Ježíš Kristus, nositel živé vody (2003)
Papežská rada pro mezináboženský dialog, Lukáš Drexler, 21.7. 2007
Dokument Papežských rad pro kulturu a pro mezináboženský dialog z roku 2003, který se zabývá problematikou New Age a jeho srovnáním s křesťanskou vírou.

Úvod
Ježíš Kristus, nositel živé vody je dokument Papežské rady pro kulturu a Papežské rady pro mezináboženský dialog z r. 2003, který reflektuje náboženské hnutí New Age, hnutí, které se začalo výrazněji profilovat a šířit přibližně od konce 60. let minulého století, i když jeho ideové počátky sahají až do 19. století (např. H. P. Blavatská a založení Theosofické společnosti r. 1875 ad.), hnutí, které očekává příchod Nového věku (anglicky New Age) - Věku Vodnáře, v němž má dojít k „vylití vody Ducha" na celé lidstvo (odtud parafráze v názvu dokumentu, že pravým nositelem „živé vody Ducha" je Ježíš Kristus, což je zároveň odkazem na 4. kapitolu Janova evangelia, obzvláště na verše 10-14, viz i 5. kapitolu dokumentu) a ke kvalitativnímu skoku ve vědomí a existenci lidstva.
V případu tohoto dokumentu se jedná „o provizorní zprávu, která je plodem společného zamyšlení studijní skupiny pro nová náboženská hnutí, složené ze členů různých dikasterií Svatého stolce: Papežské rady pro kulturu a Rady pro mezináboženský dialog (které jsou hlavními tvůrci tohoto projektu), Kongregace pro evangelizaci národů a Papežské rady pro jednotu křesťanů"[1]. Dokument je určen především pro pastorační pracovníky, „aby byli schopni vysvětlit, jakým způsobem se hnutí New Age liší od křesťanské víry"[2].
Cílem tohoto dokumentu je nabídnout určité rozlišení, které mnohdy mezi křesťany chybí, a to formou představení základních charakteristik New Age a jeho srovnáním s křesťanskou vírou. „Předkládaná publikace upozorňuje na nezbytnost poznat a pochopit New Age jako kulturní směr a zároveň na nutnost, aby katolíci znali pravou katolickou nauku a spiritualitu a aby tak správně hodnotili témata tohoto myšlenkového proudu."[3] Podle tohoto záměru je pak celý dokument rozdělen: „První dvě kapitoly představují New Age jako obsáhlý kulturní směr a nabízejí rozbor základních prvků jeho myšlení. Od třetí kapitoly dále jsou poskytnuty některé ukazatele pro studium tohoto směru ve srovnání s křesťanským poselstvím. Nacházejí se tam i některé rady pastoračního typu."[4] Celé pojednání je v závěru doplněno slovníkem základních pojmů hnutí New Age, seznamem knih na toto téma (ať od stoupenců hnutí nebo kritickými studiemi od křesťanských autorů) a shrnutím věrouky New Age pomocí krátkých formulací myšlenek tohoto hnutí.
Dokument nemá závazný charakter, závěrem však lze říci, že obsahuje mnoho trefných postřehů jak o symptomech současné doby, tak o hlavních aspektech hnutí New Age, jakož i o nedostatcích v postoji křesťanské strany k New Age. Dokument lze jen doporučit k hlubšímu studiu. Jeho úplné české znění lze stáhnout z odkazu níže.

Několik myšlenek z dokumentu:
„Zaobíráme-li se mnohými tradicemi New Age, je nám hned jasné, že nového je tu vpravdě velmi málo. Zdá se, že jméno se rozšířilo prostřednictvím rosenkruciánů a zednářů během francouzské a americké revoluce, ale skutečnost, které se týká, je současnou obdobou západního esoterismu."[5]
„Existence a zanícenost myšlení a praxe New Age svědčí o neuhasitelných tužbách lidského ducha směřujících k transcendentnu a k náboženskému smyslu, což není jen kulturní jev současnosti, ale byl patrný už v antickém světě, křesťanském i pohanském."[6]
„I když připustíme, že religiozita New Age jakýmsi způsobem odpovídá oprávněným očekáváním lidské přirozenosti, je nutno si všimnout, že se tak snaží pokaždé činit v opozici ke křesťanskému zjevení."[7]
„Patřičné křesťanské rozlišení myšlenek a praktik New Age nemůže nedojít k názoru, že tak jako gnosticismus druhého a třetího století, tak i New Age zastává pozice, které církev označuje jako bludařské."[8]
„Jedná se jen o nový způsob gnóze čili o postoj ducha, který ve jménu hluboké znalosti Boha převrací jeho slovo a nahrazuje je těmi, která jsou pouze lidská."[9]
„Jestliže církev nechce být obviněna z hluchoty k tužbám člověka, musí její členové učinit dvě věci: zapustit ještě pevněji kořeny v základech své víry a naslouchat křiku, často tichému, který stoupá ze srdcí osob a který, jestliže ho církev neslyší, je přivádí jinam."[10]
„Považovat vše, co je spojeno s New Age, jen za dobré nebo špatné, by bylo nerozvážné a chybné. Avšak způsob myšlení, který stojí u základů religiozity New Age, je ve svém celku těžko smiřitelný s křesťanským učením a spiritualitou."[11]

Celý dokument ke stažení (pdf, 753 kB)
Anglické znění dokumentu včetně textů z jeho prezentace

(Český překlad dokumentu je uveřejněn s laskavým svolením Tiskového střediska ČBK, na jehož stránkách je rovněž volně ke stažení.)

Asi to jinak už nebude a nesmíme ztrácet s druhými trpělivost.Vysvětli mi, milá Zino, když obviňuješ třeba J.P.II z toho, že přináší učení New Age do Církve, proč během jeho pontifikátu vznikala taková díla Ježíš Kristus Nositel živé vody?Je to určeno pro interní účely, pro duchovní, aby se orientovali v tom, co je právě učení New Age.Nesmírně zajímavé a je jen škoda, že to asi duchovní nečtou.Kněz, kterého jsem se ptala, jestli to četl, řekl, že ne.Je to ke stažení na Theofil Revue.cz.
Z těch let 1986 moc záznamů nevzniklo a jen kousky se vynořují opředené různými výklady.Z třetího Assisi máme záznamů dost.Nevím, nalezla jsi něco závadného v tom?
Pak, dogma platí a co je nad to, nemusíš přijímat.Kdyby ses dokázala s tímto ztotožnit, tak nemáš problém.
Příklad.Píšeš: Církev klesla hlouběji, zneužité děti kastruje.Aby tě Pán Bůh nepotrestal, milá Zino.Važ slova.

Na Radio Vaticana vychází skvělé články.Třeba tento.Nepodařilo se mi vložit do textů.
O zvrhlém optimismu

Milan Glaser
Pasáže z Písma či přesněji Kristovo proroctví o soudném dni tohoto světa je klíčové pro pochopení smyslu stávající krize víry. Působí pesimisticky někdy i na křesťany, takže si s ním nezřídka nevědí rady, považují je za okrajové anebo se je v duchu či výslovně snaží neutralizovat. Téma soudného dne světa a dějin je v dnešní době prubířským kamenem křesťanské víry, protože klade nepříjemné otázky široce akceptovanému optimismu evidentně politického zabarvení. Tento zvrhlý optimismus sekularizovaného mesiášství se nejvíce rozmáhá v takzvaném transatlantickém prostoru, jak se - kdovíproč - označuje západní Evropa a Spojené státy.
Důvodem, proč líčení posledních dnů ve starozákonních i novozákonních textech někomu připadá pesimistické, čímž se chce říci nepřijatelné či nadsazené, je skutečnost, že se mentálně a pocitově zabydlel ve virtuální realitě mýtů, tedy zcela bezbožných představ o světě. Tato fiktivní realita sycená výdobytky rozmanitých lidských činností se stále intenzivněji vytváří zejména posledních dvě stě let, během nichž si už celé generace osvojily specifické chápání dějin, které už nemají být dějinami spásy, nýbrž dějinami lidského pokroku a demokratického sebevykoupení.
Nemá-li křesťan propadnout tomuto zvrhlému pojetí, musí dějiny nejenom ustavičně vztahovat k jejich i svému Pánu a Bohu, ale také vnímat tajemství špatnosti, které v dějinách pracuje (2 Sol 2,7). Není sice záhodno hloubat o mysteriu iniquitatis více, než je zdrávo, protože člověk vlastními silami není schopen odolat přitažlivosti zla a snadno i nepozorovaně se může stát jeho spojencem. Avšak stejně nebezpečný je i druhý extrém, že se totiž ze všeobecného křesťanského povědomí vytrácí zmínka o tomto tajemství a jeho působení se v lidských dějinách důmyslně zakrývá nebo dokonce omlouvá. „Nedejte se žádným způsobem oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě..“ (2 Sol 2,3), varuje sv. Pavel před naivním očekáváním druhého Kristova příchodu, které nebere v úvahu příchod Antikrista.
Zdá se, že v obecném povědomí skutečně převládá dojem skrz naskrz pozitivní dějinné nutnosti, která se stále více stává stmelujícím globálním názorem a cenzuruje nejenom zmínky o tajemném působení špatnosti, otci lži a nepříteli lidské přirozenosti, ale také o dějinném působení zbožnosti, tajemství víry a Ducha svatého.
Evangelní proroctví o soudném dni světa a dějin věřící obvykle odbude tím, že neví, kdy ten den nastane, a proto není třeba se jím zaobírat. Avšak skutečnost, že o tom, kdy nastane, neví nikdo jiný než Bůh, neznamená, že by věřící neměl tomuto úběžníku věnovat pozornost a nevnímat v minulosti i současnosti tohoto světa znamení, která mu nakonec vlastně zprostředkovávají jistotu, že skutečně prožíváme dějiny spásy. Evangelní pesimismus ohledně světa, který si buduje lidstvo samo, je zkrátka nezbytný k účinnému optimismu Božího království, které z tohoto světa nebude.
Existují vskutku taková znamení? Bible jich vypočítává mnoho. Nejenom ta zevnější jako jsou války, hladomory, zemětřesení a pronásledování, ale také vnitřní jako je úzkost národů, bezradných nad hukotem moře, nedorozumění, které vzájemně rozdělí i ty nejbližší, duchovní spoušť, tj. ochladnutí lásky a možná i vyhasnutí víry. Tato znamení lze nepochybně spatřovat i v rozmanitých peripetiích soudobé lidské činnosti a lidského smýšlení. Konspirační terorismus, ekonomická diktatura padělatelů peněz, nadnárodně organizovaná kriminalita, mocensko-ideologické výboje struktur hříchu vydávané za spontánní politickou opozici anebo demokratickou vládu – podle toho, jak se to hodí - apod., zejména však uzákoňování kolapsu logiky a zdravého rozumu např. v podobě legalizace interrupcí či nepřirozeného sexuálního soužití. Znamení rozmáhající se špatnosti musí křesťan do své vize světa a dějin zahrnovat a nikoli je minimalizovat anebo zastírat, má-li žít dějiny spásy své i světa doopravdy.
Skutečnými dějinami jsou totiž ty, do nichž je člověk vtahován vtělením Božího Syna, Ježíšovými událostmi v Nazaretě, v Betlémě, v Jeruzalémě, na Golgotě a na Olivové hoře. To jsou jediné skutečné dějiny člověka a naplňují se pod vedením Vševědoucího Boha, nikoli ty, které křečovitě lpějí na své autonomii nekomunikující s transcendentním Božím Slovem, které se stalo konkrétní tělem a imanentně přebývá v mystickém těle církve.
Pravá a věčná radost, ke které chce věřící dorůst, se neobejde bez slz pokání. Evangelní blahoslavenství to říká jasně: radovat se budou lkající. Proto je třeba nezříkat se podnětů, které nás k tomu vedou.