Satan na Svaté Hoře-pravé posadnutie diablom z r.1881
Na pútnom mieste -Slávna Svatá Hora u Příbramy bolo v júli 1881 prevedené vyháňanie diabla z mladej Julianny Steimlovej,ktorá bola diablom posadnutá dlhší čas.Nakoniec bol z nej diabol vyhnaný po dlhom a náročnom exorcizme...
Všetko podrobne opísal vo svojej knihe páter Josef Miklík -člen rádu Premonštrátov s názvom -Satan na Svaté hoře.
Jedná sa o starú knihu a je možné ju čítať na linku: Satan na Svaté Hoře – uzdravení posedlé Juliany Steimlové na Sv. Hoře r. 1881 Miklík Josef Konstantin, 1932
link na stiahnutie: catholica.cz/download/MiklSaNaSvHor-r0.pdf
* 21. 3. 1886 Žopy u Holešova
† 9. 11. 1947 Obořiště
Josef Miklík byl český katolický kněz a vědec z řádu redemptoristů. Patří k nejvýznamnějším českým katolickým biblistům a jeho knihy byly opakovaně vydávány. Je nejvýznamnějším dílem je exegetická syntéza Ježíš Kristus. Bývá často chybně ztotožňován se svým příbuzným a zároveň řádovým spolubratrem Konstantinem (někdy také Josefem Konstantinem) Miklíkem a rovněž biografické a bibliografické údaje jsou často zaměňovány.
Vybraná díla: Příručka k biblické dějepravě I–III, 1924–28; Život blahoslavené Panny Marie, 1928, Kázání I–II, 1938; Vzpomínky z Terezína, 1946; Ježíš Kristus, 3. vyd. 1948
Kniha P. Josefa Miklíka CSsR otevírá témata, která nepatří mezi líbivá. Existence ďábla, jeho působení ve světě a fenomén posedlosti jsou otázky nepřestávající upoutávat naši představivost, což nemusí být vždy ku prospěchu našich duší. Proto také P. Miklík zodpovědně zvažoval, zda knihu s tímto neobvyklým příběhem, o jehož autenticitě byl však osobně přesvědčen, vůbec vydávat. Před stejnou otázkou stojíme dnes i my. Je vůbec rozumné tuto knihu opět tisknout, když je tolik jiných témat, jež si zasluhují pozornost věřících? Nehrozí navíc nebezpečí, že sugestivní líčení působení démonů formou posedlosti člověka vyvolá nepřiměřenou fascinaci zlem na úkor starosti o rozvíjení Božích darů v našem každodenním životě? Abychom na tuto otázku mohli nalézt rozumnou odpověď, musíme se nejprve ptát, zda a nakolik je tato problematika v kontextu celého náboženského života důležitá. Z víry čerpáme poznání o existenci duchových bytostí, jež jsou celou svojí vůlí zaměřeny ke zlu a jež usilují o to, aby se od Boha odvrátilo, a to s definitivní platností, co nejvíce duší. Již z této skutečnosti plyne, že poznání o působení padlých andělů je pro spásu člověka důležité. Zároveň je však třeba nezapomínat ani na to, že jejich moc není neomezená, že ani démoni nemohou konat nic, než co jim Bůh trpí. Pro katolíka je tedy nemyslitelná představa, dnes tolik rozšířená, že dobro a zlo si jsou rovnocenné. Poznání o zlu v nás proto nemá ochromovat ctnost naděje ani pohotovost k činnému apoštolátu. Moc i milosrdenství Boží jsou nám štítem proti pokušení podlehnout představě o nezdolné moci ďáblově a jeho pekelných i pozemských přisluhovačů. Právě v tomto kontextu je třeba číst příběh o zázračném uzdravení posedlé Juliány na Svaté Hoře. Dalším důvodem k opětovnému vydání této publikace je v jistém smyslu polemika s populárními falešnými představami o zlu. Jednak jsou dobro a zlo relativizovány negacemi soudobých sofistů, pro které jsou pravda či dobro pouhým výronem lidské fantazie. „Pravdu“ má každý nezaměnitelně svoji a dobro je to, co přináší praktický užitek nebo rozkoš. Zlo a tím i dobro se z reálného světa přesouvají do říše pohádek, ale mnohdy i tam podléhají všeobecné skepsi. Z čertů či vodníků se stávají roztomilí dobráci, nad kterými by se nejedno srdce ustrnulo, kladné a záporné postavy jsou od sebe takřka nerozeznatelné. Pak je také třeba čelit různým materialistickým výkladům zla, spatřujícím v něm plod nerovných ekonomicko-sociálních podmínek, odstranitelný hospodářskou a politickou reformou, případně revolucí. A za třetí je nutné odmítnout takové pojetí zla, jež se sice tváří „duchovně“, ale jež je ve své podstatě manichejské. Podle této představy mají dobro i zlo společného původce a nyní spolu vedou zápas o nadvládu nad světem. Výsledek je přitom nejistý a po pravdě řečeno ani není zřejmý důvod, proč by vítězství zla nad dobrem mělo být lepší. Takové pojetí zla je dnes oblíbeno zvláště mezi čtenáři sci-fi literatury a kinematografie, v různých převlecích se mu však daří i v širších vrstvách obyvatelstva. Příběh Juliány Steimlové všem čtenářům naléhavě připomíná, že ďábel není středověkou fikcí, ale také to, že Bůh zlo a veškerou moc ďábla přemáhá. Úmyslem popisovaných událostí není proto „strašit čertem“, ale uvědomit si stálou potřebu Boží blízkosti, ke které je nevyhnutelně třeba život v posvěcující milosti. Její uchování a rozmnožení však není zadarmo, je třeba duchovního boje proti všem nepřátelům spásy. Aby náš boj mohl být vítězný, musíme svého úhlavního nepřítele, jeho strategii i dílčí taktiky poznat. Jen tak jim lze s Boží pomocí úspěšně vzdorovat. Kéž je nám tato kniha v tomto zápase o věčnou spásu nápomocna.
čítanie knihy na linku : Satan na Svaté Hoře – uzdravení posedlé Juliany Steimlové na Sv. Hoře r. 1881 Miklík Josef Konstantin, 1932
link na stiahnutie: catholica.cz/download/MiklSaNaSvHor-r0.pdf
Náhle se potáhla obloha černými mraky a strhla se strašlivá bouře, spojená s krupobitím. Proudy vody se lily z oblaků a pronikavé blesky přímo oslepovaly. Naráz se splašil kůň a převrhl povoz do příkopu. Řemeny se nárazem přetrhaly, jedno kolo se zlomilo a cestující jen jako zázrakem unikli smrti. Nehodou byl nejvíce překvapen sám Stockinger, jenž dosud neznal dopodrobna smutné Juliánino tajemství. Prohlásil, že něco podobného se mu ještě nestalo. Kůň byl již letitý a tak krotký, že s ním mohlo jet i dítě. Ještě podivuhodnější byl způsob, jak zvíře sešlo s cesty. Vypadalo to tak, jako by se neviditelná ruka zmocnila jeho uzdy a táhla je násilím ke kraji silnice. Trvalo dosti dlouho, než se jim podařilo povoz opravit a v započaté jízdě pokračovat. Avšak ďábel se nedal prvním nezdarem odstrašit. Brzy použil jiný prostředek, aby překazil pouť, která mu měla být osudná. Již dříve jsem poznamenal, že Juliána nebyla dosud nikdy v Čechách, proto neměla ani tušení o poloze posvátného místa. Bylo ale zvláštní, že čím více se blížili k Svaté Hoře, tím se stávala dívka neklidnější. Konečně začala zuřit, jak bývalo zvykem, a několikrát se pokusila rozbít okna železničního vozu, do kterého mezitím vstoupili. Agresivita dosáhla takové intenzity, že oba průvodcové se obávali nejhoršího. Vystoupili z vlaku a radili se, co dále učiní. Otec byl brzy rozhodnut. Vzpomínka na dlouholeté mučednictví jej mobilizovala k neústupnosti. Prohlásil, že pojede dále, i kdyby měla Juliána zemřít. A kupodivu, nemocná se pomalu uklidnila. Otcovo neochvějné rozhodnutí a stálost zvítězila i tentokrát nad léčkou zlého ducha. Skoro po celou cestu je provázela bouře spojená na mnohých místech s krupobitím. Její popis podávají např. „Národní listy“. Kroupy zničily polní úrodu a srážely se stromů všechno ovoce. Mezi postiženými městy je jmenována i Příbram. V tutéž sobotu 9. července 1881 šli dva svatohorští kněží, P. Polák a P. Zeman, na krátkou procházku. Při návratu potkali mladého a zbožného učitele Václava Bosáčka. Na otázku, odkud přichází, odpověděl se smíchem: „Právě jsem byl na příbramském nádraží. Čekalo tam veliké množství lidí na ďábla, který měl přijet posledním vlakem. Měl mít podobu ženy a být provázen dvěma muži. Také jsem ho chtěl vidět, ale neviděl jsem nic.“ A přece přijel jmenovaným vlakem kdosi, koho mnozí nevysvětlitelným způsobem tušili, ale nikdo nepoznal. Přijela Juliána, s ní její otec a Moosbauer. Nikdo si nemohl ani pomyslet, že by tato krásně urostlá dívka s červenými líčky mohla přechovávat tak nevítaného hosta. Protože bylo již k večeru a oba průvodci byli vysilující cestou unaveni, zůstali přes noc ve městě; kde, se mi nepodařilo zjistit....
ThDr. Josef Miklík
Ještě jsme úpěli v Terezíně a utěšovali se nadějí v lepší budoucnost, ale již tehdy mě žádali četní druhové, abych napsal "Vzpomínky z Terezína". Přiznám se, zpočátku jsem se zdráhal, bylo pro mne mukou vzpomínati znovu na hrůzy které jsme prožívali. Konečně jsem slíbil, budoucí pokolení alspoň uvidí, jak draho jsem vykupovali jeho svobodu a bude si jí tím více vážiti.
Z knihy Vzpomínky z Terezína
Lidskost až za hranice pudu sebezáchovy a láskyplný respekt k Písmu jsou vlastnosti, které charakterizují osobnost kněze ThDr. Josefa Miklíka, CSsR. Narodil se 1. března 1886 v Tlumačově a ke své pozdější životní dráze byl bezesporu formován už od dětství. V jeho výchově sehrála hlavní úlohu matka, její vztah k víře a k lidem. K jejímu odkazu se vracel celý život jako k inspiraci i jako k opoře v těžkých chvílích. Láska k ní se nejspíše přenesla do jeho celoživotní lásky k Panně Marii.
Dostalo se mu hlubokého vzdělání nejen na církevních ústavech tuzemských, ale i na papežském Biblickém ústavě a na Karlově Univerzitě, kde dosáhl titulu doktora teologie. Teoretická práce vzdálená skutečným potřebám věřících se však jeho krédem nikdy nestala, i když se po celý život věnoval výuce na teologickém ústavu v Obořišti, kde zastával funkci profesora a později i rektora. Věnoval se také publikační činnosti a seznam jeho děl přesahuje číslovku 1300.
Stěžejní práce:
Satan na Svaté Hoře -čítanie knihy na linku : Satan na Svaté Hoře – uzdravení posedlé Juliany Steimlové na Sv. Hoře r. 1881 Miklík Josef Konstantin, 1932
link na stiahnutie: catholica.cz/download/MiklSaNaSvHor-r0.pdf
Život blahoslavené Panny Marie
Umučení Ježíše Krista
Vzpomínky na mou matku
Pohádky o Ježíškovi
Satan na Svaté Hoře
Vzpomínky z Terezína
Ve svých dílech se soustředil zejména na výklad Písma a obnovení jeho významu v teologii i v životě věřících. Jeho život těžce poznamenala snaha pomáhat potřebným. Pokoušel se zachránit židovskou rodinu MUDr. Richarda Frankla z Dobříše před nacismem.
Po krátké době počaly německé úřady řešiti též u nás židovskou otázku a rodina přišla o všechno. Neopustil jsem je ani, když byli posláni do Terezína a hleděl mírniti jejich osud, jak mi jen bylo možno. Tím jsem se ovšem dopouštěl v očích německých úřadů zločinu, který se trestával i smrtí. Věděl jsem to, proto jsem si počínal velice opatrně. Gestapo tušilo správně, kdo jest asi dobrodincem nenáviděné rodiny, nemělo však dostatečných důkazů, aby zakročilo.
Z knihy Vzpomínky z Terezína
Umožnil jim konverzi na katolickou víru a setrval v jejich blízkosti i v době, kdy na ni dolehla tíha nacistické persekuce. Za to byl sám uvězněn - nejprve v Praze na Pankráci, později v Terezíně. Své zážitky z tohoto koncentračního tábora později zpracoval v knize Vzpomínky z Terezína.
Vězeňská karta Josefa Miklíka z policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín
Případ bavorské dívky, která od svých osmi let byla posedlá ďáblem, a velice trpěla až do svých bezmála dvaceti let, kdy byla na známém mariánském poutním místě Svatá Hora u Příbrami úspěšně exorcizována, nám díky detailnímu a pečlivému zpracování redemptoristy Josefa Miklíka (1883 - 1946) vyvstává živě před očima. P. Miklík věnoval neobyčejnou pozornost svědomitému ověřování každého údaje, zkoumáním celého případu do všech jednotlivostí a korespondencí i osobními rozhovory se zúčastnenými svědky strávil dva roky.
Ale není to jen vyprávění o této hrozivé události, co nám nabízí tato kniha, je to rovněž neobyčejné svědectví o síle svátostného katolického kněžství, o hrůze a strachu, která jímá ďábla v přítomnosti kněze, kterak se bojí jeho posvěcených rukou, jimž Kristus skrze svátost pomazání na kněze udělil takovou moc, a předmětů, jichž se ruce knězovy dotýkají a které žehnají. Velice poučné je též stručné uvedení do problematiky posedlosti zlými duchy a jejich vymýtání v kontextu Nového zákona.Nic se neděje bez Božího dopuštění, ale to nijak neumenšuje hrozivou realitu zápasu, který satan svádí o duše, a když někdy zvolí i takto mimořádnou a vnějškově nápadnou až skandální formu, neznamená to, že by vskrytu a tajně bojoval svými osvědčenými prostředky o něco méně. I takové je poselství, které můžeme z příběhu Juliániny posedlosti vyčíst.
Stupne posadnutosti -5 stupňov
- Démon má päťstupňové nátlakové pôsobenie. Prvý stupeň je pokúšanie. Démon dennodenne človeka pokúša, je to boj, ktorý môžeme vyhrať aj prehrať. Druhým stupňom je otroctvo, jav, keď už človek nedokáže bojovať, a keď príde pokušenie, prehrá. To sú notorickí klamári, gambleri, alkoholici. Tretí stupeň je trýznenie alebo obsesia, má aj somatický prejav, buď diagnostikovaný, alebo sa nenájde príčina. Štvrtý stupeň je preniknutie, keď prichádza stav, keď je daná osoba ovládaná zlou silou na určitý čas. Piaty stupeň sa najviac medializuje vo filmoch, je to posadnutosť – stav, keď je vláda zla dominantná, často sa opakuje, niekedy aj periodicky.
Exorcista popisuje päť stupňov, v ktorých sa otvárame zlým veciam. Od pokušenia (prvý stupeň) až po posadnutosť diabol využíva telo, myseľ aj vôľu človeka; hoci tento stav nie je stály a človek má aj „svetlé“ chvíle. Pri pokušení máme ešte stále možnosť povedať „nie“. Zažívame ho všetci a na mnohých miestach o ňom svedčí aj Biblia (témy o tom, ako satan pokúša a Boh skúša a preveruje svoj ľud sa tiahnu od 3. kapitoly Genezis až po záver knihy Zjavenia, pozn.). Druhý stupeň – zviazanosť – už spútava istú časť života človeka a robí ho neslobodným. Ľudská bytosť stráca svoju dôstojnosť a slobodu kvôli závislosti (drogy, alkohol, sex,...). Takzvaný ´diabolský útlak´ je tretím stupňom posadnutosti a môže sa týkať tak osôb ako aj priestorov. Posadnutosť už pripomína štvrtý stupeň, ktorý sa označuje pojmom ´prienik´. Trvá určitý čas, človek je v ňom akoby v bezvedomí a diabol si používa jeho telo a všetky schopnosti. Samotná posadnutosť je posledným a najhorším stupňom, kedy diabol získava okrem tela všetko to, čo Boh s láskou vložil do každej ľudskej bytosti – myseľ aj vôľu.
„Diablovi nejde o to, aby sa prezentoval; nechce byť spozorovaný a spoznaný.“
Zle, horšie, najhoršie
Ako zistíme, že je zle? Je vôbec možné rozpoznať „symptómy“? Na túto otázku je potrebné odpovedať opatrne. „Diablovi nejde o to, aby sa prezentoval; nechce byť spozorovaný a spoznaný.“ Jeho cieľom je zašliapať dôstojnosť človeka. Nie všetko je ale hneď zlé a od zlého! Existuje množstvo prirodzených príčin, prečo máme problém. Z tohto dôvodu robí exorcista dlhú diagnostiku a vždy spolupracuje s lekármi aj psychiatrom. Až keď sa ukáže reálne opodstatnenie duchovnej pomoci, až vtedy robí tzv. „modlitbu exorcizmu“.
Páter popisuje dva druhy symptómov, ktoré nasvedčujú problému posadnutosti. Sú to symptómy, ktoré priamo zasahujú oblasť ľudskej psychiky a také, ktoré okamžite spozorujeme. V prvom prípade je častým znakom posadnutia nulová reakcia tela na lieky aj liečbu; človek sa pritom javí ako niekto, kto má psychický problém. Druhú množinu symptómov prosto spozorujeme – človek odpadne, hovorí zastaranými jazykmi a pod. Pri jasne identifikovanej posadnutosti sa používa oficiálna modlitba exorcizmu, ktorá je prednášaná v druhej osobe, a ktorá zlému duchovi nariaďuje opustiť telo, dušu aj myseľ človeka. Posadnutosť sprevádza i viditeľné zhoršenie vzťahov s inými ľuďmi. V praxi sa ale stále potvrdzuje, že návratom človeka k Bohu – zrieknutie sa zlého a modlitba – vzťahy napravuje a človeku vracia jeho stratenú dôstojnosť.
Liečba posadnutosti
Tvárou v tvár voči prejavom fyzickej ťažkosti, osobným vnútorným bojom, až po pokus o samovraždu, týranie, sužovanie a stratu vedomia alebo vyslovene rúhačské a nenávistné výpovede voči Bohu a posvätnu je legitímne sa pýtať, či je osoba ovládaná diablom, alebo trpí psychickou chorobou. Faktom je, že správne rozlíšenie medzi patologickým správaním psychického pôvodu a démonickým ovládnutím, ktoré sa vyskytuje v dvoch-troch prípadoch z tisíca, ostáva i dnes veľkou neznámou. Psychiater , hoci sa na problém „posadnutosti“ pozerá z medicínskej stránky, konštatuje, že sa počas svojej praxe stretol aj s prípadmi, v ktorých vybadal, že „vplyv zlého ducha tu asi bol.“ Psychiater si spomína i na pacienta, ktorý tvrdil, že je posadnutý diablom; nereagoval na nič z klasickej medicíny a jeho liečba bola charakterizovaná ako neuspokojivá. Sestričky v nemocnici ale našli spôsob, ako s týmto človekom komunikovať. Keď čokoľvek uviedli slovami „vstať v mene Ježiša Krista“, pacient vstal, reagoval a poslúchal. Páter i preto konštatuje, že „jedinou autoritou, v ktorej je možné vyháňať zlých duchov je autorita Ježiša Krista a moc, ktorú On zveril apoštolom.“ Podľa neho cirkev až počas svojho dejinného vývoja zistila, že stred s duchovným svetom je nebezpečný, a tak s cieľom chrániť veriacich, vyhradila „službu vyháňania“ konkrétnym jednotlivcom; keďže stáť zoči-voči duchovnej autorite nemôže a nedokáže každý. Ak teda tvrdíme, že kresťanstvo je náboženstvo zaručené Božou autoritou, neznamená to elitárstvo ani pýchu. Kresťan si uvedomuje, že sa stal kresťanom vďaka Božej milosti; a že nevlastní monopol na spásu. Páter i preto pripomína, že nie kresťania hovoria, čo je dobré a čo je zlé, ale Kristus. Oni sú len tými, ktorí rešpektujú Kristovu autoritu a Jeho rozlišovanie dobrého od zlého.
„Vzťah s Bohom je prvá vec, na ktorú diabol útočí.“
Neúspech v liečbe?
Exorcizmus nebýva neúspešný, hovorí páter. Výnimkou je iba fakt, ak sa človek, posadnutý zlým duchom, sám nechce oslobodiť. Toto rozhodnutie je jeho slobodným rozhodnutím; má slobodnú vôľu, ktorá mu bola daná Bohom, a ktorú musí rešpektovať aj exorcista. Páter preto uvažuje o veľkosti slobody, ktorú máme od Boha a ktorú nám neberie aj napriek tomu, že konáme zvrátené veci a ubližujeme iným ľuďom. Aj duchovným bytostiam, hoci sa postavili proti Bohu, je ich slobodná vôľa ponechaná; môžu teda aj slobodne škodiť. Podľa pátra definitívne platí, že „ak raz dal Boh človeku slobodnú vôľu a človek sa rozhodol konať hlúposti, Boh mu v tom nebráni.“ To napokon vidíme mnohokrát i v našich dejinách, „v ktorých sa človek prosto rozhodol, chcel a urobil“ – dodáva páter. Nádejou mnohých je praxou overený fakt, že v živote toho, kto verí, zlo slabne a odchádza – i bez exorcizmu! Aj preto možno túto službu označiť za „reevanjelizáciu duchovného života.“
Slovo má moc
„Z našich úst nech vychádza dobré slovo na potrebné budovanie“, hovorí apoštol Pavol. V Matúšovom evanjeliu zase nachádzame „reči na vrchu“ a v nich piate prikázanie „nezabiješ“. „Zabíjame však vždy, keď povieme zlé slovo!“ pripomína páter. Ak ohovárame alebo preklíname „robí to z nás ľudí, ktorí majú hrubé srdce.“ Zároveň však „hrubne aj naše svedomie a my sa stávame necitlivými.“ Ježiš nás učí žehnať. Páter preto hovorí, že „ak sme schopní modliť sa a žehnať ľuďom, ktorí robia zle, v našom srdci sa nemôže usídliť zlo.“ Ako jediný a správny liek páter označuje príklad Ježiša Krista; toho jediného, ktorý zlomil moc diabla. „Iba tento liek mám v lekárničke“, uzatvára páter.
„Vzoprite sa mu a on utečie“
Slová, ktoré vyslovuje apoštol Peter, sú určené nám všetkým. Ako kresťania nemáme dôvod pred zlým utekať, pretože za týmto Slovom stojí Kristova autorita. „Skrze krst sme sa stali Božími deťmi, a preto je to diabol, kto má mať obavu z nás.“ Útlak zo strany zlého možno zároveň chápať ako službu vernosti. „Musíme si byť vedomí, že sme na Božom území; že Boh o tom všetkom vie... a aj zlo si môže použiť nato, aby človeku dal spoznať svoju moc“ – hovorí exorcista a za jedinú bariéru, za ktorú zlý duch nikdy neprejde označuje „ľudskú pokoru a poslušnosť.“
„Vzťah s Bohom je prvá vec, na ktorú diabol útočí“ – pripomína páter. Po tomto útoku prichádza strach; strach, ktorý nepozná hraníc. Riešením sú slová štvrtého evanjelia – dokonalá láska tento strach vyháňa. Puto lásky, vyplývajúce zo vzťahu človeka s Bohom, dáva navyše veľkú silu našim modlitbám. Aj preto sa exorcista v závere stretnutia pomodlil za všetkých prítomných; poďakoval za dar života, ktorý nám bol daný a prosil za dar nového života v Kristu Ježišovi, našom Pánovi.
Hlavní vstup do areálu je od východu přes rozsáhlé dlážděné prostranství s mariánským sloupem z roku 1661 uprostřed. Východní křídlo ambitů je uprostřed prolomeno Pražským portálem z let 1702–1705 s plastikami proroků a svatých králů od Jana Brokoffa. Nad sloupovým portálem uprostřed je socha Panny Marie Svatohorské od Kiliána Ignáce Dienzenhofera z roku 1732. Uprostřed jižního křídla je kamenný Březnický portál z roku 1707 se sochami od Ondřeje Filipa Quitainera. V rozích ambitů jsou čtyři osmiboké kaple (Plzeňská, Pražská, Mníšecká a Březnická) s lucernami z let 1660–1667 podle plánů C. Luraga, s bohatou štukovou výzdobou od italských umělců. Na výzdobě interiéru pražské kaple se podílel pražský malíř Jan Jakub Stevens ze Steinfelsu. V jihovýchodním rohu kaple byl původně oltářní obraz Zvěstování Panny Marie od Petra Brandla z roku 1697, dnes v Národní galerii v Praze. V každém křídle ambitu jsou kromě toho dvě výklenkové kaple, většinou postavené na náklad různých šlechtických rodů.[1] Otevřené arkádové kaple západní strany byly roku 1746 uzavřeny a roku 1751 propojeny s centrální kaplí Nanebevzetí Panny Marie. Kaple východní strany s arkádami postavili architekti Giovanni Domenico Orsi a Giovanni Domenico Canevale v letech 1674–1676.
Pod Plzeňskou kaplí se nalézá kaple sv. Máří Magdalény z roku 1665. Je vyzdobena umělými krápníky, její stavbu financoval generál Joannes de Lacron.[2]
Uprostřed na kamenné terase s balustrádami, na niž vedou čtyři schodiště, stojí vlastní poutní chrám, původně obdélná gotická stavba ze 14.–15. století, přestavěná a obestavěná ze všech čtyř stran barokními kaplemi v letech 1658 až 1668.
Uvnitř kostela je stříbrný tepaný hlavní oltář postupně budovaný od roku 1684 (J. Kogler) do 1775 s lidovou gotickou soškou Panny Marie Svatohorské. Socha byla 22. června 1732 korunována pražským pomocným biskupem Janem Rudolfem Šporkem (synovec hraběte F. A. Šporka). Velmi bohatá štuková výzdoba klenby i stěn od S. Cereghettiho z roku 1665, barokní kované mříže a sochy. Fresky byly několikrát přemalovány, secesní zábradlí před hlavním oltářem navrhl R. Němec (1913), několik stříbrných soch z 20. století.
Severní křídlo residence postavil Carlo Lurago v letech 1662–1699, barokní sochy kalvárie a sv. Vojtěcha od M. Hubera. Asi 100 m jižně od ambitů je v lese pramen (studna) s kaplí. Z města vedou na Svatou Horu kryté „svaté schody“, po nichž se vystupovalo v kleče, postavené roku 1658 a upravené K. I. Dienzenhoferem v letech 1727–1729.
Historie
Pramen v blízkosti poutního kostela naznačuje, že místo bylo cílem poutí velmi dávno. Roku 1348 daroval Karel IV. Příbram prvnímu pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic, který zde prý často pobýval na svém hrádku Ernestinu. S tím patrně souvisí stavba původního kostelíka i soška, která byla v kapli jeho hradu v Příbrami. Když byl hrad 1574 zbořen, dostala se do měšťanských rukou.
Za třicetileté války byla Příbram silně zpustošena a po roce 1620 se v Příbrami usadili jezuité, kteří sošku přenesli na Svatou Horu. Od roku 1648 byl poutní areál velkoryse přestavěn pod vedením C. Luraga a protože byl cílem velkých poutí, byl různě přestavován a upravován až do 20. století. V roce 1732 byla Svatá Hora místem velké barokní slavnosti, když byla poutní socha Panny Marie Svatohorské slavnostně korunována.
„
Nejosvícenější a nejdůstojnější Páni, Páni kapitulárové shromáždění za příčinou rozšíření úcty k Panně a Rodičce Boží v krajích nevěřících dobrotivě přivolili, aby socha téže Nejblahoslavenější Panny nesoucí na ruce Synáčka, vystavená ve svatohorském kostele důstojných Otců Tovaryšstva Ježíšova v arcidiecési pražské již po sto let zázraky proslulá, jež svědectvím Vikáře kapitulního stvrzeny jsou, na jejich vroucí prosby zlatou korunou korunována byla, postarají-li se o to, aby dvě zlaté koruny s odznaky nejdůstojnější kapituly Vatikánské nákladem a výlohami z pokladny téhož kostela svatohorského pořízeny byly. Pročež svěřeno bylo slavnostní korunování jménem Nejdůstojnějších Pánů s plnomocenstvími k tomu potřebnými nejosvícenějšímu a nejdůstojnějšímu pánu Rudolfovi ze Sporků, biskupovi Adratskému...
“
— z korunovačního dekretu schváleného papežem Klementem XII.
Poutní cesta z Březnice na Svatou Horu
Po bitvě na Bílé hoře se novým držitelem konfiskovaného panství v nedaleké Březnici stal Přibík Jeníšek z Újezda, který v rámci rekatolizace přivedl do města jezuity. Ti zde nechali postavit rezidenci, spravovali poutní místo na Svaté Hoře, pořádali poutě a roku 1649 nechali podél cesty do Příbrami vystavět 16 křížů vzdálených od sebe 1 km. Později byly na místě křížů vystavěny oboustranné výklenkové kaple, ve kterých byly obrazy znázorňující tajemství růžence (radostný, bolestný a slavný). Těchto kaplí se dochovalo osm. Cesta z Březnice na Svatou Horu vedla od kostela svatého Františka Xaverského a svatého Ignáce z Loyoly přes kamenný most, kde stojí první kaple v řadě. Druhá kaple stojí na okraji města u silnice směrem na Chrást. Ta byla opravena v roce 1929 a je ozdobena keramickými reliéfy Václava Fürsta. K 1. lednu 1965 byla prohlášena kulturní památkou.[4] Poutní cesta dál vedla na Modřovice, Třebsko, Narysov a Zdaboř do Příbrami a na Svatou Horu.[5][6] Dochované jsou dále kaple v řadě třetí až sedmá, a pak ještě devátá, která je v obci Třebsko.
Císař Josef II. sice pouti zakázal, zákaz se však nepodařilo prosadit a koncem 19. století zde bývalo o hlavní poutní slavnosti 7. července 20 až 25 tisíc poutníků. Roku 1861 byl areál předán redemptoristům, kteří zde s výjimkou let 1950–1990 působí dodnes.[7]
Změna politické situace po roce 1948 a s ní související pronásledování katolické církve se projevila i na poklesu počtu poutníků. Zatímco ještě v roce 1948 připutovalo 80 000 poutníků, tak o čtyři roky později v roce 1952 to už bylo jen 5000 poutníků.[8]
Madoně Svatohorské byla zasvěcena 34. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené jezuity roku 1674
Klášter Svatá Hora
Součástí poutního komplexu je budova kláštera, navazující na původně postavenou část residence jezuitů. Dnes zde žije komunita Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristé), kteří se starají o duchovní správu místa a několika farností v okolí.
Galerie
