09:18
Coburg
21.3K
Prejav prezidenta Ruskej federácie Vladímira Putina
Hanka Kraská
2.časť článku
Karol Dučák: Zásluhy ruského národa při záchraně Arménů, 2. část článku (09.06.2022)
Přinášíme 2. část článku Karola Dučáka pojednávající o historii arménského národa.
1. část článku najdete zde
Zásluhy ruského národa
při záchraně Arménů
2. část článku

Muslimské i nemuslimské obyvatelstvo impéria bylo po stránce náboženské organizované v takzvaných milletech. Jelikož Osmanská …More
2.časť článku

Karol Dučák: Zásluhy ruského národa při záchraně Arménů, 2. část článku (09.06.2022)

Přinášíme 2. část článku Karola Dučáka pojednávající o historii arménského národa.

1. část článku najdete zde

Zásluhy ruského národa
při záchraně Arménů

2. část článku


Muslimské i nemuslimské obyvatelstvo impéria bylo po stránce náboženské organizované v takzvaných milletech. Jelikož Osmanská říše byla islámskou říší, nejpočetnější byl pochopitelně muslimský millet. Jeho příslušníci se řídili pravidly a zákony svého vyznání a byli plnohodnotnými obyvateli říše za předpokladu, že nevykonávali žádnou činnost, která by byla v rozporu se zákony a zájmy muslimské říše.

V rámci nemuslimského obyvatelstva Osmanské říše byl nejmocnější řecký millet, který měl v některých částech říše, především na Balkáně, velmi silné postavení. Tvořili ho kromě etnických Řeků vyznavači ortodoxních církví nejrůznějšího původu. Na Balkáně to byli Srbové, Bulhaři, Rumuni, Albánci, v Asii křesťané, kteří mluvili turecky a arabsky. Méně četné byly další dva millety: arménský a židovský. Katoličtí Řekové a Arméni, kteří byli v jednotě s Římem, však nepatřili k žádnému z dříve uvedených křesťanských milletů, tedy ani k řeckému, ani k arménskému.

Je však třeba v této souvislosti připomenout, že mnozí křesťané se dobrovolně zřekli své víry a přestoupili na islám, aby tak získali rovnoprávné postavení s muslimy. Díky tomu mnozí z nich dosáhli oslnivého společenského vzestupu, ale tím pádem rostl počet muslimů v impériu na úkor křesťanů, kteří se z vlastní vůle zříkali své víry.

Křesťané a Židé v Osmanské říši měli sice diskriminační statut zimmí, přesto však patřilo jejich postavení k nejpozoruhodnějším specifikům osmanského státu. Už bezprostředně po dobytí Konstantinopole v roce 1453 sultán Mehmed II. dosadil do úřadu řeckého patriarchu a o několik let později (podle různých pramenů v roce 1458 nebo v roce 1461) i arménského patriarchu. Takovým způsobem integroval obě nejpočetnější křesťanské církve, které měly vlastní náboženské struktury, do správného aparátu říše. O něco později (podle různých pramenů v roce 1556 nebo v roce 1557), byl znovu založen srbský ortodoxní patriarchát se sídlem v kosovském městě İpek (dnes Peć).

Jiné křesťanské skupiny nebyly natolik pevně integrovány do státního aparátu říše. Šlo o nestoriány z jihovýchodní Anatólie, monofyzitské egyptské Kopty, syrské jakobity či libanonské maronity, unifikované s Katolickou církví. V podobné situaci byly až do 19. století i Židé. Přesto však všechny tyto náboženské obce získávaly částečný podíl na moci v rámci státem stanovené dělby práce. Tímto racionálním způsobem se sultáni snažili vypěstovat v osmanských nemuslimech pocit sounáležitosti k jedné obrovské říši, díky čemuž se jim do značné míry dařilo eliminovat jejich případné snahy o osamostatnění se.

I když Osmani viděli smysl existence svého státu jako prostředek k šíření islámu, islámské právo jako právní základ země zakazovalo vynucené konverze na islám. I zde se však v mnoha případech teorie rozcházela s praxí. Vztah muslimského impéria vůči křesťanům byl vskutku rozporuplný. Z dějin sice známe nemálo příběhů talentovaných křesťanů, kteří dosáhli oslnivých úspěchů v Osmanské říši, historie však zaznamenala i mnohé případy krutého teroru vůči křesťanům.

K nejvíce zkoušeným národům impéria Osmanů patřili křesťanští Arméni ve své historické vlasti na území Arménské vysočiny. Arméni byli po staletí vystaveni krutému teroru, protože jejich existenci v původní vlasti vnímali Turci jako politické nebezpečí.

Je však třeba otevřeně konstatovat, že i mezi Turky byli ušlechtilí vzdělanci, kteří nesouhlasili s uplatňováním teroru vůči křesťanům. Jedním z nich byl turecký cestovatel a spisovatel Evliya Çelebi, který začátkem XVII. století podnikal četné vojenské výpravy s osmanskými vojsky. Na základě zážitků z cest po Arménii napsal mimo jiné: „V Erzurumu byl celý horizont pokryt kouřem hořících arménských vesnic, a ze stanů tureckých vojáků bylo slyšet zvuky hudebních nástrojů a stony Arménů.

Tohoto ušlechtilého Turka překvapily nesmyslné strašné oběti, jak sám napsal po návratu z jednoho pochodu s armádou Osmanů.

Arméni po staletí prožívali velmi neklidné časy. Jejich situaci komplikovala i skutečnost, že území, které obývaly, bylo multietnické, a kromě nich na něm žili i Turci, Kurdi, Čerkesové a příslušníci jiných národů. Zvláště vztahy Arménů s Kurdy byly mimořádně komplikované.

V 16. století sváděly o historickou vlast Arménů zdlouhavé a vyčerpávající války Osmanská říše a sáfijská Persie. V roce 1555 podepsaly obě bojující strany mírovou smlouvu, která rozdělila Arménii na dvě části. Západní Arménie připadla Osmanské říši (Erzurumský, Karský, Vanský, Sebastijský a Diarbekirský vilajet). Východní Arménie byla připojena k Persii (Jerevanský, Nachičevanský, Karabašský a jiné chanáty). Osmanští Arméni hledali spojence, kteří by jim pomohli zlepšit vyhlídky do budoucnosti. Své naděje upíraly na carské Rusko, se kterým zintenzivňovali kontakty od 70. let 17. století. To vedlo k vytvoření trvalé proruské orientace Arménů, kteří cítili ve velkém ruském národě spřízněnost a oporu. Jak se později ukázalo, bylo to nejvýznamnějším předpokladem pozdější záchrany Arménů v jejich staré vlasti a vytvoření jejich samostatného státu ve 20. století.

Koncem 17. století došlo k významné události pro křesťanskou Evropu. Osmanská armáda utrpěla zdrcující porážku, kterou jí uštědřila křesťanská vojska v bitvě u Vídně v roce 1683. Od tohoto momentu se Osmanská říše dostávala do trvalé defenzivy a ocitala se pod silným tlakem panovníků křesťanské Evropy, žádajících o zlepšení postavení nemuslimů v impériu Osmanů. Díky tomu došlo k výraznému oživení křesťanského života v Osmanské říši. Zatímco před bitvou u Vídně v roce 1683 vystupovali osmanští sultáni ve vztahu k evropským křesťanským panovníkům s vyzývavou arogancí, vojenské úspěchy Evropanů, kteří způsobovali Osmanům po vítězné bitvě u Vídně další potupné porážky na vojenském poli, přinutily sultány s pokorou akceptovat požadavky na zlepšování postavení nemuslimského obyvatelstva Osmanské říše.

V roce 1740 se Francie ujímá protektorátu nad katolíky říše. Ochráncem pravoslavných křesťanů se stává ruský car. Na základě mírových jednání v Kücük Kaynarca v roce 1774 převzalo Rusko ochranu nad všemi ortodoxními poddanými, kteří žili v osmanských oblastech. Díky protektorátu Ruska získali ortodoxní křesťané v říši poměrně významné postavení nejen v řeckých a balkánských provinciích nebo na syrských územích, ale i na území dnešního Turecka, především v Istanbulu. V Anatólii tvořili ortodoxní křesťané četné minority, ovšem i jejich význam vzrůstal. Populace katolíků v Osmanském impériu nebyla tak početná jako komunita ortodoxních věřících a představovali ji především maronité v Libanonu, který byl v té době součástí říše.

Osmanští křesťané časem získali významné postavení ve sféře obchodu a finančnictví na úkor Židů, kteří v této oblasti dominovali předtím, v době rozkvětu Osmanské říše. V době největšího rozmachu impéria Osmanů byli Židé detailně obeznámeni s evropskou vzdělaností a jako příslušníci nekřesťanského náboženství nemohli být podezřívání ze sympatií k evropským nepřátelům osmanského impéria, proto hráli důležitou roli v ekonomickopolitické zprávě říše. Jenže právě oni nejvíce doplatili na úpadek osmanského státu od konce 17. století. Na rozdíl od křesťanů nemohli doufat v pomoc a protektorát evropských křesťanských vlád a tak zůstali do jisté míry ve společnosti izolováni. Jejich postavení se částečně zlepšilo až v druhé polovině 19. století. Z obchodu, finančnictví a státních úřadů je v převážné míře vytlačili Řekové, Arméni a arabsky mluvící křesťané z Levanty (Východního Středomoří).

Důležitým momentem, který přispěl ke zvýšení prestiže křesťanského obyvatelstva v Osmanské říši, byl vznik řecké aristokracie, která se vytvořila v 17. a 18. století v Istanbulu, metropoli impéria, a těšila se neobyčejné přízni Osmanů. Její příslušníci, pocházející z vlivných patricijských rodin, byli podle svých rodových sídel v istanbulské čtvrti Fanar označováni jako fanarioté. Časem si vytvořili doslova monopol na několik důležitých úřadů ve státě. Patřil k nim i úřad dragomana Vysoké porty (nejvyššího vládního orgánu Osmanské říše). Oficiálně sice šlo o post obyčejného tlumočníka, ve skutečnosti však dragoman odpovídal za zahraniční styky impéria. Fanariotům také náležel úřad místodržících podunajských knížectví, z nichž se později etablovalo rumunské království.

Dobytí Egypta Napoleonem v roce 1798 vyvolalo potřebu reforem v Osmanské říši. Osvícený sultán Mahmud II. (1808-1839) se již v období své vlády snažil reformovat impérium natolik, aby ho evropské mocnosti začaly vnímat jako součást Evropy. On sám začal éru radikálních reforem v Osmanské říši, které přinesly pozitivní změny i pro Katolickou církev. Díky společnému zásahu Rakouska a Francie u Vysoké Porty byl v roce 1829 katolíkům Osmanské říše udělen status millet (státem uznané společenství). Diplomatická aktivita papeže Pia VIII. a nátlak křesťanských panovníků přiměly sultána Mahmuda II. vydat v roce 1830 dekret, který umožnil arménským katolíkům svobodně vyznávat svou víru a stavět kostely. Na základě toho papež Pius VIII. zřídil 6. července 1830 primaciální Konstantinopolské arcibiskupství pro arménské katolíky.

Slabost Osmanů poskytovala dominantním Evropanům téměř neomezené právo zasahovat do vnitřních záležitostí Osmanské říše. Ochrana náboženských minorit v praxi znamenala možnost budování vzdělávacího systému pro osmanské křesťany a Židy. Rostoucí počet misijních škol a jiných vzdělávacích, kulturních a společenských institucí přispěl k tomu, že nemuslimové dosahovali v osmanském impériu vyšší vzdělanostní úroveň než muslimské obyvatelstvo. Podle jednoho pramene z celkového počtu 366 zaměstnanců osmanského ministerstva zahraničí v letech 1850 až 1908 bylo 107 nemuslimů (29%). Pokud si uvědomíme, že nemuslimové tvořili v té době 23 – 24 % celkové populace Osmanské říše, znamená to, že procentuální zastoupení nemuslimů ve službách osmanského ministerstva zahraničí bylo vyšší než procentuální zastoupení nemuslimského obyvatelstva v rámci celkové populace impéria. Zatímco polovina muslimských zaměstnanců státní správy ovládala 3 cizí jazyky, nemuslimští zaměstnanci v mnoha případech ovládali 5 a více cizích jazyků.

Právě vzdělání se stalo nezanedbatelným prostředkem rozšiřování kulturního, hospodářského i politického vlivu cizí země, která měla v daném sektoru protektorát. Nejvíce se dařilo v počátečních fázích především Francouzům, později se více začali prosazovat Italové, Britové, Němci a Američané, zatímco Rusové v tomto ohledu výrazně neuspěli navzdory svému velkému vlivu v prostředí osmanských ortodoxních křesťanů. V tomto období zaznamenáváme intenzivní činnost misionářů, kteří se pokoušeli o konverzi muslimů na křesťanskou víru, avšak s minimálním úspěchem, protože islámský zákon trestá odpadlictví trestem smrti. Větší přesuny nastaly v křesťanské populaci. Byly zde zaznamenány konverze ortodoxních, arménských a jiných východních křesťanů ke katolicismu nebo nějaké formě protestantismu. Celkově však protestantské misie nezaznamenaly v osmanském impériu výraznější úspěchy. Přes intenzivní činnost britských, německých a amerických misionářů se protestantské obce příliš nerozrostly.

V roce 1848 přichází do Istanbulu vyslanec Svatého stolce. V roce 1850 bylo zřízeno 6 nových biskupských sídel v Turecku. V letech 1852-1853 si Napoleon III. vynucuje zvláštní výsady pro osmanské katolíky. V roce 1857 dochází k snad nejvýraznějšímu projevu zrovnoprávnění osmanských nemuslimů s muslimy. Byla zrušena daň z hlavy (cizye) pro nemuslimy. V roce 1860, po srážkách drúzů a maronitů v Libanonu získávají Arméni patriarchátní ústavu. V roce 1861 se stává Libanon, v té době součást Osmanské říše, autonomní provincií, spravovanou křesťanským guvernérem, kterého jmenovala Vysoká porta. V roce 1868 byly navázány diplomatické styky mezi Svatým stolcem a Osmanskou říší.

Trend zlepšování postavení nemuslimského obyvatelstva včetně katolíků v Osmanské říši se zachoval až do počátku 20. století. Projevoval se nejen jistou mírou náboženské tolerance, ale i hospodářským a společenským povznesením osmanských nemuslimů s výjimkou Arménů v jejich domovině. Křesťanská obchodní buržoazie měla stále silnější postavení v osmanské společnosti. Na počátku 20. století ovládali svět osmanského finančnictví příslušníci náboženských minorit v říši a cizinci. V seznamu z roku 1912 se mezi 40 jmény soukromých bankéřů nachází 12 Řeků, 12 Arménů, 8 Židů, 5 Levantinců nebo Evropanů. Podobný obraz poskytuje i seznam 34 istanbulských makléřů, z nichž bylo 18 Řeků, 6 Židů, 5 Arménů, ale ani jeden Turek. Křesťanská populace se vzmáhala a měla velkou zásluhu na modernizaci Osmanské říše. V souvislosti se situací Arménů v Osmanské říši je pozoruhodný jeden paradox. Zatímco Arméni v Istanbulu měli poměrně dobré postavení, jejich krajané v samotné Arménii na tom byli mnohem hůře. Istanbul byl totiž výkladní skříní Osmanské říše. Pohybovalo se v něm mnoho cizinců, proto si muslimští vládci nemohli dovolit otevřeně terorizovat křesťany. Právě v Istanbulu se nejintenzivněji projevoval tlak křesťanských mocností Evropě, nutících sultány k neustálému zlepšování postavení křesťanů v muslimském impériu.

I Arméni, kteří žili v Istanbulu, mimo svou původní domovinu, měli podstatně lepší předpoklady společensky se uplatnit a ty v mnoha případech i využili. Arménský millet v Osmanské říši tvořili lidé s různým společenským postavením. Dominantní postavení v něm měli amirové, členové arménské elity v Istanbulu, kterých nikdy nebylo více než 200 a jejich dominance v milletu trvala do roku 1844. Měli úzké propojení s osmanskou administrativou a zastávali posty bankéřů, ale také významné pozice v administrativě osmanského impéria. Například rodina Düzianů po celé generace dědila post ředitele mincovny Osmanské říše, rod Dadiánů, klenotníků na sultánově dvoře, měl od konce 18. století kontrolu nad výrobou střelného prachu, a Balianové, nejvýznamnější dynastie arménských amirů, měli de facto monopol na post vrchního architekta Osmanské říše. Konzervativní amirové byli náchylní kolaborovat s osmanskou dynastií. Vyhovovala jim existence jejich národa v rámci osmanského impéria.

Došlo tak k zdlouhavým sporům s liberálními arménskými politiky, kteří hlásali ideologii „lásky k vlasti“ s důrazem na vztah k domovskému území, na kterém po staletí žila arménská populace.

Arménský národ byl v té době značně rozštěpený. Neexistovala v něm jednota v politických ani náboženských otázkách. Co se týče národnostní politiky, vystřídali se zde různé koncepce od autonomie v rámci osmanského impéria až po sebeurčení ve vlastním národním státě. Arménská elita byla věrná říši až do roku 1878. Poté dostali větší prostor jejich političtí oponenti, bojující za sebeurčení ve vlastním státě.

Nebezpečné byly i náboženské konflikty ve společnosti, v níž většinová Arménská apoštolská církev s nevolí přijímala existenci arménských katolíků i protestantů, existujících v postavení minorit. To vyústilo do konfliktů, z nichž nejtragičtější se odehrál v roce 1828.

Perzekuci arménských katolíků tehdy vyvolal arménský gregoriánský patriarcha, který v atmosféře nedůvěry osmanských panovníků vůči arménským poddaným po prohrané bitvě u Navarinu a ruském postupu na území Arménů v Persii obvinil před tváří sultána Mahmuda II. arménské katolíky z intrik proti osmanskému impériu.

Došlo k velkému pronásledování bohatých arménských katolíků v Istanbulu (jejich komunita měla asi 20 tisíc věřících). Menší část katolíků přinutili konvertovat ke gregoriánské církvi, většinu z nich však připravili o majetek a vyhnali na venkov. Deportace se však neobešly beze ztrát na životech (asi 400 uprchlíků, převážně dětí, zemřelo). Diplomatický zásah Rakouska a Francie pomohl postiženým vrátit se domů a získat zpět majetek, který jim byl neprávem odňat.

Mezi Armény byli lidé s rozličným společenským postavením, a proto mezi nimi neexistovala nějaká dojemná shoda názorů a postojů. Istanbulští Arméni, kteří byli poměrně dobře situovaní, měli jiné zájmy než jejich rodáci, žijící ve své původní domovině v nepoměrně horším postavení. Svět se o nich dozvídal jen sporadicky, ale historie nám zanechala několik svědectví o jejich nesnesitelných životních podmínkách.

V této souvislosti je třeba připomenout, že i když byla Osmanská říše centralizovaným impériem, jeho okrajové provincie byly často do značné míry nezávislé na ústřední moci v Istanbulu. Místní provinční vládci se svými vojenskými jednotkami se často cítili být dostatečně silní na to, aby si nechali poroučet z Istanbulu. Vysoká porta se horlivě snažila dostat provincie pod kontrolu ústřední moci modernizací armády, unifikací státní správy a jinými reformními kroky.

Také Arméni ve své původní domovině byli vystaveni útlaku provinční vrchnosti, který ústřední vláda v Istanbulu sotva mohla ovlivnit. Francouz Amédée Jaubert konstatoval po návštěvě Arménie v roce 1806 mimo jiné, že „v této nešťastné oblasti neexistuje ani rodina, ani bezpečí, ani klid... pohled na mnohé spálené a zpustošené obce vyvolával ve mně nejsmutnější myšlenky... Oblast Erzurumu kavalerie natolik zpustošila, že obyvatelé vesnic navždy opustili své příbytky. Liduprázdné byly i oblasti od Vanu po Araks.

Tyto smutné skutečnosti potvrdil i jiný cestovatel, Joseph Michel Tancoigne, který nešťastnou domovinu Arménů navštívil v roce 1807. Ve svém díle píše o okrádání a vraždění arménského obyvatelstva, které „se nemohlo postavit na odpor, protože nesmělo vlastnit zbraně“. Píše i o vydrancovaných a spálených obcích doliny Andžalu, jejíž arménské obyvatelstvo uprchlo do Persie. Autor těchto řádků viděl všude smrt a plenění. Uvádí například, že v oblasti od Diadina po Toprak-Kale bylo vypáleno a zpustošeno 118 obcí, „obydlených nešťastnými arménskými křesťany.

Armény okrádali o všechno. Bourali jim obydlí, nebo je zabavovali, aby je pak dali Turkům, Čerkesům nebo Kurdům. Systematicky se snažili vyhladovět křesťanské Armény. Konfiskovali jim dobytek a zemědělské nářadí, jejich pšenici spalovali, je samotné zabíjeli nebo obraceli na islám, případně je vyhnali z jejich domoviny. Tím se nezvratně měnilo demografické složení obyvatelstva území, na kterém po staletí žili Arméni.

Naděje na změnu přišla začátkem 19. století, kdy začal proces sbližování Arménů s Ruskem vypuknutím rusko-perské války v roce 1804. Tento dlouho trvající konflikt skončil 12. října 1813, kdy obě bojující strany podepsaly Gulistánskou smlouvu, na jejímž základě připadly Rusku mimo jiných dříve sporných území i části Východní Arménie. O 14 let později, po skončení rusko-turecké války (1828 - 1829), byly k carské říši připojeny i dva chanáty (Jerevanský a Nachičevanský) a Ordubadská oblast. Od tohoto okamžiku tedy patřila Rusku všechna území Východní Arménie, která se v roce 1849 stala Arménskou gubernií carského impéria. Tento politický vývoj se ukázal být o dvě století později nejvýznamnějším momentem při záchraně arménského národa před totální genocidou na půdě staleté domoviny tohoto národa. Nebýt Rusů, skončili by Arméni s největší pravděpodobností podobně jako Kurdové, kteří dodnes nemají svou vlastní domovinu a podobně jako Židé do roku 1948, kdy po staletích života v diaspoře získali svůj vlastní stát Izrael.

I když zajisté nelze idealizovat životní podmínky obyvatel carského impéria, přece jen Arménům pod ochrannými křídly Ruské říše nehrozila fyzická likvidace. Po připojení k Rusku Arméni již nebyli nábožensky diskriminováni a carská říše jim po mnoha staletích neklidu poskytla relativně bezpečný život a ochranu majetku. Zatímco v Turecku a sousední Persii vládla feudální anarchie, ve feudálním Rusku se začal formovat kapitalismus a existovala zde konsolidovaná centralizovaná moc, opírající se o organizovanou byrokracii.

Rusko-arménská spolupráce byla výhodná pro obě strany. Arméni potřebovali ruskou ochranu proti osmanskému teroru a Rusové potřebovali Armény jako spojence při prosazování své expanzionistické politiky v regionu.
Hanka Kraská
Karol Dučák: Zásluhy ruského národa při záchraně Arménů, 1. část článku (28.05.2022)
arméni Na 28. květen připadá státní svátek Arménie. Před 104 lety, dne 28.5.1918, byla vyhlášena nezávislá Arménská republika. Byla to první novodobá republika Arménů, která trvala do roku 1920. Jednalo se o skutečně historický moment v dějinách tohoto těžce zkoušeného národa.
Zásluhy ruského národa
při záchraně…
More
Karol Dučák: Zásluhy ruského národa při záchraně Arménů, 1. část článku (28.05.2022)

arméni Na 28. květen připadá státní svátek Arménie. Před 104 lety, dne 28.5.1918, byla vyhlášena nezávislá Arménská republika. Byla to první novodobá republika Arménů, která trvala do roku 1920. Jednalo se o skutečně historický moment v dějinách tohoto těžce zkoušeného národa.

Zásluhy ruského národa
při záchraně Arménů

1. část článku


Na 28. květen připadá státní svátek Arménie. Před 104 lety, dne 28.5.1918, byla vyhlášena nezávislá Arménská republika. Byla to první novodobá republika Arménů, která trvala do roku 1920. Jednalo se o skutečně historický moment v dějinách tohoto těžce zkoušeného národa, který po dlouhých stoletích útisku jinými národy a po téměř půlstoletí trvající genocidě (1876 – 1923) v Osmanské říši konečně získal vlastní stát. Je však třeba rozlišovat mezi původním historickým pojmem Arménie a dnešní Arménskou republikou o územní rozloze 29 800 km², která je jen zlomkem podstatně rozsáhlejší Velké Arménie s územím, přibližně shodným s územní rozlohou Arménské vysočiny (kolem 400 tisíc km²). Na tomto území se nachází také biblická hora Ararat, na které podle Písma svatého přistála po potopě světa Noemova archa. I když se dnes tato biblická hora nachází na tureckém území, nedaleko dnešního území Arménské republiky, původně byla součástí území Velkého Arménie a proto ji Arméni ne bezdůvodně považují za svůj národní symbol. Není divu, že se Ararat stal součástí státního znaku Arménie a je po něm v této zemi pojmenováno jedno město, jeden celý kraj, prvoligové fotbalové mužstvo, cigarety i slavný koňak.

Arméni jsou příslušníci kdysi velkého a slavného národa, patřícího k indoevropské skupině národů. Nesmazatelně se zapsali do historie lidstva a jejich vlast patří k nejstarším centrům světové civilizace. Osídlena byla již ve 4. – 3. tisíciletí před Kristem. Od 13. století před Kristem se na tomto území začaly formovat kmenové svazy, bojující proti Asyřanům. Nejstarší státní útvary kmenů, obývajících Arménskou vysočinu, byly Hajasa (2. - 1. tisíciletí před Kristem) a Nairi (11. - 9. stol. před Kristem).

Arméni měli své království již v 6. století před Kristem, ale dříve zde existovala mocná říše Urartu, která se stala jednou z nejmocnějších říší té doby a měla v době největšího rozmachu územní rozlohu téměř jako dnešní pevninská Francie. Vznikla v 9. století před Kristem, avšak na přelomu 7. a 6. století před Kristem začala ztrácet svou sílu a v roce 590 před Kristem definitivně zanikla. V té době v říši převládl arménský živel v čele s dynastií perských satrapů Orontovců. Příčinou zániku Urartu byly zničující útoky Skythů, Kimmeriů a Médů, kteří nakonec území ovládli.

V 6. století před Kristem se ve známém Bechistunském nápisu perského panovníka Dareia I. (521 – 486 před Kristem) poprvé zmiňuje termín Armina, perský název Arménie.

6. století před Kristem se stalo významným i tím, že se začalo formovat Arménské království, nazývané také Velké Arménie (6. stol. před Kristem – 387). Tento nový státní útvar byl zpočátku pod vlivem perských Achajmenovců, později Seleukovců. Největšího rozkvětu dosáhl za vlády Tigrana II. (95 - 55 před. Kristem), který vstoupil do dějin i jako Tigran Veliký. V té době byla Velké Arménie jedním z nejmocnějších států helénského období. Její území mělo rozlohu přibližně 300 tisíc km² a rozprostíralo se mezi třemi moři: Kaspickým, Středozemním a Černým. Byl to první zlatý věk Arménie, která zaznamenala pozoruhodný rozvoj řemesel, zemědělství, obchodu a disponovala i rostoucím vojensko-ekonomickým potenciálem. Rozvíjela se kultura, přibývalo městského obyvatelstva a země prožívala obdivuhodný rozkvět.

Kromě Velké Arménie existovalo také Malé Arménie, která vznikla na horním toku Eufratu v roce 332 před Kristem. Tento samostatný státní útvar však koncem 2. stol. před Kristem rozvrátila Pontská říše.

V 1. stol. před Kristem se Arménie stalo předmětem bojů Parthské říše s Římem. Triumfovali Parthové, kteří Římany z Arménie vytlačili a tak se arménského trůnu zmocnila arménská větev parthských Arsakovců. Za vlády této dynastie došlo ke vzniku a rozvoji feudálního zřízení. Současně začalo i období boje za zachování centralizovaného státu. Stupňující se konfrontace mezi monarchou a velkostatkáři oslabila stát navenek. Arménie se dostala do závislosti na perských Sásánovců.

K události mimořádného významu v dějinách země i celého lidstva došlo v roce 301, kdy arménský král Trdat III. (287 - 330) jako první vladař na světě přijal křesťanství a prohlásil ho za arménské státní a zároveň i jedině povolené náboženství v zemi. Toto prvenství Arménie zůstane navždy zapsáno zlatými písmeny do historie lidstva. O 12 let později, v roce 313, římský císař Konstantin Velký Milánským ediktem zlegalizoval dříve intenzivně pronásledované křesťanství v Římské říši, avšak až v roce 380 bylo křesťanství prohlášeno za státní náboženství v Římském impériu.

Arménská apoštolská církev je nejstarší státní církví na světě, avšak z věrouky církve Římské říše převzala jen učení prvních tří ekumenických koncilů (Nicea 325, Konstantinopol 381, Efez 431). Teprve v roce 1740 se od této církve oddělila Arménská katolická církev, která vstoupila do unie s Římem. Dodnes je však menšinovou církví v Arménii.

K výraznému oživení duchovního života Arménů přispěl Mesrop Maštoc, který v roce 405 vytvořil unikátní arménskou abecedu ajbenaran. Vedle něj však v zemi působili i další „svatí překladatelé“, kteří přeložili do arménštiny Písmo svaté a jiné stěžejní texty. Zrodil se i pozdější liturgický jazyk grabar.

Koncem 4. století začíná epocha drobení Arménie. V roce 387 byla původně jednotná země rozdělena. Větší východní část připadla Persii, menší západní Římské říši. Po zániku Římské říše připadla východní část Arménie Byzanci. V roce 428 Peršané sesadili z trůnu posledního arménského krále z rodu Arsakovců a místo něj byl dosazen perský místodržitel, guvernér, persky marzpan respektive marzban. Tím pádem na dlouhá staletí zmizelo arménské království a začal se perský marzpanát. Od té doby vládli Peršané a Byzantinci ve svých částech rozděleného Arménie.

Perští Sásánovci považovali arménské křesťany za pátou kolonu Říma, proto se snažili zvrátit konverzi Arménů na křesťanství, která trvala od roku 301. Jenže to vyvolalo rozhořčený odpor a ozbrojenou vzpouru Arménů. V roce 451 se odehrála Avarajrská bitva, ve které vedl Armény proti přesile Peršanů Vardan Mamikonjan. Ani hrdinství Arménů a jejich četné oběti nestačilo k vítězství. Triumfovali Peršané, avšak arménský odboj pokračoval a v roce 484 si Arméni vybojovali náboženskou svobodu, která byla zajištěna smlouvou v Nvarsaku.

V 8. století se Arméni dostali pod nadvládu Arabů, avšak v roce 866 si znovu vybojovali samostatnost za vlády dynastie Bagratovců. Nastal druhý zlatý věk Arménie, který skončil v roce 1045 pod náporem Byzance. Nově postavené hlavní město Ani, zvané městem tisíce a jednoho kostela, patřilo k nejvelkolepějším sídlům té doby. Země zaznamenala nebývalý hospodářský a kulturní rozkvět. Arméni zakládali četné kolonie v Přední Asii, ale také na evropském kontinentu (Kyjev, Novgorod).

Nápor Byzance v roce 1045 se stal začátkem konce samostatnosti Arménů v jejich staré vlasti. Po Byzantincích se na scéně objevili Seldžučtí Turci nebo taky Seldžukové, vyznavači ortodoxního islámu (sunnité), pojmenovaní po náčelníkovi Seldžukovi. Tento nebezpečný vývoj událostí způsobil mohutnou migrační vlnu Arménů směrem na západ, kde vzniklo silné arménské království v Kilíkii s hlavním městem Sis (v současnosti Kozan v turecké provincii Adana). V době křižáckých výprav navázalo království v Kilíkii čilé obchodní styky s křižáckými státy. Toto poslední arménské království, založené mimo svou historickou vlast, existovalo až do roku 1375, kdy zaniklo a tím Arméni na dlouhá staletí ztratili svůj vlastní stát. Samotná Arménie se stala kořistí Seldžuckých Turků.

Turci patří k turkickým národům, pocházejícím ze střední Asie. Původně šlo o nomádské kmeny chovatelů koní, které byly součástí kmenového svazu asijských Hunů. Etnika, které později kreovala Osmanskou říši, patřili k oguzské skupině turkických národů. Význam slova Turek odpovídá v češtině výrazům silný nebo mocný. Mýtickým zvířetem Turků byla vlčice. Turci původně nebyli muslimové. Islám má arabský původ a Turci ho převzali od Arabů. Až v druhé polovině 10. století přestoupil na islám celý kmen tureckých Karachánovců spolu se svým panovníkem a tak vzniklo první turecké muslimské království. Tehdy se poprvé stalo, že islámské náboženství přijal celý nezávislý turecký kmen, jehož mohutnost vyjádřil arabský kronikář počtem 200 000 stanů kmene. Dříve byly známy pouze individuální přestupy na islám. Od té doby jsou islamizovaní Oguzové označování v islámských pramenech jako Turkmeni.

Turecký islám od začátku charakterizovalo nesmírné zanícení pro nové náboženství, kvůli kterému se Turci vzdali i své národní identity. Žádný jiný národ se neztotožnil s islámem s takovou upřímností a vážností, jako právě Turci.

Do povědomí islámského světa vstoupili Turci jako žoldáci v cizích armádách. Tvořili elitní vojenské jednotky ve službách arabských chalífů z Bagdádu. Oficiálně byli otroky chalífů a tomu odpovídalo i pojmenování tureckého otroka mamlúk, tedy arabsky „vlastněný“. Ve skutečnosti však turečtí žoldáci tvořili zvláštní vojenskou kastu a z ní vzešly vládci a zakladatelé dynastií. Odvedenci, kteří vstoupili do služeb svých pánů a přijali islám, přestali být z právního hlediska otroky a natrvalo zůstali ve službách státu. Při migraci v 12. a 13. století se kočovní Turci dostali přes Persii do Zakavkazska a Anatólie. Cestou si osvojili mnohé cizí prvky včetně íránských a řeckých.

Seldžučtí Turci, kteří se v 11. století dostali do sousedství Byzantské říše, začali ohrožovat byzantskou nadvládu nad Malou Asií. V boji mezi Byzancí a Seldžuky tahala Byzantská říše za kratší provaz. Začátek konce pro ni znamenala bitva u Mantzikertu v roce 1071, v níž zvítězila turecká armáda pod velením Alp Arslána a zajala dokonce i byzantského císaře Romana IV. Diogena. Byzantská říše se dostala do vleklé krize, způsobující kolaps byzantské vlády v Malé Asii. Anatólii začali ve velkém osídlovat turečtí kočovníci, kteří se mísili s místním obyvatelstvem. Postupně ztráceli mongoloidní rysy a časem u nich převládl smíšený a europoidní vzhled. V roce 1077 Sulejman, člen klanu Seldžuků, založil stát, známý jako Rumský sultanát (turecky: Anadolu Selçuklu Devleti), který zanikl v roce 1308.

Křesťanský svět se bránil muslimské invazi na původně křesťanské državy a i přes území Turecka postupovaly mocné křesťanské armády při křižáckých výpravách, které vážně ohrozily panství Seldžuků. Tyto křižácké výpravy procházely i přes arménské království v Kilíkii, které tím pádem vzrostlo na významu.

Začátek křižáckých výprav (1096-1097) způsobil vytlačení Seldžuckých Turků na Anatolskou náhorní plošinu. Ve 12. století Seldžuci urputně bojovali o přežití, avšak nakonec udrželi své pozice a dokonce zaznamenali triumfální vítězství nad Byzancí v bitvě u Myriokefalonu (turecky: Miryokefalon Savaşı) 17. září 1176.

Tato porážka Byzantinců znamenala konec byzantského velmocenského postavení v Přední Asii a definitivní ztrátu Malé Asie pro křesťanský svět. Je smutnou obžalobou západního křesťanství, že úpadku Byzance napomohla v 13. století i křesťanská Evropa, zvláště Čtvrtou křižáckou výpravou, během níž křižáci v roce 1204 dobyli a zpustošili Konstantinopol, hlavní město Byzance. Z tohoto úderu se Byzantská říše už nikdy nedokázala vzpamatovat. Právě toto selhání křesťanského Západu nakonec významně přispělo k definitivnímu zániku Byzantské říše.

Sílu Seldžuckých Turků však nakonec definitivně zlomili jejich příbuzní - Mongolové, kteří v bitvě u Köse Dagi v roce 1243 porazili seldžucká vojska. To byl začátek konce vlivu seldžucké dynastie v Anatólii. Seldžukové se stali vazaly Mongolů až do roku 1308, kdy Rumský sultanát zanikl.

Seldžukové však nebyli nejúspěšnější tureckou dynastií v Anatólii. Začátkem 14. století vstoupil do tureckých dějin Osman Gazi († 1326), známější pod zkráceným pojmenováním Osman. Byl to zakladatel Osmanské říše a Osmanské dynastie, nejúspěšnější v tureckých dějinách. Pod velením Osmana a později pod velením jeho nástupců dosáhli Osmanští Turci, nebo zkráceně i Osmané, velké dobyvatelské úspěchy a postupně rozšiřovaly území říše. Paradoxně však mnozí z prvních přívrženců Osmana byli křesťané, kteří se chtěli obohatit na jeho válečných výpravách. Jelikož byl Osman štědrým velitelem, přidávalo se k němu stále více bojovníků, takže vojenské oddíly Osmanů rostly rychlým tempem. V úspěších Osmana pokračoval jeho syn Orhan (1324-1362) a jeho následovníci a postupně začala vznikat jedna z nejmocnějších říší v dějinách lidstva. Orhanův syn Murad I. zahynul v bitvě Turků se Srby na Kosově poli v roce 1389.

Už od samého začátku byla typická pro osmanské sultány, absolutní vládce Osmanské říše, náboženská tolerance vůči křesťanům a Židům, která usnadňovala zprávu mohutné říše a zabraňovala rebeliím dobytého obyvatelstva. Pro Osmany byl typický jistý paradox. Při svých vojenských výbojích se chovali jako krutí dobyvatelé, kteří plenili a drancovali dobyté území a jejich obyvatele bezcitně hubili, avšak uvnitř státu Osmanů vládla relativně solidní míra etnické a náboženské tolerance. Osmanská říše byla během celé své existence až do počátku 20. století pestrou etnickou směsicí mnoha národů a různých náboženství. Na zvládnutí takového slepence různých etnických a náboženských skupin obyvatelstva byla etnická a náboženská tolerance prvním a nezbytným předpokladem a toto si osmanští vládci velmi dobře uvědomovali.

Osmané nakonec úplně zničili velkého konkurenta, Byzantskou říši, která přestala existovat v roce 1453, po dobytí jejího hlavního města Konstantinopole, přejmenovaného Osmany na Istanbul. Turkům výrazně pomohlo rozpolcení evropského křesťanství. Dobývanému Konstantinopoli nepřišel na pomoc ani jediný západní vojevůdce. Město bylo vystaveno napospas neslýchané přesile a nakonec podlehlo.

K vojenským úspěchům Osmanů výrazně přispěly i janičáři, nová armáda, kterou začal vytvářet již Osmanův syn Orhan v 14. století. Byla to jakási pěší garda osmanských sultánů. Oddíly janičářů byly vytvořeny z „poturčenců“, tedy z cizinců, které Turci získávali buď na válečném poli, nebo je kupovali na trzích, především však násilným odebíráním křesťanských dětí jejich rodičům. (devşirme). Všechny takto získané otroky Turci násilně islamizovali a podle jejich fyzických a intelektuálních schopností je vychovali pro službu panovníků. Janičáři byli věrní služebníci sultánů, a přestože byly formálně otroky, ve skutečnosti mnozí z nich dosáhli významné postavení v armádě i administrativě Osmanské říše. Praxe násilné islamizace křesťanských dětí však byla v rozporu s islámským právem (turecky: şeriat), které zakazovalo vynucené konverze křesťanů a Židů na islám. Nakonec docházelo k paradoxní situaci. Původní turecké etnikum, které založilo říši, se dostávalo do defenzívy a postupně jej do značné míry nahrazovala dynastická vládnoucí elita netureckého původu, která přebírala klíčové pozice v armádě i administrativě. V 16. století dokonce většina velkovezírů (obdoba dnešních předsedů vlád v zemích současného světa) a vezírů (v moderní terminologii: ministrů), kteří byli nejvyššími sultánovými pomocníky a rádci, pocházela právě z řad sultánových otroků křesťanského původu. Nakonec i sultán Sulejman I. (1520-1566), na křesťanském Západě zvaný Nádherný, který přivedl Osmanskou říši k největšímu mocenskému rozmachu, územní celistvosti a kulturnímu rozkvětu, měl většinu velkovezírů netureckého původu, dokonce dva z nich slovanského původu.

Od lidí, vytržených z křesťanského prostředí, se očekávala věrná a oddaná služba sultánům, to však neznamenalo, že museli vždy zapomenout na svou původní vlast. Jsou zaznamenány i případy některých vysokých hodnostářů Osmanské říše, kteří udržovali styky se svými původními rodinami a dík svému postavení jim účinně pomáhali. Jeden z nich, Mehmed Paša Sokolović (turecky: Sokollu Mehmet Paşa), který se narodil v srbské pravoslavné rodině, dokonce pomohl obnovit srbský pravoslavný patriarchát (podle různých pramenů v roce 1556 nebo v roce 1557), a do jeho čela prosadil vlastního bratra Makariju Sokoloviće. Nakonec právě Sokollu Mehmet Paşa byl později, po smrti sultána Sulejmana I., jistou dobu skutečným vládcem říše. V roce 1565 se totiž stal velkovezírem, a když o rok později převzal vládu nad Osmanskou říší po smrti svého otce Sulejmana I. jeho syn Selim II. (1566-1574), ukázalo se, že nový sultán nezvládá své povinnosti. Selim II. byl totiž evidentně alkoholik, proto do značné míry přenechával státní záležitosti svému velkovezírovi, kterým byl právě Sokollu Mehmet Paşa. Došlo tak ke kuriózní situaci, kdy správa velkého muslimského impéria téměř úplně spočívala v rukou velkovezíra slovanského původu. Sokollu Mehmet Paşa byl velkovezírem nepřetržitě až do roku 1579, kdy se stal obětí vraždy. Je také známo, že i další velkovezír sultána Sulejmana I., Pargalı İbrahim Paşa, se hlásil ke svému řeckému pravoslavnému původu.

Nemuslimové byli také zapojeni do systému přidělování vojenských lén (tımar), přidělovaných zasloužilým bojovníkům. Až do 16. století dostávali tato vojenská léna i křesťané, kteří se podíleli na dobyvatelských úspěších Osmanů.

Dá se tedy konstatovat, že v Osmanské říši vládla jistá míra náboženské a etnické tolerance k netureckému obyvatelstvu. Osmané nepřikládali etnickému původu prvořadý význam, takže - jak již bylo uvedeno - v 16. století byla i vládnoucí elita Osmanské říše (včetně většiny velkovezírů) převážně netureckého původu. V období vrcholného rozvoje Osmanské říše byli etničtí Turci považováni spíše za překážku než za oporu samovlády sultánů. Mezi osmanskými vládci a etnickými Turky byla jakási bariéra nedůvěry a toto dávalo odvedencům z křesťanských rodin velkou šanci na oslnivou kariéru po boku osmanských vládců. Obecně se soudí, že takto vytvářená neturecká elita byla méně náchylná k organizování intrik vůči panovníkům. Paradoxně si osmanská praxe odvádění křesťanských chlapců získala jisté porozumění a sympatie i mezi křesťany, protože schopným mužům křesťanského původu umožňovala dostat se až do nejvyšších mocenských úřadů v Osmanské říši. Museli se však stát muslimy.

Nemuslimové mohli na základě svobodné vůle přestoupit na islám, mohli si však své náboženství i zachovat, ale jako protihodnota za to se od nich žádala loajalita vůči státu a přijetí diskriminačního statutu zimmí (chráněnec). Kromě toho, že platili daň z hlavy (cizye), byli i jinak právně diskriminováni, především stavebními omezeními, zákazem zřizovat si nové modlitebny a zvláštními předpisy o oblékání, které pro ně platily. Také neměli právo nosit zbraň a jezdit na koni. Zachovaly se i sultánské edikty, nařizující Arménem nosit červenou pokrývku hlavy a boty.

Je však třeba připomenout, že i v tomto ohledu platila vysoká míra ohleduplnosti. Významná část nemuslimského obyvatelstva byla vyňata z placení daně z hlavy. Cizye nemusely platit nemuslimské ženy, děti, staří a nemocní lidé, otroci, členové významných rodin a také nemuslimové, kteří poskytovali jisté služby v zastoupení státu.

I těmto lidem však byl umožněn společenský vzestup. Týkal se například arménského národa, který vynikal přizpůsobivostí, podnikavostí a touhou po vzdělání, čímž byly vytvořeny předpoklady pro jejich společenský růst v říši. Mnozí osmanští Arméni se vypracovali do vyšších společenských sfér jako znamenití obchodníci a peněžníci. Platilo to však i o Řecích, z nichž mnozí také dosáhli významných postů v Osmanské říši.

Karol Dučák