Všeobecne sa predpokladá, že Luther ako prvý preložil Bibliu do nemčiny, aby uľahčil laické čítanie Písma. Nebolo to tak. Prvá Biblia v nemeckom jazyku vznikla v ôsmom storočí v kláštore Monse. V pätnástom storočí bolo v obehu 36 000 nemeckých rukopisných Biblií a kompletná tlačená Biblia v nemeckom jazyku sa objavila v roku 1529, päť rokov pred vydaním Lutherovho prekladu. Stručne povedané, Cirkev sprístupnila Písmo laikom dávno pred Lutherom a reformáciou.

V skutočnosti je Biblia v istom zmysle produktom Katolíckej cirkvi, pretože to boli biskupi Cirkvi, ktorí rozhodovali o tom, ktoré knihy kolujúce v 4. storočí sa budú považovať za kanonické. Cirkev sa skutočne počas celej svojej histórie veľmi usilovala chrániť, brániť a uchovávať Písmo. Pápež svätý Damasus I. (r. 366 - 383) sa ako prvý ujal úlohy vydať vernakulárnu verziu Písma a na realizáciu tejto úlohy použil svojho brilantného, ale zároveň podráždeného tajomníka svätého Jeronýma (342 - 420). Jeroným sa naučil grécky a hebrejsky, aby mohol správne preložiť Božie slovo do ľudovej latinčiny.

Jeho preklad, ktorý sa stal známy ako Vulgáta, sa nestretol s pozitívnym ohlasom v severnej Afrike, kde kvôli jeho verzii knihy Jonáš vypukli nepokoje. Široké prijatie Vulgáty v Cirkvi si vyžiadalo určitý čas. Možno časť odporu možno pripísať dlhej pamäti Cirkvi. Jeronýmov nový preklad vyšiel necelých sto rokov po tom, čo Dioklecián inicioval veľké prenasledovanie. Jeden z jeho ediktov nariaďoval odovzdať všetky kópie posvätných spisov, čo bola taká ničivá udalosť, že jej pamiatka zostala v Cirkvi ešte dlho po skončení prenasledovania. Cirkev si zachovala veľkú úctu a lásku k posvätnému slovu, o čom svedčí úsilie mníchov o jeho zachovanie.

Šieste storočie bolo svedkom pôsobenia výnimočného svätca, ktorý sa zriekol svetského života a stal sa pustovníkom. Jeho povesť svätosti prilákala mnoho nasledovníkov a čoskoro nato Benedikt z Nursie založil kláštor v Monte Cassine. Benediktova vízia pre jeho mníchov bola zakorenená v myšlienke, že mníšstvo je "školou Božej služby", v ktorej sa mních zaväzuje k životu poslušnosti zameraného na rutinu práce, modlitby, štúdia a sebazaprenia. Benediktovi mnísi zachovávali a udržiavali západnú civilizáciu vďaka svojej usilovnej práci pri prepisovaní starovekých gréckych a rímskych rukopisov, ako aj vďaka tomu, že venovali čas prepisovaniu a ilustrovaniu Písma.

Práca v skriptoriách benediktínskych kláštorov v stredoveku nebola jednoduchá. Prepisovanie biblického rukopisu trvalo takmer rok. Proces bol namáhavý a únavný; ako zaznamenal jeden mních: "Kto nevie písať, predstavuje si, že to nie je žiadna práca; ale hoci pero držia len tri prsty, celé telo sa unaví." Každú prácu, ktorú mních nedokončil počas dňa, musel dokončiť v noci, a to aj v chladných zimných mesiacoch.

Biblie sa nielen kopírovali, ale aj bohato a nádherne iluminovali zložitými obrazmi. S ilumináciou Biblie začali v piatom storočí írski mnísi, ktorí starostlivo pripravovali teľacie, ovčie alebo kozie kože na pergamen, ktorý sa používal na rukopisy. Slávny rukopis Lindisfarneských evanjelií, ktorý bol skopírovaný a iluminovaný v ôsmom storočí, bol dielom jedného pisára, ktorý použil 130 teľacích koží a práca mu trvala päť rokov. Množstvo práce, ktoré bolo potrebné vynaložiť na každý exemplár Biblie, viedlo k tomu, že sa zabránilo ich krádeži buď ich uzamknutím do kontajnerov, alebo prikovaním k stolom. Inými slovami, išlo o bezpečnostné opatrenia, nie o snahu uchrániť Písmo pred veriacimi.

Ochrana drahej Biblie jej zabezpečením totiž umožnila väčší, nie menší prístup k nej. Okrem toho sa Biblia zvyčajne umiestňovala na verejne prístupnom mieste v kostole, aby si jej stránky mohli prečítať tí, ktorí vedeli čítať. Prvá zmienka o tejto ochrannej politike sa objavuje v polovici 11. storočia v katalógu kláštora svätého Petra vo Weissenburgu v Alsasku, kde sa uvádza, že v kostole boli reťazami pripevnené štyri žaltáre. Táto prax sa navyše netýkala výlučne katolíckej cirkvi: Protestanti tiež využívali toto známe bezpečnostné opatrenie, ako o tom svedčí spútanie Veľkej Biblie (známej aj ako Biblia s reťazami), ktorá bola vydaná na príkaz anglického kráľa Henricha VIII. v roku 1539.

Skutočný príbeh

Protestantský princíp sola scriptura viedol k mýtu, že katolícka cirkev skrývala Božie slovo pred veriacimi, aby si udržala svoju autoritu; za dôkaz toho sa považovalo spútavanie biblií v stredovekých kostoloch. Viedlo to aj k falošnému tvrdeniu, že preklad Biblie do nemčiny, ktorý urobil Martin Luther, bol prvým takýmto vernakulárnym vydaním; v skutočnosti pred Lutherovým vydaním existovalo mnoho vernakulárnych vydaní vrátane Vulgáty svätého Jeronýma.

Bola to Cirkev, ktorá Bibliu nepotlačila, ale určila kánon jej kníh a potom uchovávala a autoritatívne vykladala písané Božie slovo počas celých svojich dejín. Katolícki mnísi počas celého stredoveku starostlivo uchovávali posvätné spisy a nádherne ich ilustrovali. Tieto neoceniteľné rukopisy boli v kostoloch spútané alebo zamknuté nie preto, aby sa zabránilo ich používaniu, ale aby sa chránili pred krádežou, čím sa umožnil lepší prístup k nim, čo bola bežná prax v katolíckych aj protestantských "cirkvách", kým tlačiarenský lis neumožnil masovú výrobu biblií.

Ak sa chcete dozvedieť pravdu o ďalších rozšírených protikatolíckych mýtoch, prečítajte si knihu The Real Story of Catholic History, ktorú vydáva vydavateľstvo Catholic Answers Press.

catholic.com/…e/online-edition/did-the-church-chain-up-the-bible

---

lebo na GTV pani Eva stále opakuje klamstvo že laik nemal do DVK prístup k svätému Písmu mal a dokonca nie iba v latinčine

Z denní liturgie
liturgie.cz/misal/06mezidobi/34_01.htm
liturgie.cz/misal/08sanctoral/11_22.htm

1. čtení:
Začátek knihy proroka Daniela.
Třetího roku vlády judského krále Jehojakima přitáhl babylónský král Nabuchodonosor k Jeruzalému a oblehl ho. Pán vydal do jeho moci judského krále Jehojakima i část z nádob Božího chrámu: (Nabuchodonosor) je dal odnést do země Šinearu, do domu svých bohů; nádoby dal uložit do pokladnice svých bohů. Král poručil nejvyššímu komorníku Ašpenazovi, aby přivedl z izraelských synů, z královského nebo šlechtického rodu jinochy, kteří by byli bez vady, půvabné postavy, vnímaví pro všechnu moudrost, schopní vzdělání, přístupní vědám, kteří by mohli konat službu v královském paláci. Měl je naučit chaldejskému písmu a jazyku. Král jim též určil na každý den stravu z královských pokrmů i z vína, které sám pil; měli být vychováváni po tři roky a po jejich uplynutí měli vykonávat službu před králem. Z Judovců byli mezi nimi Daniel, Chananjáh, Mišael a Azarjáh. Daniel si však umínil, že se neposkvrní ani pokrmem ani vínem z královského stolu; žádal proto nejvyššího komorníka, aby nebyl nucen se poskvrnit. Bůh vzbudil u nejvyššího komorníka milost a přízeň pro Daniela. Nejvyšší komorník však řekl Danielovi: „Bojím se jen svého pána, krále, který vám určil pokrm a nápoj; když uvidí, že jsou vaše tváře hubenější než ostatních jinochů, kteří jsou s vámi stejného stáří, uvalíte před králem vinu na mě.“ Daniel řekl tedy dozorci, kterého nejvyšší komorník ustanovil nad Danielem, Chananjáhem, Mišaelem a Azarjáhem: „Nuže, učiň zkoušku se svými služebníky po deset dní: ať je nám dávána zelenina k jídlu a voda k pití; srovnej pak naši tvář s tváří jinochů, kteří jedí královský pokrm, a podle toho, co uvidíš, jednej se svými služebníky.“ On jim tedy vyhověl v té věci a zkusil to s nimi po deset dní. Po uplynutí deseti dní se ukázalo, že lépe vypadají a lépe jsou živení než všichni jinoši, kteří požívali královský pokrm. Dozorce tedy rozkázal odnášet jejich příděl pokrmu a vína a dával jim zeleninu. Bůh pak dal těmto čtyřem jinochům vědění a pochopení pro každé písmo a moudrost; Daniel měl schopnost rozumět viděním a snům všeho druhu. Nejvyšší komorník je pak představil Nabuchodonosorovi, když se skončila králem ustanovená doba, v níž měli být uvedeni k němu. Král s nimi rozmlouval a nenašel se mezi všemi nikdo jako byl Daniel, Chananjáh, Mišael a Azarjáh; zůstali tedy v královské službě. V každém oboru vědy a moudrosti, na něž se král tázal, nalezl je desetkrát schopnější nad všechny hadače a zaklínače, kteří byli v celé jeho říši.
Dan 1,1-6.8-20

Žalm:
Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců,
chvályhodný a svrchovaně velebený navěky.

Požehnané je tvé slavné svaté jméno
a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky.

Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě
a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky.

Požehnaný jsi ty na svém královském trůně
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky.

Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech,
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky.

Požehnaný jsi ty na klenbě nebes
a velebený a plný slávy navěky.
Dan 3

Evangelium:
Lk 21,1-4