Svržení Mariánského sloupu si u Sauera měli objednat levicoví politici. Žižkovský bohém se k němu přiznal až po letech

Františku Sauerovi říkali pro jeho vysokou postavu Habán ze Žižkova. Začátkem 20. století patřil mezi pražskou bohému a blízce se přátelil například s Jaroslavem Haškem. A byl to také on, kdo v listopadu 1918 zorganizoval stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Podle nových výzkumů historiků byl ale Franta Sauer, jak si nejčastěji říkal, pouze vykonavatelem přání některých pražských politiků.

„Sauer byl spíše organizátor. Původně patřil k sociálním demokratům. Zároveň se stýkal s anarchisty a bohémy, byl to hospodský kumpán a vyhledávaný společník. Podle všeho dostal svržení sloupu za úkol. On sám to přiznává v brožuře Naše luza, jesuité a diplomaté, kterou napsal v roce 1923,“ upozornil historik Petr Blažek, který o historii Mariánského sloupu napsal nyní s kolegou Vojtěchem Pokorným knihu Duchovní střed Evropy.

Podle Blažka nebylo stržení sloupu aktem rozzuřeného davu, jak psal dobový tisk, ale naplánovanou akcí s levicovými politiky v pozadí. Ať byla jeho motivace a role jakákoli, hlavním hybatelem zkázy Mariánského sloupu byl František Sauer.

Přátelil se s Haškem, za války pašoval cukerin

František Sauer se narodil 4. prosince 1882. Měl šest sourozenců a jeho otec se živil různými drobnými pracemi, například prodával uzenky na ulici. Matka byla v domácnosti a pracovala jako příležitostná služebná.

Františkovi, který byl šestým dítětem, se pro jeho klátivou chůzi a vysokou postavu říkalo Franta Habán ze Žižkova. Poté, co několikrát propadl, odešel z měšťanské školy a vyučil se zámečníkem. Ve skutečnosti ale vyzkoušel několik zaměstnání a stejně jako otec například prodával párky na ulici.

Franta Sauer
Zdroj: archiv Petra Blažka

Patřil ke skupině pražských bohémů a přátelil se se spisovatelem Jaroslavem Haškem, který u něj po návratu z Ruska dokonce bydlel a napsal u něj část své nejznámější knihy o Švejkovi. Sauer následně první vydání knihy prodával.

„Žil z ruky do úst a dělal, co se dalo. Byl zámečníkem, živnostníkem, pašerákem, agentem pojišťovny, hercem, funebrákem, spisovatelem…,“ vzpomínal na Sauera jeho další přítel, výtvarník František Doležal.

Za první světové války se Sauer zapojil do pašování cukerinu a skončil ve vězení. A tam ho také zastihl rozpad Rakouska-Uherska a vyhlášení samostatného Československa.

Ke svržení sloupu ho měli přemluvit levicoví politici

„Hladu bylo víc než dost… v tom pochmurném prostředí jsem strávil čtyři měsíce. Po čtyři měsíce jsem poslouchal ,loretánské zvonky‘ a po celou dobu zuřivě jsem proklínal ďábelský ten vynález středověku. Osmadvacátý říjen učinil konec všemu tomu lidskému utrpení. Ráno dvacátého devátého jsme si na dvorečku naposledy zazpívali (…) a prchli,“ vzpomínal Sauer v další své brožuře Pašeráci na svůj útěk z hradčanského vězení.

Jen o pět dní později se stal hlavním organizátorem svržení Mariánského sloupu. Podle Blažka ale nápad zřejmě nepocházel pouze z jeho hlavy.

„Stržení bývá interpretováno jako spontánní čin, který měl na svědomí dav, který přišel z manifestace z Bílé hory. Podle další interpretace šlo o čin malé skupiny lidí vedené Františkem Sauerem. Pravda je taková, že podle některých poznatků si to stržení objednalo několik socialistických politiků. Nejčastěji se hovoří o Janu Skálovi, což byl představitel radikální levice v sociální demokracii, pozdější spoluzakladatel komunistické strany a novinář z Práva lidu. Druhý nejčastěji zmiňovaný politik je Ferdinand Šťastný z Národně-socialistické strany,“ vysvětluje Blažek.

Ti měli Sauera přemluvit, aby svržení zorganizoval. Sauer následně přesvědčil hasiče ze Žižkova, že je zástupcem Národního výboru, který dostal za úkol zničení sloupu. Na Staroměstském náměstí tak 3. listopadu 1918 byla připravená jednotka s technikou, bez které by podle historika šlo několikasetkilogramový monument jen stěží odstranit.

„Sauer byl spíše vykonavatel a organizátor. Svržení dostal podle všeho za úkol a sám to přiznal v brožuře, kterou napsal v roce 1923,“ upřesňuje Blažek.

Sloup strhli až napodruhé, nad troskami zněla hymna

Stržení Sauer naplánoval na odpoledne 3. listopadu 1918. Ten den se na Bílé hoře konala zmíněná manifestace, kterou pořádaly socialistické strany. A dav se vracel do města právě přes Staroměstské náměstí. Tady už čekali Sauerovi spojenci a hasiči s nářadím, kteří se začali pokoušet sloup strhnout.

Ničení se snažil zabránit farář blízkého Týnského chrámu František Černý, který běžel zburcovat Národní výbor zasedající v Obecním domě. Když jeho členové dorazili automobilem na místo, přikázali Sauerovi a jeho pomocníkům, aby okamžitě s pokusy o rozebrání přestali.

„Pánové, vy jste Národní výbor – ale my jsme národ,“ křičel na ně údajně dav. Muži poznali, že nemají šanci dalšímu vývoji zabránit, a podařilo se jim ze sanktuária sloupu odnést do bezpečí alespoň několik stříbrných svícnů a obraz Madony Rynecké.

Mariánský sloup a pomník Mistra Jana Husa
Zdroj: Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí

„Sloup chtěli svrhnout symbolicky k nohám sousoší mistra Jana Husa. Přítomný městský zřízenec je ale upozornil, že by tak zničili kanalizaci – která je na stejném místě na Staroměstském náměstí dodnes. Proto se rozhodli monument svrhnout směrem k Týnskému chrámu,“ upřesňuje Blažek.

Hasiči následně omotali kolem sloupu lano, ale protože ho umístili příliš nízko, přetrhlo se. Velitel hasičů tak nařídil strhnout jedno z bočních sousoší andělů, aby se ke sloupu mohl lépe postavit žebřík. Druhý pokus o strhnutí sloupu začal zhruba v půl sedmé večer.

„Mariánská socha se ve vzduchu odloupla, sloup se rozpůlil, … zazněla hromová rána, oblaka prachu zvedla se do výše a bylo po všem. Socha se roztříštila úplně, z pískového sloupu zbylo sedm kusů,“ popsaly tehdy situaci Národní listy.

Podle Sauerových vzpomínek pak dav zazpíval Kde domov můj a píseň Pryč s tyrany a na troskách sloupu promluvil mezi jinými i redaktor Práva lidu Jan Skála, který podle Blažka patří k těm, kteří si zničení sloupu objednali. O Sauerově podílu na svržení sloupu se ale lidé dozvěděli až po několika letech.

Ke zničení sloupu se přiznal po pěti letech

Noviny opakovaně otiskovaly výzvu, aby se přihlásil ten, kdo má stržení sloupu na svědomí, ale Sauer mlčel. Až u příležitosti pátého výročí od události svůj podíl na zničení památky přiznal v dopise, který zaslal do Rudého práva.

„Není náhodou, že se k činu František Sauer přiznal přesně pět let a jeden den od zničení monumentu. Po pěti letech byl totiž čin promlčený, a tak nakonec skončilo i celé vyšetřování,“ dodává Blažek. Sauer pak vydal zmíněnou brožuru Naše luza, jesuité a diplomaté, kde stržení sloupu popisuje a mluví i o některých levicových politicích, kteří mu k akci měli dát pokyn. Ani ti už ale vyšetřováni nebyli.

František Sauer podle Blažka dál vedl svůj bohémský život. „Začlenil se do skupiny literárních bohémů 20. a 30. let. Prošel několika politickými stranami, byl sociální demokrat a poté národní socialista, tíhnul také ke komunistům a navštívil Sovětský svaz,“ vypočítává historik.

Na sklonku života možná začal litovat, říká historik

I Sauera ale zasáhla druhá světová válka. „Strávil několik měsíců v Terezíně za rozšiřování brožur oslavujících Tomáše Garrigua Masaryka. Nepatřil ale k jeho obdivovatelům, po vzniku protektorátu pouze skoupil brožury určené k likvidaci a se ziskem je pak pokoutně prodával,“ vysvětluje Blažek.

Z vězení se vrátil ve špatném stavu a v roce 1947 zemřel. Legendy o tom, že se na smrtelné posteli vrátil zpět k víře, ale podle badatelů nejsou pravdivé. „Zemřel v nemocnici Boromejek pod Petřínem a podařilo se nám dohledat, že v knize zemřelých je uvedený jako bezvěrec. Takže teorie o tom, že se z něj koncem života stal opět katolík a dostal poslední pomazání, nejsou pravdivé,“ dodává historik.

Přesto je podle něj možné, že si Sauer nakonec připustil, co mohl svým činem při zrodu nového státu způsobit. „Máme svědectví jeho blízkého přítele, který potvrdil, že toho František Sauer ke konci svého života litoval a říkal, že tím způsobil mnoho bolesti věřícím a hlavně babičkám – například jeho matka byla silně věřící. Je tedy možné, že toho na sklonku života skutečně litoval,“ uzavírá Blažek.