Category Archives: Vyvracení mýtů
Postrádá Traditionis custodes právní způsobilost vzhledem ke svým zásadním nepravdám?
Článek 1 motu proprio Traditionis custodes zní: „Pouze liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety druhého vatikánského koncilu jsou vyjádřením lex orandi římského ritu.“ [Pozn. překl.: Protože oficiální překlad dokumentu do češtiny není dosud k dispozici a protože – jak se v poslední době stalo zvykem Vatikánu – latinská verze neexistuje, jsou všechny citáty v tomto textu přeloženy z angličtiny.]
Papež zde tvrdí, že novus ordo je jediným zákonem modlitby římského ritu. Nelze pochopit, jak to jde dohromady s dějinami Církve a s její úctou ke ctihodným ritům starověku a středověku, jejichž typickým představitelem je i Missale romanum z roku 1570 a jeho následná integrální vydání. Také tyto rity jsou lex orandi a nemůže tomu být jinak. Motu proprio pojem lex orandi místo toho neohrabaně používá jako právní, kanonický termín, který lze aplikovat ad libitum, jako by to byla nějaká vnějšková nálepka. Ve skutečnosti je lex orandi celý komplex historických modlitebních textů, obřadů a hudby, jež dohromady vytvářejí římský ritus.
Jediným způsobem, jak udržet fikci článku 1, je tvrdit, že mezi starým a novým misálem je tak velká kontinuita, že nový je jednoduše aktualizovanou verzí toho starého – že novus ordo je v podstatě totéž jako tradiční římský ritus, který mu předcházel. Přesně to činí Františkův list biskupům:
„Je proto třeba uvážit, že římský ritus, během staletí několikrát upravovaný podle potřeb doby, byl nejen zachován, ale i obnoven ,ve věrné poslušnosti Tradiciʼ. Ti, kdo chtějí zbožně sloužit podle předchozí liturgické formy, v Římském misálu reformovaném podle druhého vatikánského koncilu snadno naleznou všechny prvky římského ritu, zejména římský kánon, který je jedním z jeho nejcharakterističtějších rysů.“
Nad flagrantní nepravdivostí těchto několika vět lze jen ustrnout v úžasu.
Odkud se vzalo novověké otroctví?
Vylhaná a prolhaná mytologie moderního „humanismu“ tvrdí, že bílí křesťané zavedli otroctví indiánů a černochů na africkém a zejména na americkém kontinentě. Jeho obětmi byli prý nekřesťanští (animističtí čili pohanští) indiáni a černoši. Fuj, vy bílí křesťané, styďte se! To je poselství, které adresuje hnutí Black Live Matter (BLM) současné bělošské, potažmo celé křesťanské civilizaci. Poselství, jehož součástí jsou stržené nebo zdevastované chrámy, kříže a sochy světců v USA i v Evropě.
Jenže jaká je historická pravda? Úplně jiná. Zcela odlišná nejen od té, kterou hlásají zločinní demagogové BLM, ale i od té, kterou jsme čerpali ve škole z učebnic dějepisu.
1) Novověké otroctví domorodců na americkém a africkém kontinentu nebylo vynálezem bělochů, ale existovalo hluboce zakódované v samotné kmenové civilizaci pohanských indiánů a černochů. Bylo naprosto samozřejmé, že jednotlivé kmeny mezi sebou válčily. Vítěz u poražených vyvraždil ty, kdo nemohli „být užiteční“, ze zbytku učinil své otroky.
2) Když Španělé inspirovaní tímto příkladem (a zhnusení lidskými obětmi Mayů a Aztéků) brali na americkém kontinentu indiány do otroctví, král a císař Karel V. toto zakázal na nátlak katolických misionářů a papeže Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvláštní bulu. Totéž opakuje zhruba o třicet let později jeho nástupce sv. Pius V. a poté další papežové v 17. stol.
3) Otroky z černé Afriky začaly dovážet na americký kontinent koloniální státy: v 17. stol. protestantská Anglie, později v 18. stol. Francie a Portugalsko v čele s osvícenskými panovníky, jejichž dvory ovládali svobodní zednáři. Papež Benedikt XIV. (1740-59) vydal proti zotročování černochů a obchodu s nimi ostrou bulu, zatímco koryfej protikřesťanského osvícenství a „otec novodobé tolerance a svobody svědomí“ Francois Arouet Voltaire přesně v téže době investuje nemalou část svého majetku právě do obchodu s černými otroky, dopravovanými z Afriky na americký kontinent. Ve svých „Esejích o mravech“ Voltaire píše, že černoši prý nejsou lidmi, nýbrž jakýmisi zmetky vzniklými z pohlavního styku lidí a opic. Také papežové 19. století nekompromisně vystupovali proti zotročování černochů a obchodu s lidmi, nejradikálněji Řehoř XVI. v bule „In Supremo Apostolatus“ r. 1839. Brazílie jako poslední stát v Jižní Americe zrušil otroctví černochů r. 1888 na nátlak papeže Lva XIII. a brazilských biskupů.
Odporují si evangelní zprávy o Vzkříšení Pána?
Biblické a historické zdůvodnění
Odpůrci Církve toto už do osvícenských dob tvrdí. A nejen oni, i modernističtí teologové uvnitř Církve tak učí. Podle Waltra Kaspera, německého kuriálního kardinála a velkého propagátora podávání sv. přijímání cizoložníkům, prý Zmrtvýchvstání Krista nebylo historickou událostí, protože „u toho nikdo nebyl“. Tomáš Halík zase ve svém internetovém kázání na Květnou neděli řekl, že prý nesmíme věřit do detailů všemu, co je o Kristově Vzkříšení napsáno, neboť evangelní zprávy si odporují. Kde a v čem, to už samozřejmě neuvedl. Běžně se dnes na teologických fakultách učí, že prý Zmrtvýchvstání Ježíše bylo „duchovním zážitkem“ učedníků a na tomto základě se údajně v prvotních křesťanských komunitách nezávisle na sobě (proto prý ty „rozpory“) začaly formovat evangelní příběhy o tom, jak vlastně Vzkříšení proběhlo. Ano, příběhy, nikoli událost. Halík nehovoří zásadně ani ústně, ani ve svých spisech o reálné události nebo zprávě, pouze o „příběhu“. Pod prvním pojmem si představíme to, co se opravdu odehrálo, pod tím druhým zase něco, co může, ale také nemusí být pravdou. Typická taktika modernistů.
Vypořádejme se nyní s ní! Opravdu u Zmrtvýchvstání „nikdo z lidí nebyl“? Ale kdepak, byla tam stráž, která hlídala hrob (Mat 28,4). Tito vojáci utíkali a sdělili to velekněžím, kteří je podplácejí, aby řekli, že spali a učedníci zatím ukradli Pánovo tělo. Ženy, které tam přišly, viděly anděly, a ti jim oznámili, že Pán opravdu vstal. Problém, jenž tu ale zdánlivě nastává, spočívá v tom, že evangelisté se liší v uvádění počtu žen, které ke hrobu přišly dokončit práci s pohřbem, již v pátek nestihly a v sobotu nemohly dodělat, neboť byl velký svátek. Matouš (28,1-10) uvádí pouze Marii Magdalenu a tzv. druhou Marii, tj. matku Jakubovu a příbuznou Panny Marie. Marek píše shodně s Matoušem o obou dvou a přiřazuje k nim ještě Salome (Mar 16,1). Je v tom rozpor? Nikoliv. Matouš píše: „Po sobotě, když už svítalo na neděli, přišla se Maria Magdalena a druhá Maria podívat na hrob…“ (Mat 28,1). Jenže Matouš touto informací nevylučuje, že ke hrobu mohly přijít i další ženy. Je to totéž, jako když já jako novinář budu referovat o přepadení banky a napíšu, že toto viděli pan Novák a paní Vařečková. Tím ale neříkám, že to nemohl vidět ještě i někdo další, to bych udělal teprve tehdy, kdybych výslovně sdělil, že pouze tito dva jsou svědky a nikdo jiný. Matouš, když psal své evangelium, znal tyto dvě ženy a bezpečně věděl, že byly u hrobu, o dalších nejspíš spolehlivě nevěděl, proto o nich nepsal. Marek znal nadto ještě Salome a bezpečně věděl, že také šla ke hrobu. Oba evangelisté však neříkají, že pouze tyto dvě (tři) ženy tam byly a žádná jiná. Světlo do zdánlivé záhady přináší potom Lukáš (24,10), jenž píše o Marii Magdaleně, Marii, matce Jakubově a Johaně. K tomu ale dodává: „a ostatní s nimi…“ Těch zbožných žen šlo tedy ke hrobu víc, nevíme přesně, kolik.
Pravá tvář ekumenického dialogu
Pan kazatel Církve bratrské dr. Pavel Černý ve své filipice proti mariánskému sloupu v internetovém časopise Christnet z 18. ledna názorně ukázal, jak si představuje dialog s katolíky (http://www.christnet.eu/clanky/6334/dve_interpretace_poslani_panny_marie.url). Je ochoten maximálně připustit Marii (pouze jednou používá i označení Panna) jako „něžnou maminku“, “ statečnou ženu, která před dvěma tisíci lety přijala riskantní těhotenství…“, uznává, že jsou mnohé mariánské obrazy a sochy, které korespondují s evangeliem. Zároveň ale píše o „strašlivých zkresleních a deformacích poslání této úžasné a pokorné ženy velké víry v Boha…“
Panu dr. Černému vadí především prezentace Panny Marie jako ochránkyně statečných katolických bojovníků, kteří bránili v minulosti svou víru a teritorium proti agresi heretiků a nekřesťanů. Od prvopočátku byla Panna Maria v Tradici, druhém prameni víry, který protestanté neuznávají (Lutherovo „Sola Scriptura„, pouze Písmo), takto chápána. Avšak i sám Nový zákon, neomylný zdroj víry přijímaný i protestanty, tudíž i dr. Černým, prezentuje Matku Boží též jako „bojovnici“, nebo přinejmenším jako patronku bojovníků za spravedlivou věc. Když v Magnificatu Panna Maria říká, že Pán „divy učinil svou mocí, rozptýlil ty, kteří pyšně smýšlejí ve svém srdci, sesadil mocné z trůnu a povýšil ponížené, lačné nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou, ujal se Izraele, svého služebníka, jsa pamětliv svého milosrdenství….“ (Luk 1,51-4), pak je jasné, že toto nepůjde bez spravedlivého boje, neboť ti mocní neopustí dobrovolně své trůny, které si neprávem přivlastnili, stejně tak boháči, již podvodně získali své majetky na úkor druhých, ani ti, kdo utiskují Izrael, mu nedají dobrovolně svobodu.
V Apokalypse potom žena oděná sluncem s měsícem pod nohama, v níž někteří vykladatelé vidí Církev, jiní Pannu Marii, bojuje s drakem, symbolem satana a mocností nepřátelských Kristu (Zjev 12,13). Koneckonců Nový zákon mnohokrát zdůrazňuje bojový charakter Kristova poslání, nejzřetelnější je to u sv. Pavla, jenž píše, že Kristus „musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15,25). Panna Maria, bytostně spjatá se svým Božským Synem, nemůže mít tedy opačné zaměření, není jenom „něžnou maminkou“ a „pokornou ženou“, ale zároveň i bojovnicí za pravdu, kterou je sám její syn Ježíš, on přece řekl: „Já jsem Cesta, Pravda i Život.“
Co je správný půst
Na počátku postní doby nám zaznívají různé biblické i mimobiblické texty o potřebě náležitého vnitřního postoje; varování, aby se člověk nepostil kvůli pochvale lidí atd.
Pán Ježíš ale také říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, ABY VIDĚLI VAŠE DOBRÉ SKUTKY A VELEBILI VAŠEHO OTCE V NEBESÍCH.“
Unáhlený posluchač může být překvapen. Zvykl si vybírat (řecky: heresin) pouze něco od Izaiáše („či není půst, jaký si přeji, spíše toto …“), pouze šestou kapitolu Matoušova evangelia, jak slyšíme v evangeliu na Popeleční středu, a najednou toto?
Vše se vysvětlí, když si uvědomíme, o co v kterém textu jde. Pak uvidíme, že jsou v souladu. A nejen to. Uvidíme, že se vzájemně doplňují. Zatímco šestá kapitola varuje před konáním dobrých skutků pokrytci, kteří chtějí, aby je lidé chválili, výše uvedený text o svícení před lidmi naopak vybízí k veřejnému konání dobrých skutků, aby lidé velebili Boha. To se nevylučuje, to se dá a má skloubit: Nekonat dobré skutky veřejně kvůli vlastní slávě či uznání od lidí, ale konat je veřejně jako svědectví proto, aby byl oslavován Bůh. A pak je zde ještě jedna věc: celá ta perikopa šesté kapitoly mluví proti praktikám pokrytců. Toto slovo dnes používá kde kdo, mnohdy špatně. Pokrytec byl člověk, který si pokryl tvář maskou, takže lidé při pohledu na něj neviděli jeho skutečnou podobu, ale něco jiného. Přeneseně se jedná o falešné lidi, kteří se navenek ukazují lepšími, než ve skutečnosti jsou. A před tímto Pán Ježíš varuje: před přetvářkou, před nepravdivým ukazováním se lepšími, zbožnějšími, než je skutečnost. Když někdo ale pravdivě ukáže navenek, jak zbožný je uvnitř, a nečiní to pro svou slávu, ale aby lidé velebili Otce v nebesích, je všechno v pořádku a navíc uposlechl výše uvedené Ježíšovy výzvy.
Štvanice na kardinála Pella
Kardinál Pell
V Austrálii byl vzat do vazby kdysi „třetí nejmocnější muž ve Vatikánu“ a jeden z posledních konzervativců na špičce vedení církve, George kardinál Pell. Je nepravomocně odsouzen za údajné pohlavní zneužití dvou chlapců. I církevní soudy ho snad budou soudit. A tisk ho už dávno v drtivé většině prohlásil za vinného a nestydí se ho očerňovat i za cenu těch největších lží. Je to o to smutnější, že je prakticky jisté, že se jedná o křivé obvinění a výsledek uměle vyvolané antikatolické hysterie…
Kardinál Pell, který obvinění jasně a rázně odmítl, byl shledán vinným druhou dvanáctičlennou porotou (první hlasovala v poměru 10:2 pro nevinen) čistě na základě absurdního svědectví jedné údajné oběti. A to i přestože dotyčná „oběť“ několikráte změnila výpověď (protože její raná verze byla ještě nesmyslnější, než je ta aktuální) a přesto, že již zesnulá údajná druhá oběť (která měla být zneužita spolu s ní) před svou smrtí popřela, že by k něčemu takovému došlo.
Podle této výpovědi máme věřit, že šedesátiletý arcibiskup si na konci pontifikální mše zaběhne sám do otevřené sakristie, kde (navlečen v liturgickém oděvu) bleskově zneužije dvě náhodné oběti, které tam přistihne při kradení mešního vína. A nikdo si ničeho nevšimne. Kdo někdy byl na pontifikální mši a viděl liturgický oděv biskupa, může jen vrtět hlavou nad tím, že ona „oběť“ už dávno nesedí v kriminále za křivé obvinění, protože takovým kravinám prostě nikdo soudný a znalý věci věřit nemůže – ne protože věří kardinálovi, ale protože je mu jasné, že je to neproveditelné. Co vypovídá skandální rozsudek vinen o dvanáctičlenné porotě, která ho na základě takovéhoto zjevně vylhaného svědectví vynesla, jakož i o celém australském justičním systému, je myslím jasné.
Zrnka pravdy – v hromadě čeho?
Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.
Aktualizovaný
Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření.
„Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže
Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.
Scénář č. 1 se odehrává v roce 366.
Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.
Duše: Inu… Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích … že není všechno černobílé…
Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.
Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Nepředpokládá se snad, že budeme prostě následovat papeže?
Soudce: Říkáš: „Kdo jsem, abych soudil?“ Už při křtu a při biřmování jsem ti dal Ducha pravdy, abys dokázal odlišit pravdu od lži, i povinnost poznávat svou víru a držet se jí až do smrti.
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (4)
Dílo Christophera Westa a jeho vztah k dílu Dietricha von Hildebranda
Církev od 2. vatikánského koncilu prodělává těžkou mnohostrannou krizi: krizi víry, krizi autority, intelektuální krizi (rozšířený zmatek), mravní krizi. Měli bychom být vděčni za každého „vojáka“, který vstoupí do arény a nabízí své služby Králi. Měli bychom být vděčni za každé písemné či ústní svědectví, které lidem pomáhá najít cestu zpět do ovčince. Jak píše sv. Pavel, máme rozmanité dary, různá nadání, a používáme je k Boží slávě (srov. Řím. 12,6-8).
1. „Revoluce”, nebo vývoj nauky?
Žádný „voják“ ve službě Církve se však nikdy nenazývá revolucionářem. Jak jsem se zmínila dříve, Dietrich von Hildebrand si byl vědom toho, že vrhnul světlo na jednu velmi důležitou pravdu, která byla často zastřená, nikoli v katolické nauce, ale v katolické praxi. Nazval by to – s odkazem na kardinála Newmana, jehož ctil – možným vývojem nauky, ale nikdy „revolucí“. V Katolické církvi není revoluce. Boží zjevení skončilo smrtí apoštolů. Posláním Církve je šířit Boží poselství a v průběhu let ho znovu a znovu objasňovat.
Christopher West rád cituje provokativní výrok George Weigela, že teologie těla Jana Pavla II. je „teologická časovaná bomba“. Co to ale znamená? Znamená to, že „křesťané musejí dokončit, co sexuální revoluce začala“, jak řekl West v pořadu Nightline? I sám velmi vlivný Weigel, což mu slouží ke cti, napsal v předmluvě k jedné knize Christophera Westa: „Sexem prosycená kultura si představuje, že sexuální revoluce osvobozuje. Opak je pravdou“ (Theology of the Body Explained, 2003, s. XVI).
Slova jako „revoluce“ a podobné bombastické výrazy jsou líbivé, leč nezodpovědné. Přemrštěná slova a fráze jsou jako psychologická masáž. Lidé, kteří znají sílu slov, jich používají po staletí. Většina lidí žije v takovém stavu duchovního a intelektuálního spánku, že podobné obraty mohou být užitečnou pomůckou, jak s nimi zatřást a vytrhnout je z letargie. Jsou však zavádějící. Jak jsme si řekli, v Církvi žádná revoluce neexistuje: jediné velké tsunami bylo Vtělení.
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3)
3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou
1. Diktatura relativismu a pornografie
Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost
Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně1 a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.
Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství.
