Category Archives: Kwasniewski, Peter
Zbudování domácího oltáře
Za poslední rok se mi častěji než kdy dřív ozývají lidé, kteří si chtějí doma vybudovat oltář nebo to už udělali.
Jejich důvody se do jisté míry liší. Někteří chtějí mít vyčleněný modlitební koutek s ikonami či soškami a instalací oltáře pod svatými obrazy mu chtějí dodat ještě větší důstojnosti. Jiní mají v domě místnost navíc, vhodnou k tomu, aby se z ní stala kaple, kam se mohou chodit modlit posvátné oficium, růženec nebo číst Písmo, a samozřejmě bez oltáře, který nám připomíná Krista-Skálu, nejsvětější Oběť i naši povinnost zbudovat Mu oltář ve svém srdci, není žádná kaple úplná. Ještě další mají přátele kněze, kteří u nich při návštěvách v jejich městě nocují, nebo kterým se může hodit klidné místo, kde mohou odsloužit mši, pokud je povinnost neváže obětovat ji jinde; nebo se připravují na ještě temnější a obtížnější časy, kdy dobří kněží možná budou muset putovat od domu k domu, nebo se úplně skrývat.
Ať jsou naše důvody jakékoli, než se do budování takového oltáře pustíme, potřebujeme vědět několik věcí.
Postrádá Traditionis custodes právní způsobilost vzhledem ke svým zásadním nepravdám?
Článek 1 motu proprio Traditionis custodes zní: „Pouze liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety druhého vatikánského koncilu jsou vyjádřením lex orandi římského ritu.“ [Pozn. překl.: Protože oficiální překlad dokumentu do češtiny není dosud k dispozici a protože – jak se v poslední době stalo zvykem Vatikánu – latinská verze neexistuje, jsou všechny citáty v tomto textu přeloženy z angličtiny.]
Papež zde tvrdí, že novus ordo je jediným zákonem modlitby římského ritu. Nelze pochopit, jak to jde dohromady s dějinami Církve a s její úctou ke ctihodným ritům starověku a středověku, jejichž typickým představitelem je i Missale romanum z roku 1570 a jeho následná integrální vydání. Také tyto rity jsou lex orandi a nemůže tomu být jinak. Motu proprio pojem lex orandi místo toho neohrabaně používá jako právní, kanonický termín, který lze aplikovat ad libitum, jako by to byla nějaká vnějšková nálepka. Ve skutečnosti je lex orandi celý komplex historických modlitebních textů, obřadů a hudby, jež dohromady vytvářejí římský ritus.
Jediným způsobem, jak udržet fikci článku 1, je tvrdit, že mezi starým a novým misálem je tak velká kontinuita, že nový je jednoduše aktualizovanou verzí toho starého – že novus ordo je v podstatě totéž jako tradiční římský ritus, který mu předcházel. Přesně to činí Františkův list biskupům:
„Je proto třeba uvážit, že římský ritus, během staletí několikrát upravovaný podle potřeb doby, byl nejen zachován, ale i obnoven ,ve věrné poslušnosti Tradiciʼ. Ti, kdo chtějí zbožně sloužit podle předchozí liturgické formy, v Římském misálu reformovaném podle druhého vatikánského koncilu snadno naleznou všechny prvky římského ritu, zejména římský kánon, který je jedním z jeho nejcharakterističtějších rysů.“
Nad flagrantní nepravdivostí těchto několika vět lze jen ustrnout v úžasu.
Kněží sloužící TLM: čtěte i nadále latinsky a přidávejte čtení v národním jazyce podle potřeby
Nový apoštolský list Traditionis custodes je z mnoha důvodů nezákonný a měl by se setkat s ignorováním či odporem, místo aby byl akceptován a realizován. Zdůvodnit tento postoj způsobem, který by většinu mých čtenářů přesvědčil, by však vyžadovalo mnohem delší článek. Kromě toto ať si o motu propio myslíme cokoli, je tady a nelze zabránit tomu, aby s ním alespoň někteří lidé zacházeli jako se zákonem, dokud tento akt násilí, který tolik odporuje společnému dobru Církve, nezruší některý příští papež.
Zatímco biskupové se snaží dát spěšně dohromady nějakou dočasnou politiku (neboť v rozporu s veškerými zvyklostmi, zdvořilostí i uvážlivostí motu proprio nedává žádné vacatio legis, jež by jim poskytlo čas připravit se na jeho realizaci) a potom rozhodnout o politice trvalé, my si musíme uvědomit některé problémy, které vzniknou a které jsou zčásti vyvolány něčím, co se jeví jako téměř naprostá neznalost způsobu, jak tradiční latinská mše svatá v praxi opravdu probíhá.
Názorným příkladem je článek 3 §3, který uvádí: „Při těchto celebracích se čtení pronášejí v lidovém jazyce za použití překladů Písma svatého, které pro užívání při liturgii schválila příslušná biskupská konference.“ Tento výrok je třeba interpretovat co nejvelkoryseji.
Pravdivost velkopáteční modlitby za Židy před rokem 1955
Ve svém pozemském životě byl Mesiáš poslán „jen k ovcím, které zahynuly z izraelského domu“ (Mt 15,24), mezi nimiž zahájil své veřejné působení, neboť „přišel hledat a spasit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Zdá se tedy namístě zamyslet se nad kontroverzní velkopáteční přímluvou za Židy. Vždyť jak poznamenal arcibiskup Fulton Sheen:
„Každý jiný člověk, který kdy přišel na tento svět, se narodil, aby žil. On se narodil, aby zemřel. Pro Sokrata byla smrt kamenem úrazu – přerušila jeho učení. Pro Krista však smrt byla cílem a naplněním jeho života, zlatem, o něž usiloval. Jen málo z jeho slov anebo činů lze pochopit, nevezmeme-li v úvahu jeho kříž. Sám se prezentoval jako Spasitel, nikoli pouhý učitel.“
Přímluva za Židy podle misálu před rokem 1955 zní:
„Modleme se i za proradné Židy [perfidis Judaeis], aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, by i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. [Lid není vybídnut k pokleknutí, ale ihned se říká:] Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradnosti Židů [Judaicam perfidiam] ze svého milosrdenství nevylučuješ, vyslyš prosby naše. jež za zaslepenost onoho národa přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a vytrženi byli ze svých temnost. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen.“ [1]
Přirozené plánování rodičovství lze užívat i sobecky
Diskuse o přirozeném plánování rodičovství (PPR) se často rychle zvrhnou v urputný boj mezi skalními zastánci a skalními odpůrci. Jedni hájí PPR jako mravně bezúhonnou, prospěšnou praxi, která je pro manžele jednoznačným přínosem. Druzí jsou naproti tomu přesvědčeni, že PPR je subtilní forma antikoncepce, která je manželům ke škodě, protože je vždycky lépe „důvěřovat jen Boží Prozřetelnosti.“ Zjišťuji, že sympatizuji s oběma stranami – ne proto, že s některou z nich souhlasím zcela, ale proto, že obě strany poukazují na důležitý aspekt, přičemž se jim zřejmě nedaří pravdu, kterou vidí, začlenit do širší situace.
Připusťme bez okolků především to, že sobectví nebo falešné priority mohou vést k nepatřičnému spoléhání na PPR, pokud se pro něj manželé rozhodli jako pro přirozenější způsob, jak se vyhnout dětem. Užívat by ho mohli například i bezbožní hippies, protože je ekologické a zdravější pro lidské tělo.
PPR nicméně nemůže být „antikoncepční“ v bezvýhradném smyslu (ani ho tak nelze nazývat), a to ani když se pro něj manželé rozhodnou ze sobeckých důvodů. Antikoncepce je svou mravní podstatou vnitřně špatná neboli nemorální per se, protože přímo a kategoricky odporuje jednomu z dober, která definují manželství. PPR je ambivalentnější a nejednoznačnější: manželé, kteří sledují přirozené rytmy, nedělají nic, co by přirozený akt zbavovalo jeho plodivého cíle. Sexuální styk v neplodných obdobích rozhodně není úkonem násilí či bránění reprodukčním schopnostem člověka, neboť tyto schopnosti samy o sobě Božím řízením někdy k početí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše nečinnost), totiž zdrženlivost v plodných obdobích, ani akt manželského setkání v obdobích neplodných nenarušují plodivou povahu sexuálního aktu, jak jej Stvořitel zamýšlel, zatímco užívání antikoncepce to evidentně činí, jak naznačuje sám její název: anti-koncepce. Z tohoto důvodu je antikoncepce – jelikož narušuje přirozený proces – protipřirozená, zatímco PPR je s řádem stvoření v souladu, neboť střídání plodných a neplodných období je přirozeným rytmem ženského těla.
Od pokleslé liturgie vysvoboď nás, Pane!
20. listopadu se v tradičním římském kalendáři slaví svátek svatého Felixe z Valois (†1212). Možná se ptáte, co je to za obskurního světce a proč se nám plete v kalendáři. Nebylo by lepší ho zrušit? A přesně k tomu v kalendáři k novus ordo z roku 1969 skutečně došlo: Felix zmizel, nebo spíš se odebral na příslušnou stránku martyrologia, kde si ho připomene jen nemnoho duší.
Rád bych tvrdil, že svatá matka Církev jako vždy postupovala s moudrostí přesahující její věk, ale odstranění tohoto světce a mnoha dalších z kalendáře je jen dalším příkladem církevního alzheimera.
Sv. Felix byl údajně příslušníkem francouzského královského dvora. Každopádně se ví, že opustil všechen svůj světský majetek a stal se poustevníkem. Vyhledal ho svatý Jan z Mathy, který se doslechl o jeho svatosti, a společně založili Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců, obvykle nazývaný trinitáři. Členové řádu měli cestovat do Svaté země a v případě potřeby nabídnout i sami sebe výměnou za propuštění křesťanů držených v muslimském zajetí. Podobný řád – Řád naší Milosrdné Paní – založili v roce 1218 svatý Petr Nolasco, svatý Raymund z Peñafortu a král Jakub Aragonský.
O čem se můžeme poučit od sv. Felixe? Na rozdíl od mnoha dnešních prelátů Církve, kteří lpějí na moci, prestiži a požitcích a odmítají změnit sebe i instituce, jež jsou jim svěřeny, byl Felix ochoten opustit všechno kvůli „perle veliké ceny“, Ježíši Kristu. Vzdal se vyhlídek na povýšení, úřady a vliv, aby mohl vykonat to, co ze své podstaty stálo za tu námahu pro jeho nesmrtelnou duši a pro zdraví Církve. V tomto ohledu je Felix antitezí zesvětštělého biskupa či kněze, jehož bychom mohli nazvat „anti-Felix”: nešťastného ve svých hříších, ať je spáchal sám nebo je přehlížel, příčiny neštěstí svého stáda.
Když biskupové zakazují svátosti, musejí se kněží a laici nějak zařídit
Před nějakou dobou se mě jedna známá ptala, co si myslím o katolických kněžích, kteří během covidových omezení „zdivočeli“ a nadále tajně sloužili mše a podobně, přestože jim to zakázala „legitimní autorita“. Tázala se, jaký mám názor na laiky, kteří je k tomu vyzývali, pomáhali jim a jejich duchovní služby využívali. Dá se takové jednání obhájit? Nebo se dokonce vyžaduje?
Toto téma je stále relevantní, protože silně přehnaná hrozba covidu-19 se v evropských zemích využívá k vnucení nové vlny restrikcí všeho druhu, včetně omezování náboženských aktivit a shromáždění. Můžeme očekávat, že manažeři paniky a strachu tohoto nového světa z krize vyždímají, co půjde, a budou ji prodlužovat tak dlouho, jak to bude možné – zejména v národech, jejichž přirozený sklon k odporu potlačila desetiletí socialistické výchovy.
Sympatizoval jsem a sympatizuji stále s každou snahou kněží a laiků obcházet a ignorovat diktát biskupů, který těžce omezuje svátostný život Církve, třebaže snadno dostupné důkazy ukazují, že prožíváme situaci nikoli nepodobnou jiným těžkým chřipkám, které v minulosti mnohokrát přišly a odešly. Mé úvahy v této věci vycházejí z několika základních zásad.
Skepse není správná reakce na legendy o svatých
O významném svátku Všech svatých si katolíci připomínají nevyčíslitelný zástup světců, světic a dobrých andělů, kteří Boha milovali a milují víc než sebe a z Jeho rukou přijímají dar věčného života ve slávě. Netřeba připomínat, že jména většiny z nich nebudeme znát, dokud se – dej Bůh a s Jeho pomocí – sami nepřipojíme k jejich počtu.
Jednou z věcí, kterých je třeba se vyvarovat, je skepse týkající se světců, jejichž životopisy nám byly předány už zde na zemi. Přesto je tento postoj pod vlivem svůdné zástěrky „vědeckých kritérií“ vita sanctorum po desetiletí normou. Katoličtí i nekatoličtí historici vyprávění o svatých, zejména těch nejstarších, až příliš často zpochybňují. Tím se však ztrácí velká část pravdy, kterou nám Bůh chce dát, a velká část plodů, které můžeme duchovně získat studiem náboženských dějin. K aktům raných mučedníků (jejichž oficiální „životopisy“ jsou tak často zpochybňovány) píše P. Peter Regalatus Biasiotto:
„Potlačením všech legend bychom v některých případech přišli o jediný způsob, jímž můžeme překlenout propast, která nás dělí od našich předků. Pro překonání takové propasti je legenda vskutku vratký most, ale most to pořád je. Možná je zatížený staletými nánosy a parazitickým růstem a oslabený vlastní enormní tíhou nepravděpodobnosti. Avšak sám břečťan představivosti, který si kdysi prorazil cestu mezi kameny, dnes brání chabě pospojovaným obloukům v pádu do zapomnění. Po takovém mostě nemůžeme přejít propast, ale skutečnost, že most existuje, nám říká, že před sebou máme propast, a nikoli prázdnotu – že za temnotou a zdánlivě bezcitnou strží je pevný základ poskytující solidní oporu mechem obrostlému, malebnému mostu legendy.“ (History of the Development of Devotion to the Holy Name)
Svátek Mateřství Panny Marie, nebo papeže Roncalliho?
11. říjen je dokonalou ilustrací základního problému katolické Církve ve 20. století.
Papež Pius XI. v roce 1931 zavedl svátek Mateřství blahoslavené Panny Marie na připomínku 1500. výročí efezského koncilu, který dal Panně Marii titul Theotokos neboli Bohorodička, a určil pro něj 11. říjen. Není to tedy starodávný svátek (podobně jako svátek Krista Krále, který ustanovil tentýž Pius), ale zapadá do pomalého a láskyplného procesu rozšiřování, jenž tradiční liturgii po dvacet století obohacuje o stále nové stránky zbožnosti.
Papež Jan XXIII. se rozhodl zahájit druhý vatikánský koncil 11. října právě proto, že to byl svátek Božího Mateřství Panny Marie.
Přenesme se do doby po koncilu: Bugniniho Consilium svátek zrušilo a sloučilo ho s 1. lednem, který býval oktávem vánočním a svátkem Obřezání Páně, ale nově se měl nazývat „slavnost Matky Boží Panny Marie.“ Spousta hektického odstraňování, přesunování a přilepování… A pak přišel papež František, který Jana XXIII. prohlásil za svatého a 11. říjen za JEHO svátek.
