Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Zpět na hlavní stránku!

Poustevnický život (někdy se poustevníku říká i anachoreta anebo eremita a tedy pak říkáme anachoretský život či eremitský život, protože mluvíme o anachoretech či eremitech) má svůj původ ve křesťanství a v křesťanských ideálech následování v tichu samoty, chudoby v hluboké pokoře našeho Pána Ježíše Krista.

Apoštol sv.Pavel žádá ve svém prvním listu Korintským nejen samotné Korintské, ale i nás abychom nepodléhali, respektive neoddávali se tuzemským věcem, ale abychom se chovali v požívání věcí tohoto světa tak, jako kdybychom ho vůbec nepožívali (1 Kor 7,31), protože skutečně věřícího křesťana nemá nic trvale vázat na tomto světě! Skutečně úpřimně věřící křesťan má být permanentně připraven na smrt, skutečně úpřimně věřící křesťan má být totiž kdykoliv připraven okamžitě se rozloučit s tímto světem, protože žije v stálém očekávání příchodu svého Pána (Luk 12,36) Ježíše Krista!!

Duch zříkání se světa dosáhl v mučenících pro víru v Ježíše Krista svého vrcholu, přičemž v nemenší míře tato veliká a intenzivní láska k Bohu vzplanula i v ostatních křesťanech, kteří rovněž toužili zemřít mučenickou smrtí za víru v Ježíše Krista, nicméně se kterými měl Bůh jiné plány a proto se tito lidé alespoň permanentně modlili a vzdělávali v tom svém dobrovolném exilu do kterého unikli z bezbožného světa zlých lidí. A zde již tedy nemluvím o mučenících, protože Bůh si - přinejmenším prozatím - nepřál naši smrt, protože my nejsme ani mučeníci, ani kněží, ani řeholníci, ale pouze obyčejní pokorní a tichý poustevníci (potažmo chcete-li anachoreti nebo eremité). A toto dobrovolné odmítání a zříkání se tohoto zlého a zkaženého bezbožného světa, kde východiskem je útěk ze zlého světa spojený se skrýváním se v tichu samoty a rozjímání v kontemplativních modlitbách, co již v prvotní Církvi v časech apoštolských bylo více než zjevné v zájmu duchovního růstu poustevníka. Později sice tento duch poustevnického života při větším rozšíření Církve poněkud ochabl, avšak nikdy zcela nevymizel!

Když se totiž začala Církev šířit i mezi nežidovské obyvatelstvo, tj.mezi pohany, rozrůstat se doslova geometrickou řadou a to zejména po skončení dlouhého pronásledování vydáním Milánského ediktu císařem Konstantinem v roce 313, začala se jakýmsi matematickým zákonem nepřímé úměrnosti se vzrůstající kvantitou nových "téžkřesťanů" jejich duchovní kvalita prudce snižovat. Nemá smysl si cokoliv nalhávat, ale řekněme si zcela otevřeně a natvrdo bez jakýchkoliv servítek, že po roce 313 se do Církve dostávají z kariéristických důvodů i takoví lidé, kteří nemají Kristova ducha, ale ducha tohoto bezbožného a zkaženého světa. Tito novopečení "téžkřesťané" nevstupují do Církve proto, že by úpřimně toužili následovat našeho Pána Ježíše Krista, ale proto, že tito bezpáteřní kariéristé hledají pro sebe materiální výhody a přízeň věřících panovníků. A takto přichází k "zosvětáčtění" Církve, neboť Církev se sice stává bohatou na majetky, je vyzdobená leskem, nádherou a Bůh ví čím ještě, avšak stejným matematickým zákonem nepřímé úměrnosti dochází k hlubokému ochuzení po duchovní stránce, protože majetky se sebou vlekly i přízraky mravního úpadku, touhu po světské moci, po slávě a podobně.

Zde jako Boží memento stojí učení našeho Spasitele Ježíše Krista v kausální jednotě s bolestným výkřikem apoštola sv.Pavla, který cítíc v sobě náklonnost ke hříchu, chtěl by být vysvobozen ze svého smrtelného těla (Rim 7,23-25). A právě vědomí této naší slabosti před satanem, zlem a hříchem pak je trvalou duchovní inspirací každého skutečně úpřimně věřícího křesťana hledat trvalou Boží sílu a pomoc Ducha Svatého k houževnatému úsilí po sebezapírání, umrtvování svého hříšného těla a jeho žádostivostí, tedy v asketice ( z řeckého: asketis = sebazapření).

Již za života křesťanů prvních tří století po Kristu bylo množství poustevníků jako důsledek častého pronásledování křesťanů. Zejména mnozí egyptští křesťané a mezi nimi i mnozí křesťanští asketi před pronásledováním často utekli a skrývali se na poušti. Zde mohli poznat, že život na poušti, v samotě, modlitbě a rozjímání taky i blahodárně přispívá k růstu křesťanské dokonalosti, a proto někteří z nich zůstali tam vědomě a dobrovolně dokonce i poté, co se pronásledování křesťanů skončilo. A úplně stejně tak je život poustevníka (nebo chcete-li anachorety či eremity) aktuální i dnes na přelomu druhého a třetího tisíciletí! Existence poustevníků v dnešní moderní době je současně navíc i protestem proti tomuto zkaženému a bezbožnému světu spojenou touhou po původním životě prvních křesťanů a Krista chudobného, čistého, pokorného a tichého.

Někteří z výše uvedených úpřimně věřících křesťanů navíc úpřimně toužili duchovně se zdokonalovat "v poušti" své dobrovolné samoty, kterou vědomě vyhledávají, aby se mohli v tichu této samoty věnovat modlitbě, kontemplativnímu rozjímání, ale i intelektuálnímu vzdělávání z vysokoškolských skript, knih a učebnic. Tito křesťané touží po životě poustevníka.

Druzí zas právě naopak toužili žít ve společenství s dalšími svými bratry nebo sestrami v Kristu. A tedy naopak tito druzí zas touží po životě řeholníka.

Ale lze to ovšemže vyjádřit ještě i jinak! Nemohu zde pominout dvě významné osobnosti. Jednou z nich je poustevník sv.Pavel z Théb a druhou bývalý poustevník a později řeholník sv.Antonín z Komy. Oba to byli původně poustevníci ze kterých se postupně z toho druhého stal první křesťanský řeholník, respektive opat na světě o kterém víme! Pro bližší pochopení podívejme se na jejich život:

Sv.Pavel z Théb se narodil v Thébách v Horním Egyptě. Za pronásledování křesťanů byl udán jako křesťan a utekl na poušť. Našel si místo v naprostém tichu samoty, místo v jedné jeskyni chráněné skálou, palmou a vodním pramenem. Žil tam v přísném odříkání po dobu 90 let, kde zasvětil svůj život modlitbě a rozjímání a po celých těch 90 let se s nikým nesetkal a až po těchto 90-ti letech ho objevil jiný poustevník, kterým byl sv.Antonín z Komy (Egypt). - Sv.Pavel z Théb byl tedy po dobu celých těch 90 let typickým poustevníkem o čem svědčí i to, že on sám žádnou lidskou společnost nevyhledával, protože mu plně stačila společnost a přítomnost Boží.

Sv.Antonín z Komy, který pocházel ze zámožné křesťanské rodiny a když měl 20 let, tak se chopil evangelijní rady: Chceš-li dokonalý být, jdi, prodej co máš a dej chudým, a budeš mít poklad v nebi; a přijď a následuj mne". Sv.Antonín z Komy o samotě rovněž vedl život přísného sebezáporu, pletl rohožky a při tom se neustále modlil. Brzy přesídlil do pouště, aby byl poustevníkem. Nicméně jeho poustevnictví brzy vzalo za své, respektive postupně se proměnilo v řeholnictví, protože fakticky připustil aby tam za ním přicházeli jiní poustevníci a přidávali se k němu. A tak došlo k postupné transformaci původně poustevníka sv.Antonín z Komy v řeholníka. Okolo sv.Antonína z Komy se tedy postupně začali shromažďovat další poustevníci (čím vlastně sami poustevníky přestali být, neboť se tím pádem sami měnili de facto v řeholníky) aby tak vznikl jakýsi "první svaz anachoretů" kde sice se každý z těchto bývalých poustevníků i nadále věnoval modlitbám a rozjímáním, avšak tentokrát již pod vedením právě dotyčného sv.Antonína z Komy, který se tím pádem stal jejich prvním opatem, tj.řeholním představeným.

Většina zakladatelů řeholních řádů - kteří své řeholní řády nezaložili pouhou secesí, tj.odštěpením od nějakých jiných již existujících řeholních řádů, ale kteří své řády založili tak jaksi obrazně řečeno "na zelené louce" - začínali právě jako poustevníci! Začínali totiž jako osamělí běžci a teprve později museli řešit dilema, zda-li i nadále zůstanou poustevníky a tedy nepřipustí, aby se k nim přidávali další lidé, anebo tohle připustí, to však ale v praxi znamená jejich prvý krok na cestě transformace poustevníka v řeholníka! Podívejme se například na sv.Františka z Assisi, který svým radikálním rozchodem se svým otcem a starým životem v podstatě začínal též jako solitér - tj.jako poustevník. Teprve později se k němu postupně přidávali podobně smýšlející mladíci. Pokud by je sv.František z Assisi od sebe odehnal, pokud by nikoho nepřijal k sobě do společenství, tak by zůstal i nadále poustevníkem. Jakmile ale sv.František z Assisi přijal prvního z nich ke společnému životu tak jaksi řečeno do "společné domácnosti", tím udělal svůj první krok k své transformaci z poustevníka v řeholníka.

Tak jako Boží dary jsou rozličné, právě tak rozličné jsou i Boží charizmy, které náš Pán Ježíš Kristus dává těm, kteří se ho rozhodli ve své víře, naději a lásce následovat! A ovšemže tahle obrovská pestrost a rozmanitost se vztahuje i na různorodost Božích povolání ke svatosti! Je to sice pro ateisty něco absolutně nepochopitelného, ba někdy je to nepochopitelné dokonce i pro mnohé křesťany vlažné ve víře, nicméně faktem zůstává, že některé údy Mystického těla Ježíše Krista - které tvoří úpřimně věřící křesťané - si náš Pán Ježíš Kristus připoutává k sobě celkem zvláštním voláním ke křesťanské dokonalosti, které z nás činí blízké přátele Ježíše Krista. Náš Pán Ježíš Kristus řekl to ostatně při poslední večeři svým učeníkům: "Jíž více nenazývám vás služebníky, neboť služebník neví co činí jeho Pán, ale nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste mne vyvolili, nýbrž já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás k tomu, abyste šli.." (Jn 15, 15-16). Náš Pán Ježíš Kristus zde naznačuje intimitu, která nemá analogie! Ty křesťany, které si náš Pán Ježíš Kristus totiž vyvolil a povolal k poustevnickému životu důsledně odděluje od ostatních lidí, aby se vnitřně stali jakoby druhým Ježíšem Kristem!! Bůh totiž všechny poustevníky volá ke svatosti slovy: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský otec!" a apoštol svatý Pavel nám ještě důrazněji připomíná: "To je totiž vůle Boží, vaše posvěcení: abyste se zdržovali od smilství, aby každý z vás dovedl držet tělo své ve svatosti a ve cti, nikoliv v náruživé žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha!" (1 Sol 4, 3-5). Ovšemže nejen v Božím povolání k poustevnictví, ale konec konců i v Božím povolání ke kněžství či řeholnictví lze Boží volání ke svatosti zrealizovat. Nicméně na toto Boží volání ke svatosti nejadekvátněji odpovíme tehdy, pokud nejen že ve své duši cítíme touhu "odumřít hříchu" ( Rim 6, 11), ale i radikálně zříci se světa a jeho nejrozličnějších lákadel a žít jedině Bohu tak jako náš Pán Ježíš Kristus! A toto je podstata i mého Božího povolání k životu poustevníka, kdy mě můj Pán Ježíš Kristus povolal i vyvolil k tomu, abych ho po celý život následoval v absolutní chudobě a věčném panictví coby poustevník na přelomu druhého a třetího tisíciletí.

Uvědomme si, že satan se usiluje ovládnout nás skrze žádostivost těla, žádostivost očí a pýchu života! To jsou totiž tři největší překážky naší spásy. Ale máme zde i náš veliký následováníhodný vzor, našeho Pána Ježíše Krista, který nad těmito překážkami dokonale zvítězil, a to nejen tehdy, když přemohl trojnásobné pokoušení na poušti, ale i během celého svého pozemského života. Například lidské tělo si žádá nejen jíst a pít, ale pod vlivem satana i "sexuálně se vyžít". Pán Ježíš Kristus si však nás poustevníky volá k dokonalosti, a tedy k mnohem intenzivnější lásce, a to k lásce k Bohu, protože pouze tato láska je absolutně dokonalou láskou! Byl to totiž samotný náš Pán Ježíš Kristus, který nám sdělil, že panictví i panenství je dokonalejší stav než manželství, když vyhlásil: "Kdo to může pochopit, ať to pochopí", ale "ne všichni pochopí toto slovo" ( Mt 19, 10-12), že je lepší zůstat panicem pro Boží království. Nakolik tedy podle jasných slov našeho Spasitele a Vykupitele Ježíše Krista týkající se panictví a panenství (Mt 19, 12) a právě tak i apoštola sv.Pavla, že panictví ( 1 Kor 7, 7-8) a panenství (1 Kor 7, 25-26) stojí mravně výše než manželství je nezpochybnitelným morálním imperativem nejen pro kněze a řeholníky, ale v ještě mnohem větší míře pro samotné poustevníky zachovat po celý svůj pozemský život panictví a panenství svého těla a duše pro Boží království!

A zde je jedna veliká výhoda poustevníka! Kněžství i řeholnictví je institucionalizované povolání Boží, zatímco poustevnictví nikoliv! Každé institucionalizované povolání se sebou nese kategorické normativy, které je nezbytné respektovat. Co to znamená? Uvedu příklad: V osmdesátých letech jsem mluvil s jistým člověkem, který v padesátých letech na základě smlouvy o vzájemné výměně obyvatelstva mezi Československem a Maďarskem ( Maďaři ze Slovenska se stěhovali do Maďarska a Slováci z Maďarska zas na výměnu se stěhovali k nám do Československa) byl vyměněn z Maďarska do Československa. Tento pán ještě když žil v Maďarsku, tak ve městě Pecs studoval v tamním katolickém semináři katolickou teologii, protože chtěl se stát katolickým knězem. Nicméně totalitní Rákosiho režim tento seminář, jako i ostatní katolické semináře a bohoslovecké fakulty mimo samotné hlavní město násilně zlikvidoval. Dále mi řekl, že ze všemi bývalými spolužáky z tohoto násilně rozehnaného semináře udržuje písemně kontakty dodnes (jako Slovák původem z Maďarska totiž dokonale ovládá maďarský jazyk), ačkoliv od té doby již uplynulo tolik desetiletí. Já v sarkastické narážce na to, že se tento pán poté, co se přestěhoval z maďarského Pécsu do Československa do Galanty se oženil, jsem se ho zeptal, zda-li se svým bývalým spolužákům z katolického semináře pochlubil s tím, že přijal "svátost manželství"!! K mému - tehdy nemalému - údivu mi sdělil, že udržuje kontakty celkově ze 68 bývalými katolickými bohoslovci z tohoto semináře, přičemž z tohoto počtu z výjimkou dvou bývalých bohoslovců se všichni ostatní rovněž oženili a tedy není ani zdaleka jediný!!

Co tedy tento poznatek znamená v praxi?? Znamená to tolik, že u institucionalizovaných Božích povolání jako je kněžství a řeholnictví je zachovávání celibátu obligátní podmínkou, aby dotyčný mohl být knězem či řeholníkem a tudíž není zřejmé, zda-li dotyčný kněz či řeholník zachovává celibát ze svého hlubokého vnitřního přesvědčení o jeho nutnosti vycházející z vlastní osobní touhy věřícího křesťana ho zachovávat; anebo ho pouze pasivně akceptuje proto, a jen proto/!!/ že je to obligátní podmínkou pro kněžský či řeholní stav a tedy ho zachovává skutečně pouze proto, že je to oficiálně předepsáno a tedy ho akceptuje pouze jako jakési "nutné zlo".

Naopak poustevníci přijímají celoživotní panictví či panenství ze svého hlubokého vnitřního přesvědčení a pouze z tohoto vnitřního přesvědčení! Knězi, který by porušil celibát může hrozit přepuštění z kněžského stavu, což znamená přinejmenším ztrátu svého kněžského platu, nutnost hlásit se na Úřadu Práce coby nezaměstnaný, opustit faru či jinou budovu patřící Církvi a hledat si vlastní bydlení o ztrátě dalších výhod a privilegií ani nemluvě! Řeholníku, který by porušil celibát může hrozit zas propuštění z řeholního stavu s obdobnými následky. Býti knězem či řeholníkem je institucionalizované Boží povolání jehož praktická realizace nezávisí pouze na kladné odpovědi Bohu ze strany křesťana, kterého Bůh povolal. V o nic nemenší míře závisí úplně stejně tak i na akceptaci osoby tohoto křesťana ze strany nejrozličnějších kompetentních církevních či řeholních představitelů, kteří ho přijali, respektive mu otevřeli cestu ke kněžství anebo řeholnictví, popřípadě i k obojímu, což je dáno právě tímto samotným institucionalizovaným charakterem Božího povolání ke kněžství a řeholnictví.

Naopak poustevnictví je Božím povoláním neinstitucionalizovaným. Bůh čistě neformálně oslovil duši věřícího křesťana, kterého povolal k poustevnickému životu a tento křesťan na toto volání Boží odpověděl kladně čímž se "ipso facto" stal poustevníkem a to bez toho, aniž by mu do toho mluvil či mohl mluvit, kterýkoliv jiný člověk. Co to znamená tedy že jsem poustevník? Znamená to snad to, že bych se musel o to kohokoliv doprošovat?? Nikoliv!! Bůh mě povolal a já odpověděl na toto Boží povolání kladně! Nikoho jsem neprosil ani o povolení a ani o schválení. Ba dokonce nikomu nebylo ani nijak jinak umožněno, aby se mi do tohoto Božího povolání k poustevnictví jakkoliv mohl vměšovat. To abych se stal poustevníkem mi nikdo ani neumožnil, nikdo nemůže mně z poustevnického života ani "vyhodit" či jakkoliv jinak mi zabránit, abych tím poustevníkem byl. Ovšemže tím, že se ze mě "obyčejného křesťana" stal najednou poustevník se pro mě po materiální stránce absolutně nic nezměnilo a ani se změnit nemohlo. I nadále bydlím tam, kde doposud; i nadále si oblékám to, co doposud; i nadále jím to, co doposud. Ani jediný haléř jsem tím nezískal - ani jediný haléř jsem tím neztratil! Ba dokonce tím, že jsem se stal poustevníkem jsem - ani jen teoreticky - nemohl ani jediný haléř získat či ztratit. Poustevníkem se tudíž stane pouze ten křesťan, který vnitřně touží se tím poustevníkem stát, protože poustevnictví mu z osobního hlediska nepřinese a ani nemůže přinést absolutně žádné osobní výhody. Povolání k poustevnictví je totiž povolání neinstitucionalizované, což znamená, že doslova můžu říci, že toto Boží povolání nemá absolutně žádný materiální substrát. A jako neinstitucionalizované povolání nemá ani vůbec žádné institucionalizované normy, protože všechny jeho normy jsou pouze normami morálními vycházejícími z lásky k Bohu a nikoliv tedy proto, že by byli předepsány. A to se týká i toho celibátu a panictví, potažmo panenství. Poustevník totiž sám ze svého hlubokého vnitřního přesvědčení touží po celý svůj pozemský život zachovat panictví (panenství) pro Boží království a to ne proto, že by ho k tomu snad nějaký předpis nutil, ale proto, že on sám z lásky k Pánu Bohu chce zcela dobrovolně zachovat panictví či panenství svého těla a duše pro Boží království.

A totéž se vztahuje i na chudobu poustevníka, protože to plyne z blahoslavení chudých a úsilí v rámci daných možností co nejvíce se připodobnit Ježíši Kristu, který řekl: "Lišky mají doupata a ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu položil" ( Lk 9, 58). Chudoba Ježíše Krista byla markantní po celý jeho život, a to od narození v betlehemském chlévě až po jeho smrt na kříži. Sám Ježíš Kristus chudobu žádal i od bohatého mladíka, který toužil po dokonalejším životě, jako poskytuje pouze pasivní zachovávání Božích přikázání, když mu náš Pán Ježíš Kristus řekl: "Chceš-li dokonalý být, jdi, prodej co máš a dej chudým, a budeš mít poklad v nebi; a přijď a následuj mne" ( Mt 19, 21). A že toto odtrhnutí od hmoty a od radostí, které způsobuje jeho užívání nebude nikterak lehké, a že nejde pouze o nějakou snad jednorázovou záležitost, ale právě naopak jde o to, že kněz, řeholník a zejména pak v ještě mnohem větší míře samotný poustevník v tomto zříkání se "materiálních dober" nesmí nikdy přestat a ani nikdy ochabnout plyne ze slov našeho samotného Pána Ježíše Krista: "Kdo chce jít za mnou ať zapře sám sebe, vezme každý den kříž svůj a následuj mne. Neboť kdo by chtěl život svůj zachovat, ztratí jej, kdo by však ztratil život svůj pro mne, ten zachová jej. Neboť co prospěje člověku, byť by celý svět získal, ale sebe samého by zahubil a na sobě škodu utrpěl?" ( Lk 9, 23-25).

Ovšemže každý skutečně věřící křesťan si za svého života vytvoří určitou vlastní spiritualitu lišícího od všech ostatních křesťanů. A tuto spiritualitu ovšemže vytvořili si i velicí zakladatelé jednotlivých řeholních řádů. O to větší byla též tíha jejich odpovědnosti, což je též další výrazný faktor lišící poustevníka od řeholníka. Poustevník nemá zájem svoji osobní spiritualitu šířit mezi ostatní křesťany na rozdíl od zakladatele řeholního řádu, který v podstatě nedělá nic jiného. Navíc poustevník má jistotu, že veškeré spirituální bohatství jeho osobního života se definitivně skončí s koncem jeho pozemského života. Zakladatel řeholního řádu se naopak musí smířit s tím, že jeho osobní spiritualita bude sublimována do řeholního řádu, který založil a tak bude žít i po jeho smrti, ba co víc - což je svým způsobem ještě horší - musí si být vědom i toho, že tak jak se tato spiritualita u něj vyvíjela v čase jeho pozemského života, že se bude skrze řeholní řád který založil, vyvíjet dál i po jeho smrti, přičemž na další směřování a vývoj této spirituality však již sám osobně po své smrti již nebude mít vůbec žádný vliv. Zde naopak poustevník má naprostou jistotu, že jeho osobní spiritualita nebude mít po jeho smrti absolutně vůbec žádné pokračování, tím méně aby snad eventuálně mohla být jakkoliv měněna či modifikována.

A tak tedy když to shrnu lze konstatovat, že je na svědomí každého člověka zda-li se stane křesťanem anebo nikoliv. Právě tak i člověk, který se rozhodl stát křesťanem si pak na základě své lásky k Bohu sám volí míru a intenzitu svého duchovního života v následování našeho Pána Ježíše Krista. A samozřejmě, že jsou i tací křesťané, kterých Bůh povolal ke křesťanské dokonalosti a kteří ať již pasivně jako například kněží a řeholníci anebo aktivně jako poustevníci přijímají život podle evangeliových rad Ježíše Krista - rady chudoby, celibátu a absolutní věrnosti Ježíši Kristu. Jiným dělením je pak forma vyvolené Boží cesty, zda-li to srdce křesťana táhne více do společenství a proto se stane řeholníkem, anebo právě naopak to srdce křesťana táhne k modlitbě, rozjímání a samostudiu v tichu samoty, v důsledku čeho se dotyčný křesťan stane poustevníkem tak jako například i já jsem rovněž poustevníkem, byť i sice poustevníkem modifikovaným na podmínky života na přelomu druhého a třetího tisíciletí, které jsou tak jaksi jakoby předem dány a ze kterých je nezbytné vycházet. Já osobně nejsem řeholníkem a ani jím nechci být! Tím spíše nejsem žádným takzvaným terciářem a ani členem žádného takzvaného sekulárního institutu. Představu, že bych měl v té či oné formě se scházet z dalšími panici a pannami v nějakém řeholním či obdobném společenství odmítám jednoduše proto, že pro můj duchovní život nemám potřebu scházet se s jinými lidmi. A pokud by dokonce mi někdo "nabízel" členství v jakémsi pseudořeholním společenství (tj.takzvaný třetí řád, sekulární institut atd.), kde bych de facto měl být "hozen do jednoho společného pytle" se ženatými muži a vdanými ženami, pak takovouto "nabídku" bych považoval přímo za urážku, a to nejen svoji osobní urážku ale i za urážku mého Pána Ježíše Krista, který výšku i hloubku mé víry a oddanosti Bohu nejlépe zná a tudíž s takovým člověkem bych asi navěky již definitivně domluvil!!

Pozemské poslání Ježíše Krista bylo velice těžké. A je známo, že náš Pán Ježíš Kristu coby přípravu k tomuto přetěžkému poslání si zvolil čtyřicetidenní život poustevníka, neboť jak víme, hned po svém křtu od sv.Jana Křtitele se uchýlil na poušť, kde strávil čtyřicet dnů i čtyřicet nocí, kde se osamotě po celou tuto dobu vytrvale postil a modlil a takto se připravoval na své spásonosné poslání mezi lidmi a troufám si dokonce říci, že to byl právě tento jeho čtyřicetidenní život Ježíše Krista coby poustevníka, který se stal duchovní vzpruhou pro našeho Pána pro celé jeho poslání v jeho pozemském životě a z něho čerpal svou duchovní sílu pro své boje proti silám zla a temna.

A život poustevníka je nepochybně mocnou duchovní vzpruhou i pro mě osobně a cítím, že čím déle se mi podaří uniknout z tohoto zlého a zkaženého bezbožného světa lidí do ticha samoty a čím delší dobu se mi podaří přežít v tichu této samoty o vroucných modlitbách a rozjímáních více času tím více i já osobně duchovně rostu a tím více mi to pak i do budoucna dodává fyzických, duševních i duchovních sil do mých každodenních zápasů proti nepřátelům Ježíše Krista dnes na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Nejsem sice klasickým poustevníkem tak jak je známe ze životopisů svatých poustevníků žijících v prvních stoletích po Kristu. Můj život nepochybně přinejmenším částečně je modifikován civilizačními faktory vývoje lidské civilizace na přelomu druhého a třetího tisíciletí. To však ale tomu, koho Bůh povolal k životu poustevníka nic neubírá na ryzí čistotě jeho poustevnického poslání života poustevníka a to dokonce ani tehdy ne, pokud by třeba tento poustevnický život měl přežívat třebas i pod stíny mrakodrapů mnohamilionového velkoměsta, neboť teoreticky vzato ani to největší město na světě by nebylo schopno zabránit skutečnému poustevníkovi, kterého Bůh k životu poustevníka si vyvolil a povolal, aby i v mnohamilionovém lidském mraveništi zloby, neřesti a hříchu si nalezl vlastní autonomii ducha, kde v modlitbách a rozjímání si naplno vychutná hlubokou samotu mimo dosah a vměšování se ostatních lidí, dlouhou a hlubokou samotu, kdy ve skutečnosti já coby poustevník když jsem sám, tak se právě tehdy cítím nejméně sám, a to právě proto, že právě tehdy v mé samotě je nejvíce přítomen ve společenství se mnou můj Pán Ježíš Kristus, který mi dodává dalších sil do boje proti nepřátelům Ježíše Krista.

Samota poustevníka není něčím samoúčelným. Je to cesta k duchovnímu růstu a duchovnímu dozrávání poustevníka. Je to obrovská energie a generátor síly pro následující boje proti nepřátelům Ježíše Krista. A můj Pán Ježíš Kristus je vždy se mnou! Zde v tichu samoty skrze tichou modlitbu a kontemplaci analyzuji a hodnotím skutky které jsem vykonal, včetně nedostatků, jako i chyb, kterých jsem se dopustil. Připomínám si slova mého Pána Ježíše Krista, které řekl: "Jestliže svět vás nenávidí, vězte, že mně nenáviděl prve nežli vás. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval své vlastnictví; poněvadž však ze světa nejste, nýbrž já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí. Pamatujte na to slovo, které jsem já řekl vám: Není služebník větší nežli jeho pán. Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat." A je to pro mne tedy i čas na zpytování svědomí.

Kdyby mě totiž všichni lidé chválili a velebili hned bych si musel klást otázku kde jsem se dopustil chyby, co jsem zpackal, anebo dokonce pro Kristovy rány zda-li jsem snad se nedopustil zrady svého Pána Ježíše Krista?? Pokud mne ale ostatní lidé nenávidí pro moji víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, pak čím je silnější, mohutnější a intenzivnější nenávist lidí vůči mně s tím větší hrdostí mohu předstoupit před tvář svého Pána Ježíše Krista, neboť čím je tato nenávist lidí vůči mně silnější, mohutnější a intenzivnější tím je mi zřejmější, že kráčím správnou cestou v šlépějích mého Pána Ježíše Krista! A právě zde se ukázala i nekonečná láska Boží, a to právě ke mně ubohému a poníženému služebníku Božímu. Již jako malé dítě jsem toužil vykonat něco velkolepého, aby mně všichni lidé začali nenávidět stejně velikou a intenzivní nenávistí, s jakou nenávidí i mého Pána Ježíše Krista.

Když jsem byl malý chlapec řekl jsem si, že kdybych měl stejnou divotvornou moc jakou měl Ježíš Kristus, že velice lehce bych toho dosáhl, aby mně všichni lidé fanaticky nenáviděli. Začal bych totiž křísit mrtvé a nevyléčitelně nemocné, díky televizi a masmédiím by se to hned dozvěděl celý svět a všech pět miliard lidí by mně začalo kvůli tomu fanaticky nenávidět, což by mi nepochybně dopomohlo k mučenické smrti pro víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. Nejprve by proti mně pojali nenávist novopečení dědicové, kteří by totiž toto dědictví museli vrátit zmrtvýchvstalému jako jeho majetek. Pak by proti mně pojali nenávist lékaři, že jsem je zesměšnil coby lékaře a vědce a že já coby medicínský analfabet jím tak hrubě fušuji do řemesla, že křísím z mrtvých lidi, kteří jim zemřeli. Pak by mně začali nenávidět různí státní úředníci: úředníci ze státní správy sociálního zabezpečení proto, že těmto zmrtvýchvstalým opět musí vyplácet důchody, úředníci ze zdravotních pojišťoven proto, že opět musí platit za zdravotní výkony, léčbu a léky i pro ty jejich pojištěnce, kteří již byli mrtví a tedy kde se počítalo, že je jako zemřelí již nebudou stát více ani korunu. K nenávisti by se brzy přidali i úředníci z ministerstva financí a ministerstva financí, nakonec všichni úředníci celé veřejné správy, pak od nich i všichni ministři a nakonec všichni politici vidíc v tom jakési tajné konspirativní spiknutí proti reformně veřejných financí. Na pokyn politiků by proti mně začali brojit všechny masmédia - všechny televizní a rozhlasové stanice a tisk a pod vlivem těchto masmédií v podstatě všichni lidé, neboť drtivá většina lidí totiž vůbec nijak nemyslí - za ně totiž myslí masmédia!!

Často jsem se právě o tohle modlil a ku podivu Bůh mi vyhověl - i když sice ne doslova a do písmene tak, jak jsem si to ve své dětské naivitě představoval. U Boha stačí imaginárním spirituálním způsobem říci jedno jediné imaginární slovo "chci!!", aby se i ta nejneuvěřitelnější věc stala skutečností. Nevzkřísil jsem sice z mrtvých absolutně nikoho, ale Bůh ukázal právě na mně svoji divotvornou moc a udělal zázrak ještě mnohem větší než by bylo to, kdybych třeba někoho vzkřísil z mrtvých! V roce 1989 když padl totalitní režim jsem byl obyčejný bezvýznamný dělník se základní školou zaměstnaný v jedné poliklinice v údržbě, kde i mezi samotnými dělníky této údržby jsem měl to nejposlednější postavení! A to již nemluvím o celé hierarchii dané nemocnice!!

Kdyby někdo - v podstatě komukoliv - řekl, že někdo ze zaměstnanců této nemocnice získá sám jako jediný člověk čtyři akademické tituly z nejprestižnější univerzity v celé střední Evropě - tj.z Univerzity Karlovy a to dokonce dva tituly doktorské a dva tituly magisterské - tj. univerzitní titul doktora práv, doktora filozofie, magistra práv a magistra filozofie určitě by tomu nevěřil. A pokud dejme tomu, že ta veliká nemocnice měla počnouc lékaři, přes střední zdravotnický personál a konče uklízečkami společně s dělníky z údržby dohromady v té době přesně 278 zaměstnanců a dala by se v podstatě komukoliv možnost 277 krát tipovat kterýže z těchto 278 zaměstnanců to bude co se stane dvojnásobným doktorem a současně dvojnásobným magistrem Univerzity Karlovy v Praze stoprocentně by to nikdo neuhádl, neboť právě já byl tou poslední 278-ou "popelkou", kterou by určitě absolutně nikdo nikdy netypoval! A tak tedy díky nekonečné Boží milosti a lásce jsem skutečně nakonec dosáhl to, oč jsem se tak vroucně modlil - totiž fanatickou nenávist lidí vůči mně v důsledku mého raketového startu k závratně vysokému vzdělání, o kterém se ani jim samotným nikdy nesnívalo. Již to, že jsem začal studovat na Biskupském gymnasiu vedlo k tomu, že mně začali fanaticky nenávidět všichni obyčejní dělníci, kteří mně kdy znali. A jak mi Bůh umožňoval, aby jsem postupně se dále stále výš a výš se vzdělával a tak stále výš a výš se vznášel k pomyslnému Olympu vzdělanosti v důsledku čeho jsem se postupně nedostižně vznášel nad hlavami stále většího a většího množství ostatních lidí, kteří si ve své bezbožné pýše mysleli původně, že jim nesahám ani po členky a teď v bezmocné závisti se skřípějícími museli(y) hledět jak této původně bezvýznamné "popelce" se díky milosti Boží podařilo dosáhnout tak závratného vzdělání, že teď jsou to naopak oni ubozí "jedináčci (vysvětlivka: mající jediný osamělý akademický titul inženýra, magistra, anebo pouze pouhého bakaláře!!) co nesahají ani po členky mně! A zde se stal tedy ten největší Boží zázrak, neboť můj Pán Ježíš Kristus právě na mně osobně zrealizoval slova Svatého Písma: "A mnozí poslední budou prvními…"!!

A je to zázrak, který nikdo nemůže popřít. Vždyť čímpak jsem tohoto obrovského zázraku dosáhl? Snad svojí inteligencí?? Anebo svojí pílí?? Anebo snad dokonce svým materiálním bohatstvím?? Ne! Já nejsem totiž osobně ani nijak výjimečně inteligentní, ani nijak výjimečně usilovný a již vůbec ne bohatý!! Bůh však ale chtěl ukázat celému československému národu (anebo chcete-li českému a slovenskému národu) tento veliký zázrak, aby všichni ti, kteří se s tímto velikým zázrakem obeznámí, skrze tento zázrak uvěřili v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a nebyli již více bezbožnými nevěřícími, ale aby se stali úpřimně věřícími křesťany milující Pána Boha stejně intenzivní láskou, s jakou i já Pána Boha Miluji! A ten, kdo ve své zatvrzelosti srdce odmítá víru dokonce i po obeznámením se s takovýmto obrovským zázrakem v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, ten už by neuvěřil ani tehdy i kdybych skutečně - čistě hypoteticky vzato - skutečně někoho, třeba i přímo před jeho očima bych vzkřísil z mrtvých! Taková je totiž realita!!

A proto se světa nebojím, protože vím, že já jsem ten, kterého si Bůh vyvolil a povolal a tedy když jsem s Bohem dokázal již takové obrovské a neuvěřitelné zázraky, pak už není absolutně žádné moci ani síly odvrátit mně od lásky Boží v Kristu Ježíši Pánovi mému, který mně povolal a vyvolil za poustevníka a velkolepým zázrakem Božím, kterým je mé vzdělání Bůh ukázal, že toto mé Boží povolání a vyvolení k životu poustevníka je pravdivé a skutečné a není síly, která by mi mohla zabránit, abych po celý svůj pozemský život následoval mého Pána Ježíše Krista coby poustevník!

Jsem si vědom toho, že ne každému je duchovní poslání poustevníka zcela jasné a srozumitelné a proto se dále pokusím definovat pětici hlavních ctností a vlastností typického poustevníka tak, jako je já samotný vnímám, jak je chápu a jak se je pokouším v daných možnostech svojí každodenní činností - modlitbou, samostudiem a prací - podle možností i zachovávat:

1. První vlastností poustevníka je úsilí o svatost, což znamená život ve stavu milosti posvěcující zahrnující v sobě i častou účast na mši svaté a časté přistupování ke svatému přijímání. A i tehdy kdy z důvodů nejrozličnějších nemá poustevník možnost se účastnit mše svaté, tak má být poustevník bezpodmínečně mužem modlitby a asketického sebezapíraní spojeném s pracovitostí, aby tak v modlitbě čerpal z čistých pramenů Boží moudrosti, rady a síly k svému duchovnímu životu kteréhokoliv věřícího křesťana - katolíka a tím spíše samotného poustevníka.
2. Druhou vlastností poustevníka je jeho zbožnost, která ostatně vyplývá již z jeho úsilí o svatost. Bez zbožnosti by totiž i ty nejsvětější modlitby byli jen čímsi mechanickým, zvykovým a nedbanlivým. Jen úpřimná láska k trojjedinému Bohu - Otci i Synu i Duchu Svatému dává skutečnou duchovní náplň a smysl života věřící křesťana a zejména pak samotného poustevníka.
3. Třetí vlastností poustevníka představuje zachovávání celibátu, protože právě samotný celibát je znamením víry v posmrtný život, kdy se lidé nebudou "ani ženit ani vdávat" a celibát tedy je vnější demonstrací této víry v posmrtný život, protože pouze celibát zachovávaný tak důsledně a dobrovolně jak jsou pouze poustevníci ochotní ho ze svého vnitřního přesvědčení zachovávat umožňuje žít poustevníkovi s nerozděleným srdcem Bohu jak řekl apoštol sv.Pavel: "Kdo není ženatý, stará se o věci Boží, aby se líbil Bohu. Kdo se však oženil, stará se o věci světské, aby se zalíbil ženě" ( 1 Kor 32-33).
4. Čtvrtou vlastností poustevníka je jeho nezištnost a chudoba. Poustevník se vědomě odpoutává od všech hmotných dober, jinými slovy nelpí na nich. A pokud poustevník i nějaký majetek vlastní, tak o tento majetek pečuje spíše jako pečlivý hospodář pečuje o cizí majetek, a to navíc v takovém ohledu, jako když věřící hospodář pečuje o majetek Boží; což znamená, že nechová se tedy k tomuto majetku tak, jako se obvykle chová vlastník k majetku svému vlastnímu, ale jako hospodář, kterému tento majetek dočasně svěřil do správy samotný Bůh. Jinak ale poustevník po majetku nedychtí a nijak zvláště se neusiluje získat cizí majetek. Poustevník miluje chudobu a v duchu Krista chudobného - který ani neměl, kde by svoji hlavu sklonil - přežívá společně se svým Pánem Ježíšem Kristem jeho blahoslavenství o co nejmaximálnější chudobě jaká je za daných okolností reálně možná.
5. Pátou vlastností poustevníka je hluboký pocit k vnitřní povinnosti permanentně si rozšiřovat obzor svého intelektuálního vědeckého poznání a vědomostí ze všech oborů vědy a vědeckého poznání. Poustevník totiž coby křesťan usilující se dokonale následovat Ježíše Krista totiž nevyhnutně potřebuje jakoby dvě imaginární křídla: úpřimnou zbožnost a hluboké vědomosti. Zbožnost a věda - bez nich nemůže plnit své Boží intelektuální poslání a ani se vznášet ke spirituálním výšinám křesťanské dokonalosti. Každodenní samostudium poustevníka spojeného s permanentním rozšiřováním si svého intelektuálního rozhledu ve všech oblastech vědy a techniky je stejně důležité jako každodenní modlitba a každodenní práce. Heslem ať je "Modli se, a když se nemodlíš, tak studuj vědu a to i vědu světskou. Studuj vědu světskou i duchovní, a když nestuduješ tak se aspoň modli. A v neposlední míře též usilovně i pracuj! Kým však žiješ - tak se vždy permanentně modli, studuj anebo pracuj!! Nic jiného v tvém životě ať vůbec ani neexistuje…"

Je pravdou, že Bůh si mně povolal a vyvolil za poustevníka, a já pouze proto, a jen proto jsem se poustevníkem stal, a to bez toho aniž bych kohokoliv žádal či prosil o jakékoliv povolení, protože "Boha je třeba více poslouchati než lidi", a tak jsem pokorně šel za tímto hlasem Božím a stal jsem se poustevníkem aniž bych se na to tázal svého důstojného pána faráře, jeho excelenci nejdůstojnějšího otce arcibiskupa či svatého otce v Římě. Vím, že samotný Bůh mě povolal a vyvolil a proto bych třeba nikomu nemusel nic vysvětlovat. Nicméně jsem také věrný syn katolické církve a ač vím sice, že moje kladná odpověď na volání Boží bylo jediné správné jednání, nechci aby eventuálně bratři a sestry v Kristu jejichž víra je slabší než-li víra moje si třeba toto moje jednání nesprávně vysvětlovali jako snad nějakou rebelii vůči poslušnosti k představeným církve, a proto - pro tyto lidi - nyní dovolte malý exkurz do Kodexu kanonického práva ( Codex Iuris Canonici) jak se jednak na řeholníky, a pak na mé specifické postavení coby poustevníka dívá oficiální církevní právo katolické církve.

Pokud jde o řeholníky, tak třeba poukázat na kánon 573 / § 1 kde je napsáno: "Vita consecrata per consiliorum evangelicorum professionem est stabilis vivendi forma qua fideles, Christum sub actione Spiritus Sancti pressius sequetes, Deo summe dilecto totaliter dedicantur, ut, in Eius honorem atque Ecclesiae aedificationem mundique salutem novo et peculiari titulo dediti, caritatis perfectionem in servitio Regni Dei consequatur et, praeclarum in Ecclesia signum effecti, caelestem gloriam praenuntient." Vzhledem k tomu, že nejsem si zcela stoprocentně jist tím, že absolutně všichni čtenáři, kteří si tento kánon 573/ § 1 Kodexu kanonického práva přečetli mu i absolutně dokonale porozuměli, proto toto ustanovení raději ještě - pro jistotu - napíši i po česky ve velice volném překladu: "Zasvěcený život skrze sliby evangelijních rad je trvalý způsob života, jímž se věřící, kteří pod vlivem Ducha Svatého důsledněji následují Krista, zcela zasvěcují Bohu nejvýš milovanému, aby ke cti jeho i církve a ke spáse světa, z nového a zvláštního důvodu oddáni byli, a tak dosahovali dokonalé lásky ve službě Božímu království a předem zvěstovali nebeskou slávu a stali se v církvi jejím jasným předobrazem." Toto ustanovení se sice přímo vztahuje na řeholníky, nepřímo však ale vlastně i na samotné poustevníky. Pokud jde o samotné poustevníky, tak na ty se přímo a bezprostředně vztahuje kánon č.603 Kodexu kanonického práva. Na závěr si tedy uveďme tento kánon 603/ § 1 kde je doslova napsáno: "Praeter vitae consecratae instituta, Ecclesia agnoscit vitam eremiticam seu anachoreticam, qua christifideles arctiore a mundo secessu, solitudinis silentio, assidua prece et paenitentia, suam in laudem Dei et mundi salutem vitam devovent." Vše je tedy úplně jasné, překlad je již úplně zbytečný. Nicméně když jsem jednou již tu hloupost udělal, že jsem to překládal, tak - ač jsem si sice velice dobře vědom toho, že všichni čtenáři všemu velice dobře rozuměli a překlad je proto úplně zbytečný - přeložím i tohle, ačkoliv toto je úplně zbytečné do češtiny překládat. A tedy je tam napsáno, že "Kromě společností zasvěceného života uznává církev také poustevnický život, jímž křesťané prostřednictvím přísnějšího odloučení od světa zasvěcují svůj život ke chvále Boha a světa své spáse životem ve vytrvalých modlitbách a kajícnosti v tichu samoty."

Včera jsem si myslel, že jsem již napsal vše, co jsem napsat chtěl, nicméně dnes jsem se rozhodl napsat ještě tento malý dodatek.Tento kánon 603/ § 1 považuji za fundamentální právní normu kanonického práva katolické církve pro absolutně všechny katolické poustevníky, coby jakýsi "lex generalis" poustevníka. Musím však uznat, že i mezi katolicky orientovanými poustevníky existuje určitá byť i sice z celkového počtu poustevníků zcela nepatrná část poustevníků, kteří mají vůči církvi i jakési vyšší nároky než obyčejní poustevníci (například tím, že by rádi hlásali Boží slovo věřícím, nebo jinak se vměšovali do náboženské formace věřících atd.) a tudíž je nezbytné, aby byli pod důslednou kontrolou církve. Já osobně sice mezi tuto "aktivistickou" část katolických poustevníků rozhodně nepatřím, nicméně bez ohledu na mojí osobu se kvůli úplnosti sluší uvést, že na tyto "aktivistické" katolické poustevníky se coby "lex specialis" vztahuje i druhý paragraf téhož kánonu 603. A tedy kánon 603/ § 2 zní: "Eremita, uti Deo deditus in vita consecrata, iure agnoscitur si tria evangelica consilia, voto vel alio sacro ligamine firmata, publice profiteatur in manu Episcopi dioecesani et propriam vivendi rationem sub ductu eiusdem servet." Je to všem čtenářům nepochybně úplně jasné a překládat to tudíž rozhodně nebudu. A je to tak i správné, protože odpovědnost za spásu duší svěřených věřících má zejména biskup dané diecéze a kdo si teda nárokuje na oficiální své uznání ze strany kanonického práva musí splnit určité podmínky, což platí nejen v církvi a v oblasti náboženství, ale v podstatě totéž platí vždy a všude, neboť kdo si nárokuje na oficiální řád a uznání musí k tomu též splnit příslušné podmínky, které vylučují jakoukoliv anarchii či chaos, nýbrž stojí na pevném pořádku a disciplině. A je to tak správné nejen ve světě, ale i v samotné církvi.

Na závěr, aby snad nedošlo k nějakému nedorozumění bych velice rád uvedl, že si všech řeholníků a řeholních řádu samotných nesmírně vážím. Pokud tedy snad někdo chtěl tuto práci pochopit jako nějaké znevažování řeholníků či řeholního života, tak mu musím na rovinu říci, že tuto práci pochopil velice nesprávně! Ideál svatého a zbožného řeholníka je mi stejně cenný, jako i ideál svatého a zbožného poustevníka!!

Ba mnohé veliké zakladatele řeholních řádů si dokonce i osobně nesmírně vážím a na mé duchovní cestě spojené s osobní touhou po křesťanské dokonalosti si je nesmírně vážím, jsou pro mě obrovským vzorem a duchovní inspirací i pro můj poustevnický život. Vedle mého birmovního patrona sv.Kazimíra (kterého jsem si sám vybral) největší inspirací v mém životě poustevníka tvoří právě tři veliké osobnosti řeholního života, kterými jsou zejména sv.Ignác z Loyoly - zakladatel jezuitů, dále neméně též i sv.František z Assisi - duchovní otec všech františkánských řádů: františkánů či minoritů, kapucínů a klarisek a taky i první z nich v chronologii času sv.Norbert - zakladatel premonstrátů.

Zpět na hlavní stránku!