Papež co miluje záři reflektorů

Když se těsně po volbě Františka v televizi radoval páter Halík, rozblikala se mi v hlavě varovná kontrolka. Následující roky pak tuto ostražitost potvrzovaly, ale vše bylo stále v mezích. Prostě jen další modernistický papež.

Uprchlická krize však ukázala, že jde o víc. František se v celé věci silně angažuje a takříkajíc v tom „jede s nimi“.

„Čelíme prý arabské invazi, ale tato invaze nás obohatí.“ Ona někdy arabská invaze obohatila nějaký národ kromě arabů samotných? Mohli by nám o tom povědět třeba národy severní Afriky, které tam existovaly před arabskou invazí. Ale nepoví – už tam totiž nejsou.

Následovalo mytí nohou uprchlíkům. V křesťanské kultuře gesto milosrdenství v té arabské a muslimské akceptace podřízeného postavení. Že by to ten vzdělaný jezuita nevěděl?

„Jste dar, nikoliv zátěž“, omlouval se František uprchlíkům. A omlouval se za nás. Za ty, kteří tento „dar“ nechtějí přijmout. Proč se ale neomlouval za sebe? Přijal snad nějaké on sám osobně? Tak aby on nesl onu zátěž, pardon vlastně dar?

Ano přijal. Hned dvanáct. Přivezl je přece do Itálie z řeckého Lesbosu.

Anebo je to jinak? Co se s těmi dvanácti uprchlíky následně stalo? Ubytovali je někde blízko Františka? Nikoliv! Ubytovali je někde v Itálii. „Obdarovaní“ tedy budou běžní Italové. Jako vždy. Matteo Salvini, vůdce parlamentní Ligy Severu, to popsal velmi trefně: „Zatímco papež letěl za uprchlíky na řecký ostrov, ve skutečnosti se hlavní katastrofa odehrává za okny jeho vatikánského paláce v Itálii. 300 000 trestných činů spáchaných imigranty (podle dat z roku 2014), 40 % znásilnění. Italský stát v současnosti živí dvacet tisíc imigrantů ve věznicích a dalších 120 tisíc v domácnostech a ubytovacích zařízeních (často velmi pěkné hotely), zatímco jeden a půl milionu dětí žije v Itálii pod hranicí chudoby.“ A dodává: „Drahý Svatý otče, katastrofa je v Itálii, za rohem od Vatikánu. Místo létání na Lesbos by stačilo jít asi tak dvě minuty pěšky do ulic Říma. To by ale nejspíš nebylo tak efektní.“

Je to přesně tak. Papež František miluje záři reflektorů, světskou slávu a obdiv médií … a média – liberální média - zase milují jeho. Také ho milují různí radikální levičáci, neomarxisté a vůbec ti stejní lidé, kteří horlivě usilovali o odstraňování křížů z italských nemocnic a škol, ti, pro které je vše z minulosti, každá tradice, zastaralá a hodná odvržení.

Jestli ho chválí a poplácávají po zádech, ačkoli až dosud vystupovali jako nepřátelé křesťanství a katolictví obzvlášť, mělo by mu to být podezřelé. Nejspíš si ale nemůže pomoct. Sláva a chvála je tak opojná a je tak lákavé ji uvěřit. Náš vlastní zemřelý velikán by o tom mohl vyprávět.

Opravdu nevím, jestli je papež František jakýmsi trojským koněm v katolické církvi, jak naznačují konzervativní kruhy, nebo jestli se prostě příliš vžil do role a věří, že páchá dobro. Taková naivita by mi trochu připomínala údajné dětské křížové výpravy, motivované vírou, že čistota dětí bude znamenat vítězství.

Co ale vím je to, že takto pojaté milosrdenství nemá žádnou oporu v písmu ani v Kristově životě, jakkoli se tento papež snaží redukovat křesťanství na sociální aspekt a z církve udělat prostě jen další „neziskovku“. Hledat oporu pro toto jednání v evangeliích musí nutně selhat. Když se Kristus setkal s utrpením, tak pomohl. Nedělal ale nic tak pošetilého, že by shromažďoval například místní bezdomovce, nemocné a chudé a stěhoval si je domů. A už vůbec nedělal to, že by kázal o milosrdenství a ty bezdomovce nastěhoval k sousedům.

A přesně tím se vyznačují všichni součastní hlasatelé milosrdenství. Ani jeden z nich nepomohl tak, aby on sám zažíval jakékoli omezení a aby on sám podal jakoukoli oběť. Ani jeden z nich nedal k dispozici svůj dům který, jako například paní Merkelová, mají volný a k dispozici. Pouze k tomu vyzývají ostatní. Jakoby vůbec bylo možné, projevovat milosrdenství jinak, než osobně a dobrovolně.

Kristus obětoval sebe, oni obětují nás. V tom se od Krista liší nejen opěvovaný papež František.