteria“ neboli jeho každodenní učitelské činnosti v podobě homilií, encyklik apod. Pro výkon tohoto mimořádného Magisteria stanovuje tato pasáž několik podmínek. Za prvé se papež musí odvolávat na svou nejvyšší učitelskou autoritu Petrova nástupce, na rozdíl od situace, kdy mluví pouze jako soukromý teolog, pronáší nepřipravené výroky apod. V souladu s tím výkon mimořádného Magisteria obvykle zahrnuje určité formální a slavnostní prohlášení. Za druhé se musí zabývat nějakou věroučnou záležitostí týkající se víry nebo mravů. Mimořádné Magisterium nemá co dělat s čistě vědeckými otázkami, jako kolik prvků je v periodické tabulce, politickými problémy, jako jestli je nějaký navrhovaný zákon dobrý nápad apod. Za třetí musí „vyhlašovat“ nějaké učení v tom smyslu, že je předkládá jako oficiální nauku závaznou pro celou Církev. Mimořádné Magisterium se netýká učení, které se vztahuje jen k místním nebo podmíněným okolnostem.

Prohlášení ex cathedra však mají i další klíčovou podmínku. První vatikánský koncil ji zdůrazňuje v pasáži, která o několik odstavců předchází text citovaný výše:

Vždyť Duch svatý nebyl nástupcům Petrovým slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho pomocí zjevení apoštoly předané jako poklad víry svatě střežili a věrně vykládali.²

Učení papeže včetně výkonu mimořádného Magisteria tedy nemůže odporovat Písmu, Tradici ani závaznému učení předchozích papežů, ani nemůže zavádět úplné novoty. Papežové mají autoritu jen k tomu, aby uchovávali a vykládali to, co přijali. Mohou vyvozovat důsledky z předchozí nauky nebo ji objasňovat v tom, v čem není jednoznačná. Mohou učinit formálně závazným to, co se již učilo neformálně. Nemohou však zvrátit učení minulosti a nemohou si vycucat z prstu novou nauku.

Ve stejné linii učil Druhý vatikánský koncil v konstituci Dei verbum, že Církev nemůže učit v rozporu s Písmem:

[Živý učitelský úřad Církve] … není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť … Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá …³

Papež Benedikt XVI. to v promluvě ze 7. května 2005 vyjádřil takto:

Papež není absolutním vládcem, jehož myšlení a chtění by bylo zákonem. Naopak, papežská služba je zárukou poslušnosti Kristu a Jeho Slovu. Nemá hlásat vlastní názory, nýbrž zavazovat neustále sebe sama a církev k poslušnosti Božímu slovu navzdory všem pokusům o přizpůsobení a rozředění, i navzdory všemu oportunismu …

Papež si uvědomuje, že ve svých velkých rozhodnutích je spojen s velkým společenstvím víry všech dob, se závaznými interpretacemi, které povstaly na cestě putující Církve. Jeho moc tedy není nad tím vším, ale je službou Božímu Slovu a na něm spočívá odpovědnost, aby toto Slovo i nadále zůstávalo přítomné ve své velikosti a zaznívalo ve své čistotě, aby nebylo rozdrobeno v neustálých změnách módy.⁴

I když řádné Magisterium papeže není vždy neomylné, za určitých okolností neomylné být může. Zejména je neomylné, když papež oficiálně potvrzuje něco, co již bylo součástí neomylného učení Církve vyplývající z Písma a Tradice.  Například v apoštolském listu Ordinatio sacerdotalis papež sv. Jan Pavel II. zopakoval tradiční učení, že Církev nemá pravomoc světit ženy na kněze, a Kongregace pro nauku víry poté potvrdila, že na toto učení je třeba pohlížet jako na neomylné. Důvodem není to, že daný papežský dokument představuje výkon mimořádného Magisteria, ale skutečnost, že toto učení je součástí trvalé a univerzální nauky Církve.

Co způsobuje, že trvalá a univerzální nauka Církve je neměnná, je samo o sobě důležité téma, které však přesahuje rámec tohoto článku, který se týká konkrétně učitelské autority papeže. Pro naše účely postačí zdůraznit, že právě proto, že řádné Magisterium papeže je neomylné tehdy, když pouze potvrzuje vlastní trvalé a univerzální učení Církve, nemůže zahrnovat ani převrácení minulého učení, ani přidání něčeho nového.

Papežská neomylnost tedy není nějaká magická moc, díky níž může papež přeměnit jakoukoli starou věc podle svého přání v pravdu, již jsou všichni zavázáni akceptovat. Je to prodloužení neomylnosti již existujícího učení, které má papež za povinnost chránit, a musí být tedy vždy vykonávána v kontinuitě s tímto učením. Papež by tedy přirozeně nemluvil neomylně, kdyby buď učil něco, co nemá oporu v Písmu, Tradici nebo předchozí nauce Magisteria, nebo těmto zdrojům nauky protiřečil. Pokud by to postrádalo tuto oporu, mohl by to být omyl, a pokud by to odporovalo zdrojům nauky, byl by to omyl.

Je však velmi vzácné, aby papež i v řádném Magisteriu řekl něco, co je zjevně buď naprostá novinka, nebo v rozporu s dosavadním učením. Papežové vědí, že jejich prací je ochraňovat a aplikovat katolickou nauku, a tak když říkají něco, co není jasným potvrzením dřívějšího učení, obvykle se snaží vyvozovat důsledky z existující nauky a vyřešit nějakou nejednoznačnost v ní, aplikovat nauku na nové okolnosti apod. Je-li v těchto výrocích nějaký nedostatek, bude obvykle nepatrný a při pozorném přemýšlení bude možné ho odhalit a napravit. Proto v katolické nauce existuje presumpce ve prospěch toho, co papež říká, i když jde o jeho řádné Magisterium, které není neomylné. Jde však o presumpci, kterou lze vyvrátit. Proto standardním postojem každého katolíka musí být souhlas s tímto nikoli neomylným učením, přinejmenším tam, kde se učení týká principiálních záležitostí víry a mravů – na rozdíl od aplikace zásady na případné konkrétní okolnosti, jestliže se úsudek o těchto okolnostech ze své povahy vymyká kompetenci papeže.

Edward Feser

S laskavým souhlasem autora přeložila podle originálního článku na jeho blogu Lucie Cekotová. 

Poznámky: