Od dveří ke dveřím

Jsem ráda, že mé hodnocení bylo právě to, které tento film posunulo na 70%. Jde o velmi silný příběh který nenechá jedno oko suché. A nejlepší na tom je, že opravdu není smyšlený, ale zakládá se na reálné postavě. Nával emocí v 90ti minutách. Můžete pozorovat jak se svět mění a jak to zasáhne lidi jako byl právě Bill. (13.06.2012)

Najväčší problém som mal s tým, že film sa odohráva počas dlhého obdobia štyroch dekád, pritom herci sú stále tí istí a masky neboli až také dobré, aby to bolo uveriteľné. Macy už na začiatku vyzerá na 40-50 rokov a chvíľu som si myslel, že Helen Mirren je jeho manželka. :) Kyra Sedgwick tiež počas štúdia na VŠ vyzerá na 40. Ale inak milý ľudský príbeh o jednom postihnutom chlapíkovi a ako sa počas rokov zmenil prístup okolia k nemu. (23.07.2022)

Mám ráda příběhy skutečných lidí, i když si nedělám iluze, že je filmové zpracování (a zvláště americké!) trochu nepřičísne k obrazu svému. To, že je film natočený podle skutečného života postiženého člověka, že ukazuje jeho obrovskou houževnatost a vytrvalost, to je jistě velkou předností filmu. Pak je tu skvělý výkon http://www.csfd.cz/tvurce/442-william-h-macy/ - - - A zápory? Trochu toho sentimentu bych spolkla. V jednu chvíli jsem si ale vzpomněla na http://www.csfd.cz/film/29221-amelie-z-montmartru/ Proč asi? Podobně jako ona i Bill napravuje mezilidské vztahy svých bližních, pomáhá naaranžovat jejich setkání a smiřování, což mi připadá až příliš vypočítané na efekt, i on je velmi "přející" a tolerantní, snad až příliš... Nakonec to musí být mormonka, která mu připomene, že homosexuální vztah je hříšný. (16.08.2014)

Asi bych nebyl tak nadšený, kdybych nevěděl, že jde o skutečného člověka a skutečný životní příběh. William H. Macy zahrál obdivuhodně. O prodejci více zde: http://www.theage.com.au/opinion/society-and-culture/i-cant-get-my-teeth-into-twilight-20100719-10hv0.html (09.02.2011)

Asi budu ve svém komentáři zlý, ale při sledování filmu jsem prostě následující pocity a dojmy měl. Předem se omlouvám těm, kterých by se má úvaha mohla dotknout. Nevím, jakým kouzlem mají filmy o postižených lidech téměř vždy celkem vysoká hodnocení. Přitom takového retarda by doma málokdo snesl. Jedná se i o filmy "Moje levá noha", "Skafandr a motýl" a další. Když se oprostíme od toho, že se jedná o rozumově postiženého člověka, zbude nám umanutý chlapík, který ze své pofiderní zásady nechce od nikoho přijmout pomoc. Je to vlastně takový morous. Když zohledním jeho postižení, jedná se o člověka, který rady své matky (svého nejbližšího člověka) bral příliš vážně a důsledně. O člověka, který měl jedinou zábavu a to chodit za lidmi domů a nabízet jim čistící a prací prostředky jako podomní prodejce. On sice neustále tvrdil, že "má práci". Ve skutečnosti se ale jednalo o to, že coby postižený chodil rád mezi lidi, bavil se s nimi atd. Neměl prostě žádnou jinou zábavu. A možná i proto se ve své práci stal úspěšným. Protože jednoduše ji bral jako zábavu. Málokomu se poštěstí brát práci jako zábavu. Pravdou taky je, že většina lidí má plno jiných starostí - jedna z nejzákladnějších: musí živit, šatit a vychovávat děti. Když potom vidíte retarda, jak si chodí pokecat k lidem a ještě za to bere plat, tak se na to pak můžete dívat i trochu jinak. Závěr filmu, kdy firma (již v devadesátých letech) přechází od podomního k telefonickému a internetovému prodeji, sice přivádí lidi k zamyšlení, že doba je strašně rychlá a uspěchaná. Což přivádí k rezignaci i našeho hrdinu. Jenže proto, že on si chce pokecat s lidmi face to face nezastavíme dobu, že? Pravdou je, že i mně by se líbila doba víc klidnější, kdy k sobě měli lidé tak nějak blíž. Jenže zákonitosti nejdou zastavit a kdo ví, možná doba zase v jiné formě zpomalí. Věřím ale pevně, že lidstvo se ubírá tím správným směrem. (11.04.2011)