Rádio Vaticana

Drazí bratři a sestry,
Po dvaceti katechezích věnovaných apoštolu Pavlovi, bych rád dnes znovu navázal na prezentaci velkých církevních spisovatelů Východu a Západu z doby středověku. Nabízím postavu sv. Jana Klimaka, což je latinský přepis řeckého termínu klímakos, což znamená ze žebříku (klimax). Jde o titul jeho hlavního díla, v němž popisuje žebřík lidského života vedoucí k Bohu. Narodil se kolem roku 575. Jeho život se tedy odvíjel v letech, kdy Byzanc, hlavní město východořímské říše procházelo největší krizí svých dějin. Zeměpisný rámec říše se nečekaně zhroutil a invaze barbarů způsobila pád veškerých struktur. Zůstala jen struktura církve, která v těchto obtížných časech pokračovala ve své misijní, humanitní a sociálně-kulturní činnosti, zejména prostřednictvím sítě klášterů, v nichž působily velké osobnosti jakou byl např. právě Jan Klimak.

Jan žil a pojednal o svých duchovních zkušenostech na Sinajském pohoří, kde se Mojžíš setkal s Bohem a Eliáš uslyšel jeho hlas. Zprávy o něm se nám dochovaly v krátké biografii nazvané Vita (PG 88, 596-608), kterou napsal mnich Daniel z Raito. Jan se v sedmnácti letech stal mnichem na Sinaji, kde byl učedníkem opata Martyria, ?starce?, tj. ?mudrce?. Když mu bylo přibližně dvacet let, zvolil si život eremity ? poustevníka - v jedné jeskyni na úpatí Sinaje v lokalitě Tola asi osm kilometrů od nynějšího kláštera svaté Kateřiny. Samota mu však nebránila setkávat se s lidmi, kteří toužili po duchovním vedení, a vydat se na návštěvu některých klášterů poblíž Alexandrie. Jeho poustevnické ústraní, které nebylo útěkem ze světa a z lidské reality, totiž vyústilo do vroucí lásky k druhým (Vita 5) a k Bohu (Vita 7). Po čtyřiceti letech poustevnického života, stráveného láskou k Bohu a bližnímu, po letech pláče, proseb a bojů proti démonům, byl jmenován igumenem (představeným) velkého kláštera na hoře Sinaj a vrátil se tak k cenobitskému čili komunitnímu mnišskému životu v klášteře. Několik let před smrtí, naplněn nostalgií po poustevnickém životě, pak předal vedení kláštera svému bratrovi, který byl mnichem v téže komunitě. Zemřel po roce 650. Janův život se odvíjel na horách mezi Sinají a Táborem, a skutečně lze říci, že v něm zazářilo světlo, které Mojžíš spatřil na Sinaji a tři apoštolé nazírali na hoře Tábor!

Proslavil se, jak už jsem řekl, spisem Žebřík (klimax), jež na Západě nese název Žebřík do ráje (PG 88,632-1164). Toto dílo bylo napsáno na naléhavou žádost nedalekého igumena z kláštera Raito u Sinaje. Žebřík je ucelené pojednání o duchovním životě, ve kterém Jan popisuje cestu mnicha od zřeknutí se světa až k dokonalosti lásky. Je to cesta, která podle tohoto pojednání, vede přes třicet příček či stupňů, z nichž každý je napojen na ten následující. Cestu lze shrnout do tří po sobě jdoucích etap: první je výrazem roztržky se světem za účelem návratu do stavu evangelního dětství. Podstatou tedy není ona roztržka, ale navázání na to, co řekl Ježíš o návratu k pravému dětství v duchovním smyslu, tedy být jako děti. Jan to komentuje: ?Dobrý fundament spočívá na třech základech a třech sloupech: nevinnosti, postu a cudnosti. Všichni v Kristu znovu narození (srov. 1 Kor 3,1) mají začít u těchto věcí a brát si příklad od těch, kteří jsou novorozeňaty fyzicky? (1,20; 636). Dobrovolné vzdálení se od drahých lidí a míst umožňuje duši vstoupit do hlubšího společenství s Bohem. Toto zřeknutí ústí do poslušnosti, která je cestou pokory prostřednictvím ponižování, kterých se od bratří nikdy nebude nedostávat. Jan to komentuje: ?Blažený ten, který umrtvil vlastní vůli až do konce a svěřil péči o sebe sama svému učiteli v Pánu. Ten totiž stane po pravici Ukřižovaného!? (4,37; 704).

Druhou etapu cesty tvoří duchovní boj proti vášním. Každý stupeň žebříku představuje nějakou hlavní vášeň, která je definována a diagnostikována předepsanou terapií a poukazem na odpovídající ctnost. Souhrn těchto stupňů představuje bezpochyby to nejdůležitější pojednání o duchovní strategii, které máme. Avšak boj proti vášním má pozitivní nádech a nestává se něčím negativním díky obrazu ?ohně? Ducha svatého: ?Všichni, kdo se pouští do tohoto krásného, tvrdého a úporného boje (1 Tim 6,12), ať vědí, že se vrhají do ohně, pokud opravdu touží po tom, aby v nich přebýval oheň nehmotný? (1,18;636). Oheň Ducha svatého, který je ohněm lásky a pravdy. Pouze moc Ducha svatého zajistí vítězství. Podle Jana Klimaka je však důležité si uvědomit, že vášně nejsou špatné samy o sobě, ale stávají se takovými tehdy, zachází-li s nimi svoboda člověka špatně. Jsou-li vášně očištěny, otevírají člověku cestu k Bohu za pomoci energií, v nichž se pojí askeze a milost. A ?pokud vášně obdržely počátek a řád od Stvořitele, pak jejich hranice nemají meze? (26,2,37; 1068).

Poslední etapou cesty je křesťanská dokonalost, která probíhá v posledních sedmi stupních Žebříku. Ty představují nejvyšší stadia duchovního života, která zakoušejí tzv. ?hesychasté?, poustevníci ? samotáři, tj. ti kteří dosáhli vnitřního klidu a pokoje, ale jsou dostupná také horlivým cenobitům, tedy mnichům žijícím v komunitě. Z prvních třech, tj. prostoty, pokory a rozlišování považuje Jan - ve šlépějích Otců pouště - za nejdůležitější tu poslední, tj. schopnost rozlišovat. Každé jednání je třeba podrobit rozlišování, neboť všechno závisí na hlubokých motivacích, které je třeba vážit. Tady přistupuje k živému nitru osoby za účelem probudit v poustevníkovi, v křesťanovi Boží dary - duchovní vnímavost a ?cítění srdce?: ?Jako vodítko a pravidlo musíme v každé věci hned po Bohu následovat svoje svědomí? (26/1,5; 1013). Takto je dosažen klid duše, hesichía, díky němuž může duše objevit božská tajemství.

Stav klidu, vnitřního pokoje připravuje hesychasta v modlitbě, která je podle Jana dvojí: ?modlitba tělesná? a ?modlitba srdce?. První je vlastní tomu, kdo si musí pomáhat tělesnými postoji: sepnutím rukou, vydáváním vzdechů, bitím se do hrudi atd. (15,26; 900). Druhá je spontánní, protože je účinkem probuzení duchovní vnímavosti, Božího daru tomu, kdo je oddán modlitbě tělesné. Jan jí dává jméno ?Ježíšova modlitba? (Iesou euche). Je to prosté vzývání jména Ježíš, invokace, která je nepřetržitá jako dýchání: ?Ježíšova památka se zcela sjednotí s tvým dechem a tak poznáš užitek vnitřního pokoje, hesichia? (27,2,26; 1112). Modlitba se nakonec stává velice jednoduchou, stává se pouhým slovem ?Ježíš?, pojícím se vjedno s naším dýcháním.

Poslední stupeň žebříku (30), zalitý ?střízlivým opojením Ducha?, je věnován svrchované ?trojici ctností?: víře, naději a především lásce. Jan hovoří o lásce také pomocí slova éros (lidská láska), podobenstvím manželského sjednocení duše s Bohem. Znovu tady volí obraz ohně, aby vyjádřil vroucnost, světlo a očištění lásky k Bohu. Síla lidské lásky může být přeorientována znovu k Bohu jako může být na olivovník naroubována dobrá oliva (srov. Řím 11,24)? (15,66; 893). Jan je přesvědčen, že intenzivní zkušenost této lásky ? éros - umožní pokročit duši značně více než tvrdý boj proti vášním, protože její moc je obrovská. Na naší cestě tedy převažuje pozitivita. Láska je však nazírána také v úzké souvislosti s nadějí: ?Silou lásky je naděje, díky níž očekáváme odměnu lásky? Naděje je branou lásky? Nedostatek naděje ničí lásku, k níž se pojí naše námahy a která je oporou našim soužením a díky níž jsme obklopeni Božím milosrdenstvím? (30,16; 1157). Závěr Žebříku podává syntézu celého díla slovy, která autor dává vyslovit samotnému Bohu: ?Tento žebřík tě naučí duchovní ochotě vášní. Já jsem na vrcholku tohoto žebříku, jak řekl můj velký zasvěcenec (svatý Pavel): Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska (1 Kor 13,13)!? (30,18; 1160).

V tomto bodě se nabízí poslední otázka: může Žebřík, dílo napsané mnichem-poustevníkem, který žil před 1400 lety, ještě něco říci nám dnes? Může být pro nás ještě aktuální život a dílo člověka, který prožil celý svůj život v době nám tak vzdálené na Sinajském pohoří? Na první pohled by se zdálo, že odpověď musí znít ?nikoli?, protože Jan Klimak je nám opravdu příliš vzdálený. Ale podíváme-li se trochu blíže, zjistíme, že onen mnišský život je pouze velkým symbolem křestního života, života křesťana. Představuje nám takříkajíc velkými písmeny to, co my denně píšeme malými. Je to prorocký symbol, který zjevuje, co je to život pokřtěného ve společenství s Kristem, s Jeho smrtí a vzkříšením. Pro mne je zvláště významná skutečnost, že vrcholek žebříku, poslední stupně jsou zároveň základními, počátečními a nejjednoduššími ctnostmi: víra , naděje a láska. Nejsou to ctnosti dostupné jenom mravním hrdinům, ale jsou to Boží dary všem pokřtěným. V nich vyrůstá i náš život. Počátek je zároveň cílem, výchozí bod je také konečným. Celé putování směřuje ke stále radikálnější realizaci víry, naděje a lásky. V těchto ctnostech jsou přítomny všechny stupně žebříku. Základní je víra, protože tato ctnost v sobě zahrnuje to, že se zřeknu své arogance, svojí myšlenky, svého nároku soudit sám, aniž bych se svěřil druhým. Nezbytná je tato pouť k pokoře, k duchovnímu dětství. Je třeba překonat postoj arogance, která vede k tvrzení: Já v této své době, v 21.století vím lépe to, co mohli vědět tamti v oněch dobách. Naopak, je třeba svěřit se pouze Písmu svatému, Pánovu Slovu, přistupovat s pokorou k horizontu víry, abychom tak vešli do nezměrné šíře univerzálního světa, Božího světa. Takto naše duše poroste, poroste vnímavost srdce vůči Bohu. Správně říká Jan Klimak, že pouze naděje nás uschopňuje žít lásku. Naděje, v níž přesahujeme každodenní záležitosti, neočekáváme úspěch v rámci našich pozemských dnů, ale čekáme na závěr zjevení samého Boha. Pouze v tomto rozsahu naší duše, v této sebetranscendenci se náš život stává velkým a můžeme snášet každodenní námahy i zklamání, můžeme být na druhé hodní, aniž bychom čekali odměnu. Jedině, pokud je Bůh, tato velká naděje, k níž směřuji, mohu každý den uskutečňovat drobné krůčky svého života a učit se tak lásce. V lásce se skrývá tajemství modlitby, osobního poznání Ježíše: prostá modlitba, která usiluje o pouhý dotek srdce božského Mistra. Tak se otevírá naše vlastní srdce a od Něho se mu dostává Jeho dobroty, Jeho lásky. Užívejme tedy tento ?žebřík? víry, naděje a lásky a dosáhneme pravého života.

přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience