Přirozenost, přirozený

Přirozenost, přirozený

(řec. φυσις [fysis], lat. natura - „to, co je narozeno" nebo „přirozeno")

Přirozenost je:

a) celý vesmír, který je dobrý, protože je stvořen Bohem (Gen 1-2) (v češtině tomuto prvnímu významu slova "přirozenost" odpovídá český výraz „příroda", v angl. textu v obou případech výraz "nature" - pozn. překl.), nebo

b) něco, co se rozvíjí a koná v souladu se svými vlastními podstatnými vlastnostmi. V tomto druhém významu křesťanská nauka hovoří o jedné přirozenosti Boha a dvou přirozenostech (božské a lidské) v Kristu. Katolická teologie odlišuje milost (neboli to, čeho se nám dostává díky Božímu vykupitelskému konání v Kristu) od přirozenosti (to jest, co je lidské bytosti vlastní jakožto lidské bytosti). Klasický axiom tvrdí, že milost neničí přirozenost, ale předpokládá ji a pozvedá. Je důležité zde poznamenat, že ryze přirozený řád je jistou abstrakcí. Řád milosti existoval od samého počátku, neboť Bůh ve své svobodě povolal všechny muže a ženy k nadpřirozenému údělu věčného života. Kalvinisté a někteří další protestanté pesimisticky zdůrazňovali názor, že hřích zcela zkazil lidskou přirozenost (viz DH 1521, 1555; ND[1] 1925, 1955; GS[2] 13).

[Z knihy OʼCollins, G. - Farrugia, E. G.: A Concise Dictionary of Theology, New York - Mahwah 2000, přeložil Lukáš Drexler.]

[1] Neuner, J. - Dupuis, J.: The Christian Faith, Bangalore - London - New York, 1996.

[2] II. vatikánský koncil: Gaudium et spes.