Clicks1.4K
Naši praprarodiče se nevzdali - v té největší pandemii demonstrovali, vzkazuje pražský kardinál Duka 2.4.2021 a před rokem 4.3.2020 L: Boží prozřetelností jsou divadla zavřená za to, že dovolila …More
Naši praprarodiče se nevzdali - v té největší pandemii demonstrovali, vzkazuje pražský kardinál Duka 2.4.2021 a před rokem 4.3.2020 L: Boží prozřetelností jsou divadla zavřená za to, že dovolila špinit Krista! Transcript začátku (opravený, doslovný) Politici už od počátku krize říkají: prosím vydržte to. Ale ono je to těžké, když vám to někdo říká rok. Je těžké brát to vážně. Co jiného poradit, aby lidem řekli a lidé aby jim zároveň věřili? Kardinál Duka: K této situaci, protože se jedná tedy o situacích, které nejlépe rozumí lékaři specialisté, by měli více hovořit tito specialisté. Měli by se také trochu dohodnout. Protože žádný lék není stoprocentní. Žádné očkování není stoprocentní, má vždycky nějaké vedlejší účinky. Žádný z nás nejsme stoprocentní. Ani lékaři. Čili mělo by tam být i to, po čem často volají i politici, ona pokora. Ale neměli bychom jaksi z této situace tak nějak hledat určitý politický nebo společenský profit. Spíše abychom dokázali lidem říci tak jako před více než 100 lety, když vzniká Československá republika. Španělská chřipka byla mnohem agresivnější, těžší. Byl hlad, nebyly léky, byla zdecimovaná lékařská obec i zdravotnická služba 1. světovou válkou. A my víme, že ti naši prarodiče, praprarodiče se nevzdali. V té největší pandemii vlastně stáli a demonstrovali. Do té největší pandemie se vrátil i první prezident T.G. Masaryk. Myslím, že toto potřebujeme také. Aby lidé, kteří nesou odpovědnost, dokázali více statečnosti. Opravdovosti. A musíme méně mluvit. A více přemýšlet. Více pracovat. Chápu, že ti, kteří se s tím vyrovnávají, ve své práci, už více nemohou. Proto je taky potřeba, abychom byli ochotní jim vyjít vstříc. Pomoci. Abychom je povzbudili. Abychom neopouštěli ty, kteří jsou opuštění. Máme možnost. Když nesmím navštívit, můžu telefonovat. Můžu poslat pohled. To jsou věci, na které se trochu zapomíná v dnešní době. Myslíte, že tento rok byl snazší pro věřící? Nebo pro ty, kteří víru v Boha nechovají? Já se ptám proto, že někteří naši komentátoři píší, že naší společnosti chybí hodnoty. Lidská důstojnost, humanita, solidarita v západním slova smyslu. Třeba Petr Honzejk z hospodářských novin napsal: Lidé nevěří vládě, vláda nevěří lidem, nikdo nevěří v nic. Chybí nám víra, chybí nám hodnoty. Kardinál Duka: Já bych byl trochu umírněnější. Protože věřte tomu, že bude skutečně opravdu minimum těch, kteří když jsou nemocní a vážně nemocní a jejich okolí by se nemodlíli. To není odříkávání slov. To znamená, že já se upínám. Protože vím, že vesmír není náhoda. A také nemohu ztratit to povědomí: Ani já nejsem náhoda. Nám chybí skutečně víra jako forma života, to je pravda. Ale to může postihnout někdy i věřícího! Ale naše důvěra nesmí být naivní. Já musím vědět, že i ten nejlepší prezident světa mě nemůže uzdravit. Pan arcibiskup Graubner byl v těžkém stavu. Když se ptal při vizitě té elity: A můžete mi říci, co bude dále? Tak byl totálně zklamán, protože mu nikdo neodpověděl. Druhý den, když přišel jeho přítel, prof. medicíny, a postěžoval si, tak mu řekl: Ale já ti neřeknu, kdy se uzdravíš. Já neuzdravuji. Já léčím. Ale uzdraví tě tvoje tělo. A musíš také pamatovat, že uzdravuje Bůh. Ne, že by to nevěděl. Ale my tady jaksi dokážeme vkládat tu svojí důvěru do lidí, nebo do prostředků, které nám ji nemohou, nemohou nám odpovědět, protože sílu nemají. To už říká samotná Bible. Budu citovat. Nedůvěřujte a nespoléhejte na knížata. Vzpomeňte na toho, který je. Vy sám jste mnohokrát upozornil, že jsme se pokusili vytlačit smrt. Teď ale umírá hodně lidí a když to trošku přeženu, tak ona se stala součástí běžné konverzace. Já nevím: je to dobře, nebo ne. Když o smrti nemluvíme, tak nás mnohdy zaskočí. Teď o ní mluvíme. Jenže je dobře, když nám v uvozovkách zevšední? Kardinál Duka: Uvědomme si, že v těch minulých velkých ranách zdravotních jako byl mor, se objevuje tanec smrti. To byla strašná situace. Uvědomme si, že polovina obyvatel města zahynula. My jsme ztratili na mor kolem 30 % v té době morové rány. Ale největší mor, který pamatuje lidstvo, bylo v polovině třetího století. Kde skutečně zahynula polovina obyvatel Římské říše. A v této chvíli tak se formuje svoboda křesťanství. Protože to byli křesťané, byli to křesťanští vojáci, kteří se nebáli. V době moru milánský arcibiskup - nebyl už mladík, ale také nebyl stařec - šel a ošetřoval. Protože ti, kteří mu měli pomáhat, tak utekli. Zemřel. Potřebujeme mít před sebou lidi, kteří si uvědomují, že to co dává smysl lidskému životu, je láska, přátelství. vzájemná solidarita. A tito lidé jsou naší největší oporou. Tu nemůže tuto oporu vytvářet politická a jiná struktura. To je struktura lidského přátelství. A vzájemnosti. A smrt? My jsme ji vytlačili. Jestliže 80 % lidí (v ČR) odchází aniž by se s nimi někdo rozloučil z jejich blízkých, já myslím, že to je tak trošku odpověď: „Vy jste zapomněli na nás. A musíte počítat s tím, že to co jsme my, jednou budete i vy!“ Smrt je součást života, to nemůžeme odepsat. Ale je také otázka jestli odejdu z tohoto života jako důstojná bytost v přátelství s druhými. Redaktorka: Já chápu, že Velikonoce jsou vzkazem o tom, že smrtí to nekončí, že jsou zprávou o Kristově vzkříšení. Ale teď se na nás dívají a poslouchají i lidé, kteří do kostela nechodí a nemusí to tak pro ně být útěchou. Kde mají brát sílu oni? Kardinál Duka: Já myslím, víte, kostel je symbol. Bůh tady není zamknutý v kostele. On je i s nimi. Když jedna z velkých světic svatá Terezie z Avily vyčítá, kde jsi byl Kriste, když jsem byla opuštěná, v depresi, neviděla jsem východisko? On jí říká. Tehdy jsem ti byl nejblíž. Tak já myslím, že tady je zapotřebí si uvědomit, že právě ta prázdnota, kterou v sobě cítíme, tak nám právě dá možnost vycítit, že nejsme sami. Protože jak jste mluvila o peklu, říká McDonald, to není výrobce McDonalda firmy, ale je to 1 ze spisovatelů. Říká, že základní princip pekla je nikomu (druhému) nepatřit. A myslím, že toto se nám vrací, když jsme si řekli, že patřím já (sobec) (jen a pouze) sám sobě. (Avšak!) Patřím svým rodičům, svým dětem, přátelům. A pak i tuto pandemii překonáme. A o tom je právě to velikonoční poselství. Redaktorka: A co děláte konkrétně vy, pane kardinále pro to, aby vaše duše nestonala? Kde berete sílu? Já musím odpovědět. To jsou moje každodenní modlitby a četba Bible. A teď, protože jsme takto jakoby zparalyzovaní, tak jsem jí mohl věnovat mnohem více. A mnohem více jsem také mohl věnoval poselství Velikonoc. Pane kardinále, trápíte se? Cítí Dominik Duka bezmoc jako obyčejný člověk? Tak já myslím, že zcela určitě. Protože nejprve jsme lidmi. a pak jsme vším tím ostatním. A může říci, že jsou třeba i starosti navíc. Na druhou stranu to má výhodu, že má člověk řadu spolupracovníků. Tak se s nimi o to podělí. Takže bych řekl, že to je něco obdobného. A co Vám osobně dala tahle krize? Dozvěděl jste se v krizi o sobě něco nového? Na něco jste změnil úplně názor? Tak já bych řekl, že jsem nemusel tak příliš měnit názor. Prošel jsem řadou nemocí. Prošel jsem řadou operací. A takže jistým způsobem také různými prostředími. Nejenom tedy bych řekl nějakým pobytem v luxusním zařízení. Ono i tady jak vidíte, je chladno. Protože tyto prostory se nedají tak snadno vytopit jako se vytopí třeba byt v paneláku. Takže tím způsobem mám teda i určitou takovou školu na studený odchov. Samota je pro mě do jisté míry určitým odpočinkem, protože celá ta doba od listopadu roku 1989 byla doba velice hektická. A s velkým množstvím lidí. Takže jsem se mohl jednak přesvědčit, že mám dobré spolupracovníky. A že na některé spolupracovníky musím být jaksi trochu mírnější. Musím respektovat také, že mají oni své těžkosti a bolesti mimo to zaměstnání zde. Ale mohu říci, že to bylo určité období, kdy jsem se mohl mnohem více věnovat četbě, studiu. Dohánět resty, které jsem ve své práci měl. Hodně lidí muselo teď změnit 00:10:34.212
U.S.C.A.E.
Jozef Gabčík bol slovák
Glockner ...
Český národ za největší nacistické totality poslul takovými hrdiny jako byl Gabčík a Kubiš, kteří obětovali život za zkázu Heydricha, řídícího vyhlazování českého národa.
Libor Halik
Transcript začátku (opravený, doslovný) Politici už od počátku krize říkají: prosím vydržte to. Ale ono je to těžké, když vám to někdo říká rok. Je těžké brát to vážně. Co jiného poradit, aby lidem řekli a lidé aby jim zároveň věřili? Kardinál Duka: K této situaci, protože se jedná tedy o situacích, které nejlépe rozumí lékaři specialisté, by měli více hovořit tito specialisté. Měli by se také …More
Transcript začátku (opravený, doslovný) Politici už od počátku krize říkají: prosím vydržte to. Ale ono je to těžké, když vám to někdo říká rok. Je těžké brát to vážně. Co jiného poradit, aby lidem řekli a lidé aby jim zároveň věřili? Kardinál Duka: K této situaci, protože se jedná tedy o situacích, které nejlépe rozumí lékaři specialisté, by měli více hovořit tito specialisté. Měli by se také trochu dohodnout. Protože žádný lék není stoprocentní. Žádné očkování není stoprocentní, má vždycky nějaké vedlejší účinky. Žádný z nás nejsme stoprocentní. Ani lékaři. Čili mělo by tam být i to, po čem často volají i politici, ona pokora. Ale neměli bychom jaksi z této situace tak nějak hledat určitý politický nebo společenský profit. Spíše abychom dokázali lidem říci tak jako před více než 100 lety, když vzniká Československá republika. Španělská chřipka byla mnohem agresivnější, těžší. Byl hlad, nebyly léky, byla zdecimovaná lékařská obec i zdravotnická služba 1. světovou válkou. A my víme, že ti naši prarodiče, praprarodiče se nevzdali. V té největší pandemii vlastně stáli a demonstrovali. Do té největší pandemie se vrátil i první prezident T.G. Masaryk. Myslím, že toto potřebujeme také. Aby lidé, kteří nesou odpovědnost, dokázali více statečnosti. Opravdovosti. A musíme méně mluvit. A více přemýšlet. Více pracovat. Chápu, že ti, kteří se s tím vyrovnávají, ve své práci, už více nemohou. Proto je taky potřeba, abychom byli ochotní jim vyjít vstříc. Pomoci. Abychom je povzbudili. Abychom neopouštěli ty, kteří jsou opuštění. Máme možnost. Když nesmím navštívit, můžu telefonovat. Můžu poslat pohled. To jsou věci, na které se trochu zapomíná v dnešní době. Myslíte, že tento rok byl snazší pro věřící? Nebo pro ty, kteří víru v Boha nechovají? Já se ptám proto, že někteří naši komentátoři píší, že naší společnosti chybí hodnoty. Lidská důstojnost, humanita, solidarita v západním slova smyslu. Třeba Petr Honzejk z hospodářských novin napsal: Lidé nevěří vládě, vláda nevěří lidem, nikdo nevěří v nic. Chybí nám víra, chybí nám hodnoty. Kardinál Duka: Já bych byl trochu umírněnější. Protože věřte tomu, že bude skutečně opravdu minimum těch, kteří když jsou nemocní a vážně nemocní a jejich okolí by se nemodlíli. To není odříkávání slov. To znamená, že já se upínám. Protože vím, že vesmír není náhoda. A také nemohu ztratit to povědomí: Ani já nejsem náhoda. Nám chybí skutečně víra jako forma života, to je pravda. Ale to může postihnout někdy i věřícího! Ale naše důvěra nesmí být naivní. Já musím vědět, že i ten nejlepší prezident světa mě nemůže uzdravit. Pan arcibiskup Graubner byl v těžkém stavu. Když se ptal při vizitě té elity: A můžete mi říci, co bude dále? Tak byl totálně zklamán, protože mu nikdo neodpověděl. Druhý den, když přišel jeho přítel, prof. medicíny, a postěžoval si, tak mu řekl: Ale já ti neřeknu, kdy se uzdravíš. Já neuzdravuji. Já léčím. Ale uzdraví tě tvoje tělo. A musíš také pamatovat, že uzdravuje Bůh. Ne, že by to nevěděl. Ale my tady jaksi dokážeme vkládat tu svojí důvěru do lidí, nebo do prostředků, které nám ji nemohou, nemohou nám odpovědět, protože sílu nemají. To už říká samotná Bible. Budu citovat. Nedůvěřujte a nespoléhejte na knížata. Vzpomeňte na toho, který je. Vy sám jste mnohokrát upozornil, že jsme se pokusili vytlačit smrt. Teď ale umírá hodně lidí a když to trošku přeženu, tak ona se stala součástí běžné konverzace. Já nevím: je to dobře, nebo ne. Když o smrti nemluvíme, tak nás mnohdy zaskočí. Teď o ní mluvíme. Jenže je dobře, když nám v uvozovkách zevšední? Kardinál Duka: Uvědomme si, že v těch minulých velkých ranách zdravotních jako byl mor, se objevuje tanec smrti. To byla strašná situace. Uvědomme si, že polovina obyvatel města zahynula. My jsme ztratili na mor kolem 30 % v té době morové rány. Ale největší mor, který pamatuje lidstvo, bylo v polovině třetího století. Kde skutečně zahynula polovina obyvatel Římské říše. A v této chvíli tak se formuje svoboda křesťanství. Protože to byli křesťané, byli to křesťanští vojáci, kteří se nebáli. V době moru milánský arcibiskup - nebyl už mladík, ale také nebyl stařec - šel a ošetřoval. Protože ti, kteří mu měli pomáhat, tak utekli. Zemřel. Potřebujeme mít před sebou lidi, kteří si uvědomují, že to co dává smysl lidskému životu, je láska, přátelství. vzájemná solidarita. A tito lidé jsou naší největší oporou. Tu nemůže tuto oporu vytvářet politická a jiná struktura. To je struktura lidského přátelství. A vzájemnosti. A smrt? My jsme ji vytlačili. Jestliže 80 % lidí (v ČR) odchází aniž by se s nimi někdo rozloučil z jejich blízkých, já myslím, že to je tak trošku odpověď: „Vy jste zapomněli na nás. A musíte počítat s tím, že to co jsme my, jednou budete i vy!“ Smrt je součást života, to nemůžeme odepsat. Ale je také otázka jestli odejdu z tohoto života jako důstojná bytost v přátelství s druhými. Redaktorka: Já chápu, že Velikonoce jsou vzkazem o tom, že smrtí to nekončí, že jsou zprávou o Kristově vzkříšení. Ale teď se na nás dívají a poslouchají i lidé, kteří do kostela nechodí a nemusí to tak pro ně být útěchou. Kde mají brát sílu oni? Kardinál Duka: Já myslím, víte, kostel je symbol. Bůh tady není zamknutý v kostele. On je i s nimi. Když jedna z velkých světic svatá Terezie z Avily vyčítá, kde jsi byl Kriste, když jsem byla opuštěná, v depresi, neviděla jsem východisko? On jí říká. Tehdy jsem ti byl nejblíž. Tak já myslím, že tady je zapotřebí si uvědomit, že právě ta prázdnota, kterou v sobě cítíme, tak nám právě dá možnost vycítit, že nejsme sami. Protože jak jste mluvila o peklu, říká McDonald, to není výrobce McDonalda firmy, ale je to 1 ze spisovatelů. Říká, že základní princip pekla je nikomu (druhému) nepatřit. A myslím, že toto se nám vrací, když jsme si řekli, že patřím já (sobec) (jen a pouze) sám sobě. (Avšak!) Patřím svým rodičům, svým dětem, přátelům. A pak i tuto pandemii překonáme. A o tom je právě to velikonoční poselství. Redaktorka: A co děláte konkrétně vy, pane kardinále pro to, aby vaše duše nestonala? Kde berete sílu? Já musím odpovědět. To jsou moje každodenní modlitby a četba Bible. A teď, protože jsme takto jakoby zparalyzovaní, tak jsem jí mohl věnovat mnohem více. A mnohem více jsem také mohl věnoval poselství Velikonoc. Pane kardinále, trápíte se? Cítí Dominik Duka bezmoc jako obyčejný člověk? Tak já myslím, že zcela určitě. Protože nejprve jsme lidmi. a pak jsme vším tím ostatním. A může říci, že jsou třeba i starosti navíc. Na druhou stranu to má výhodu, že má člověk řadu spolupracovníků. Tak se s nimi o to podělí. Takže bych řekl, že to je něco obdobného. A co Vám osobně dala tahle krize? Dozvěděl jste se v krizi o sobě něco nového? Na něco jste změnil úplně názor? Tak já bych řekl, že jsem nemusel tak příliš měnit názor. Prošel jsem řadou nemocí. Prošel jsem řadou operací. A takže jistým způsobem také různými prostředími. Nejenom tedy bych řekl nějakým pobytem v luxusním zařízení. Ono i tady jak vidíte, je chladno. Protože tyto prostory se nedají tak snadno vytopit jako se vytopí třeba byt v paneláku. Takže tím způsobem mám teda i určitou takovou školu na studený odchov. Samota je pro mě do jisté míry určitým odpočinkem, protože celá ta doba od listopadu roku 1989 byla doba velice hektická. A s velkým množstvím lidí. Takže jsem se mohl jednak přesvědčit, že mám dobré spolupracovníky. A že na některé spolupracovníky musím být jaksi trochu mírnější. Musím respektovat také, že mají oni své těžkosti a bolesti mimo to zaměstnání zde. Ale mohu říci, že to bylo určité období, kdy jsem se mohl mnohem více věnovat četbě, studiu. Dohánět resty, které jsem ve své práci měl. Hodně lidí muselo teď změnit 00:10:34.212