Zayron
1964

2. Seriál: Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku

Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku

Hubert Jedin, 22.11. 2007

Osm ekumenických koncilů, které svolány od římských, později východořímských císařů, se konaly na území východořímské říše v Nicei, Cařihradě, Efezu a Chalcedonu, se liší od všech následujících, svolaných papeži a na Západě proslavených tak, že je oprávněno o nich pojednat jako o historické jednotě, ačkoliv zasahují do raného středověku a ačkoliv čtyři z nich, "staré koncily" v přísném smyslu, se podle svého významu zřetelně odlišují od následujících.
Papež Řehoř Veliký srovnal ony čtyři podle jejich autority se čtyřmi evangelii, protože formulovaly základní dogmata církve: trinitární a christologické dogma. Měřeno dle těchto hlavních záležitostí, jsou všechny ostatní, které tam byly projednávány, druhořadé. Zmíníme se jenom o něčem z toho, abychom osvětlili vazbu koncilů na dobovou situaci církve.

Od reformace, v novější době mezi dogmatikem Scheebenem a církevním
historikem Funkem velice sporná otázka, zda při svolávání starých koncilů si císařové opatřili předchozí souhlas nebo dokonce pověření římských biskupů, může platit za rozhodnutou negativně, pokud se týče faktů; zásadní právo papežů tím není dotčeno. Rovněž je jisté, že jako patriarchové Západu a pro jedinečné přednostní postavení byli zastoupeni, že jejich legáti měli vždy výjimečné postavení a někdy předsedali a že jejich souhlas s usneseními byl pro jejich ekumenickou platnost nevyhnutelný.
Konstantin Veliký dal církvi svobodu, ale také „připoutal církev k impériu a impérium k církvi" (Schwartz). Ale církev a říše byly znepokojeny náboženským sporem, při němž šlo o to nejvyšší: o osobu Zakladatele. Pracírkev jej vzývala jako svého Pána (Kyrios) a kladla jej po boku Otce, za jehož Syna se prokázal. Udělovala, podle Ježíšova příkazu, křest ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Jak se daly sjednotit víra v Pána a tříčlenná křestní formule s přísně monoteistickým smýšlením, které převzalo křesťanství od židovství?
Když na konci 2. století mocně začínalo teologické myšlení, obrátilo se k tomuto tajemství. Bylo to řecké myšlení, v němž idea Logos a tvůrce světa (demiurgos), nejvyššího z celé stupnice božských a polobožských bytostí mezi Bohem a člověkem, se zdála ukazovat jasnou cestu ze zdánlivého dilematu pro lidský náhled. V duchu tohoto řeckého myšlení učilo více teologů 3. století, pokud jako Sabellius neprohlašovali tři osoby Otce, Syna a Ducha za způsoby projevení jednoho Boha (modalismus), „subordinaciánsky", tj. podřizovali Syna Otci. Toto pojetí převzal alexandrijský kněz Arius od svého učitele Luciána z Antiochie a zesílil je: Logos je podle něho „výtvor Otce"; postrádá přívlastek věčnosti: „Byla doba, kdy nebyl".
Arius nebyl nějakým osamělým myslitelem. Jako náboženská osobnost velké síly přitažlivé a získávací a nadaný spisovatel shromáždil kolem sebe přívržence, utvořil obec. Jeho biskup Alexander jej pro jeho nauku na velkém synodu (318) vyloučil z církevního společenství, ale jeho přívrženců bylo již příliš mnoho. Pokus o zprostředkování, které podnikl císařský důvěrník, kordobský biskup Hosius, zůstal bezvýsledný. Spor vyvolal na celém Východě velikou bouři.
Pokračování.
(Z knihy Hubert Jedin,
Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přel. K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

revue.theofil.cz/revue-clanek.php