Clicks96
ľubica

Apologetika/Papežská neomylnosť

PhDr. Radomír Malý
Papež se na I. vatikánském koncilu r. 1870 prohlásil neomylným! O, ta troufalost, ta nabubřelost! Český básník Vítězslav Hálek tehdy napsal: „Vy chlubná ústa Vatikánu, vy místo Boha bohové...“ Rakousko-uherská vláda roku 1870 formálně vypověděla konkordát se Sv. stolcem s odůvodněním, že „partner se vyhlášením dogmatu o neomylnosti stal někým jiným, proto dohoda neplatí...“ Nepatrná část katolíků na základě názorů mnichovského teologa Doellingera vytvořila tzv. starokatolickou církev, jež odmítla dogma o papežské neomylnosti, vyhlásila schizma a teologicky klesla až na úroveň protestantsko-liberální sekty.

Opravdu nelze než žasnout nad takovou mírou hlouposti, která ignoruje, co vlastně dogma o papežské neomylnosti znamená.
Konstituce I. vatikánského koncilu ,,Pastor Aeternus“ k tomu říká: „Velekněz římský, když mluví ze stolce, to jest, když vykonávaje úřad Pastýře a učitele všech křesťanů ze své nejvyšší autority apoštolské prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškera Církev povinna jest se držeti, přispěním Božím, jemu v blaženém Petru slíbeným, požívá té neomylnosti, jíž božský Vykupitel Církev svou při prohlašování nauky o víře nebo mravech obdařenu míti chtěl; proto takováto prohlášení římského velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, neopravitelna.“

Z uvedeného jasně vyplývá, že papežská neomylnost souvisí s neomylností Katolické církve, jíž Spasitel svěřil hlásání a péči o neporušitelnost zjevené nauky až do svého druhého příchodu. Papež je garantem této neomylnosti, která se týká pouze víry a mravů, nikoli jeho filozofických, vědeckých nebo politických názorů. Ve všem, co se netýká víry a mravů, je papež omylný tak jako každý jiný člověk.

Ani v teologických vědách není papež neomylný. Jeho neomylnost se týká pouze situace, kdy hovoří tzv. „,ex cathedra“, tj. kdy bud ústně (slavnostním projevem zvaným alokuce), nebo písemně (encyklikou, bulou apod.) vyhlásí buď v jednotě s biskupy shromážděnými na věroučném koncilu, nebo sám nějaké tvrzení týkající se víry a mravů za závazný článek víry, tj. za dogma.

Byla by ovšem naivní představa, že papež si může vyhlásit za článek víry pod pečetí neomylnosti cokoliv, co ho napadne. Věty, které míní prohlásit za dogma, musejí mít pevnou oporu v katolické nauce, jak byla dosud stále a beze změny hlásána, a nesmějí být v rozporu s kterýmkoliv jejím článkem.

Konkrétní příklad: Když Pius IX. vyhlásil roku 1854 dogma o Neposkvrněném Početí Panny Marie, neznamená to, že teprve od tohoto data začala Katolická církev v tuto pravdu věřit. Již od starověku existoval liturgický svátek Neposkvrněného Početí, katolíci ve značném počtu tomu věřili, mnozí teologové toto stanovisko obhajovali. Totéž platí i o dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie, jež promulgoval Pius XII. roku 1950. Papež tím, že vyhlašuje ex cathedra nějakou teologickou sentenci za dogma, pouze potvrzuje, že toto je součástí neomylné a zjevené pravdy, jak je hlásána od dob Ježíše Krista.

Při tomto aktu dostává pomoc Ducha Svatého, který jej chrání před omylem.
Kdyby např. si papež usmyslel, že chráněn neomylností vyhlásí za dogma třeba názor, že sv. Josef byl podobně jako Panna Maria vzat do nebe nejen s duší, ale i s tělem, Církev by to nemohla brát jako prohlášení ,,ex cathedra“, kardinálové a biskupové by se museli proti tomu ozvat, neboť by tady chyběla opora v dosavadní nauce Církve, což je zásadní a rozhodující. Myšlenka o „nanebevzetí“ sv. Josefa nikdy nebyla v Církvi rozšířena a hlásána, objevila se jako soukromý názor až u pár jednotlivců v 16. století, Církev ji pouze tolerovala, zastával ji i sv. Filip Neri.

Papežova vyjádření „ex cathedra“, ať už učiněná samostatně nebo v jednotě s biskupy na věroučném koncilu, představují tzv. „mimořádné magisterium“, které je vždycky neomylné. K tomu používá formulací, v níž jménem nejvyšší církevní autority jasně prohlašuje dotyčné věty za článek víry a zavazuje věřící, aby je takto přijali. Kdo to odmítne, proviní se herezí.

K formě mimořádného magisteria však sahá papež jen zřídka. Běžně používá – tak jako i každý biskup – tzv. řádného magisteria, kdy vyučuje věřící lid veřejnými projevy, kázáními, nebo písemnými dokumenty (encyklikami, bulami, apoštolskými exhortacemi apod.).
Při výkonu řádného magisteria není papež chráněn neomylností, nicméně některé dokumenty řádného magisteria mohou být také neomylné, a to tehdy, jestliže papež, i když nepoužije formu nutnou pro mimořádné magisterium, opakuje nebo připomíná některé body katolické nauky, jak je Církev odedávna hlásala.
Tak např. encyklika sv. Pia X. „Pascendi“ z roku 1907 je sice dokumentem řádného, nikoli mimořádného magisteria, ale odsuzuje jasnými slovy bludy, které zpochybňují či popírají ty body katolické věrouky, které odedávna platily a platí jako dogmata, proto tato encyklika nese jednoznačně pečeť neomylnosti – a to nikoli pro svoji formu – nýbrž pro svůj obsah, neboť připomíná a brání tradiční a neměnnou nauku Katolické církve.
Totéž platí i o encyklikách „Casti Connubii“ Pia XI. (1930) a ,,Humanae Vitae“ Pavla VI. (1968), které zdůrazňují otevřenost pohlavního styku pro početí a zakazují proto umělou antikoncepci. Zastánci této praktiky argumentují, že se nejedná o mimořádné magisterium, tyto encykliky proto prý nejsou neomylné, a tudíž mohou být korigovány. Chyba! Dikce těchto dokumentů je sice zařazuje do kategorie řádného magisteria, nicméně obsahem je opět tradiční nauka Církve, mnohokrát v minulosti definovaná a vyučovaná, proto je nutno považovat je za neomylné.

Neomodernisté uvnitř Církve napadali papežskou neomylnost stejně bojovně jako zednáři, komunisté a další nepřátelé. Známý heretik Hans Küng vydal proti tomu celý spis pod názvem „Neomylný? Toť otázka!“

Opačným extrémem je ale tvrzení, vycházející často z upřímné zbožnosti, že papež se v zásadě nikdy nemýlí a pokud ano, tak, jak to vyjádřila jedna pobožná osoba - je prý lepší ,,stokrát se mýlit s papežem, než jedenkrát mít pravdu proti papeži“. To nazýváme papalismem, který není v souladu s katolickou naukou.
Dnes za pontifikátu papeže Františka je signifikantní, že dřívější neomodernističtí odpůrci papežské neomylnosti se stali najednou velkými papalisty. Proč ta rychlá změna?
Papež František totiž hlásá při výkonu řádného magisteria, tedy nikoli neomylného, teze, které se ne vždy slučují s katolickou ortodoxií, nýbrž jsou v souladu s názory neomodernistických kardinálů Kaspera, Schönborna, Marxe aj.
Odmítá christianizaci nekřesťanů, kterou nazývá pohrdavě „proselytismem“, velebí Luthera jako vynikajícího teologa a dokonce umístil ve Vatikánu jeho sochu, prohlašuje islám za pozitivní a mírumilovné náboženství.
Nejvíce rozruchu ale vzbudila jeho apoštolská adhortace „Amoris Laetitia“ (dále jen AL), která otevírá párům žijícím v neregulérním vztahu přístup ke svatému přijímání (srovnej heslo „Nerozlučitelnost manželství“).

Zde platí známé Aristotelovo heslo: „Přítel Platon, ale větší přítel pravda.“ Pro katolíka je závazná na prvém místě poslušnost zjevené pravdě, kterou Církev hlásala po staletí, až na druhém místě poslušnost papeži. Tou je katolík vůči němu za všech okolností povinen, pokud papež učí, jedná a rozhoduje v souladu se zjevenou pravdou. Když ne, potom v těch bodech, kde se pontifik se zjevenou pravdou rozchází, nesmí poslechnout. Tak učili sv. Tomáš Akvinský, Francisco Suaréz a další teologové.

Proti papežovu výroku neshodujícímu se s katolickou naukou je nutno se také ozvat.
To se stalo nyní za Františkova pontifikátu aktuální. Nikdy však nelze papeži odepřít povinnou úctu.
I když nutno projevit nesouhlas s jeho názory, musí se to dít patřičnou formou
. Krásný příklad toho, jak má vypadat vyjádření kategorického nesouhlasu se zavádějícími tezemi papežových dokumentů, zachovávající ale přitom náležitou úctu a respekt, poskytli čtyři kardinálové, autoři dubií k jeho adhortaci AL (srovnej heslo „Nerozlučitelnost manželství“).
Podobně i světící biskup z kazašské Astany mons. Athanasius Schneider dokázal skvělou formou sdělit jasné „ne“ vůči problematickým papežským výrokům, ale s oddaností a úctou, jaká přísluší náměstku Kristovu.

Sv. Kateřina Sienská náležela také k velkým kritikům avignonských papežů (srovnej heslo „Papežové“), nicméně svůj nesouhlas vyjadřovala zdvořilým dopisem, kde pontifika titulovala ,,nejdražší Otče“.

A nesmíme zapomenout na ten nejdůležitější aspekt: na modlitbu za papeže. K vytrvalosti při ní nabádá sám Božský Spasitel.
Literatura: Buehlmeyer Carl: Die Kirchengeschichte III, Paderborn 1959; Filip Štěpán OP: Stupně závaznosti ve víře v učení Církve, in Věroučné otázky a odpovědi, Monitor, Praha 2007; Granat Vincenty: Dogmatika, Řím 1970; Mattei Roberto de: Das II. vatikanische Konzil, eine bislang ungeschriebene Geschichte, Torino 2011; Pastor Ludwig: Die Papstgeschichte, Muenchen 1920 aj.; Wolf Václav Syntéza víry, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2003.

apologetika.rf.gd/index.html