Clicks376
jamacor

Následování Pána

127

Ego sum via, veritas et vita, já jsem cesta, pravda a život. Těmito pádnými slovy nám Pán ukazuje cestu k věčnému štěstí. Ego sum via: On je tou jedinou cestou spojující nebe a zemi. Říká to všem lidem, ale hlavně to připomíná nám všem, kdo jsme se —jako ty i já— rozhodli brát vážně své křesťanské povolání, aby byl Bůh stále přítomen v našich myšlenkách, na našich rtech a ve všem, co děláme, i v tom nejobyčejnějším a nejprostším.

Ježíš je cesta. On zde na zemi zanechal jasné otisky svých kroků, nezahladitelné stopy, které nedokázala smazat ani léta ani proradný nepřítel. Iesus Christus heri, et hodie, ipse in saecula . Jak rád si to připomínám! Ježíš Kristus byl stejný včera pro apoštoly a pro ty, kdo šli za ním; dnes žije pro nás a bude žít na věky. To jen my lidé často nejsme schopni rozpoznat jeho stále přítomnou tvář, protože se díváme unaveným nebo zakaleným zrakem. Proto ho na začátku této chvíle modlitby před svatostánkem popros jako onen slepý z Evangelia: Domine, ut videam, Pane, ať vidím, ať dostanu světlo a ať ke mně pronikne Kristovo slovo, ať se v mé duši zakoření jeho život a ať se obrátím a zaměřím na věčnou slávu.

128

Kristovo učení je tak průhledné! Jako obvykle, otevřeme si Nový Zákon, dnes to bude 11. kapitola svatého Matouše: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. Vidíš? Máme se učit od Něho, od Ježíše, našeho jedinečného vzoru. Jestliže chceš kráčet kupředu, bez klopýtání a bloudění, nemusíš dělat nic jiného než jít cestou, kterou kráčel On, klást své nohy do jeho šlépějí, vejít do jeho pokorného a trpělivého srdce, napájet se z pramene jeho přikázání a jeho lásky, jedním slovem, musíš být jako Ježíš Kristus, musíš se snažit o to, aby ses pro své bližní stal druhým Kristem.

Aby se nikdo nemohl vymlouvat, přečteme si ještě další citát ze svatého Matouše. V 16. kapitole Pán dále upřesňuje své učení: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Boží cesta je cestou odříkání, umrtvování, odevzdanosti, ale není to cesta smutku nebo sklíčenosti.

Následuj Krista od jeslí v Betlémě až na trůn na Kalvárii. Uvažuj o jeho obětavosti, o jeho strádání: Měl hlad, žízeň, pociťoval únavu, horko, ospalost, zakoušel špatné zacházení, neporozumění, proléval slzy..., zamysli se i nad jeho radostí z toho, že může spasit veškeré lidstvo. Byl bych rád, kdyby sis dnes vryl hluboko do paměti i do srdce —a abys o tom často rozjímal— slova svatého Pavla, kterými vyzývá křesťany v Efezu, aby bez váhání následovali Pána: napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou.

129

Ježíš vydal z lásky sám sebe jako zápalnou oběť. A ty, Kristův učedník, milovaný Boží syn, ty, který jsi byl vykoupen obětí kříže, i ty bys měl být ochoten zapřít sám sebe. A proto, ať jsou naše životní podmínky jakékoli, naše jednání by nemělo být sobecké, měšťácké, pohodlné, rozmařilé... —a promiňte mi mou otevřenost— pošetilé. Jestliže dychtíš po lidském uznání a toužíš po tom, abys byl chválen a ctěn, a nehledáš nic než příjemný život, sešel jsi z cesty... Do města svatých je dovoleno vejít a odpočívat a vládnout spolu s Králem na věky věků jen těm, kdo kráčejí nepohodlnou, těsnou a úzkou cestou protivenství.

Je třeba, abys na sebe vzal dobrovolně kříž. Jestliže to neuděláš, budeš sice ústy říkat, že jednáš jako Kristus, ale tvé činy tě usvědčí ze lži, nepodaří se ti důvěrně jednat s Pánem ani ho nebudeš doopravdy milovat. Je naléhavě třeba, abychom si my křesťané tuto skutečnost dobře uvědomovali: nenásledujeme Pána, když se nedokážeme dobrovolně zbavit tolika věcí, po kterých toužíme pouze z rozmaru, marnivosti, pohodlí, zištnosti... Žádný tvůj den by neměl uplynout bez milosti a nějakého odřeknutí. A nemysli si, že bys měl proto nešťastný. Bude jen žalostné tvé štěstí, když se nenaučíš přemáhat sám sebe, když se necháš ničit a ovládat svými vášněmi a chvilkovými rozmary, místo, abys od žně vzal na sebe svůj kříž.

130

Vzpomínám si nyní —jistě někteří z vás jste to ode mne už slyšeli jindy— na sen, který měl jeden spisovatel španělského “zlatého věku“. V tomto snu před sebou vidí dvě cesty. Jedna je široká a sjízdná, pohodlná, je na ní hodně hospod a hostinců i jiných zábavných a příjemných míst. Lidé po ní jedou na koních nebo na vozech za hudby a smíchu —pošetilého chechtání— je na ní vidět množství lidí opojených zdánlivou a prchavou rozkoší; tato cesta totiž končí bezednou propastí. Je to cesta lidí světského zaměření, měšťáků: dávají okázale najevo radost, kterou ve skutečnosti ani nepociťují, nenasytně vyhledávají všechno možné pohodlí a rozkoš..., děsí je bolest, odříkání, oběť. Nechtějí nic vědět o Kristově kříži, myslí, že taková věc je jenom pro blázny. Ale oni sami jsou pošetilí: jsou otroky závisti, obžerství, smyslnosti, končí velmi špatně a pozdě si uvědomí, že za jalové nicotnosti promrhali své pozemské i věčné štěstí. Upozorňuje na to i Pán: Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?.

Jiným směrem vede v tomto snu další cesta: je tak úzká a strmá, že po ní nelze jet na koni. Všichni po ní putují pěšky, třeba ani nejdou rovně, ale s klidnou tváří šlapou v trní a vyhýbají se kamenům. Na některých místech zanechávají cáry svých šatů, dokonce někde i cáry kůže. Ale na konci je očekává krásná zahrada, věčné štěstí, nebe. Je to cesta svatých a pokorných, těch, kdo se z lásky k Ježíši Kristu radostně obětují za druhé, je to cesta těch, kdo se nebojí jít do kopce, s láskou nesou svůj kříž, byť vážil sebevíc, protože vědí, že i když je bude tížit, budou zase moci povstat a stoupat dál. Silou těchto poutníků je Kristus.

131

Co zaleží na tom, že klopýtneme, jestliže v bolestném pádu najdeme sílu zase povstat a statečně jít dál. Nezapomínejte, že svatý není ten, kdo nikdy nepadne, ale ten, kdo vždy zase pokorně znovu povstane. Jestliže se v Knize Přísloví říká, že spravedlivý padne sedmkrát za den, pak bychom se my ubozí tvorové —ty ani já— neměli divit ani ztrácet odvahu nad svými vlastními slabostmi, nad svými klopýtnutími, protože budeme moci jít stále dopředu, jestliže budeme hledat sílu v Tom, který nám slíbil: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Díky, Pane, quia tu es, Deus, fortitudo mea , protože Ty jsi byl vždy, a pouze Ty, Bože můj, má síla, mé útočiště, má záštita.

Jestliže chceš dělat pokroky ve svém duchovním životě, buď pokorný. S důvěrou a vytrvale se obracej s prosbou o pomoc k Pánu a jeho blahoslavené Matce, která je i tvojí matkou. I kdyby sebevíc bolela dosud nezacelená rána po tvém posledním uklouznutí, obejmi znovu klidně a pokojně kříž a řekni: Pane, s tvou pomocí budu usilovat o to, abych se nezastavoval, věrně budu plnit tvé výzvy, nebudu mít strach ze strmých svahů ani zdánlivé jednotvárnosti běžné práce, ani trnité a kamenité cesty. Vím přece, že mi pomáhá tvá milosrdná láska a že nakonec najdu věčné štěstí, radost a lásku na věky věků.

V tomtéž snu potom uviděl ten spisovatel ještě třetí cestu: úzkou, drsnou, s prudkými svahy jako byla ta druhá cesta. Kráčeli po ní lidé obtíženi mnoha strastmi, měli vznešený a slavnostní výraz. Ale končili ve stejné propasti, ke které vedla první pohodlná cesta. Je to cesta, po které kráčí pokrytci, ti, kdo nemají upřímné úmysly, ti, kdo jednají z falešné horlivosti, ti, kdo překrucují Boží dílo tím, že ho míchají se světským sobectvím. Je pošetilé dělat něco namáhavého jen proto, abychom byli obdivováni, zachovávat s velkým úsilím Boží přikázání, ale chtít odměnu zde na zemi. Ten kdo ctnostmi usiluje o lidský prospěch je jako ten, kdo prodá pod cenou drahou věc za pár mincí: mohl získat nebe a místo toho se spokojí s pomíjivou pochvalou... Proto se říká, že naděje pokrytců jsou jako pavučina: takové úsilí vynaložené na její utkání a nakonec ji odvane závan smrti.

132

Připomínám vám tyto základní pravdy a chci vás vyzvat, abyste pozorně zpytovali pohnutky svého jednání, abyste napravili to, co je třeba napravit a zaměřili se zcela na službu Bohu a svým bratřím, lidem. Představte si, že Bůh kráčí vedle nás, že se na nás s láskou dívá a že nás povolal svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Ježíši Kristu před dávnými věky.

Vaše úmysly ať jsou čisté, všechno dělejte z lásky k Bohu, s radostí objímejte svůj každodenní kříž. Opakoval jsem to ostatně už mnohokrát, protože myslím, že tyto myšlenky by měly být vytesány do srdce každého křesťana: jestliže se nebudeme omezovat jen na to, že budeme snášet protivenství, ale naopak ho budeme milovat a že budeme radostně přijímat každou tělesnou nebo duševní bolest a nabídneme to vše Bohu jako zadostiučinění za své hříchy i hříchy všech lidí, pak vás ujišťuji, že toto trápení nebude působit zármutek.

Pak už neponeseme jen tak nějaký kříž, ale objevíme, že je to kříž Kristův a budeme mít útěchu, že Spasitel se postará o to, aby nám jeho tíhu ulehčil. My spolupracujeme jako Šimon Cyrenský, který když se vracel z práce na svém statku a myslel na zasloužený odpočinek, byl přinucen, aby Ježíši pomohl nést jeho kříž. Pro milujícího člověka neznamená žádné neštěstí, když se dobrovolně stane Kristovým Šimonem Cyrenským, který se ocitá tak blízko jeho bolestnému lidství proměněnému v pouhou trosku; dává mu to jistotu, že Bůh je blízko a že žehná za tuto jeho volbu.

Velmi často mi s úžasem připomenulo dost lidí radost, která díky Bohu vyzařuje z mých synů v Opus Dei. Vždy na to mám stejné vysvětlení, protože vlastně ani žádné jiné neznám: důvod jejich radosti spočívá v tom, že nemají strach ze života ani ze smrti, že se nelekají protivenství, že se snaží žít každý den v duchu oběti a jsou stále odhodláni —přes svou vlastní slabost a ubohost— zapřít sami sebe, aby ostatním lidem usnadnili a zpříjemnili správnou křesťanskou cestu.

133

Vím, že se při mé promluvě snažíte zpytovat před Bohem své jednání. Není pravda, že většina toho nepříjemného, co znepokojuje tvou duši, je způsobeno tím, že jsi neodpovídal na Boží výzvy nebo že jsi snad šel cestou pokrytců, protože jsi hledal jen sám sebe? S žalostným úmyslem zachovávat před svými bližními pouhé zdání křesťanského postoje jsi ve svém nitru odmítal přijmout odříkání, nechtěl jsi ovládat své zvrácené vášně, bezpodmínečně a obětavě se dávat jako Ježíš Kristus.

V této chvíli před svatostánkem nemůžete jen naslouchat slovům kněze, která by měla zhmotnit modlitbu každého z vás. Já ti nabídnu jen několik úvah, ukážu ti několik příkladů, aby ty sám sis mohl vybrat a přemýšlet o nich a v tichosti o nich důvěrně hovořit s Bohem, abys ve svém jednání rozlišil to, co je správné, od toho, co se odchyluje a jde po špatné cestě, a abys to s pomocí Boží mohl napravit.

Poděkuj Pánu za spoustu toho dobrého, co jsi už vybojoval, protože přece můžeš zazpívat s žalmistou: On mě vytáhl z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu a dopřál mi bezpečně kráčet. Popros ho také za odpuštění za svá opomenutí nebo na šlápnutí vedli, když ses vydal do bludiště přetvářky, když jsi tvrdil, že si přeješ Boží slávu a dobro svého bližního, ale ve skutečnosti jsi uctíval jen sám sebe... Statečně a velkodušně řekni, že ne: že už nechceš klamat Pána ani lidi.

134

Obrať se teď i na svou blahoslavenou Matku v nebi, aby tě přijala do své náruče a vyprosila ti u svého Syna, aby na tebe milosrdně pohlédl. A snaž se o konkrétní předsevzetí: odřízni naráz, i kdyby to bolelo, přesně tu věc, která ti překáží v cestě a o které ví dobře Bůh i ty sám. Pýcha, smyslnost, nedostatek smyslu pro nadpřirozeno ti budou společně našeptávat: tohle? Ale vždyť jde jen o bezvýznamnou hloupost. Ty bez dlouhého diskutování s pokušením odpověz: vyhovím tomuto Božímu nároku. A správně: láska se přece projevuje obzvláště v maličkostech. Obvykle oběti, které od nás Pán žádá, ty nejtěžší jsou právě ty nepatrné, ale tak neustávající a mocné jako tepot srdce.

Kolik jsi znal matek, které vykonaly nějaký výjimečný hrdinský čin? Málo, velmi málo. A přece všichni známe spoustu opravdu hrdinských matek, které nikdy neudělají nic zvláštního, nikdy se o nich nebude veřejně mluvit. Žijí však v neustálém zapírání a pro šťastný život svých dětí se radostně odříkávají svých zálib a zájmů, svého času i svého zajištěného postavení.

135

Vezměme si i jiné příklady z obyčejného života. Svatý Pavel o nich mluví: kdo se chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost; oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející. Stačí, abyste se podívali kolem sebe. Všimněte si, jaké oběti podstupují, ať chtějí či nechtějí, muži i ženy kvůli péči o své tělo, o své zdraví, kvůli ocenění od druhých lidí... Copak nebudeme i my schopni dát se pohnout nesmírnou Boží láskou, tak špatně lidmi opětovanou, a nebudeme umrtvovat to, co je třeba umrtvit, aby naše duše i naše srdce toužilo po Pánu?

Smysl křesťanství je ve svědomí mnoha lidí natolik pokřiven, že když se mluví o umrtvování a o pokání, myslí se tím pouze velké posty a žíněná roucha, o kterých se vypráví v obdivuhodných líčeních ze života svatých. Na začátku této úvahu jsme si jasně řekli, že máme napodobovat Ježíše Krista a že On má být vzorem pro naše jednání. Je pravda, že se připravoval na začátek svého veřejného působení tím, že odešel na poušť, aby se tam postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, ale před tím i potom se cvičil v ctnosti umírněnosti tak přirozeně, že toho jeho nepřátelé využili, aby ho pomluvili, že je žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků.

136

Chtěl bych, abyste pochopili v celé hluboce tuto Mistrovu přirozenost, která svůj kajícný život nestaví na odiv, protože to samé žádá i od tebe: Když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti totiž zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám: ti už svou odplatu dostali. Když se však postíš ty, potři svou hlavu olejem a umyj si tvář, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.

Takto by ses měl cvičit v duchu pokání: před Bohem a jako jeho syn, jako malé dítě, které ukazuje svému otce, jak ho má rád tím, že se dokáže vzdát svých několika pokladů nevalné ceny —nějaké cívky, vojáčka bez hlavy, uzávěru od láhve— stojí ho to hodně, aby udělal tento krok, ale láska nakonec zvítězí a dítě spokojeně natáhne ruku.

137

Dovolte mi, abych vám stále zdůrazňoval tu cestu, po které Bůh očekává, že půjdeme, když nás zavolá, abychom mu tady ve světě sloužili, abychom totiž vše posvěcovali a abychom posvěcovali sami sebe svou všední prací. Velmi rozumně, ale pln víry kázal svatý Pavel, že je napsáno v Mojžíšově zákoně: býkovi, když mlátí obilí, nadáš náhubek. A ptá se: Má Bůh na mysli jenom býky? Nepraví to hlavně kvůli nám? Ano, kvůli nám to bylo napsáno: kdo orá, má přece být při práci plný naděje, a kdo mlátí, má to dělat s nadějí, že z toho dostane svůj díl.

Křesťanský život se nikdy neomezoval na vyčerpávající výčet povinností, které zanechávají člověka v rozjitřeném napětí, ale přizpůsobuje se osobním vlastnostem člověka jako rukavice k ruce a vyžaduje od nás, abychom při plnění svých všedních úkolů, těch velkých i těch malých, s modlitbou a umrtvováním nikdy neztratili nadpřirozený pohled na všechno. Věřte, že Bůh přece miluje své tvory, a jak asi bude pracovat takový osel, když nedostane najíst, ani nemá čas, aby obnovil své síly, nebo když se oslabí přílišným bitím? Tvé tělo je jako osel —osel posloužil v Jeruzalémě jako Boží trůn— která tě nese na svém hřbetě po Božích cestách této země: je třeba ho ovládat, aby z těchto Božích cest nesešel, a povzbuzovat ho, aby běžel vesele a pořádně, jak se od takového osla očekává.

138

Snažíš se už o upřímné předsevzetí? Pros, Pána, aby ti pro svou lásku pomohl litovat, abys to všeho přirozeně nalil očistný olej umrtvování, aby ses dokázal nezištně vydávat v neokázalé, tiché službě, jako hořící lampička před svatostánkem. A kdybys nevěděl, jak teď konkrétně odpovědět na výzvy Pána, který klepe na tvé srdce, dobře mě poslouchej.

Pokání znamená přesné plnění časového rozvrhu práce, který sis stanovil, i když se tělo brání nebo myšlenky se snaží uniknout do fantastického snění. Pokání znamená vstávat včas. A také nenechávat bez vážného důvodu na později to, co je pro tebe obtížnější nebo co tě stojí více námahy.

Pokání spočívá v tom, že dokážeš sladit své povinnosti vůči Bohu, bližním i vůči sobě. že budeš sám k sobě náročný, abys našel čas, který každá věc vyžaduje. Konáš pokání, když se s láskou modlíš všechny své modlitby, přesto že jsi unavený, otrávený nebo lhostejný.

Pokání znamená jednat vždy nanejvýš laskavě s druhými lidmi, hlavně s našimi nejbližšími. Znamená to věnovat se s maximálním taktem trpícím, nemocným a strádajícím. Znamená trpělivě hovořit s lidmi otravnými a nudnými. Znamená přerušit nebo změnit svůj program, když by to vyžadovaly okolnosti, zvláště dobré a spravedlivé zájmy druhých.

Pokání spočívá v tom, že budeš v dobré náladě snášet spoustu drobných nepříjemností pracovního dne, v tom, že nezanecháš práce, i když tě opustilo počáteční nadšení, v tom, že budeš jíst všechno, co se ti předloží a nebudeš si rozmarně vybírat.

Pro rodiče, a i pro politiky a vychovatele znamená pokání napravovat tam, kde je to třeba a to podle druhu chyby a povahy toho, kdo takovou pomoc potřebuje, a nenechávat se ovlivňovat pošetilým, citově subjektivním hodnocením.

Duch pokání vede k tomu, že nebudeme nezřízeně lpět na svém báječném obrazu budoucích plánů, na svých mistrovských tazích štětce. Jakou radost uděláme Bohu, když se budeme umět zřeknout svých čmáranic a rádoby mistrovských mazanic a dovolíme mu, aby On dodal obrazu ty rysy a barvy, jak se mu zlíbí.

139

Mohl bych dále uvádět další příklady —uvedl jsem jen to, co mě právě napadlo— kterých bys mohl využívat, aby ses stále více přibližoval Bohu i svému bližnímu. Jestliže jsem uvedl tyto příklady, není to proto, že bych pohrdal velkými skutky kajícnosti; naopak, ukazuje se, že jsou správné a užitečné, ba dokonce nutné, jestliže Pán na takovou cestu povolává, ale vždy je třeba mít schválení duchovního rádce. Ale chci tě upozornit, že velké skutky kajícnosti bývají provázeny i velkými pády, vyvolanými pýchou. A naopak, při touze dělat Bohu radost v drobných osobních bojích —jako třeba usmát se, když se mi nechce: ostatně ujišťuji vás, že jeden úsměv bývá někdy obtížnější než hodina strávená v žíněném rouchu— je obtížné dát podnět k pýše, ke směšné naivnosti, abychom se považovali za významné hrdiny: jsme jako dítě, kterému se sotva podaří nabídnout svému otci nějakou nicotnou věc, která je však přijímána s nesmírným potěšením.

Tak tedy: křesťan by se měl stále vzpírat? Ano, ale s láskou. Protože tento poklad svého povolání máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu a ne nám. Na všech stranách jsme tísněni, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.

140

Snad jsme až dosud necítili nutnost následovat Krista tak z blízka. Snad jsme si neuvědomovali, že můžeme k jeho vykupitelské oběti připojit i svá malá odříkání: jako smír za své hříchy, za hříchy lidí všech dob, za zlé působení satana, který se neustále protiví Bohu svým non serviam. Jak se budeme moci odvážit pokrytecky volat: Pane, jak mě bolí urážky zraňující tvé přesladké srdce, jestliže se nerozhodneme zřeknout se nějaké maličkosti nebo nabídnout nějakou nepatrnou oběť jako vděčný chvalozpěv za jeho lásku? Pokání —pravé zadostiučinění— nás povede cestou odevzdanosti, milosrdenství. Odevzdanost, abychom napravovali, a milosrdenství, abychom pomáhali druhým tak, jako Kristus pomohl nám.

Od nynějška usilujte o to, abyste milovali. Láska nám zabrání stěžovat si protestovat. Protože často sice snášíme protivenství, ale naříkáme; a tak kromě toho, že promarňujeme Boží milost, svazujeme Bohu ruce pro další volání. Hilarem enim datorem diligit Deus, Bůh miluje toho, kdo dává s radostí, přirozeně, z milujícího srdce, bez okázalosti, a ne toho, kdo dává, jako by prokazoval nějakou milost.

141

Zamysli se ještě jednou nad svým životem a popros za odpuštění za to či ono, co ti svědomí napoví; za špatné užívání jazyka, za myšlenky, které se točí stále kolem tebe, za všechny kritické soudy, které tě tak hloupě trápí a působí ti stále neklid a starost. Vždyť můžete být všichni tak šťastni. Bůh přece chce, abychom byli spokojeni, opilí radostí, protože přece jdeme po stejných cestách štěstí, po kterých šel i On. Cítíme se nešťastni, jen když se snažíme z této cesty sejít a dáváme se cestou sobectví a smyslnosti; a ještě hůře, dostaneme—li se na cestu pokrytců.

Křesťan by měl ve všem, co dělá, být opravdový, poctivý, pravdivý. Na jeho jednání by se měl projevovat duch Kristův. Jestli by na tomto světě měl být někdo opravdu důsledný, je to křesťan, protože mu byl svěřen dar pravdy, která osvobozuje a tento dar by měl přinášet své ovoce. Patrně se mě zeptáte: Otče, a jak mám žít v pravdě? Podaří se mi to? Ježíš Kristus přece předal své Církvi všechny potřebné prostředky: naučil nás modlit se, obracet se na svého nebeského Otce; poslal nám svého Ducha, Velkého Neznámého, aby působil v naší duši; a zanechal nám viditelná znamení své milosti, svátosti. Využívej jich. Buď zbožný. Denně se modli. A nikdy neuhýbej před radostnou tíží kříže našeho Pána.

Ježíš tě přece pozval, abys ho jako dobrý učedník následoval, abys tak na této zemi rozséval radost a pokoj, který svět nemůže dát. A proto znovu opakuji: měli bychom kráčet beze strachu vstříc životu i smrti, neutíkat za každou cenu před bolestí, která je pro křesťana vždy prostředkem k očištění a příležitostí, jak opravdově milovat bratry, měli bychom využívat všeho, co přináší obyčejný všední život.

Náš čas už vypršel. Musím udělat tečku za touto úvahou, kterou jsem na tebe chtěl zapůsobit, abys udělal nějaké konkrétní předsevzetí, nemusí jich být mnoho, ale měla by být dobře promyšlena. Věř, že Bůh chce, abys byl spokojený, a když ze své strany uděláš, co budeš moci, budeš šťastný, velmi šťastný, ba přešťastný, i když to nebude chybět kříž. Ale ten kříž už nebude popravištěm, ale trůnem, z kterého bude kralovat Kristus. A s ním jeho i naše Matka. Svatá Panna ti vyprosí potřebnou sílu, abys následoval jejího Syna.
cz.escrivaworks.org/book/4/_c8