Proč všichni mlčí? ....reformu papeže Františka napsal již mnohem dříve Martin Luther.....papežova interpretace: Prvním jeho krokem bylo, že potvrdil linie biskupů z Buenos Aires k osmé kapitole AL. Tyto linie však nejsou ve skutečnosti žádná interpretace, protože obsahují pokyny, které se nevyskytují ani v AL ani v synodách, kde by ostatně rozhodně nezískaly žádnou většinu. Řadou těchto „malých kroků“ byl tak navozen „velký krok“, který ovšem nemá se synodalitou nic společného, jak uvádí Meiattini. V Amoris laetitia jakožto pokynu ke změně směru byla víra redukována na etiku. Nechápu, jak mohl římský biskup něco takového napsat »Opravdu, nemohu pochopit, jak mohl biskup, a především biskup Říma, napsat takovou větu jako: „Na dvě omezené lidské osoby není možno naložit násilně břemeno, aby tvořily dokonalým způsobem spojení, jaké existuje mezi církví a Kristem“ (AS 122)«. [L: řeč je o nerozlučitelnosti svátostného manželství mezi křesťanem a křesťankou - podobně jako o nerozlučném spojení eucharistického Krista a Církve] Tato formulace je výrazem zcela nekatolického smýšlení. Evangelium překroucené na etiku zde vytvořilo ze svátosti místo „lehkého břemene a sladkého jha“ něco jako „těžké břemeno“. K takové výpovědi je možno dospět jedině tehdy, když se křesťanství pojímá – snad nevědomky – pouze jako etika. Tímto způsobem se dojde k podobným výsledkům jako je Lutherův koncept simul justus et peccator, který byl tridentským koncilem odsouzen. V interkomunio s protestanty se postupuje s podobnou logikou. Rozhodující je objevit ono domnělé vnitřní vymýšlení: jako objektivní motivy jsou použity všechny možné okolnosti, které se stanou určující pro subjektivní uspokojení a rozhodnutí svědomí. Meiattani klade otázku: Proč by podle tohoto vzoru nemohl ke katolickému přijímání přistupovat také buddhista nebo mohamedán? Takto poškozený vztah mezi morálkou a svátostmi může vést jedině k nekatolickému pojetí církve.papežova interpretace. Prvním jeho krokem bylo, že potvrdil linie biskupů z Buenos Aires k osmé kapitole AL. Tyto linie však nejsou ve skutečnosti žádná interpretace, protože obsahují pokyny, které se nevyskytují ani v AL ani v synodách, kde by ostatně rozhodně nezískaly žádnou většinu. Řadou těchto „malých kroků“ byl tak navozen „velký krok“, který ovšem nemá se synodalitou nic společného, jak uvádí Meiattini. V Amoris laetitia jakožto pokynu ke změně směru byla víra redukována na etiku. Nechápu, jak mohl římský biskup něco takového napsat »Opravdu, nemohu pochopit, jak mohl biskup, a především biskup Říma, napsat takovou větu jako: „Na dvě omezené lidské osoby není možno naložit násilně břemeno, aby tvořily dokonalým způsobem spojení, jaké existuje mezi církví a Kristem“ (AS 122)«. Tato formulace je výrazem zcela nekatolického smýšlení. Evangelium překroucené na etiku zde vytvořilo ze svátosti místo „lehkého břemene a sladkého jha“ něco jako „těžké břemeno“. K takové výpovědi je možno dospět jedině tehdy, když se křesťanství pojímá – snad nevědomky – pouze jako etika. Tímto způsobem se dojde k podobným výsledkům jako je Lutherův koncept simul justus et peccator, který byl tridentským koncilem odsouzen. V interkomunio s protestanty se postupuje s podobnou logikou. Rozhodující je objevit ono domnělé vnitřní vymýšlení: jako objektivní motivy jsou použity všechny možné okolnosti, které se stanou určující pro subjektivní uspokojení a rozhodnutí svědomí. Meiattani klade otázku: Proč by podle tohoto vzoru nemohl ke katolickému přijímání přistupovat také buddhista nebo mohamedán? Takto poškozený vztah mezi morálkou a svátostmi může vést jedině k nekatolickému pojetí církve. | Lumen de Lumine www.lumendelumine.cz/index.php