Útlak křesťanů v Africe a Asii

Zmizela, protože patří ke křesťanské církvi, která je v Eritreji zakázaná. Její písně byly právě o víře, kterou sdílela se zhruba dvěma tisíci souvěrců. Poslední dva roky údajně strávila zavřená v kovovém kontejneru, jaké se používají pro přepravu zboží. Bez sociálního zařízení nebo umyvadla, přes den v nesnesitelném vedru a v noci v nesnesitelné zimě. Dnes je tato třicetiletá žena údajně u svých příbuzných a kvůli zraněním na nohou, které utrpěla při bití ve vězení, se může pohybovat jen na vozíku. Nikdo ze zahraničních novinářů, sympatizantů nebo ochránců lidských práv se k ní zatím nevypravil - bylo by to pro ní příliš nebezpečné. Eritrejský ministr zahraničí Alí Abdu tvrdí, že o jejím případu nic neví.

Helen Berhaniová je pro naprostou většinu lidí na Západě neznámé jméno. Přesto je na tom lépe než tisíce jiných, zcela bezejmenných lidí, kteří jsou pronásledováni pro svou víru. Nebo, přesněji řečeno, pro svou křesťanskou víru, protože právě o tu v tisících těchto případů jde. Pro západní média je mnohem atraktivnější útlak tibetských mnichů nebo příslušníků různých domorodých národů, nikoli křesťanů. S křesťanstvím si světová veřejnost spojuje hlavně blahobytnou Evropu nebo Ameriku, případně i staletí materiálního i duchovního kolonialismu.

Dnes se ale píše rok 2006 a v Asii a Africe je ledacos jinak. Organizace sledující dodržování lidských práv, jako je Amnesty International, nebo skupiny specializované na sledování postavení křesťanských menšin, například Christian Monitor, registrují četné případy útlaku místních křesťanů.

Christian Monitor například hlásí desítky případů napadání křesťanů v Indii, zejména ze strany hinduistických nacionalistů. Perzekuce od jinověreckého okolí se týká zejména čerstvých konvertitů ke křesťanství, v malé části států Indického svazu dokonce v zájmu zachování klidu přijali zákon zakazující změnu náboženského vyznání.

V případě Indie ale nejde o státní politiku. Zato v sousední Číně jsou křesťané perzekvováni systematicky a dlouhodobě. Západní média jsou zaujata hlavně osudy přívrženců hnutí Falungong, které jistě nejsou jednoduché. Ale jen katolíků žije v Čínské lidové republice asi 15 až 20 milionů a po budhismu je to vlastně nejrozšířenější tamní náboženství. Nejméně stovky kresťanů jsou nyní ve vězení a další možná až miliony žijí ve strachu.

Vůdce jedné z evangelikálních křesťanských komunit Su Jungce byl ve vězení už pětkrát, a byl dokonce mučen. Důvod, proč úřady posílají lidi, jako je on, za mříže, spočívá ve strachu komunistického režimu z občanů, kteří mají jiný názor, a kteří jsou připraveni pro tento názor něco obětovat. Tak to přinejmenším vysvětluje samotný Su Jungce. Úřadům totiž nejde o křesťanskou víru samotnou, která je alespoň podle ústavy povolená, ale o to, jestli se příslušný čínský křesťan přizpůsobí a vstoupí do oficiálně uznaných církevních struktur, anebo jestli se pokusí o vlastní cestu. To v případě katolíka znamená, že centrum jeho církve neleží v Římě, jak by se dalo čekat, nýbrž v Pekingu.

Přespříští rok se budou v Číně konat olympijské hry - bude zajímavé sledovat, jestli západní sportovci přijedou bojovat o medaile do země, kde jsou lidé stejného vyznání zavřeni ve vězení právě pro svoji víru.

Zvláštní kapitolou je postavení křesťanů v islámských zemích. Islám nepovoluje konverzi od islámu k jiné víře, a jakýkoli pokus změnit to vyvolával nervozitu. V převážně muslimských zemích ale bylo soužití většinových muslimů a menšinových křesťanů možné a po celá staletí poměrně klidné. V posledních desetiletích, zejména v uplynulých letech se tyto vztahy z různých důvodů prudce zhoršily. Ve velké část muslimských zemí, jako je Indonésie, Malajsie nebo Pákistán, kde žijí křesťanské komunity, docházelo jak k individuálním útokům na věřící, duchovní a kostely, tak k systematickému státnímu omezování duchovního života.

Soužití křesťanství a islámu už dnes není otázkou dohody místních lidí, ale součástí celosvětové kulturní války, nebo chcete-li střetu civilizací. Křesťan ve své rodné zemi reprezentuje Západ a jeho politiku či kulturu, i když ve skutečnosti patří ke stejnému nebo podobnému etniku jako jeho okolí.

Extrémním případem je Saúdská Arábie. S výjimkou obyvatel amerických vojenských základen se tam křesťané vyskytují jen minimálně. Je trestné do země přivézt Bibli a jakýkoli pokus o hlásání křesťanské víry je okamžitě přísně trestán. Křesťané žijí doslova v duchovních katakombách, stejně jako kdysi v dobách Římské říše. Saúdskoarabský wahhábistický režim, který na svém území střeží Mekku a Medínu, považuje za svou povinnost uchránit tato svatá místa před rouhači. Západní země se nad touto politikou nikdy příliš nepozastavovaly. Do západní Evropy přitom volně přijíždí každý rok desítky saúdskoarabských duchovních podporovat šíření wahhábitské verze islámu přímo v srdci křesťanské Evropy.

Druhým extrémem je například Súdán. Na území tohoto státu žijí muslimové, křesťané i příslušníci domorodých náboženství. Křesťané žijící na jihu kontinentu se stali obětí letité občanské války, ale také systematické politiky únosů dětí, vražd, znásilňování a vyhánění. Podle některých údajů zahynulo za posledních 20 let až jeden a půl milionu súdánských křesťanů, tisíce dalších byly násilně obráceny na islám.

Velká část afrických zemí nabízí mnohem méně tragické příběhy, nebo dokonce poměrně harmonický soulad, ale dlouhodobě se soužití obou věr zhoršuje. V mnoha tamních státech se šíří pružnější a prostým lidem pochopitelnější islám na úkor křesťanství, a to vyvolává další napětí. Ještě větší problém nastává tam, kde se místo tradičního islámu dostává do popředí islamismus, jehož představitelé považují za svou povinnost například zavést na celém území islámské právo šaríja, kterému by byli podřízení všichni obyvatelé. To je případ Nigérie a dalších zemí ležících na hranici mezi islámským africkým severem a jižní částí kontinentu. Západní země, jejichž pojetí lidské důstojnosti, svobody a autonomie svědomí vycházejí z židovsko-křesťanské tradice, se obvykle snaží nemíchat do záležitostí vzdálených zemí. Mají pocit, že na to nemají právo, a to zejména po několikasetletém koloniálním vykořisťování těchto oblastí. Na začátku této úvahy jsme se zmiňovali o případu eritrejské zpěvačky Helen Bernahiové, která byla přes dva roky vězněna v nelidských podmínkách. Ministr zahraničí Eritreje o jejím případu odmítl podávat informace a na zástupce Amnesty International se obořil s tím, že nejsou žádná globální policie. Amnesty International naštěstí opravdu globální policií není. Problém je v tom, že některé režimy něco jako světovou policii potřebují jako sůl.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .