"Ve všem, s čím se setkáváme, pozorujeme neřešitelné rozpory. K rozřešení těchto problémů nemáme jinou možnost než následující: Vybrat si to, co nám nabízí Nejsvětější Trojice, nebo smrt v bláznovství." Tato slova napsal Pavel Florenský, kterého dnes mnozí ve světě uznávají za jednoho z nejhlubších teologů mystéria Nejsvětější Trojice. Ale došel k tomu zvláštní osobní konverzí. Byl ateista a geniální matematik. Ale sama matematika jej přivedla ke křesťanství.
Co je předmětem matematického studia? Nejsou to čísla sama. K čemu by bylo dobré shromažďovat čísla? Matematik studuje vztahy, které se dají čísly vyjádřit. Dokáže se tím zabývat vášnivě. Je známé, že matematici jsou nejroztržitější lidé. Jsou tak zabráni do rovnic a logaritmů, že zapomenou na celé okolí. Ale každého napadne: Není to jenom hra, jako je luštění křížovek? Jaképak mohou být vztahy mezi mrtvými čísly a neživými věcmi? Opravdové vztahy jsou jenom mezi osobami. Lidé proto někdy radí mladému matematikovi: "Nech rovnic a logaritmů a zamiluj se! Vždyť život není matematika." Matematik se možná zamiluje, ožení se, stane se dobrým manželem a otcem rodiny. Ale v matematiku nepřestane věřit. Cení si ji proto, že studuje stálé vztahy, a ne jenom chvilkové, jak je tomu mezi lidmi. I Florenský byl dobrý manžel, ale matematiky si vážit nepřestal. Studoval vztahy, které tu nacházel. Jednoho dne mu však přišla inspirace. Mají-li tu být vztahy věčně platné, musejí za nimi být i věčné osoby. Takové pak jsou jenom tři Božské osoby v jednom Bohu. Z toho pak vyplynul nečekaný závěr: existence Nejsvětější Trojice je nutná k tomu, aby matematika nezůstala jenom laciným hlavolamem.
Kantovi se zdálo, že vyznání jednoho Boha ve třech dobách nemůže mít nijaké zvláštní důsledky pro praktický život. Florenský začal postupně a důsledně ukazovat opak. Víra v Nejsvětější Trojici se nám zdá na první pohled protichůdná: tři nemohou být jeden, jedno není potřeba bezdůvodně dělit na tři. I teologie učí, že tu jde o tajemství víry, které logika nevyřeší. Vědci před tajemstvími unikají. Mají rádi jenom to, co je jasné. Hledají jasné ideje, idea clara et distincta, jak si to přál otec moderního myšlení René Descartes. Ale i je popírá praktický život. Vždyť ten se nám jeví jako plný protikladů, tak velkých, že na ně ani nechceme myslet. Jak bychom např. dokázali smířit nutnost pořádku a věčnou touhu člověka po svobodě? Obdivujeme pořádek ve vesmíru, kde se všecko děje podle neměnných přírodních zákonů. Máme rádi pořádek ve společnosti, v práci i doma. Přitom však bojujeme stále o to, abychom mohli jednat svobodně, nezávisle, podle své vůle. Jsou ty dvě věci slučitelné? Těžko a jen s jistými kompromisy.
A přece si ty dvě snahy neodporují v životě Božím. Tam jsou tři osoby, neskonale svobodné, ve vzájemném vztahu. Ale sjednotí se v jednotě Boží. A Bůh je absolutní, neměnná hodnota, zdroj všeho pořádku. Je to lidsky těžko myslitelné a ještě obtížněji uskutečnitelné. Ale přesto Bůh dává věřícím účast na svém životě v církvi. Proto už od založení byla odleskem trojjediného Boha. Po seslání Ducha svatého mnoho lidé v Jeruzalémě přijalo křest. Byli z různých krajů a různé mentality, ale měli, jak čteme ve Skutcích apoštolů (4, 32) "jedno srdce a jednu mysl". Jejich jednota byla odleskem jednoty Boží, a proto jediná pravá, jediná metoda, jak sjednotit svobodné lidi a celý svět.
To pak má velké důsledky k pochopení všech vztahů mezi lidmi. Žijeme ve státě, v rodině, v pracovních institucích, navštěvujeme kulturní a sportovní kroužky. Všude nacházíme stejný problém: musíme se tam zařadit jako jeden člen do jistého pořádku. Ale přitom máme rádi svobodu a nechceme se dát tuze omezit. Řešíme ten problém větším nebo menším kompromisem: trochu posloucháme, podřizujeme se, ale když se nám to zdá mnoho, utečeme. Není to vlastně tragické, ale nedovedeme vyřešit otázku, která je naprosto podstatná pro náš život: být svobodným a žít ve spořádaném světě?
A přece je ten problém řešitelný, ale musíme k němu přistoupit ze správného hlediska. Musí být podobné, jako při úvahách o Nejsvětější Trojici. Středověcí teologové následovali Boetia. Vyznali nejdříve, že je jeden Bůh. Víra učí, že jsou v něm tři božské osoby. Křesťan tu víru přijímá, ale není mu jasné, jako Kantovi, jaký by ta víra měla mít význam pro praktický život.
Úvahy řeckých Otců církve vycházely z jiného stanoviska. Slovo Bůh je v Bibli reservováno především první božské osobě, tj. Bohu Otci. V evangeliu se nám zjevil Ježíš Kristus jako pravý Bůh z pravého Boha, rovný Otci. Duch svatý je Duch Boží a zjevuje se jako třetí osoba v Trojici. Velký problém našeho myšlení je uznat, jak ty tři svobodné osoby se sjednotí tak dokonale, že je jenom Bůh. Je to možné?
Nemůžeme ovšem plně pochopit tajemství, ale jisté analogie nacházíme i na zemi. Svobodný chlapec a svobodné děvče se zamilují. Svobodně si slíbí věrnost a vzniká ze dvou osob jedno nerozlučné manželství. Jiný příklad už jsme uvedli. Svobodné osoby svobodně přijmou víru v Krista a sjednotí se v jediné církvi.
Tento postup je ovšem daleko přirozenější než opačný. Nemůžeme říci dvěma mladým: "Musíte se vzít a snažte se to udělat svobodně!" Z nutnosti svoboda nikdy nevznikne, jenom násilí. Ale ze svobody vzniká nutnost ne jako násilí, ale jako utvrzení svobody. Někomu něco svobodně slíbím, dám mu čestné slovo a to slovo pak mne zavazuje. Ale ta nutnost vyšla ze mne, ne z nějakého vnějšího nařízení.
Tento postoj je klíč k pravému uspořádání všech lidských vztahů. Jejich základ je ve svobodném rozhodnutí. To rozhodnutí může být věčně platné. V tom je jeho velikost. Není doopravdy svobodný ten, kdo dnes slíbil a zítra slib zapře a nedodrží. Za svobody se rodí naopak stálost a pořádek, který je k životu stejně zapotřebí jako svoboda.
Musíme si ovšem přiznat, že to dnešní společnost těžko chápe. Lidé si navykli slibovat a nedodržet. Protože tím vznikají nesnesitelné zmatky, volá se po tom, aby byla nějaká pevná vláda, která udělá pořádek a utuží rozloženou kázeň. Nemůže to ovšem udělat jinak než násilím a omezením svobody. Nedivme se proto, že se v naší společnosti střídají periody nespořádané svobody s periodami diktátorské disciplíny.
Jediný opravdový lék je v tom, aby lidé přistupovali k těmto problémům v duchu tajemství Nejsvětější Trojice, tj. aby hledali svobodné vztahy lásky jedni k druhým, které se pak uskuteční pevným slibem vzájemné věrnosti, která je odleskem věčné platnosti jednoho Boha.
odeslat článek
vytisknout článek
