Sväté prijímanie do úst
www.lumendelumine.cz/index.phpwww.lumendelumine.cz/index.phpPřijímání na ruku jako útok protestantů na katolickoui víru a kněžství
Obyčej přijímat „na ruku“, který byl v době patristiky neutrální, získal u protestantských reformátorů jasný doktrinální charakter. Podle Martina Bucery, propagátora anglikánské reformy, podávání do úst staví na dvou pověrách: na „falešné úctě“, jaká se věnuje této Svátosti, a „perverzní pověře“, že ruce ordinovaných kněží jsou více svaté než laiků. Od tohoto momentu gesto přijímat na ruku získalo markantní roli v polemickém protestantském napadání reálné přítomnosti a katolického kněžství.Podle dokumentů převzatých z knihy
La Riforma liturgica 1948-1975 mons. Annibale Bunini, který byl nejen svědkem, ale hlavním protagonistou těchto reforem, tento postup směřoval k tomu, aby se předešlo možným rozepřím. Autorita tak nebude napadena v průlomu dodržování zákazu přijímat na ruku, ten však později s obtížemi obstojí v praxi. Neboť když jsou k dispozici dvě možná řešení, dá se předpokládat, že nastoupí silná reakce a v některých oblastech se spíše uplatní neposlušnost než zavádění nového stavu. Je zde zřejmý restriktivní záměr zákonodárce dokumentu,
Memoriale Domini, který počítá s efektem, že ústupky nejlépe podpoří žádoucí rozšíření novoty.
Toto zákonodárství nikdy nebylo modifikováno, a aniž by se přijímání na ruku propagovalo, četné žádosti biskupských konferencí přicházely i z míst, kde nebylo konfliktů, a tak se vytvářely podmínky pro šíření indultů. Příliš snadné připouštění ze strany dikasteria a předchozí mlčení k neposlušnosti bylo ve skutečnosti jediným motivem k žádostem o udělování indultu, který se nakonec téměř všeobecně rozšířil.
Druhým bodem ve studii mons. Laiseho, který si zaslouží pozornost, je konstatování, že nová praxe se pojednou stala znovuobjevením „staré tradice“, a údajného návratu k počátkům církve a Otcům, jak to často slyšíme. Ve skutečnosti, jak to tlumočí mons. Laise, evangelium a spisy některých Otců, podobně jako Růžový kodex z V. století dokazují, že Ježíš podával přijímání do úst.
V Instrukci
Memoriale Domini je jasně řečeno, že i když v prvotním křesťanství se přijímání podávalo normálně na ruku, »postupem času se prohlubovalo poznání eucharistického tajemství, takže ve smyslu úcty a pokory bylo žádoucí zavádět praxi, která podávala posvátné způsoby na jazyk«.
A tak v určitém momentu jeden způsob nahradil druhý, a ten první byl nejen opuštěn, ale dokonce výslovně zakázán. Z kontextu je jasně vidět, že Pavel VI. ve změně praxe udělal krok od nedokonalé praxe k praxi dokonalejší. Přitom ve starých textech nenacházíme žádnou zmínku, že by Otcové církve objevili nějaký pokrok v tom, že se podávalo na ruku, a stejně tak nikde nenacházíme žádnou zmínku, že by tato praxe byla vychvalována, ale prostě je konstatován tento způsob přijímání. Ovšem jak říká mons. Laise v opakovaném varování před nebezpečími, která jsou s tím spojena, Otcové si jasně uvědomují nedostatky takové praxe přijímání. Proto autor si dovoluje tvrdit, že přijímání na ruku se u Otců sice praktikovalo, ale světci toužili po zavedení způsobu do úst. Po několika stoletích přijímání na ruku, které bylo v patristickém období „neutrální“, použili je protestantští reformátoři jako jasný důkaz priority praxe před naukou. Např. Martin Bucer, propagátor anglikánské reformy, tvrdí, že podávání do úst staví na dvou pověrách: na „falešné úctě“, jaká se věnuje této Svátosti, a na „perverzní pověře“, že ruce ordinovaných kněží jsou více svaté než ruce laiků. Od tohoto momentu gesto přijímat na ruku je projevem projevem protikladné nauky a v těchto dvou základních markantních bodech se odlišuje pozice protestantská od katolické a rozdílné pojetí reálné přítomnosti i kněžství.
Proto když v druhé polovině XX. století začalo pronikat příjímání na ruku do katolického prostoru, nepokládalo se za pouhý návrat k primitivní praxi. Je to součást protestantských útoků. Není to vůbec náhoda, že místa, kde byl zaveden a zneužíván způsob na ruku, byla prvními místy, kde se rozšířil
„Nový katechismus
“ známý jako
Holandský, ve kterém musela církev provést četné úpravy (15 podstatných a 45 menších), aby odstranila těžké naukové bludy. V tomto textu, objednaném holandským episkopátem a prezentovaném jako „kolektivní pastýřský list“, se vyslovuje pochybnost o reálné přítomnosti Krista v Eucharistii, uvádí se nepřípustné vysvětlení transsubstanciace a popírá se jakákoliv forma reálné přítomnosti v částečkách a úlomcích po proměňování. Na druhé straně se zde vytváří zmatené ztotožňování všeobecného kněžství věřících a svátostného kněžství hierarchického.
Další aspekt argentinského preláta vhodně upozorňuje, že dokonce i tam, kde je přijímání na ruku zavedeno, nejedná se o volbu, kterou by více doporučila církev. Ve skutečnosti postoj Svatého stolce ke způsobu přijímání nemůže být lhostejný. I v těch místech, kde byl akceptován indult, zůstává přijímání do úst jediným autorizovaným zákonem církve, který je jasně doporučován, zatímco každý jiný způsob je pouze tolerován (a jak to definuje Laise, je to ve skutečnosti projev nejtěžší neposlušnosti vůči papežské autoritě v poslední době). Je nutno doprovázet ho řadou opatření, zvláště pokud jde o čistotu rukou, péči věnovanou každé částečce a používání pateny, (která se v praxi málo dodržují).
Podle encykliky
Memoriale Domini způsob podávání do úst, který více než tisíc let nahrazuje přijímání na ruku, vyžaduje také náležitou přípravu, aby přijetí Těla Páně bylo co nejplodnější, aby bylo praktikováno důstojným způsobem a eliminovalo se nebezpečí profanace posvátných eucharistických způsob, neboť upozorňuje na péči, jakou církev vždy doporučovala pro zacházení s posvěcenými hostiemi (u přijímání na ruku je potřebný spíše zázrak, aby nedocházelo k pádu hostií a úlomků na dlažbu a neulpívaly úlomky na kůži).
V encyklice
Mysterium Fidei uvádí Pavel VI. Origenovo svědectví, že věřící pokládali za hřích, (a to oprávněně, dodává papež), když při vší péči a pozornosti upadl úlomek na dlažbu. Vyjádření Otců ke změně způsobu přijímání na konci prvního tisíciletí a argumenty Pavla VI. proti návratu k archaickému způsobu jsou projevem reálné podstatné a trvalé úcty a klanění, jakou je třeba věnovat i nejmenší proměněné částečce.
Výroky Otců, změna způsobu přijímání na konci prvního tisíciletí a argumenty Pavla VI. popírající, že jde o návrat k archaickému způsobu, dokumentují jednoznačnou víru církve v reálnou přítomnost, podstatnou a trvalou, a to i v těch nejmenších částečkách, které vyžadují náležitou pozornost a úplnou úctu.
Dokončení
www.lumendelumine.cz/index.phpPřijímání na ruku - legitimní neposlušnost
1.8.2020
O přijímání na ruku na koncilu a v liturgické reformě nebyla vůbec řeč.
Tato praxe se opírá o odbojné diecéze ze severní Evropy.
Pavel VI. ji připustil pouze jako výjimku pro diecéze, které již přistoupily na tento nešvar. Ale při prvním výročí jeho smrti
Bussola Quotidiana připomíná biskupa Juana Laiseho, který pojednává o přijímaní na ruku a staví se rozhodně proti tomu, aby bylo zavedeno v jeho diecézi, protože je v rozporu s celocírkevním platným zákonem.
Až do 26. dubna 1996 argentinský episkopát jednoznačně odmítal indult Pavla VI. připustit podávání na ruku. Právě onoho dne v argentinské biskupské konferenci dosáhla většinu ta část prelátů, kteří chtěli připustit praxi v rozporu s univerzálním zákonem církve.
Řím tento indult schválil dekretem
Memoriale Domini,který jasně hovoří o zákazu přijímání na ruku, a připouští je pouze v těch diecézích, kde byl tento nešvar nezákonně zaveden a kde se biskupové domnívají, že již nemají jinou možnost, než ho tolerovat. »Svatý Otec připouští, aby biskup podle svého zdravého uvážení a svědomí povolil tento způsob podávání svatého přijímání«.
Tehdy biskup v San Luis Juan Rodolfo Lasise podle svého poznání a svědomí usoudil, že tento obyčej nepokládá za vhodný. Toto jeho rozhodnutí ihned mnozí interpretovali jako porušení jednoty biskupů a „odboj“ proti platné směrnici. Biskup Laise se radil s různými římskými kompetentními dikasterii, která jednomyslně schválila jeho rozhodnutí.
22. července uplynulo 10 let od jeho úmrtí. Jako emeritní biskup se uchýlil do konventu v San Giovanni Rotondo, kde předtím žil sv. P. Pio, kterého Argentinec velmi uctíval. Mons. Laise pak zde působil jako zpovědník poutníků, den co den po dobu více než dvacet let téměř až do své smrti ve věku 93 let.
Je mnoho aspektů, které by zasluhovaly připomenutí, ale soustřeďme se na knihu, kterou publikoval, aby vyložil svůj postoj ve výše uvedené situaci (
Comunione sulla mano, Documenti e storia. Cantagalli, Siena 2016) a toto téma také přednesl v Aula Magna Institutu Augustinianum v Římě. Byla to pravděpodobně první kniha k tématu přijímání na ruku. Argentinský prelát prohloubil jak historické aspekty, tak postoje teologů a kanonistů ke způsobu podávání Eucharistie a také vlivu tohoto způsobu na zbožnost a spiritualitu věřících.
Kniha je velmi detailně strukturovaná a obsahuje také přílohu historických aspektů a kontextů, ze kterých tyto dokumenty vycházejí. Toto všechno umožňuje pochopit
mens legislatoris, tj. intence zákonodárce (Pavla VI.), na kterých spočívá klíč k interpretaci zákona.
Když odpověděl na základní argumenty, které měly ospravedlňovat praxi na ruku, uzavírá svou studii úvahou o konkrétní aplikaci vyloženou na mnoha stránkách knihy.
Jako nejdůležitější se jeví opomenuté pravdy, které stojí v přímém rozporu s některými přijatými idejemi.
Mnohé především překvapí, že o této formě podávání Eucharistie nebyla na koncilu vůbec řeč a že vůbec není součástí následující liturgické reformy. Ve skutečnosti tato praxe, která je v rozporu se všemi příslušnými normami, byla zavedena bez jakéhokoliv povolení v některých oblastech severní Evropy a Pavel VI. ihned na to reagoval v roce 1965 sdělením, které nařizuje návrat k praxi do úst, ale tyto zásahy nejvyšší autority neměly vůbec žádný ohlas.
Protože odpor byl velmi houževnatý, začaly úvahy o možnosti poskytnout zvláštní indult místům, která by nebyla ochotná uposlechnout, i když bylo zřejmé, že je to praxe velmi diskutabilní a nebezpečná a může podkopat víru věřících v reálnou přítomnost Páně v Eucharistii. Pavel VI. podle svých vlastních slov se nemohl vyhnout úsilí o eventuální obnovu a radil se
sub secreto se světovým episkopátem, jak vyřešit tuto evidentní neposlušnost. Většina biskupů pokládala novou praxi za nebezpečnou.
Výsledkem bylo, že papež nařídil Kongregaci pro posvátné obřady zpracovat dokument o nevhodnosti praxe podávání na ruku, a to z řady důvodů (naukových, liturgických, pastoračních atd.) - Stalo se tak 29. května 1969, kdy kongregace vydala instrukci
Memoriale Domini, která obsahuje platnou legislativu, zakazuje podávání na ruku a zachovává v platnosti všeobecný způsob, kterému se mají podřídit věřící a i klérus.
Nicméně (a to je onen kámen úrazu, pozn. překl.), kde tento nedovolený způsob byl zakořeněn, předpokládá instrukce indult jen pro ty sektory, které by nebyly ochotny uposlechnout a respektovat všeobecný zákon. V těch případech, »aby se pomohlo biskupským konferencím dostát svým pastoračním úkolům, za dnešní situace více nezřízené než kdykoliv jindy (při aplikaci většiny dvou třetin), mohou požádat v Římě o udělení indultu a každý biskup podle své úvahy a svědomí může pak povolit přijímání na ruku ve své diecézi.
PokračováníNicola Bux - Nuova Bussola Quotidiana
