arméni
Na 28. květen připadá státní svátek Arménie. Před 104 lety, dne 28.5.1918, byla vyhlášena nezávislá Arménská republika. Byla to první novodobá republika Arménů, která trvala do roku 1920. Jednalo se o skutečně historický moment v dějinách tohoto těžce zkoušeného národa.
Zásluhy ruského národa
při záchraně Arménů
1. část článku
Na 28. květen připadá státní svátek Arménie. Před 104 lety, dne 28.5.1918, byla vyhlášena nezávislá Arménská republika. Byla to první novodobá republika Arménů, která trvala do roku 1920. Jednalo se o skutečně historický moment v dějinách tohoto těžce zkoušeného národa, který po dlouhých stoletích útisku jinými národy a po téměř půlstoletí trvající genocidě (1876 – 1923) v Osmanské říši konečně získal vlastní stát. Je však třeba rozlišovat mezi původním historickým pojmem Arménie a dnešní Arménskou republikou o územní rozloze 29 800 km², která je jen zlomkem podstatně rozsáhlejší Velké Arménie s územím, přibližně shodným s územní rozlohou Arménské vysočiny (kolem 400 tisíc km²). Na tomto území se nachází také biblická hora Ararat, na které podle Písma svatého přistála po potopě světa Noemova archa. I když se dnes tato biblická hora nachází na tureckém území, nedaleko dnešního území Arménské republiky, původně byla součástí území Velkého Arménie a proto ji Arméni ne bezdůvodně považují za svůj národní symbol. Není divu, že se Ararat stal součástí státního znaku Arménie a je po něm v této zemi pojmenováno jedno město, jeden celý kraj, prvoligové fotbalové mužstvo, cigarety i slavný koňak.
Arméni jsou příslušníci kdysi velkého a slavného národa, patřícího k indoevropské skupině národů. Nesmazatelně se zapsali do historie lidstva a jejich vlast patří k nejstarším centrům světové civilizace. Osídlena byla již ve 4. – 3. tisíciletí před Kristem. Od 13. století před Kristem se na tomto území začaly formovat kmenové svazy, bojující proti Asyřanům. Nejstarší státní útvary kmenů, obývajících Arménskou vysočinu, byly Hajasa (2. - 1. tisíciletí před Kristem) a Nairi (11. - 9. stol. před Kristem).
Arméni měli své království již v 6. století před Kristem, ale dříve zde existovala mocná říše Urartu, která se stala jednou z nejmocnějších říší té doby a měla v době největšího rozmachu územní rozlohu téměř jako dnešní pevninská Francie. Vznikla v 9. století před Kristem, avšak na přelomu 7. a 6. století před Kristem začala ztrácet svou sílu a v roce 590 před Kristem definitivně zanikla. V té době v říši převládl arménský živel v čele s dynastií perských satrapů Orontovců. Příčinou zániku Urartu byly zničující útoky Skythů, Kimmeriů a Médů, kteří nakonec území ovládli.
V 6. století před Kristem se ve známém Bechistunském nápisu perského panovníka Dareia I. (521 – 486 před Kristem) poprvé zmiňuje termín Armina, perský název Arménie.
6. století před Kristem se stalo významným i tím, že se začalo formovat Arménské království, nazývané také Velké Arménie (6. stol. před Kristem – 387). Tento nový státní útvar byl zpočátku pod vlivem perských Achajmenovců, později Seleukovců. Největšího rozkvětu dosáhl za vlády Tigrana II. (95 - 55 před. Kristem), který vstoupil do dějin i jako Tigran Veliký. V té době byla Velké Arménie jedním z nejmocnějších států helénského období. Její území mělo rozlohu přibližně 300 tisíc km² a rozprostíralo se mezi třemi moři: Kaspickým, Středozemním a Černým. Byl to první zlatý věk Arménie, která zaznamenala pozoruhodný rozvoj řemesel, zemědělství, obchodu a disponovala i rostoucím vojensko-ekonomickým potenciálem. Rozvíjela se kultura, přibývalo městského obyvatelstva a země prožívala obdivuhodný rozkvět.
Kromě Velké Arménie existovalo také Malé Arménie, která vznikla na horním toku Eufratu v roce 332 před Kristem. Tento samostatný státní útvar však koncem 2. stol. před Kristem rozvrátila Pontská říše.
V 1. stol. před Kristem se Arménie stalo předmětem bojů Parthské říše s Římem. Triumfovali Parthové, kteří Římany z Arménie vytlačili a tak se arménského trůnu zmocnila arménská větev parthských Arsakovců. Za vlády této dynastie došlo ke vzniku a rozvoji feudálního zřízení. Současně začalo i období boje za zachování centralizovaného státu. Stupňující se konfrontace mezi monarchou a velkostatkáři oslabila stát navenek. Arménie se dostala do závislosti na perských Sásánovců.
K události mimořádného významu v dějinách země i celého lidstva došlo v roce 301, kdy arménský král Trdat III. (287 - 330) jako první vladař na světě přijal křesťanství a prohlásil ho za arménské státní a zároveň i jedině povolené náboženství v zemi. Toto prvenství Arménie zůstane navždy zapsáno zlatými písmeny do historie lidstva. O 12 let později, v roce 313, římský císař Konstantin Velký Milánským ediktem zlegalizoval dříve intenzivně pronásledované křesťanství v Římské říši, avšak až v roce 380 bylo křesťanství prohlášeno za státní náboženství v Římském impériu.
Arménská apoštolská církev je nejstarší státní církví na světě, avšak z věrouky církve Římské říše převzala jen učení prvních tří ekumenických koncilů (Nicea 325, Konstantinopol 381, Efez 431). Teprve v roce 1740 se od této církve oddělila Arménská katolická církev, která vstoupila do unie s Římem. Dodnes je však menšinovou církví v Arménii.
K výraznému oživení duchovního života Arménů přispěl Mesrop Maštoc, který v roce 405 vytvořil unikátní arménskou abecedu ajbenaran. Vedle něj však v zemi působili i další „svatí překladatelé“, kteří přeložili do arménštiny Písmo svaté a jiné stěžejní texty. Zrodil se i pozdější liturgický jazyk grabar.
Koncem 4. století začíná epocha drobení Arménie. V roce 387 byla původně jednotná země rozdělena. Větší východní část připadla Persii, menší západní Římské říši. Po zániku Římské říše připadla východní část Arménie Byzanci. V roce 428 Peršané sesadili z trůnu posledního arménského krále z rodu Arsakovců a místo něj byl dosazen perský místodržitel, guvernér, persky marzpan respektive marzban. Tím pádem na dlouhá staletí zmizelo arménské království a začal se perský marzpanát. Od té doby vládli Peršané a Byzantinci ve svých částech rozděleného Arménie.
Perští Sásánovci považovali arménské křesťany za pátou kolonu Říma, proto se snažili zvrátit konverzi Arménů na křesťanství, která trvala od roku 301. Jenže to vyvolalo rozhořčený odpor a ozbrojenou vzpouru Arménů. V roce 451 se odehrála Avarajrská bitva, ve které vedl Armény proti přesile Peršanů Vardan Mamikonjan. Ani hrdinství Arménů a jejich četné oběti nestačilo k vítězství. Triumfovali Peršané, avšak arménský odboj pokračoval a v roce 484 si Arméni vybojovali náboženskou svobodu, která byla zajištěna smlouvou v Nvarsaku.
V 8. století se Arméni dostali pod nadvládu Arabů, avšak v roce 866 si znovu vybojovali samostatnost za vlády dynastie Bagratovců. Nastal druhý zlatý věk Arménie, který skončil v roce 1045 pod náporem Byzance. Nově postavené hlavní město Ani, zvané městem tisíce a jednoho kostela, patřilo k nejvelkolepějším sídlům té doby. Země zaznamenala nebývalý hospodářský a kulturní rozkvět. Arméni zakládali četné kolonie v Přední Asii, ale také na evropském kontinentu (Kyjev, Novgorod).
Nápor Byzance v roce 1045 se stal začátkem konce samostatnosti Arménů v jejich staré vlasti. Po Byzantincích se na scéně objevili Seldžučtí Turci nebo taky Seldžukové, vyznavači ortodoxního islámu (sunnité), pojmenovaní po náčelníkovi Seldžukovi. Tento nebezpečný vývoj událostí způsobil mohutnou migrační vlnu Arménů směrem na západ, kde vzniklo silné arménské království v Kilíkii s hlavním městem Sis (v současnosti Kozan v turecké provincii Adana). V době křižáckých výprav navázalo království v Kilíkii čilé obchodní styky s křižáckými státy. Toto poslední arménské království, založené mimo svou historickou vlast, existovalo až do roku 1375, kdy zaniklo a tím Arméni na dlouhá staletí ztratili svůj vlastní stát. Samotná Arménie se stala kořistí Seldžuckých Turků.
Turci patří k turkickým národům, pocházejícím ze střední Asie. Původně šlo o nomádské kmeny chovatelů koní, které byly součástí kmenového svazu asijských Hunů. Etnika, které později kreovala Osmanskou říši, patřili k oguzské skupině turkických národů. Význam slova Turek odpovídá v češtině výrazům silný nebo mocný. Mýtickým zvířetem Turků byla vlčice. Turci původně nebyli muslimové. Islám má arabský původ a Turci ho převzali od Arabů. Až v druhé polovině 10. století přestoupil na islám celý kmen tureckých Karachánovců spolu se svým panovníkem a tak vzniklo první turecké muslimské království. Tehdy se poprvé stalo, že islámské náboženství přijal celý nezávislý turecký kmen, jehož mohutnost vyjádřil arabský kronikář počtem 200 000 stanů kmene. Dříve byly známy pouze individuální přestupy na islám. Od té doby jsou islamizovaní Oguzové označování v islámských pramenech jako Turkmeni.
Turecký islám od začátku charakterizovalo nesmírné zanícení pro nové náboženství, kvůli kterému se Turci vzdali i své národní identity. Žádný jiný národ se neztotožnil s islámem s takovou upřímností a vážností, jako právě Turci.
Do povědomí islámského světa vstoupili Turci jako žoldáci v cizích armádách. Tvořili elitní vojenské jednotky ve službách arabských chalífů z Bagdádu. Oficiálně byli otroky chalífů a tomu odpovídalo i pojmenování tureckého otroka mamlúk, tedy arabsky „vlastněný“. Ve skutečnosti však turečtí žoldáci tvořili zvláštní vojenskou kastu a z ní vzešly vládci a zakladatelé dynastií. Odvedenci, kteří vstoupili do služeb svých pánů a přijali islám, přestali být z právního hlediska otroky a natrvalo zůstali ve službách státu. Při migraci v 12. a 13. století se kočovní Turci dostali přes Persii do Zakavkazska a Anatólie. Cestou si osvojili mnohé cizí prvky včetně íránských a řeckých.
Seldžučtí Turci, kteří se v 11. století dostali do sousedství Byzantské říše, začali ohrožovat byzantskou nadvládu nad Malou Asií. V boji mezi Byzancí a Seldžuky tahala Byzantská říše za kratší provaz. Začátek konce pro ni znamenala bitva u Mantzikertu v roce 1071, v níž zvítězila turecká armáda pod velením Alp Arslána a zajala dokonce i byzantského císaře Romana IV. Diogena. Byzantská říše se dostala do vleklé krize, způsobující kolaps byzantské vlády v Malé Asii. Anatólii začali ve velkém osídlovat turečtí kočovníci, kteří se mísili s místním obyvatelstvem. Postupně ztráceli mongoloidní rysy a časem u nich převládl smíšený a europoidní vzhled. V roce 1077 Sulejman, člen klanu Seldžuků, založil stát, známý jako Rumský sultanát (turecky: Anadolu Selçuklu Devleti), který zanikl v roce 1308.
Křesťanský svět se bránil muslimské invazi na původně křesťanské državy a i přes území Turecka postupovaly mocné křesťanské armády při křižáckých výpravách, které vážně ohrozily panství Seldžuků. Tyto křižácké výpravy procházely i přes arménské království v Kilíkii, které tím pádem vzrostlo na významu.
Začátek křižáckých výprav (1096-1097) způsobil vytlačení Seldžuckých Turků na Anatolskou náhorní plošinu. Ve 12. století Seldžuci urputně bojovali o přežití, avšak nakonec udrželi své pozice a dokonce zaznamenali triumfální vítězství nad Byzancí v bitvě u Myriokefalonu (turecky: Miryokefalon Savaşı) 17. září 1176.
Tato porážka Byzantinců znamenala konec byzantského velmocenského postavení v Přední Asii a definitivní ztrátu Malé Asie pro křesťanský svět. Je smutnou obžalobou západního křesťanství, že úpadku Byzance napomohla v 13. století i křesťanská Evropa, zvláště Čtvrtou křižáckou výpravou, během níž křižáci v roce 1204 dobyli a zpustošili Konstantinopol, hlavní město Byzance. Z tohoto úderu se Byzantská říše už nikdy nedokázala vzpamatovat. Právě toto selhání křesťanského Západu nakonec významně přispělo k definitivnímu zániku Byzantské říše.
Sílu Seldžuckých Turků však nakonec definitivně zlomili jejich příbuzní - Mongolové, kteří v bitvě u Köse Dagi v roce 1243 porazili seldžucká vojska. To byl začátek konce vlivu seldžucké dynastie v Anatólii. Seldžukové se stali vazaly Mongolů až do roku 1308, kdy Rumský sultanát zanikl.
Seldžukové však nebyli nejúspěšnější tureckou dynastií v Anatólii. Začátkem 14. století vstoupil do tureckých dějin Osman Gazi († 1326), známější pod zkráceným pojmenováním Osman. Byl to zakladatel Osmanské říše a Osmanské dynastie, nejúspěšnější v tureckých dějinách. Pod velením Osmana a později pod velením jeho nástupců dosáhli Osmanští Turci, nebo zkráceně i Osmané, velké dobyvatelské úspěchy a postupně rozšiřovaly území říše. Paradoxně však mnozí z prvních přívrženců Osmana byli křesťané, kteří se chtěli obohatit na jeho válečných výpravách. Jelikož byl Osman štědrým velitelem, přidávalo se k němu stále více bojovníků, takže vojenské oddíly Osmanů rostly rychlým tempem. V úspěších Osmana pokračoval jeho syn Orhan (1324-1362) a jeho následovníci a postupně začala vznikat jedna z nejmocnějších říší v dějinách lidstva. Orhanův syn Murad I. zahynul v bitvě Turků se Srby na Kosově poli v roce 1389.
Už od samého začátku byla typická pro osmanské sultány, absolutní vládce Osmanské říše, náboženská tolerance vůči křesťanům a Židům, která usnadňovala zprávu mohutné říše a zabraňovala rebeliím dobytého obyvatelstva. Pro Osmany byl typický jistý paradox. Při svých vojenských výbojích se chovali jako krutí dobyvatelé, kteří plenili a drancovali dobyté území a jejich obyvatele bezcitně hubili, avšak uvnitř státu Osmanů vládla relativně solidní míra etnické a náboženské tolerance. Osmanská říše byla během celé své existence až do počátku 20. století pestrou etnickou směsicí mnoha národů a různých náboženství. Na zvládnutí takového slepence různých etnických a náboženských skupin obyvatelstva byla etnická a náboženská tolerance prvním a nezbytným předpokladem a toto si osmanští vládci velmi dobře uvědomovali.
Osmané nakonec úplně zničili velkého konkurenta, Byzantskou říši, která přestala existovat v roce 1453, po dobytí jejího hlavního města Konstantinopole, přejmenovaného Osmany na Istanbul. Turkům výrazně pomohlo rozpolcení evropského křesťanství. Dobývanému Konstantinopoli nepřišel na pomoc ani jediný západní vojevůdce. Město bylo vystaveno napospas neslýchané přesile a nakonec podlehlo.
K vojenským úspěchům Osmanů výrazně přispěly i janičáři, nová armáda, kterou začal vytvářet již Osmanův syn Orhan v 14. století. Byla to jakási pěší garda osmanských sultánů. Oddíly janičářů byly vytvořeny z „poturčenců“, tedy z cizinců, které Turci získávali buď na válečném poli, nebo je kupovali na trzích, především však násilným odebíráním křesťanských dětí jejich rodičům. (devşirme).
Všechny takto získané otroky Turci násilně islamizovali a podle jejich fyzických a intelektuálních schopností je vychovali pro službu panovníků. Janičáři byli věrní služebníci sultánů, a přestože byly formálně otroky, ve skutečnosti mnozí z nich dosáhli významné postavení v armádě i administrativě Osmanské říše. Praxe násilné islamizace křesťanských dětí však byla v rozporu s islámským právem (turecky: şeriat), které zakazovalo vynucené konverze křesťanů a Židů na islám. Nakonec docházelo k paradoxní situaci. Původní turecké etnikum, které založilo říši, se dostávalo do defenzívy a postupně jej do značné míry nahrazovala dynastická vládnoucí elita netureckého původu, která přebírala klíčové pozice v armádě i administrativě. V 16. století dokonce většina velkovezírů (obdoba dnešních předsedů vlád v zemích současného světa) a vezírů (v moderní terminologii: ministrů), kteří byli nejvyššími sultánovými pomocníky a rádci, pocházela právě z řad sultánových otroků křesťanského původu. Nakonec i sultán Sulejman I. (1520-1566), na křesťanském Západě zvaný Nádherný, který přivedl Osmanskou říši k největšímu mocenskému rozmachu, územní celistvosti a kulturnímu rozkvětu, měl většinu velkovezírů netureckého původu, dokonce dva z nich slovanského původu.
Od lidí, vytržených z křesťanského prostředí, se očekávala věrná a oddaná služba sultánům, to však neznamenalo, že museli vždy zapomenout na svou původní vlast. Jsou zaznamenány i případy některých vysokých hodnostářů Osmanské říše, kteří udržovali styky se svými původními rodinami a dík svému postavení jim účinně pomáhali. Jeden z nich, Mehmed Paša Sokolović (turecky: Sokollu Mehmet Paşa), který se narodil v srbské pravoslavné rodině, dokonce pomohl obnovit srbský pravoslavný patriarchát (podle různých pramenů v roce 1556 nebo v roce 1557), a do jeho čela prosadil vlastního bratra Makariju Sokoloviće. Nakonec právě Sokollu Mehmet Paşa byl později, po smrti sultána Sulejmana I., jistou dobu skutečným vládcem říše. V roce 1565 se totiž stal velkovezírem, a když o rok později převzal vládu nad Osmanskou říší po smrti svého otce Sulejmana I. jeho syn Selim II. (1566-1574), ukázalo se, že nový sultán nezvládá své povinnosti. Selim II. byl totiž evidentně alkoholik, proto do značné míry přenechával státní záležitosti svému velkovezírovi, kterým byl právě Sokollu Mehmet Paşa. Došlo tak ke kuriózní situaci, kdy správa velkého muslimského impéria téměř úplně spočívala v rukou velkovezíra slovanského původu. Sokollu Mehmet Paşa byl velkovezírem nepřetržitě až do roku 1579, kdy se stal obětí vraždy. Je také známo, že i další velkovezír sultána Sulejmana I., Pargalı İbrahim Paşa, se hlásil ke svému řeckému pravoslavnému původu.
Nemuslimové byli také zapojeni do systému přidělování vojenských lén (tımar), přidělovaných zasloužilým bojovníkům. Až do 16. století dostávali tato vojenská léna i křesťané, kteří se podíleli na dobyvatelských úspěších Osmanů.
Dá se tedy konstatovat, že v Osmanské říši vládla jistá míra náboženské a etnické tolerance k netureckému obyvatelstvu. Osmané nepřikládali etnickému původu prvořadý význam, takže - jak již bylo uvedeno - v 16. století byla i vládnoucí elita Osmanské říše (včetně většiny velkovezírů) převážně netureckého původu. V období vrcholného rozvoje Osmanské říše byli etničtí Turci považováni spíše za překážku než za oporu samovlády sultánů. Mezi osmanskými vládci a etnickými Turky byla jakási bariéra nedůvěry a toto dávalo odvedencům z křesťanských rodin velkou šanci na oslnivou kariéru po boku osmanských vládců. Obecně se soudí, že takto vytvářená neturecká elita byla méně náchylná k organizování intrik vůči panovníkům. Paradoxně si osmanská praxe odvádění křesťanských chlapců získala jisté porozumění a sympatie i mezi křesťany, protože schopným mužům křesťanského původu umožňovala dostat se až do nejvyšších mocenských úřadů v Osmanské říši. Museli se však stát muslimy.
Nemuslimové mohli na základě svobodné vůle přestoupit na islám, mohli si však své náboženství i zachovat, ale jako protihodnota za to se od nich žádala loajalita vůči státu a přijetí diskriminačního statutu zimmí (chráněnec). Kromě toho, že platili daň z hlavy (cizye), byli i jinak právně diskriminováni, především stavebními omezeními, zákazem zřizovat si nové modlitebny a zvláštními předpisy o oblékání, které pro ně platily. Také neměli právo nosit zbraň a jezdit na koni. Zachovaly se i sultánské edikty, nařizující Arménem nosit červenou pokrývku hlavy a boty.
Je však třeba připomenout, že i v tomto ohledu platila vysoká míra ohleduplnosti. Významná část nemuslimského obyvatelstva byla vyňata z placení daně z hlavy. Cizye nemusely platit nemuslimské ženy, děti, staří a nemocní lidé, otroci, členové významných rodin a také nemuslimové, kteří poskytovali jisté služby v zastoupení státu.
I těmto lidem však byl umožněn společenský vzestup. Týkal se například arménského národa, který vynikal přizpůsobivostí, podnikavostí a touhou po vzdělání, čímž byly vytvořeny předpoklady pro jejich společenský růst v říši. Mnozí osmanští Arméni se vypracovali do vyšších společenských sfér jako znamenití obchodníci a peněžníci. Platilo to však i o Řecích, z nichž mnozí také dosáhli významných postů v Osmanské říši.
Karol Dučák
